Romantický
příběh o žárlivosti a bezpráví přechází v příběh o lásce a odpuštění. Snad
nejlaskavější Shakespearova hra, napsaná na sklonku jeho tvůrčí dráhy, je
považována za alegorii jeho osobního života. Spletitý děj plný překvapení a
pohádkových zázraků se odehrává střídavě na Sicílii a v Čechách.
„Zimní
pohádka je dílo laskavé. Jako by dramatik překonal osobní krizi a zklamání,
které ho v předchozích dramatech nutily vidět svět stále temnější a zkaženější.
Hra naznačuje odklon od nablýskaného, ale ne bezpečného dvora k bezpečí domova
a základních lidských hodnot. Snad ještě více než dvě předchozí romance
Pericles (1608) a Cymbelín (1609) ukazuje, že je možné porazit zlo. Přináší
víru v hojivou moc přírody, jakož i v čas, který vše napraví. A pokud člověk v
sobě dobro a pozitivní vztah k životu zcela nezadusí, může se dočkat i zázraků,“
říká o předposlední hře, kterou Shakespeare napsal samostatně, překladatel Jiří
Josek.
A
komentuje také spojení Zimní pohádky s Čechami, kde se odehrává podstatná
část hry. „Pravda, podle hry leží Čechy
na mořském pobřeží, což je zeměpisný lapsus, za který si Shakespeare od svého
přítele i rivala Bena Jonsona vykoledoval kritiku, ale budiž autorovi připsáno
k dobru, že tento omyl už převzal ze zdroje, který zdramatizoval. Snad ani není
třeba ho bránit tím, že pod českým vladařem kdysi země skutečně sahala od Jadranu
po Balt. Shakespeare na zeměpisnou přesnost nehleděl. Napsal „pohádku“, ve
které evokoval pastorální krajinu svého dětství, kam se odhodlal vrátit. A je
pro nás obzvlášť milé, že jedny z nejradostnějších výjevů ve své tvorbě umístil
právě do Čech.“
Překlad
Jiřího Joska byl použit při přímém přenosu londýnské inscenace Zimní pohádky s Judi
Denchovou a Kennethem Branaghem v hlavních rolích do pražského kina Aero.
Knižní vydání, které zrcadlově přináší originální text i český překlad,
doprovází zasvěcený úvod a překladtelské poznámky.
Vydalo
nakladatelství Romeo.
Ukázky
ze hry:
LEONTES:
Jsem
paroháč.
–
Běž, chlapče, hraj si. – I tvá máma hraje
hru,
ve které já nemám ani štěk
a z
níž mě vypískají do hrobu. –
–
Běž si hrát, chlapče. Hrej si! – Bývali,
nepletu-li
se, i dřív paroháči
a
jsou i teď, když o tom mluvím. Mnohý
tiskne
své žínce ruku, aniž ví,
že
když byl pryč, pan soused Dobrá kopa
jí
zvedl stavidla a zalovil
si
v jeho rybníku. Útěchou je,
že
nejsem jediný, kdo dává v plen
svou
cizím. Kdyby všichni paroháči
si
zoufali, pak desetina světa
se
oběsí. Na tohle není lék.
Když
chlípná planeta se přiblíží,
jih,
sever, západ, východ naší země,
všude
se všechno zvrhne a už nic
nebrání
v cestě chtíči. A ten pak
si
šup sem šup tam bezostyšně dělá,
co
se mu zlíbí. Ten mor zachvátí
tisíce,
aniž o tom vědí.
HERMIONA:
Protože
sotva mohu promluvit
jinak
než v rozporu s tím obviněním
a
mluvím pouze sama za sebe,
stěží
si pomůžu, když prohlásím:
„Jsem
nevinná.“ Jsem obviněná z falše
a
jako faleš může každý brát,
cokoli
řeknu. Přesto ale věřím,
že
pokud existuje spravedlnost
a
nebesa nás vidí, nevina
zvítězí
nad tím křivým obviněním
a
krutou zvůlí. Muži, ty víš nejlíp
– a
teď to vědět nechceš –, že jsem ti
byla
vždy věrnou, cudnou manželkou,
tak
šťastnou, jak jsem nyní nešťastná,
což
je víc, než se v životě dá zažít
či
zahrát na divadle. Pohleď na mě!
Jsem
královna, jíž patří půlka trůnu,
jsem
dcera z královského rodu, matka
příštího
krále. A teď musím zde
před
každým, kdo se přišel podívat,
hájit
svůj život a svou čest. Můj život
se
změnil v žal, a tak ho oželím.
O
svoji čest se ale budu bít,
protože
patří i mým dětem.
To,
čím mě strašíš, na to já se těším.
Pro
mě už život neznamená nic,
když
ztratila jsem z důvodů, jež neznám,
útěchu
a cíl žití. Tím mi byla
tvá
láska. Vzal jsi mi i druhé štěstí,
mé
první dítě, ke kterému nesmím,
jako
bych byla morem nakažená.
Třetí
radost, nešťastnou holčičku,
jsi
oderval mi od prsou a poslals
to
neviňátko na smrt. O mně jsi pak
vyhlásil
všude, že jsem děvka, vyštvals
mě
z lože šestinedělky, jež je
výsadou
žen všech stavů, a dřív než jsem
se
stihla zotavit, jsem nucena
stát
zde, všem na očích. Pověz mi, jaká
potěšení
mi skýtá život, abych
se
bála jeho ztráty. Vem si ho.
Jedno
ti ale řeknu. Přestože
života
necením si ani za mák,
svou
čest chci bránit. Jestli o mé vině
rozhodnou
domněnky a výplody
chorobné
žárlivosti, rozhodne
bezpráví,
a ne právo. Ctěný soude,
já
spoléhám se na orákulum.
Apollon
buď můj soudce!
PAULINA:
Tyrane,
jak mě ještě hodláš mučit?
Na
skřipci, v kole, ohněm, vroucí vodou,
olovem?
Jaké nové mučení
mi
připravíš, v čem nejhůř vyjeví se
tvá
krutost ve spojení s žárlivostí?
Až
dojde ti, co tvoje výmysly,
tak
dětinské a jalové, že každý
předškolák
by se za ně musel stydět,
způsobily,
pak z toho zešílíš.
To
vše je totiž jenom předehra.
Zradil
jsi Polixena. To nic není.
To
ses jen projevil jak pitomec
a
nevděčník. Pak jsi chtěl z Camila
udělat
královraha, aby tak
pošlapal
svoji čest. To je jen drobnost
vedle
těch dalších zvěrstev, jako žes
předhodil
vránám svoji dcerušku,
což
se dá ještě přijmout, i když ďábel
by
brečel, kdyby to měl udělat.
A
teď máš na svědomí dokonce
smrt
synka, jehož srdce neuneslo
strašlivé
zostuzení maminky,
jež
na ni seslal jeho bláznivý,
zlý
otec. Tohle všechno není nic
ve
srovnání s tím posledním. Ach, páni,
běda!
Běda! Královna! Královna!
To
sladké stvoření! Je mrtvá! Za to
se
nebe pomstí!
ANTIGONUS:
Pojď, robátko!
Říká
se, i když tomu nevěřím,
že
duchové mrtvých vstávají z hrobů.
Je-li
to pravda, pak jsem včera v noci
spatřil
tvou mámu, a nebyl to sen.
Kráčela
z dálky, hlavou kolébala,
na
sobě bílé roucho světice,
že
byla jak loď žalem obtížená.
Vstoupila
do kabiny, kde jsem spal.
Třikrát
se uklonila, nadechla se,
že
něco řekne, ale do očí
jí
vhrkly slzy. Brzy polkla pláč
a
povídá: „Můj drahý Antigone,
protože
osud vzdor tvé dobrotě
chce,
abys moji drahou dcerušku
pohodil
v pustině, jaks odpřisáhl,
takové
pusté místo najdi v Čechách.
Tam
s pláčem plačící ji zanechej
a
pojmenuj ji Perdita, když má
být
navždy ztracená. Ty za to, co jsi
pro
krále musel vykonat, už nikdy
nespatříš
Paulinu.“ Pak s výkřikem
se
rozplynula ve vzduchu. Když jsem
se
vzpamatoval, uvědomil jsem si,
že
sen to nebyl. Sny jsou pomíjivé,
však
tímhle, ano, možná pověrčivě,
se
budu řídit. Věřím tomu, že
Hermiona
je mrtvá a to dítě
je
Polixenovo a Apollon
chce,
aby bylo vysazeno zde
a
žilo nebo zemřelo tam, kde má
pravého
otce. Kvítku, ať se daří!
ČAS:
Jsem
ten, co lidi zkouší, straší, těší,
co
mnohé zhatí, mnohé dělá lepší.
Čas
říkají mi. Na svých perutích
vás
přenesu do roků budoucích.
Mně
stačí letmou chvilku letět vpřed,
a
vám uplyne celých šestnáct let.
Co
bylo, nechme být, v mé moci je
zákony
bořit, nebo tvořit je.
Jsem
stále týž a jsem tu napořád
odedávna,
než vznikl lidský řád,
jenž
dodnes platí. Já u toho byl
a
všechno jsem to vlastně zařídil.
Čerstvá
novinka je dík mně hned passé
a
stará pověst omládne, jak zdá se
i z
téhle pohádky. Přetočím čas,
jako
byste ho prospali a zas
procitli
za pár let. Leontes stoná,
zdrcený
žalem, tak ho nechme doma
na
Sicílii a vy představte si,
diváci
milí, že jste se mnou kdesi
v
půvabných Čechách. Tady žije král,
jenž,
vzpomeňte, má syna, jemuž dal
jméno
Florimil. Teď nám ještě zbývá
se
zmínit o Perditě. Je to živá
a
přitažlivá dívka. Co s ní bude,
teď
nechci předvídat. Jak tak Čas půjde,
dá
vám to znát. Všichni ji v kraji mají
za
ovčákovu dceru. Až Čas dá jí
i
jiná přízviska. Teď, prosím vás,
když
nevíte, jak lépe trávit Čas,
tak
dívejte se dál. A jestli víte,
Čas
přeje vám, ať hůř ho netrávíte.
ČELEDÍN:
Hospodáři,
u vchodu je nějakej kramář nebo co. Kdybyste ho slyšel, tak už s váma nějaká
píšťala s bubnem ani nehne! Ani dudy by vás tak nechytly za srdce! Zato ty jeho
písničky! Sype je ze sebe rychlejc, než
vy umíte počítat peníze. Zná jich mraky a všichni mu visej na rtech. ... Má
balady pro všechny: chlapy i ženský všech velikostí. Každýmu sednou jak
rukavičky na míru. Pro děvčata má rozkošný milostný písničky, co nejsou ani
trochu sprostý, a to je umění, protože v nich jsou takový jako nejapný refrény, jako například: „Hup na
ni bez ptaní,“ že by si nějakej hulvát moh myslet bůhvíco, ale ta holka ho
parádně usadí, protože mu na to zazpívá: „Žádný hup, prstíčkem zaťukej a potom
jemně ke mně vstup!“ Ta ho teda utře, že jo? „Žádný hup, prstíčkem zaťukej a potom jemně ke mně
vstup!“
AUTOLYKUS:
Cha,
cha! Poctivost je nána! A důvěřivost její přitroublá sestra. Prodal jsem
všechnu veteš! Nezůstal mi jediný falešný kamínek, jediná pentlička, zrcátko,
zápisníček, písnička, nožíček, stužka, rukavička, tkanička, korále, prstýnek. A
můj ranec je zase prázdný a hladový. Jak se hrnuli, kdo nakoupí první! Jako by
ty moje serepetičky byly svátost a požehnání. Takže jsem viděl, kolik kdo má ve
šrajtofli, a co jsem viděl, to jsem si zapamatoval. Ovčákův synátor, který ze
sebe rád dělá rozšafu, si tak oblíbil mý halekačky, že se ode mě nehnul, aby se
naučil všechny slova a melodie, takže přilákal celé stádo ostatních. A všichni byli tak unesený, že byli jenom
jedno ucho a člověk je mohl oholit až po ohanbí a ani si toho nevšimli. Takže
jsem jim bezbolestně kastroval měšce a rajboval kapsy a udělal jsem si sbírku
všech klíčů, co jim cinkaly na opascích. Nic neviděli, nic neslyšeli, jenom tu moji písničku, a byli
z toho celí vedle. A tak jsem díky jejich vytržení vybrakoval většinu jejich
svátečně napapaných peněženek, a kdyby ten staroch nezačal vyvádět, že se jeho
dcerka tahá s princem, a nevyplašil mi všecky hejly, jediná šrajtoflička z celýho pluku by to
nepřežila.
Translation,
Preface, and Commentary © Jiří Josek, 2017
ISBN
978-80-86573-63-2
Žádné komentáře:
Okomentovat