Mark Douglas-Home: Vešla do moře

Je to už dvacet šet let, co Megan Batesová v odlehlé vsi u skotského pobřeží vešla do moře a nadobro zmizela. Její tělo se nikdy nenašlo, ale její dcera Violet stále doufá. Požádá o pomoc Cala McGilla, který umí v moři najít téměř cokoli. Avšek jeho přítomnost v uzavřené komunitě, rozdělené dávnými vášněmi a záští, vyvolává neklid. Zdá se, že hodně lidí nestojí o to, aby dávná tajemství vyplula na povrch. I druhý případ Cala McGilla, mladého doktoranda v oboru oceánografie, je plný dějových zvratů a překvapení.

Mark Douglas-Home (1951) je skotský autor a novinář. Působil mj. v listech Sunday Express, Scotsman, Sunday Times Scotland, Herald. První knihu – Mořský detektiv – vydal v roce 2011. „Jen zřídka se stane, že nějaká kniha zvedne laťku ve svém žánru, a přesně to Mořský detektiv udělal pro skotskou detektivku,“ napsal tehdy o knize recenzent ve Scotsmanu. Další části detektivní série následovaly v letech 2013 a 2016. U nás se vydávání detektivních případů oceánografa Cala McGilla ujalo nakladatelství Plus. Na jaře zde vyšel Mořský detektiv (ukázku si můžete přečíst zde - https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/06/mark-douglas-home-morsky-detektiv.html), nyní Vešla do moře – v překladu Terezy Vláškové.

Ukázka z knihy:

Cal McGill stál v zadní části kostela a začínal si připadat nápadný. Zástup těch, kdo přišli vyjádřit soustrast rodině Diany Ritchieové, se pomalu přesouval k východu a na Ca­lovi ulpívaly rozmrzelé pohledy, jen aby se vzápětí odvrátily. Nevěděl jistě, čím přesně k sobě přitahuje tolik pozornosti. Možná za to mohla divná kombinace oblečení – bílá košile zapnutá až ke krku, sepraná černá bunda (oboje si na sebe navlékl jenom kvůli téhle příležitosti), černé džíny a hnědé pohorky, co si ráno vycídil. Nebo to bylo tím, že se vetřel na místo, kde bylo zcela běžné prohlédnout si každého cizince od hlavy k patě. Ať už za tím stálo cokoliv, být předmětem zvědavosti ho znervózňovalo. Rozhodl se proto nečekat, až k němu dojde poslední dvojice, a raději se sám připojil na konec zástupu. Vydal se uličkou směrem k oltáři, protaho­val se kolem poltownských sousedských hloučků a sem tam k němu doléhaly poznámky na adresu té staré paní, která hned na začátku mše utekla z kostela. Cal tak zjistil, že se jmenuje paní Andersonová a že tu není zrovna v oblibě. „Paní velkomožná,“ zaslechl hned dvakrát, jako by ty komentáře byly určené přímo pro něj, snad aby pochopil, proč jí nepo­mohl nikdo jiný, nebo možná aby mu naznačili, že do toho jakožto vetřelec neměl co zasahovat. „Kdo si ta ženská myslí, že je? Dobře jí tak,“ zaznívalo pomalu v každičké jízlivě hlasité poznámce, kterou Cal po cestě vyslechl. Když už byl skoro u prvních lavic v přední části kostela – u místa, z ně­hož vyhodili paní Andersonovou –, jakýsi pomenší zavalitý muž s pleší a zarudlými tvářemi mu gestem naznačil, aby se zařadil před něj.

„Děkuju,“ usmál se na něj Cal a muž ustoupil vzad, aby mu uvolnil místo.

„To od vás bylo hezký,“ poznamenal.

„Co?“

„Že jste se postaral o paní Andersonovou.“

Cal pokrčil rameny. To by přece na mém místě udělal každý, chtěl tím říct.

Muž k němu popošel blíž a ztišil hlas. „Ne každý ji tu má rád…“

„To jsem pochopil.“

„Já s ní vycházím dobře, ale občas je sama sobě tím největ­ším nepřítelem.“ Ujistil se, že je nikdo neposlouchá, a dodal: „Co se stalo tam venku? Byla v pořádku?“

„Ne tak úplně,“ odpověděl Cal. „Zakopla na cestě a sedřela si kolena, ale odmítla si nechat pomoct.“

Muž zavrtěl hlavou. „To je celá ona, hlavně neztratit tvář. Odešla postranní brankou?“

Cal přikývl.

„Tudy se jde k jejímu domu. Později se za ní zastavím, ako­rát jí samozřejmě neřeknu proč. Ukousla by mi hlavu, kdyby pojala podezření, že jsem ji přišel zkontrolovat. Řeknu jí, že jsem se chtěl jenom zeptat, jestli nepotřebuje něco koupit.“

Muž napřáhl ke Calovi ruku. „Jim Carmichael. Rozvážím tady nákupy. Všichni mi tu říkají Jime.“

„Cal…“ Pustil Jimovi ruku, bojoval s vlastní upjatostí a od­tažitostí. „Cal McGill.“ A protože nevěděl, co jiného by ještě měl dodat, řekl: „Moje máma se s Dianou Ritchieovou znala. Z Edinburghu, kdysi bývaly sousedky. Po mámině smrti po­slala paní Ritchieová tátovi dopis. Mamka by určitě chtěla, abych sem šel.“

„To jste přijel až z Edinburghu?“ Zdálo se, že to na Jima udělalo dojem.

„Měl jsem cestu kolem, chci strávit pár dní na severozá­padním pobřeží.“

„Co tam?“

„Jsem oceánolog, je to spíš pracovní cesta,“ zatvářil se Cal omluvně. „I když většině lidí to asi jako práce moc nepřijde.“

„Vážně?“ odpověděl Jim. „Něco mě napadalo. Zajímají vás divný věci, co se po přílivu najdou na pláži?“

„Občas jo, záleží, o co se jedná.“

„Tady totiž žije jeden farmář, co tu pláž pročesává, a před pár týdny narazil na něco zajímavýho – flašku od piva, co byla v moři už…“ Jim se snažil se zachmuřeným obočím roz­pomenout. „… už od roku 1959 nebo tak nějak… Bez jedinýho škrábnutí, vypadá jako nová, rozhodně sběratelskej kousek. Ten chlápek se jmenuje Duncan Boyd. Odsud byste jel na se­ver, je to první odbočka vlevo a pak znova vlevo u dvou ka­mennejch sloupů. Nevypadá to tam moc jako farma, spíš jako skládka. Nenechte se tím odradit. Řekněte mu, že vás posílá Jim.“ Trochu se zamračil, jako by toho začínal litovat. „Dun­can je teda tak trochu jinej… Ale jestli si s ním budete chtít promluvit o tý flašce, a ne o tom ostatním, jako o tý větrný farmě, bude to v pohodě.“

~

Někdy tu nenašel vůbec nic, jindy to tu vypadalo přesně takhle – pláž v Jižní zátoce byla posetá vyplaveným harampá­dím. Duncan Boyd si ten výjev prohlížel s natěšeným výra­zem sběratele, který se chystá vlézt do antikvariátu. Kdo ví, na co může za pár minut narazit! Nedávno tu mezi řasami našel starou hnědou láhev od piva Guinness. Okamžitě mu došlo, jaký právě učinil objev. Zátka byla neporušená a papíry uvnitř se zdály být ve stejně dokonalém stavu, jako když společnost

Guinness v rámci reklamní akce u příležitosti dvoustého výro­čí založení naházela do moře i těch dalších 149 999 naprosto identických láhví. Podél východního pobřeží Spojených států a Kanady jich plavaly tisíce, přesně jak Guinness zamýšlel. Další se nakonec vyplavily v Jižní Americe, v Arktidě, a do­konce i v Evropě. A tu a tam je zanesl příliv na pláž ještě teď, o více než padesát let později, poté co ve vodě urazily tisíce a tisíce kilometrů. Svitek krále Neptuna, jeden z dokumentů vytažených z láhve, teď visel zarámovaný na trámu ve stodo­le, kam Duncan chodil třídit své úlovky. Za posledních pár dní si ten barevný list papíru přečetl už tolikrát, že dokázal zpaměti přeříkat celou tu dlouhou první větu, a pokaždé to činil tónem, jaký pro tuhle příležitost považoval za vhodný: hlubokým basem, jenž jako by vycházel z hlubin oceánu.

„Zdravím nálezce tohoto svitku a dávám všemu lidu na vědomí, že já, Neptun, vládce moří…“ Duncan se odmlčel, vystrčil bradu a přejel pohledem po své imaginární říši. Pak pokračoval. „… že já, Neptun, vládce moří, jsem udělil Pivo­varu Guinness svolení odevzdat mému království – konkrétně pak Atlantickému oceánu – láhev obsahující tento dokument, a povoluji též, aby s Vámi touto cestou mohl pivovar bez ja­kýchkoliv zábran a/nebo překážek sdílet příběh černého piva Guinness.“

Okamžitě se mu po tváři rozlil úsměv, až jeho větrem ošle­hané tváře vypadaly jako skalní reliéf. Promnul si neoholené strniště na bradě a vydal se po kamenité pěšině z mysu dolů na pláž. V polovině cesty, kde se stezka začínala prudce sva­žovat mezi kolmými skalními deskami, se zastavil a zakřičel: „Já, Neptun, vládce moří,“ a naklonil hlavu na stranu. Když k němu dolehla ozvěna, usmál se. „Dnešek,“ soudil, zatímco opatrně našlapoval na uvolněné kameny, „bude skvělej, Dun­cane.“ Nedočkavě zamlaskal.

Hned s prvním krokem po pláži se jeho optimismus jevil jako oprávněný. Z písečného sevření vykukovala modrá kot­vící bójka, tenhle typ ještě nikdy neviděl. Prohlédl si ji ze všech stran, jestli nenajde jméno výrobce, ale žádné tam ne­bylo. Chtěl bójku vytáhnout, ale nejdřív si zkontroloval, jestli v okolí někoho nezahlédne. Viděl však pouze auta u kostela, kde právě probíhala zádušní mše za Dianu Ritchieovou.

Při vzpomínce na její odchod se zamračil a ohrnul spod­ní ret, ale pak ho vědomí, že je tu stále sám, znovu přimě­lo k úsměvu. „Moje království,“ pokusil se majestátně roze­zvučet svůj hlas. Výsledek ho pobavil: zněl spíš jako Darth Vader než jako římský bůh moří. Vyprostil bójku a odnesl ji na točnu na konci silnice, kde předchozího večera zaparko­val svůj prázdný přívěs. Chvilku přemýšlel, jestli má tenhle úlovek přidat k ostatním modrým bójkám ve sbírce – bójky se snažil třídit víceméně podle velikosti a barvy –, nebo jest­li by ji neměl uložit zvlášť, když ještě žádnou takovou nemá. Jakmile si Duncan tu otázku zformuloval v hlavě, přemohla ho netrpělivost a on do bójky strčil, až se odkutálela do zadní části přívěsu. Pohled se mu zatoulal zpátky k pláži. Jaké další objevy ho ještě čekají?

Naplnit celý přívěs obvykle trvalo pár dní, ale tohle dopo­ledne bude jiné. Díky větru a přílivům byla úroda na pláži za posledních pár dní bohatá. To slovo se mu líbilo. „Úroda.“ Vzápětí ho zaujala zeleno-modrá změť předmětů, jež zcela změnila barvu písku. Objevil gumový míč, poskočil a radost­ně vykřikl. Ten si schová pro Pepeho, pejska paní doktorky Bellové, místní nové praktické lékařky – občas se po ordinač­ních hodinách v Poltownu prochází po Jižní zátoce.

Přes hodinu pak pobíhal po písku sem a tam a posbíral jednu síť, dvě klece na humry, čtyři černé plastové trubky, všehochuť naplaveného dřeva a měkkých prken, jednu bedýn­ku na ryby, další dvě bójky (bílou a oranžovou), rozlámané kousky polystyrenu, prázdný ropný barel a cosi, co vypadalo jako list vesla. Všechno to navršil na přívěs, ubalil si cigaretu z posledních zbytků tabáku a pokoušel se rozpomenout, co je za den. Jestli je čtvrtek, bude ho u brány farmy čekat kra­bice s nákupem včetně nového pytlíčku tabáku. Ovšem pod­le Duncana byla teprve středa, takže si radši dopřál jen dvě potáhnutí a pak stiskl doutnající konec cigarety mezi palcem a ukazováčkem. Schoval si rozkouřenou cigaretu do náprs­ní kapsy denimové košile a chystal se vrátit do práce, když vtom mu došlo, že už docela dlouho nezkontroloval silnici. Nechce přece, aby ho tam někdo překvapil.

Vylezl na přívěs a pomaličku se narovnával. Nejprve se před ním vztyčily vysoké hřebeny kopců za Poltownem. Poté napřímil celá záda i krk a objevily se lesy kolem sídla Brae a kostel okupující smaragdově zelený vršek na půli cesty mezi sídlem a městečkem. Všiml si, že auta už zmizela: zádušní mše za Dianu Ritchieovou skončila. „Bůh žehnej její duši,“ pronesl se zasmušilým výrazem, načež se zakřenil – došlo mu, že je vlastně sám určitou formou boha, a tudíž nemusí vzývat další božstvo. To už stál téměř vzpřímeně a měl výhled na převážnou část silnice vedoucí na pláž. Viděl bránu své farmy, dva kamenné pilíře, pole poseté starými stroji a hroma­dami vyplavených objevů a o něco více vpravo také svůj dům a hospodářská stavení. Pak se vztyčil v celé své metr osmdesát vysoké kráse a spatřil kapotu nějakého auta. Parkovalo pří­mo na prostranství před hospodářskými staveními. Okamži­tě přidřepl a zanadával, že už ho zase otravují. Ať už to byl kdokoliv, Duncana si nevšiml. Ale kdo to vlastně je? Bujará nálada z toho, že má pláž sám pro sebe, se vytratila. Krčil se za přívěsem a mumlal cosi o tom, že tohle je jeho pozemek a on ho nikdy neprodá, ať už mu budou nabízet a slibovat

cokoliv. Duncan věděl o přítomnosti vozidla jen pár vteřin, přesto se mu na tváři stihlo v rychlém sledu vystřídat hned několik emocí – panika, obavy a nakonec vzpurnost. Ne, on ze své farmy nikdy neodejde.

Najednou se mu v hlavě zrodil plán. Napíše na starý traktor značky Ferguson „Tenhle pozemek NENÍ na prodej. Otočte se“ a postaví stroj hned ke vchodu, aby ho přestali obtěžovat.

Nápad mu dodal kuráže a Duncan se znovu odvážil narov­nat. Natahoval krk, aby dohlédl až na velkou stodolu. Po vyje­tých kolejích, vedoucích od prostranství před hospodářskými staveními až ke kamenným sloupkům, jel červený pick-up. Návštěva byla na odjezdu. Duncanovi se znovu změnil výraz v obličeji – vzpurnost ustoupila zmatení. To auto vypada­lo staře a otlučeně, na dveřích spolujezdce dokonce zahlédl promáčklý důlek. Lidé, kteří ho jezdili přemlouvat, ať prodá pozemek konsorciu pro výstavbu větrné farmy, vždycky se­děli ve sportovně užitkových vozech, lesklých černých BMW a podobně. Pick-up jel směrem k poltownské silnici, zrovna byl na úrovni točny u pláže. Duncan si počkal, až mu zmizí z dohledu, a pak se poklusem vydal k farmě, proběhl zkrat­kou mezi písečnými dunami a přelezl polorozpadlý plot ko­lem pole. U zbytků starého koňského povozu se zastavil, aby popadl dech. Námaha mu navrátila alespoň část původního optimismu.

„Já, Neptun,“ prohlásil náležitě vítězoslavným tónem, jako by se zrovna odehrála velká krvavá bitva, bitva bohů, z níž vy­šel jako vítěz, zatímco jeho nepřátelé bezhlavě prchají. Duncan si to rázně štrádoval k domovu, celý rozohněný svým triumfem. Zaváhal až ve chvíli, kdy stanul v otevřených vratech sto-doly. Na udusané hliněné podlaze ležel kamenem zatížený list papíru. Okraje se mu třepotaly v průvanu. Duncan si ho ostražitě prohlédl a váhavě se sklonil, aby si vzkaz přečetl.

Vážený pane Boyde,

jistý Jim mi na zádušní mši za Dianu Ritchieovou pro­zradil, že jste našel láhev Guinnessu z roku 1959. Pro­hledávám pláže stejně jako vy a mám obrovskou sbírku artefaktů (i když Vy budete nejspíš úplně jiná liga, jak se tu tak rozhlížím). Nálezy z pláže mi pomáhají s výzku­mem: zabývám se tím, kudy a jak unáší vítr a podmořské proudy různé předměty, které skončí v oceánu. Zajímám se o východní a severní Atlantik včetně skotského pobře­ží. Vzhledem k tomu, jak dlouho už se téhle činnosti vě­nujete, bych se od Vás rád něčemu přiučil (a podíval se na tu láhev). Nemohl bych se u Vás za pár dní zastavit cestou na jih? Můj e-mail je morskydetektiv@gmail.com. Těším se na shledání!

Cal McGill

V doušce stálo telefonní číslo.

Duncan se zachechtal tomu, jak ho vystrašil kus rozvlně­ného papíru – jednu chvíli je neohrožený bůh moří, další rozklepaná myška.

 The Woman Who Walked Into The Sea

Copyright © Mark Douglas-Home, 2016

Translation © Tereza Vlášková, 2017

Cover design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0753-5