William Shakespeare: Zimní pohádka / The Winter's Tale

Romantický příběh o žárlivosti a bezpráví přechází v příběh o lásce a odpuštění. Snad nejlaskavější Shakespearova hra, napsaná na sklonku jeho tvůrčí dráhy, je považována za alegorii jeho osobního života. Spletitý děj plný překvapení a pohádkových zázraků se odehrává střídavě na Sicílii a v Čechách.

„Zimní pohádka je dílo laskavé. Jako by dramatik překonal osobní krizi a zklamání, které ho v předchozích dramatech nutily vidět svět stále temnější a zkaženější. Hra naznačuje odklon od nablýskaného, ale ne bezpečného dvora k bezpečí domova a základních lidských hodnot. Snad ještě více než dvě předchozí romance Pericles (1608) a Cymbelín (1609) ukazuje, že je možné porazit zlo. Přináší víru v hojivou moc přírody, jakož i v čas, který vše napraví. A pokud člověk v sobě dobro a pozitivní vztah k životu zcela nezadusí, může se dočkat i zázraků,“ říká o předposlední hře, kterou Shakespeare napsal samostatně, překladatel Jiří Josek.  

A komentuje také spojení Zimní pohádky s Čechami, kde se odehrává podstatná část hry. „Pravda, podle hry leží Čechy na mořském pobřeží, což je zeměpisný lapsus, za který si Shakespeare od svého přítele i rivala Bena Jonsona vykoledoval kritiku, ale budiž autorovi připsáno k dobru, že tento omyl už převzal ze zdroje, který zdramatizoval. Snad ani není třeba ho bránit tím, že pod českým vladařem kdysi země skutečně sahala od Jadranu po Balt. Shakespeare na zeměpisnou přesnost nehleděl. Napsal „pohádku“, ve které evokoval pastorální krajinu svého dětství, kam se odhodlal vrátit. A je pro nás obzvlášť milé, že jedny z nejradostnějších výjevů ve své tvorbě umístil právě do Čech.“

Překlad Jiřího Joska byl použit při přímém přenosu londýnské inscenace Zimní pohádky s Judi Denchovou a Kennethem Branaghem v hlavních rolích do pražského kina Aero. Knižní vydání, které zrcadlově přináší originální text i český překlad, doprovází zasvěcený úvod a překladtelské poznámky.

Vydalo nakladatelství Romeo.

Ukázky ze hry:

LEONTES:

Jsem paroháč.

– Běž, chlapče, hraj si. – I tvá máma hraje

hru, ve které já nemám ani štěk

a z níž mě vypískají do hrobu. –

– Běž si hrát, chlapče. Hrej si! – Bývali, 

nepletu-li se, i dřív paroháči

a jsou i teď, když o tom mluvím. Mnohý

tiskne své žínce ruku, aniž ví,

že když byl pryč, pan soused Dobrá kopa

jí zvedl stavidla a zalovil 

si v jeho rybníku. Útěchou je,

že nejsem jediný, kdo dává v plen

svou cizím. Kdyby všichni paroháči

si zoufali, pak desetina světa

se oběsí. Na tohle není lék.         

Když chlípná planeta se přiblíží,

jih, sever, západ, východ naší země,

všude se všechno zvrhne a už nic

nebrání v cestě chtíči. A ten pak

si šup sem šup tam bezostyšně dělá,    

co se mu zlíbí. Ten mor zachvátí

tisíce, aniž o tom vědí.

HERMIONA:

Protože sotva mohu promluvit

jinak než v rozporu s tím obviněním

a mluvím pouze sama za sebe,

stěží si pomůžu, když prohlásím:

„Jsem nevinná.“ Jsem obviněná z falše

a jako faleš může každý brát,

cokoli řeknu. Přesto ale věřím,

že pokud existuje spravedlnost

a nebesa nás vidí, nevina

zvítězí nad tím křivým obviněním

a krutou zvůlí. Muži, ty víš nejlíp

– a teď to vědět nechceš –, že jsem ti

byla vždy věrnou, cudnou manželkou,

tak šťastnou, jak jsem nyní nešťastná,

což je víc, než se v životě dá zažít

či zahrát na divadle. Pohleď na mě!

Jsem královna, jíž patří půlka trůnu,

jsem dcera z královského rodu, matka

příštího krále. A teď musím zde

před každým, kdo se přišel podívat,

hájit svůj život a svou čest. Můj život

se změnil v žal, a tak ho oželím.

O svoji čest se ale budu bít,

protože patří i mým dětem.

                                      

To, čím mě strašíš, na to já se těším.

Pro mě už život neznamená nic,

když ztratila jsem z důvodů, jež neznám,

útěchu a cíl žití. Tím mi byla

tvá láska. Vzal jsi mi i druhé štěstí,

mé první dítě, ke kterému nesmím,

jako bych byla morem nakažená.

Třetí radost, nešťastnou holčičku,

jsi oderval mi od prsou a poslals

to neviňátko na smrt. O mně jsi pak

vyhlásil všude, že jsem děvka, vyštvals

mě z lože šestinedělky, jež je

výsadou žen všech stavů, a dřív než jsem

se stihla zotavit, jsem nucena

stát zde, všem na očích. Pověz mi, jaká

potěšení mi skýtá život, abych

se bála jeho ztráty. Vem si ho.

Jedno ti ale řeknu. Přestože

života necením si ani za mák,

svou čest chci bránit. Jestli o mé vině

rozhodnou domněnky a výplody

chorobné žárlivosti, rozhodne

bezpráví, a ne právo. Ctěný soude,

já spoléhám se na orákulum.

Apollon buď můj soudce!

PAULINA:

Tyrane, jak mě ještě hodláš mučit?       

Na skřipci, v kole, ohněm, vroucí vodou,

olovem? Jaké nové mučení

mi připravíš, v čem nejhůř vyjeví se

tvá krutost ve spojení s žárlivostí?

Až dojde ti, co tvoje výmysly,     

tak dětinské a jalové, že každý

předškolák by se za ně musel stydět,

způsobily, pak z toho zešílíš.

To vše je totiž jenom předehra.

Zradil jsi Polixena. To nic není.  

To ses jen projevil jak pitomec

a nevděčník. Pak jsi chtěl z Camila

udělat královraha, aby tak

pošlapal svoji čest. To je jen drobnost

vedle těch dalších zvěrstev, jako žes     

předhodil vránám svoji dcerušku,

což se dá ještě přijmout, i když ďábel

by brečel, kdyby to měl udělat.

A teď máš na svědomí dokonce

smrt synka, jehož srdce neuneslo           

strašlivé zostuzení maminky,

jež na ni seslal jeho bláznivý,

zlý otec. Tohle všechno není nic

ve srovnání s tím posledním. Ach, páni,

běda! Běda! Královna! Královna!          

To sladké stvoření! Je mrtvá! Za to

se nebe pomstí!

ANTIGONUS:

             Pojď, robátko!

Říká se, i když tomu nevěřím,

že duchové mrtvých vstávají z hrobů.

Je-li to pravda, pak jsem včera v noci

spatřil tvou mámu, a nebyl to sen.

Kráčela z dálky, hlavou kolébala,

na sobě bílé roucho světice,

že byla jak loď žalem obtížená.

Vstoupila do kabiny, kde jsem spal.

Třikrát se uklonila, nadechla se,

že něco řekne, ale do očí

jí vhrkly slzy. Brzy polkla pláč

a povídá: „Můj drahý Antigone,

protože osud vzdor tvé dobrotě

chce, abys moji drahou dcerušku

pohodil v pustině, jaks odpřisáhl,

takové pusté místo najdi v Čechách.

Tam s pláčem plačící ji zanechej

a pojmenuj ji Perdita, když má

být navždy ztracená. Ty za to, co jsi

pro krále musel vykonat, už nikdy

nespatříš Paulinu.“ Pak s výkřikem

se rozplynula ve vzduchu. Když jsem

se vzpamatoval, uvědomil jsem si,

že sen to nebyl. Sny jsou pomíjivé,

však tímhle, ano, možná pověrčivě,

se budu řídit. Věřím tomu, že

Hermiona je mrtvá a to dítě

je Polixenovo a Apollon

chce, aby bylo vysazeno zde

a žilo nebo zemřelo tam, kde má

pravého otce. Kvítku, ať se daří!

ČAS:

Jsem ten, co lidi zkouší, straší, těší,

co mnohé zhatí, mnohé dělá lepší.

Čas říkají mi. Na svých perutích

vás přenesu do roků budoucích.

Mně stačí letmou chvilku letět vpřed,

a vám uplyne celých šestnáct let.

Co bylo, nechme být, v mé moci je

zákony bořit, nebo tvořit je.

Jsem stále týž a jsem tu napořád

odedávna, než vznikl lidský řád,

jenž dodnes platí. Já u toho byl

a všechno jsem to vlastně zařídil.

Čerstvá novinka je dík mně hned passé

a stará pověst omládne, jak zdá se

i z téhle pohádky. Přetočím čas,

jako byste ho prospali a zas

procitli za pár let. Leontes stoná,

zdrcený žalem, tak ho nechme doma

na Sicílii a vy představte si,

diváci milí, že jste se mnou kdesi

v půvabných Čechách. Tady žije král,

jenž, vzpomeňte, má syna, jemuž dal

jméno Florimil. Teď nám ještě zbývá

se zmínit o Perditě. Je to živá

a přitažlivá dívka. Co s ní bude,

teď nechci předvídat. Jak tak Čas půjde,

dá vám to znát. Všichni ji v kraji mají

za ovčákovu dceru. Až Čas dá jí

i jiná přízviska. Teď, prosím vás,

když nevíte, jak lépe trávit Čas,

tak dívejte se dál. A jestli víte,

Čas přeje vám, ať hůř ho netrávíte.

ČELEDÍN:

Hospodáři, u vchodu je nějakej kramář nebo co. Kdybyste ho slyšel, tak už s váma nějaká píšťala s bubnem ani nehne! Ani dudy by vás tak nechytly za srdce! Zato ty jeho písničky! Sype je ze  sebe rychlejc, než vy umíte počítat peníze. Zná jich mraky a všichni mu visej na rtech. ... Má balady pro všechny: chlapy i ženský všech velikostí. Každýmu sednou jak rukavičky na míru. Pro děvčata má rozkošný milostný písničky, co nejsou ani trochu sprostý, a to je umění, protože v nich jsou takový  jako nejapný refrény, jako například: „Hup na ni bez ptaní,“ že by si nějakej hulvát moh myslet bůhvíco, ale ta holka ho parádně usadí, protože mu na to zazpívá: „Žádný hup, prstíčkem zaťukej a potom jemně ke mně vstup!“ Ta ho teda utře, že jo? „Žádný hup,  prstíčkem zaťukej a potom jemně ke mně vstup!“

AUTOLYKUS:

Cha, cha! Poctivost je nána! A důvěřivost její přitroublá sestra. Prodal jsem všechnu veteš! Nezůstal mi jediný falešný kamínek, jediná pentlička, zrcátko, zápisníček, písnička, nožíček, stužka, rukavička, tkanička, korále, prstýnek. A můj ranec je zase prázdný a hladový. Jak se hrnuli, kdo nakoupí první! Jako by ty moje serepetičky byly svátost a požehnání. Takže jsem viděl, kolik kdo má ve šrajtofli, a co jsem viděl, to jsem si zapamatoval. Ovčákův synátor, který ze sebe rád dělá rozšafu, si tak oblíbil mý halekačky, že se ode mě nehnul, aby se naučil všechny slova a melodie, takže přilákal celé stádo ostatních.  A všichni byli tak unesený, že byli jenom jedno ucho a člověk je mohl oholit až po ohanbí a ani si toho nevšimli. Takže jsem jim bezbolestně kastroval měšce a rajboval kapsy a udělal jsem si sbírku všech klíčů, co jim cinkaly na opascích. Nic neviděli,  nic neslyšeli, jenom tu moji písničku, a byli z toho celí vedle. A tak jsem díky jejich vytržení vybrakoval většinu jejich svátečně napapaných peněženek, a kdyby ten staroch nezačal vyvádět, že se jeho dcerka tahá s princem, a nevyplašil mi všecky hejly,  jediná šrajtoflička z celýho pluku by to nepřežila.

Translation, Preface, and Commentary © Jiří Josek, 2017

ISBN 978-80-86573-63-2

William Shakespeare: Oko za oko

Hra o zneužití moci, nezřízené vášni a odpuštění nahlíží do vévodského dvora, nevěstince i vězení ve zkorumpované Vídni. Shakespearova poslední komedie nastoluje zásadní témata lidské existence a její humor zabíhá do grotesknosti a cynismu.

V novém překladu Jiřího Joska vydává nakladatelství Romeo. Edice je dvojjazyčná, překlad zrcadlově doprovází anglický originál. Jiří Josek svazek doplnil zasvěceným úvodem, glosářem a zevrubným komentářem, který přináší faktografické poznámky i ukázky konkrétních překladatelských problémů.

Po vydání všech deseti Shakespearových tragédií uzavírá tato kniha komplet třinácti komedií, které nakladatelství Romeo zveřejnilo ve dvojjazyčné edici nových překladů Shakespearových děl.

O okolnostech vzniku hry Jiří Josek v úvodu píše:

Oko za oko je zřejmě první hra, kterou dramatik napsal po nástupu krále Jakuba I. na anglický trůn v roce 1603. Celá země žila v očekávání, co nový panovnický rod Stuartovců zemi přinese. Zároveň v tom roce propukla v Londýně morová epidemie, která tehdy dvousettisícový Londýn připravila o šedesát tisíc obyvatel. Divadla byla kvůli moru zavřená a otevřela se až v dubnu 1604. Je patrné, že se vnější okolnosti do nové hry promítly. Do jejího středu postavil autor vladaře, který řadou náznaků Jakuba I. připomíná.

Však se také první zaznamenané představení odehrálo 26. 12. 1604 na královském dvoře ve Whitehallu a král, nový patron Shakespearovy herecké společnosti, jež se nyní jmenovala Služebníci královi, byl společně s královnou Annou produkci přítomen. Mor pak možná vnukl autorovi nápad napsat hru o lidské a boží spravedlnosti a o strachu před smrtí, což jsou témata pro komedii věru dosti nezvyklá.

Prvotním zdrojem hry mohla být historka, kterou napsal život sám. V dopise odeslaném z Vídně v roce 1547 ji vylíčil maďarský student Joseph Macarius. Jistá žena se snažila u soudce vyprosit milost pro manžela odsouzeného k smrti za vraždu. Soudce jí to slíbil, pokud se s ním vyspí. Žena chtěla manžela zachránit, a proto soudci vyhověla, ale následující den zjistila, že její muž byl stejně popraven. Odvolala se k vládci země. Ten věc vyšetřil a rozhodl, že zlotřilý soudce si musel za trest ženu vzít a vyplatit jí věno. Vzápětí byl sťat. Tento příběh zločinu a trestu inspiroval řadu autorů k různým uměleckým zpracováním. Ital Giraldi Cinthio v povídce, kterou zařadil do sbírky sta příběhů Hecatommithi (1565), z níž Shakespeare krátce předtím převzal námět pro svého Othella, učinil z prosebnice sestru místo manželky, z vraždy smilstvo a příběhu dal výrazně moralistní charakter. Na Cinthiovu povídku zas po svém navázal George Whet stone hrou Promos a Kassandra z roku 1578. Ta byla, zdá se, hlavním Shakespearovým pramenem.

Přestože Shakespeare dosti věrně sleduje příběh převzatý z těchto i dalších zdrojů, řadou úprav zvýraznil jeho dramatický spád, prohloubil myšlenkovou závažnost, zbavil ho moralismu a naplnil tajemstvím a poezií. Z dobové anekdoty vytvořil dílo, které je slovy kritika Jindřicha Vodáka „tak neobyčejné, napínavé a smělé, že nemůže být novějším dramatem snadno předstižené“.

Ukázky ze hry:

ISABELA

                     Kdyby mocní páni

hromovali jak Zeus, zem se zblázní,

protože pak by každý oficír

chtěl hromováním dokázat svou moc.

Jen hromováním! Dobrotivé nebe

raději žhavým bleskem rozčísne

mohutný, nevyvratitelný dub

než stéblo trávy, ale pyšný člověk,

oděný do své sporé pravomoci,

sebevědomý ve svém sebeklamu,

šplhá jak opičák, zespodu nahý,

a přitom vřeští a tak vyvádí,

že je ten pohled k pláči andělům,

kteří být lidmi, umřeli by smíchy.

(II/2/110)

ANGELO

Mír jsi mi vzala!

Čí je to vina? Moje, nebo její?

Kdo hřeší víc? Svůdce, či jeho oběť?

Ne, ona nehřeší. Je fialka,

která pod žárem slunce rozkvétá,

zatímco já jsem mršina, jež hnije

v paprscích její cti. Což počestnost

nám dokáže víc smysly rozbouřit

než nestoudnost? Po bradu v hnoji chceme

smést svatyni a vztyčit místo ní

chrám neřesti? Jsem hnusný! Hnusný! Hnusný!

Angelo, co je s tebou? Co chceš dělat?

Chceš zneuctít ji jenom proto, že je

tak krásně ctnostná? Bratrovi vrať život!

Zloději mají čestné zaměstnání,

když soudci kradou. Což ji miluji,

když toužím zase slyšet její hlas?

Hledět jí do očí? Či je to sen?

Mazaný ďábel lapá světce tak,

že jako návnadu dá světici!

Nejhorší pokušení k hříchu svádí

bezelstnou čistotou. Nejsvůdnější

děvka by mohla zkoušet všechny triky

a nesvede mě svést, tak jak to svedla

ta čistá panna. Zamilovaným

jsem se vždy divil. Už se nedivím.

(II/2/161)

VÉVODA

Na smrt se těš, a potěšením bude

ti smrt i život. K životu mluv takto:

Jestli tě ztratím, ztratím to, co pouze

blázni by chtěli navždy. Jsi jen dech 

podřízený nebeským pochodům,

jež schránku, v které vězíš, dokážou 

co chvíli zničit. Děláš šaška smrti.

Denně se lopotíš, abys jí utek,

přitom jí pádíš vstříc. Vznešený nejsi,

neboť vše vzácné, čím se obklopuješ,

se rodí z hnoje. Nejsi statečný, 

bojíš se červíka, který si na tě

už dělá chutě. Velice rád spíš,

čímž provokuješ smrt, které se bojíš 

a jež je takřka totéž. Nejsi svůj,

neboť jsi poskládán z tisíců zrnek 

polétavého prachu. Nejsi šťastný, 

pořád jen toužíš po něčem, co nemáš,

a co máš, nevnímáš. Jsi nestálý,

s měsícem mění se tvé nálady.

Pokud jsi bohatý, jsi ubožák,

těžce se vlečeš cestou života

jak osel pod nákladem svého jmění,

než odstrojí tě smrt. Přátele nemáš, 

a potomci, co říkají ti táto,

ty pouhé výplody tvých žláz, se zlobí, 

na revma, dnu a vředy, že tě ještě

nesklátily. Stáří ti splývá s mládím.

Jak po zdřímnutí ve dne totiž nevíš, 

zda sníš či bdíš. Své požehnané mládí

utrácíš tím, že žebráš u starých

o almužnu, a v blahobytném stáří

už nemáš touhu, sílu, krásu, chuť 

užít si bohatství. To má být život?

V něm ukrývá se na tisíce smrtí,

ale my bojíme se jen té jedné,

která vše zahojí.

(III/1/5)

CLAUDIO

To ano, ale zemřít, odejít

do neznáma! Hnít pod hromadou hlíny.

Hřejivé tělo plné bystrých smyslů

se změní v hroudu bláta, jasný duch

pohltí plameny, nebo se octne

uvězněný v ledovém krunýři,

nebo ho drapne vítr a pak s ním

vší silou zatočí a vystřelí ho

okolo země, prostě hrůza s hrůzou,

jaké se narodily v představách

největších fantastů. Hrůza a děs!

Vše, co nás trýzní v době života:

nemoci, stáří nebo vězení,

je blaho proti tomu, co nás čeká,

až pro nás přijde smrt.

(III/1/118)

ŽALÁŘNÍK

Hele, chlape. Uměl bys useknout někomu hlavu?

POMEJUS

Jestli je ten dotyčnej starej mládenec, pak jo, ale jestli je to ženáč a hlava rodiny, pak ne. Hlavu rodiny já sekat nebudu.

ŽALÁŘNÍK

Nech si tyhle vtipy od cesty a dej mi přímou odpověď …

POMEJUS

Pane, protizákonnýho kuplíře už dělám až hanba let, tak proč bych pro jednou nedělal zákonnýho kata. Uvítal bych ovšem, kdyby mě kolega v tý profesi krapet zaškolil.

ŽALÁŘNÍK

Haló! Pane Zlomvaz! Jste tam,? Pojďte sem!

Vystoupí Zlomvaz.

ZLOMVAZ

Přejete si, pane?

ŽALÁŘNÍK

Mám tady člověka, který vám zítra pomůže s tou popravou. Práce u vás mu kredit nezkazí, protože to je kuplíř.

ZLOMVAZ

Kuplíř? Ale fuj! Takový člověk představuje zneuctění našeho popravčího umění.

ŽALÁŘNÍK

Ale jděte. Já myslím, že jste na tom oba stejně.

Odejde.

POMEJUS

Jestli se smím zeptat, drahý pane — a drahý jste určitě, protože u vás každý platí tím nejdražším, co má —, vy říkáte katovskýmu řemeslu umění?

ZLOMVAZ

Ano, je to umění.

POMEJUS

Já myslel, že umění je třeba malování. A v tom případě je spíš umění moje řemeslo, kuplířství, protože štětky, který do mý branže patřej, se strašně rády malujou. Jenže co je uměleckýho na věšení? Ať visím, ale to nechápu.

ZLOMVAZ

Je to umění.

POMEJUS

Dokažte mi to!

ZLOMVAZ

Kat dostane šaty po každým popraveným a vždycky si je umí co do velikosti upravit. Když jsou mu malý, řekne si, že pro kata jsou i malý dobrý, a když jsou mu velký, řekne si, že pro kata jsou velký tak akorát. A to je to naše umění.

Vystoupí Žalářník.

ŽALÁŘNÍK

Jak jste se domluvili?

POMEJUS

Já to teda beru.

ZLOMVAZ

Pojď, bordeláři, naučím tě pár fíglů, co my kati používáme.

POMEJUS

Moc rád se přiučím, mistře. A až třeba budu někdy sekat hlavu já vám, uvidíte sám, jak mi to jde od ruky. Když vy pomůžete mně, moc rád vám to oplatím.

(IV/2/1)

Translation, Preface, and Commentary © Jiří Josek, 2017

ISBN 978-80-86573-62-5