Mark Douglas-Home: Vešla do moře

Je to už dvacet šet let, co Megan Batesová v odlehlé vsi u skotského pobřeží vešla do moře a nadobro zmizela. Její tělo se nikdy nenašlo, ale její dcera Violet stále doufá. Požádá o pomoc Cala McGilla, který umí v moři najít téměř cokoli. Avšek jeho přítomnost v uzavřené komunitě, rozdělené dávnými vášněmi a záští, vyvolává neklid. Zdá se, že hodně lidí nestojí o to, aby dávná tajemství vyplula na povrch. I druhý případ Cala McGilla, mladého doktoranda v oboru oceánografie, je plný dějových zvratů a překvapení.

Mark Douglas-Home (1951) je skotský autor a novinář. Působil mj. v listech Sunday Express, Scotsman, Sunday Times Scotland, Herald. První knihu – Mořský detektiv – vydal v roce 2011. „Jen zřídka se stane, že nějaká kniha zvedne laťku ve svém žánru, a přesně to Mořský detektiv udělal pro skotskou detektivku,“ napsal tehdy o knize recenzent ve Scotsmanu. Další části detektivní série následovaly v letech 2013 a 2016. U nás se vydávání detektivních případů oceánografa Cala McGilla ujalo nakladatelství Plus. Na jaře zde vyšel Mořský detektiv (ukázku si můžete přečíst zde - https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/06/mark-douglas-home-morsky-detektiv.html), nyní Vešla do moře – v překladu Terezy Vláškové.

Ukázka z knihy:

Cal McGill stál v zadní části kostela a začínal si připadat nápadný. Zástup těch, kdo přišli vyjádřit soustrast rodině Diany Ritchieové, se pomalu přesouval k východu a na Ca­lovi ulpívaly rozmrzelé pohledy, jen aby se vzápětí odvrátily. Nevěděl jistě, čím přesně k sobě přitahuje tolik pozornosti. Možná za to mohla divná kombinace oblečení – bílá košile zapnutá až ke krku, sepraná černá bunda (oboje si na sebe navlékl jenom kvůli téhle příležitosti), černé džíny a hnědé pohorky, co si ráno vycídil. Nebo to bylo tím, že se vetřel na místo, kde bylo zcela běžné prohlédnout si každého cizince od hlavy k patě. Ať už za tím stálo cokoliv, být předmětem zvědavosti ho znervózňovalo. Rozhodl se proto nečekat, až k němu dojde poslední dvojice, a raději se sám připojil na konec zástupu. Vydal se uličkou směrem k oltáři, protaho­val se kolem poltownských sousedských hloučků a sem tam k němu doléhaly poznámky na adresu té staré paní, která hned na začátku mše utekla z kostela. Cal tak zjistil, že se jmenuje paní Andersonová a že tu není zrovna v oblibě. „Paní velkomožná,“ zaslechl hned dvakrát, jako by ty komentáře byly určené přímo pro něj, snad aby pochopil, proč jí nepo­mohl nikdo jiný, nebo možná aby mu naznačili, že do toho jakožto vetřelec neměl co zasahovat. „Kdo si ta ženská myslí, že je? Dobře jí tak,“ zaznívalo pomalu v každičké jízlivě hlasité poznámce, kterou Cal po cestě vyslechl. Když už byl skoro u prvních lavic v přední části kostela – u místa, z ně­hož vyhodili paní Andersonovou –, jakýsi pomenší zavalitý muž s pleší a zarudlými tvářemi mu gestem naznačil, aby se zařadil před něj.

„Děkuju,“ usmál se na něj Cal a muž ustoupil vzad, aby mu uvolnil místo.

„To od vás bylo hezký,“ poznamenal.

„Co?“

„Že jste se postaral o paní Andersonovou.“

Cal pokrčil rameny. To by přece na mém místě udělal každý, chtěl tím říct.

Muž k němu popošel blíž a ztišil hlas. „Ne každý ji tu má rád…“

„To jsem pochopil.“

„Já s ní vycházím dobře, ale občas je sama sobě tím největ­ším nepřítelem.“ Ujistil se, že je nikdo neposlouchá, a dodal: „Co se stalo tam venku? Byla v pořádku?“

„Ne tak úplně,“ odpověděl Cal. „Zakopla na cestě a sedřela si kolena, ale odmítla si nechat pomoct.“

Muž zavrtěl hlavou. „To je celá ona, hlavně neztratit tvář. Odešla postranní brankou?“

Cal přikývl.

„Tudy se jde k jejímu domu. Později se za ní zastavím, ako­rát jí samozřejmě neřeknu proč. Ukousla by mi hlavu, kdyby pojala podezření, že jsem ji přišel zkontrolovat. Řeknu jí, že jsem se chtěl jenom zeptat, jestli nepotřebuje něco koupit.“

Muž napřáhl ke Calovi ruku. „Jim Carmichael. Rozvážím tady nákupy. Všichni mi tu říkají Jime.“

„Cal…“ Pustil Jimovi ruku, bojoval s vlastní upjatostí a od­tažitostí. „Cal McGill.“ A protože nevěděl, co jiného by ještě měl dodat, řekl: „Moje máma se s Dianou Ritchieovou znala. Z Edinburghu, kdysi bývaly sousedky. Po mámině smrti po­slala paní Ritchieová tátovi dopis. Mamka by určitě chtěla, abych sem šel.“

„To jste přijel až z Edinburghu?“ Zdálo se, že to na Jima udělalo dojem.

„Měl jsem cestu kolem, chci strávit pár dní na severozá­padním pobřeží.“

„Co tam?“

„Jsem oceánolog, je to spíš pracovní cesta,“ zatvářil se Cal omluvně. „I když většině lidí to asi jako práce moc nepřijde.“

„Vážně?“ odpověděl Jim. „Něco mě napadalo. Zajímají vás divný věci, co se po přílivu najdou na pláži?“

„Občas jo, záleží, o co se jedná.“

„Tady totiž žije jeden farmář, co tu pláž pročesává, a před pár týdny narazil na něco zajímavýho – flašku od piva, co byla v moři už…“ Jim se snažil se zachmuřeným obočím roz­pomenout. „… už od roku 1959 nebo tak nějak… Bez jedinýho škrábnutí, vypadá jako nová, rozhodně sběratelskej kousek. Ten chlápek se jmenuje Duncan Boyd. Odsud byste jel na se­ver, je to první odbočka vlevo a pak znova vlevo u dvou ka­mennejch sloupů. Nevypadá to tam moc jako farma, spíš jako skládka. Nenechte se tím odradit. Řekněte mu, že vás posílá Jim.“ Trochu se zamračil, jako by toho začínal litovat. „Dun­can je teda tak trochu jinej… Ale jestli si s ním budete chtít promluvit o tý flašce, a ne o tom ostatním, jako o tý větrný farmě, bude to v pohodě.“

~

Někdy tu nenašel vůbec nic, jindy to tu vypadalo přesně takhle – pláž v Jižní zátoce byla posetá vyplaveným harampá­dím. Duncan Boyd si ten výjev prohlížel s natěšeným výra­zem sběratele, který se chystá vlézt do antikvariátu. Kdo ví, na co může za pár minut narazit! Nedávno tu mezi řasami našel starou hnědou láhev od piva Guinness. Okamžitě mu došlo, jaký právě učinil objev. Zátka byla neporušená a papíry uvnitř se zdály být ve stejně dokonalém stavu, jako když společnost

Guinness v rámci reklamní akce u příležitosti dvoustého výro­čí založení naházela do moře i těch dalších 149 999 naprosto identických láhví. Podél východního pobřeží Spojených států a Kanady jich plavaly tisíce, přesně jak Guinness zamýšlel. Další se nakonec vyplavily v Jižní Americe, v Arktidě, a do­konce i v Evropě. A tu a tam je zanesl příliv na pláž ještě teď, o více než padesát let později, poté co ve vodě urazily tisíce a tisíce kilometrů. Svitek krále Neptuna, jeden z dokumentů vytažených z láhve, teď visel zarámovaný na trámu ve stodo­le, kam Duncan chodil třídit své úlovky. Za posledních pár dní si ten barevný list papíru přečetl už tolikrát, že dokázal zpaměti přeříkat celou tu dlouhou první větu, a pokaždé to činil tónem, jaký pro tuhle příležitost považoval za vhodný: hlubokým basem, jenž jako by vycházel z hlubin oceánu.

„Zdravím nálezce tohoto svitku a dávám všemu lidu na vědomí, že já, Neptun, vládce moří…“ Duncan se odmlčel, vystrčil bradu a přejel pohledem po své imaginární říši. Pak pokračoval. „… že já, Neptun, vládce moří, jsem udělil Pivo­varu Guinness svolení odevzdat mému království – konkrétně pak Atlantickému oceánu – láhev obsahující tento dokument, a povoluji též, aby s Vámi touto cestou mohl pivovar bez ja­kýchkoliv zábran a/nebo překážek sdílet příběh černého piva Guinness.“

Okamžitě se mu po tváři rozlil úsměv, až jeho větrem ošle­hané tváře vypadaly jako skalní reliéf. Promnul si neoholené strniště na bradě a vydal se po kamenité pěšině z mysu dolů na pláž. V polovině cesty, kde se stezka začínala prudce sva­žovat mezi kolmými skalními deskami, se zastavil a zakřičel: „Já, Neptun, vládce moří,“ a naklonil hlavu na stranu. Když k němu dolehla ozvěna, usmál se. „Dnešek,“ soudil, zatímco opatrně našlapoval na uvolněné kameny, „bude skvělej, Dun­cane.“ Nedočkavě zamlaskal.

Hned s prvním krokem po pláži se jeho optimismus jevil jako oprávněný. Z písečného sevření vykukovala modrá kot­vící bójka, tenhle typ ještě nikdy neviděl. Prohlédl si ji ze všech stran, jestli nenajde jméno výrobce, ale žádné tam ne­bylo. Chtěl bójku vytáhnout, ale nejdřív si zkontroloval, jestli v okolí někoho nezahlédne. Viděl však pouze auta u kostela, kde právě probíhala zádušní mše za Dianu Ritchieovou.

Při vzpomínce na její odchod se zamračil a ohrnul spod­ní ret, ale pak ho vědomí, že je tu stále sám, znovu přimě­lo k úsměvu. „Moje království,“ pokusil se majestátně roze­zvučet svůj hlas. Výsledek ho pobavil: zněl spíš jako Darth Vader než jako římský bůh moří. Vyprostil bójku a odnesl ji na točnu na konci silnice, kde předchozího večera zaparko­val svůj prázdný přívěs. Chvilku přemýšlel, jestli má tenhle úlovek přidat k ostatním modrým bójkám ve sbírce – bójky se snažil třídit víceméně podle velikosti a barvy –, nebo jest­li by ji neměl uložit zvlášť, když ještě žádnou takovou nemá. Jakmile si Duncan tu otázku zformuloval v hlavě, přemohla ho netrpělivost a on do bójky strčil, až se odkutálela do zadní části přívěsu. Pohled se mu zatoulal zpátky k pláži. Jaké další objevy ho ještě čekají?

Naplnit celý přívěs obvykle trvalo pár dní, ale tohle dopo­ledne bude jiné. Díky větru a přílivům byla úroda na pláži za posledních pár dní bohatá. To slovo se mu líbilo. „Úroda.“ Vzápětí ho zaujala zeleno-modrá změť předmětů, jež zcela změnila barvu písku. Objevil gumový míč, poskočil a radost­ně vykřikl. Ten si schová pro Pepeho, pejska paní doktorky Bellové, místní nové praktické lékařky – občas se po ordinač­ních hodinách v Poltownu prochází po Jižní zátoce.

Přes hodinu pak pobíhal po písku sem a tam a posbíral jednu síť, dvě klece na humry, čtyři černé plastové trubky, všehochuť naplaveného dřeva a měkkých prken, jednu bedýn­ku na ryby, další dvě bójky (bílou a oranžovou), rozlámané kousky polystyrenu, prázdný ropný barel a cosi, co vypadalo jako list vesla. Všechno to navršil na přívěs, ubalil si cigaretu z posledních zbytků tabáku a pokoušel se rozpomenout, co je za den. Jestli je čtvrtek, bude ho u brány farmy čekat kra­bice s nákupem včetně nového pytlíčku tabáku. Ovšem pod­le Duncana byla teprve středa, takže si radši dopřál jen dvě potáhnutí a pak stiskl doutnající konec cigarety mezi palcem a ukazováčkem. Schoval si rozkouřenou cigaretu do náprs­ní kapsy denimové košile a chystal se vrátit do práce, když vtom mu došlo, že už docela dlouho nezkontroloval silnici. Nechce přece, aby ho tam někdo překvapil.

Vylezl na přívěs a pomaličku se narovnával. Nejprve se před ním vztyčily vysoké hřebeny kopců za Poltownem. Poté napřímil celá záda i krk a objevily se lesy kolem sídla Brae a kostel okupující smaragdově zelený vršek na půli cesty mezi sídlem a městečkem. Všiml si, že auta už zmizela: zádušní mše za Dianu Ritchieovou skončila. „Bůh žehnej její duši,“ pronesl se zasmušilým výrazem, načež se zakřenil – došlo mu, že je vlastně sám určitou formou boha, a tudíž nemusí vzývat další božstvo. To už stál téměř vzpřímeně a měl výhled na převážnou část silnice vedoucí na pláž. Viděl bránu své farmy, dva kamenné pilíře, pole poseté starými stroji a hroma­dami vyplavených objevů a o něco více vpravo také svůj dům a hospodářská stavení. Pak se vztyčil v celé své metr osmdesát vysoké kráse a spatřil kapotu nějakého auta. Parkovalo pří­mo na prostranství před hospodářskými staveními. Okamži­tě přidřepl a zanadával, že už ho zase otravují. Ať už to byl kdokoliv, Duncana si nevšiml. Ale kdo to vlastně je? Bujará nálada z toho, že má pláž sám pro sebe, se vytratila. Krčil se za přívěsem a mumlal cosi o tom, že tohle je jeho pozemek a on ho nikdy neprodá, ať už mu budou nabízet a slibovat

cokoliv. Duncan věděl o přítomnosti vozidla jen pár vteřin, přesto se mu na tváři stihlo v rychlém sledu vystřídat hned několik emocí – panika, obavy a nakonec vzpurnost. Ne, on ze své farmy nikdy neodejde.

Najednou se mu v hlavě zrodil plán. Napíše na starý traktor značky Ferguson „Tenhle pozemek NENÍ na prodej. Otočte se“ a postaví stroj hned ke vchodu, aby ho přestali obtěžovat.

Nápad mu dodal kuráže a Duncan se znovu odvážil narov­nat. Natahoval krk, aby dohlédl až na velkou stodolu. Po vyje­tých kolejích, vedoucích od prostranství před hospodářskými staveními až ke kamenným sloupkům, jel červený pick-up. Návštěva byla na odjezdu. Duncanovi se znovu změnil výraz v obličeji – vzpurnost ustoupila zmatení. To auto vypada­lo staře a otlučeně, na dveřích spolujezdce dokonce zahlédl promáčklý důlek. Lidé, kteří ho jezdili přemlouvat, ať prodá pozemek konsorciu pro výstavbu větrné farmy, vždycky se­děli ve sportovně užitkových vozech, lesklých černých BMW a podobně. Pick-up jel směrem k poltownské silnici, zrovna byl na úrovni točny u pláže. Duncan si počkal, až mu zmizí z dohledu, a pak se poklusem vydal k farmě, proběhl zkrat­kou mezi písečnými dunami a přelezl polorozpadlý plot ko­lem pole. U zbytků starého koňského povozu se zastavil, aby popadl dech. Námaha mu navrátila alespoň část původního optimismu.

„Já, Neptun,“ prohlásil náležitě vítězoslavným tónem, jako by se zrovna odehrála velká krvavá bitva, bitva bohů, z níž vy­šel jako vítěz, zatímco jeho nepřátelé bezhlavě prchají. Duncan si to rázně štrádoval k domovu, celý rozohněný svým triumfem. Zaváhal až ve chvíli, kdy stanul v otevřených vratech sto-doly. Na udusané hliněné podlaze ležel kamenem zatížený list papíru. Okraje se mu třepotaly v průvanu. Duncan si ho ostražitě prohlédl a váhavě se sklonil, aby si vzkaz přečetl.

Vážený pane Boyde,

jistý Jim mi na zádušní mši za Dianu Ritchieovou pro­zradil, že jste našel láhev Guinnessu z roku 1959. Pro­hledávám pláže stejně jako vy a mám obrovskou sbírku artefaktů (i když Vy budete nejspíš úplně jiná liga, jak se tu tak rozhlížím). Nálezy z pláže mi pomáhají s výzku­mem: zabývám se tím, kudy a jak unáší vítr a podmořské proudy různé předměty, které skončí v oceánu. Zajímám se o východní a severní Atlantik včetně skotského pobře­ží. Vzhledem k tomu, jak dlouho už se téhle činnosti vě­nujete, bych se od Vás rád něčemu přiučil (a podíval se na tu láhev). Nemohl bych se u Vás za pár dní zastavit cestou na jih? Můj e-mail je morskydetektiv@gmail.com. Těším se na shledání!

Cal McGill

V doušce stálo telefonní číslo.

Duncan se zachechtal tomu, jak ho vystrašil kus rozvlně­ného papíru – jednu chvíli je neohrožený bůh moří, další rozklepaná myška.

 The Woman Who Walked Into The Sea

Copyright © Mark Douglas-Home, 2016

Translation © Tereza Vlášková, 2017

Cover design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0753-5

Mark Douglas-Home: Mořský detektiv

„Jen zřídka se stane, že nějaká kniha zvedne laťku ve svém žánru, a přesně to Mořský detektiv udělal pro skotskou detektivku,“ napsal recenzent ve Scotsmanu. A měl pravdu. Mark Douglas-Home vychází z téže tradice jako Peter May a jeho detektivky se dotýkají jak ryze současných společenských témat, jako je ekologie či nucená prostituce, tak dávných tajemství, a obojí dokáže skloubit v poutavém příběhu s životnými postavami a věrohodně vystiženým prostředím. A navíc přichází se zcela novým typem detektiva…

Cal McGill nemá daleko k detektivům z drsné školy, pod nepřístupným zevnějškem skrývá stejnou slabost pro lidi v nesnázích, ani on si nedělá velkou hlavu s pravidly a nezřídka se dostává do křížku s policií… Jen na rozdíl od Phila Marlowa a jemu podobných netráví většinu času po zakouřených barech, ale spíš někde na pobřeží, kde zkoumá naplaveniny a studuje mořské proudy… Cal je totiž prvotřídní oceánograf a díky svým ojedinělým znalostem dokáže občas přijít na kloub záhadám, s nimiž si jinak policie neví rady.

Mark Douglas-Home (1951) je skotský autor a novinář. Působil mj. v listech Sunday Express, Scotsman, Sunday Times Scotland, Herald. První knihu – Mořský detektiv – vydal v roce 2011. Další části detektivní série následovaly v letech 2013 a 2016.

První detektivní případ oceánografa Cala McGilla vychází česky díky nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Bývalé překladiště whisky na silnici mezi starým přísta­vem Leith a přístavištěm v Grantonu, kde kotvili místní milovníci plachtění, se stalo obětí posledního záchvěvu ji­nak skomírajícího edinburského trhu s realitami. Investoři, kteří do projektu nasypali peníze ještě před počátkem vý­stavby, aby pak mohli budovu pronajímat, sice nejdřív uhra­dili prvotní vklady, ale nakonec po šesti měsících vycou-vali a ke koupím jako takovým nedošlo. Budova se honosila novým názvem „Soudek“, ale už začínala vykazovat znám­ky zanedbanosti. Červenobílý poutač, který lákal na „jedno- a dvoupokojové luxusní půdní byty na prodej“, zešedl pod nánosem výfukových plynů. Pod ním se odlupoval další nápis, nabízející „25% slevu na pronájem/prodej při rych­lém jednání“. Když reklamu vylepovali, očekával se vze­stup trhu, k tomu však nikdy nedošlo. A kupci nepřišli. Do-konce ani žádní zájemci.

Developer proto nakonec uzavřel dohodu se sdružením pro sociální bydlení, aby mu banka, jež z větší části pat­řila britským daňovým poplatníkům, nezabavila majetek. Sdružení si za sníženou sazbu pronajalo čtyři z dvaceti bytů a udělalo z nich „byty na půli cesty“ pro mladistvé, kteří doposud vyrůstali v institucionální péči. Jediným dalším nájemníkem byl Cal. Developer ho nechal zdarma bydlet v „podkrovním studiu“, z jehož oken byl výhled na zanedbaný pozemek a opuštěný mlýn za ním, a na oplátku dělal Cal v domě správce. Calův „služební byt“, jak tomu developer s oblibou a notnou dávkou sarkasmu přezdíval, se nacházel v nejvyšším, čtvrtém patře, kde se právě s trhnutím zastavil výtah a Cal vyšel na chodbu.

Musel přejít na druhou stranu podlaží. Podhledová svět­la na chodbě se postupně s blikáním rozsvěcela. Cal sklonil hlavu, co nejvíc to šlo, aby se do nich nemusel dívat. I ve své únavě si byl vědom té ironie a musel se suše pousmát: proč jen neudělal to samé včera večer, když se rozzářila světla v ministrově zahradě?

Dveře, na nichž byla cedulka s nápisem VYŠETŘOVÁNÍ VYPLAVENIN A PŘEDMĚTŮ V MOŘI, vedly do vzdušného prostorného studia s dvoumetrovým kovovým regálem, oddě­lujícím obývací prostory od ložnice. Cal zahnul doleva a za­mířil kolem rozestlané postele do koupelny, pomaličku sešel tři schůdky ke dveřím a držel se při tom za bok. Rozvázal si tkaničky, skopl zablácené boty, zatáhl za přezku pásku a kal­hoty i trenýrky nechal spadnout na vykachlíčkovanou pod­lahu. Nohy měl svalnaté a neopálené a pod levým kolenem mu svítila dlouhá, tmavě fialová jizva, památka na nehodu, k níž došlo před dvěma měsíci během potápění. Rozepnul si bundu. Sklouzla mu z ramen a odhalila krvavou skvrnu na tričku, jež se táhla po celém pravém boku až k podpaží. Cal zkusil za látku zatahat, ale byla přilepená, došel si proto pro nůžky a neohrabaně si s nimi vlezl pod masážní sprchu.

Proud ledové vody ho nepříjemně překvapil. Když konečně tekla teplejší, pustil se do stříhání, dokud mu z trička nezbylo jen zkrvavené kolečko látky přilepené k živému masu. Popo­tahoval za něj pod tekoucí vodou tak dlouho, až se pustilo a odkrylo zarudlou roztřepenou ránu, pět až šest centimetrů dlouhou. Cal vypnul sprchu a začal si ránu otírat papírovými kapesníky, dokud z ní nepřestala téct voda a krev. Osu­šil se a po schůdkách vyšel zpět do spoře zařízené ložnice. V nohou postele stál otevřený kufr. Vzal si z něho bílé boxer­ky, jednou rukou si je oblékal a druhou se přidržoval polic – opatrně, aby neshodil žádný z 273 (podle posledního sčítání) artefaktů a kuriozit, které vyvrhlo moře a on si je schraňoval.

Nejcennější objev měl úplně nahoře: 1,2 metru dlouhý ze­lený želví krunýř, na který narazil při procházce po zdán­livě nekonečném pobřeží ostrova South Uist v Atlantickém oceánu. Říjnová bouřka ten objev napůl pohřbila v písku. Dotáhl krunýř k silnici a stopem se svezl zpátky ke svému stanu. V noci si otevřel mapy, hledal, kudy se sem asi želva dostala, a přemýšlel, jestli se ztratila, nebo se snad na souostroví Vnějších Hebrid ocitla vlivem hříčky počasí. Stejně jako ostatní poklady měl i krunýř označený štítkem s datem objevu a souřadnicemi. (Místo původu pro něj bylo stejně důležité jako pro sběratele starožitností.)

Cal znovu sáhl do kufru a vytáhl čisté tričko. Oblékl si ho a přesunul se do kuchyně – výklenku naproti ložnici, z něhož vedlo točité schodiště na střechu. Cal se opřel o železné zá­bradlí a čekal, až se v konvici začne vařit voda. Udělal si čer­nou kávu a odnesl si hrneček k pracovnímu stolu, jenž zabí­ral celý obývací prostor. Obě strany pracovní desky lemovaly komínky oceánografických knih, srolované mapy a složky. Uprostřed stály jeho počítače: dva stolní a jeden notebook, který si s sebou bral do terénu. Mezi velkými monitory le­žel telefon a dvojitý rámeček na fotky. Z první fotografie, vybledlé a sépiové, se na něj díval mladík s ošlehanou tváří a vlněným kloboukem na hlavě. Druhý snímek byl barev­ný a zachycoval bílý náhrobní kámen před obloukem jakési kamenné zdi, za níž se rozprostíralo azurové moře.

Cal se posadil do otáčecí židle. Na stěně mezi obrovský­mi okny za zády mu visely dvě mapy. Jedna znázorňovala všechny oceánské proudy. Studené byly vyvedeny v různých odstínech modré podle teploty, teplé v odstínech oranžové až tmavě červené. Druhá, menší mapa obsahovala pouze se­verní Atlantik a Arktidu. Byly do ní zapíchané barevné špen­dlíky, od nichž se táhly provázky k novinovým výstřižkům nalepeným na zdi. Všechny články se týkaly neidentifiko­vaných těl nalezených přímo v moři nebo vyplavených na pobřeží. Největší výstřižek byl tři roky starý a informoval o mladé Indce, jejíž ostatky se našly v rybářské síti poblíž ostrova Scarba v argyllském okrese.

Cal si přejel levačkou po ráně, aby zkontroloval, zda ne­krvácí, a pravačkou zatím zapnul oba stolní počítače. Pak se přihlásil do e-mailové schránky a pročetl si seznam nově příchozích zpráv. Bylo jich dvacet osm. Otevřel e-mail od odesílatele DDP.

Pusťte si všichni rádio. Ve zprávách tvrdí, že se na pláži Seacliff našla lidská noha. Šílenost, co?

Cal najel na stránku BBC. V sekci zpráv ze Skotska objevil stručný článek.

Na pláži ve Východním Lothianu našla jedna z místních obyvatelek při ranním venčení psa ostatky lidské nohy. Policie v oblasti pátrá po dalších částech těla.

„Naše vyšetřování je teprve v počátcích. Prosíme všechny, kdo za­hlédli něco podezřelého na pláži Seacliff, asi sedm kilometrů vý­chodně od Severního Berwicku, aby nás kontaktovali,“ prohlásil místní policejní mluvčí.

Seacliff je příjemná a oblíbená pláž poblíž zříceniny hradu Tan­tallon.

Cal si přisunul klávesnici druhého počítače. Používal ho jako referenční úložiště. Při poslední kontrole v něm měl ulože­ných 48 422 obrázků a stovky složek a dokumentů s mapami, výzkumnými zprávami a daty o oceánech, jež sesbírali věd­ci z celého světa.

Zadal heslo „noha Kolumbie“ a počítač našel sedm slo­žek s informacemi o jednotlivých případech chodidel, která vyplavilo moře v Britské Kolumbii nebo na americkém ti­chomořském pobřeží od srpna 2007 do listopadu 2008. Cal znal většinu podrobností nazpaměť, takové zprávy ho totiž vždycky šokovaly, i když pro něj nebylo žádným tajemstvím, jaké prapodivné předměty má moře ve zvyku vyvrhovat na pobřeží.

Všechny vyplavené nohy byly obuté do sportovních te­nisek; podařilo se z nich však sestavit jen dva shodné páry. Identifikovat se povedlo dokonce jen jednu nohu – patřila muži, který trpěl depresemi. Předpokládalo se, že spáchal sebevraždu. A proslýchalo se, že ostatní nohy by snad moh­ly patřit posádce lehkého letounu, který se zřítil do moře poblíž míst nálezů.

Cal si ale nemohl vzpomenout, jaké vysvětlení policie na­bídla z fyziologického hlediska. Informaci našel ve složce Kirkland, nazvané podle stejnojmenného ostrova, na němž byl učiněn čtvrtý nález. Ve složce bylo vyjádření Terry­ho Smitha, hlavního koronera Britské Kolumbie: „Může se docela klidně jednat o důsledek přirozeného procesu roz­kladu těla ve vodě spolu s působením podmořských mr­chožroutů.“

V jiné zprávě ze stejné doby popisoval jistý lékařský od­borník, jenž si přál zůstat v anonymitě, proces tzv. disartiku­lace. Pro zprávy kanadské televizní stanice CBC vysvětloval, jak se v pokročilém stadiu rozkladu mohl kotník přirozeně oddělit od zbytku těla.

Podle mého názoru vystoupaly disartikulované části nohou na hla­dinu, protože je nadnášely ty boty. Celé to má jednoduché fyzikál­ní vysvětlení, horší bude zjistit, odkud se ve vodě vzalo tolik těl. Je možné, že zde došlo k trestnému činu.  

Cal si prošel i zbývající tři složky. Než si vše pročetl, čekal na něj další e-mail od DDP.

Tu nohu našli kolem půl osmé ráno. Ten pes ji přinesl paničce!

Cal mu odepsal:

Díky, DDP. Kdybys zjistil něco dalšího, dej mi vědět. Dost mě to zajímá.

Zkontroloval vlastní údaje o povětrnostních podmínkách: už den nebo dva foukal mírný východní vítr. Pak si ukazováčkem vyhledal příslušné políčko v tabulce přílivů. V Dun­baru, který byl seacliffské pláži ze všech míst v tabulce nejblíže, nastal dopolední příliv teprve před sedmdesáti mi­nutami, v 11.44. Noha se tedy nejspíš vyplavila v noci během přílivu ve 23.34, zhruba v době, kdy Cal prchal z ministrovy zahrady.

Na obrazovce teď svítila mapa Severního moře. Cal si zvět­šil oblast kolem ústí řeky Forth a pobřeží Východního Lo­thianu, kterou vyplňovala spirála šipek vyznačujících směr podmořských proudů. Zvažoval dvě možnosti: buď se noha na pláž vyplavila odněkud z otevřeného moře, nebo se do vody dostala někde podél východní strany zálivu. Jestli byla obutá, klidně mohla putovat po celé délce východního po­břeží spolu s atlantickými proudy, jež směřovaly jižně přes průplav mezi Shetlandami a Orknejemi. Cal otevřel složku se záznamy o tělech nalezených na plážích kolem ústí řeky Forth. Za posledních devět měsíců se jich objevilo šest: pět případů se uzavřelo jako sebevražda, šesté tělo patřilo něja­kému jachtaři, který dostal na lodi infarkt a spadl do vody.

Nikdo ale netušil, kolik těl nadále zůstává na dně. Klid­ně si tam mohla ležet celé roky, pokud tam byla dostatečná hloubka a jednalo se o oblasti bez bouřek, kam rybáři zaví­tali jen zřídka. Oddělila se tahle noha od těla ležícího někde v hlubokých a klidných vodách kolem říčního ústí? To bylo klidně možné.

Cal otevřel e-mail od skotské pobočky Světového fondu na ochranu přírody; chtěli vědět, jak daleko je Cal s vyšet­řováním zamotaných rybářských sítí, jež se našly ve fjordu Moray Firth poblíž Inverness. V okách uvízli čtyři del­fíni a utopili se.

Cal fondu odepsal:

Pracuje se na tom. Tenhle druh sítí používají hlavně Španělé. Čekám na informace od distributora.

Pak napsal další e-mail DDP:

Nevíš, jestli se našla i bota?

DDP obratem odpověděl:

Jak to myslíš?

Jestli ta noha z pláže náhodou nebyla obutá v tenisce.

Proč?

Důležitý detail. Jestli se nenašla teniska, nejspíš se tam jenom ně­kdo zbavil mrtvoly.

Zjistím to.

Cal usrkl kávy, jenže ta mu mezitím vystydla. To se k němu teď hodilo – taky měl náladu na bodu mrazu. Proč se jenom podíval nahoru? Pořád ho to užíralo. Co asi ta kamera za­chytila? Pusu, nos; možná ani tu pusu ne. Bude to policii k něčemu?

Na jistotě mu to ale z nějakého důvodu nepřidalo.

Příště si to naplánuje líp.

THE SEA DETECTIVE

Text © Mark Douglas-Home, 2015

Translation © Tereza Vlášková, 2017

ISBN 978-80-259-0671-2