Stanislav Biler: Nejlepší kandidát

Na stránkách literárního debutu sociologa a spoluzakladatele (původně recesistického) hnutí Žít Brno, sledujeme kariéru muže, který je poněkud obskurním uchazečem o post prezidenta. Od samého počátku mu stojí v cestě prostý fakt, že nedokáže vyslovit dvě smysluplné věty. Dětinská žvanivost však překvapivě sbírá body a stává se jeho nejsilnější zbraní. Navíc vyjde najevo, že kandidát je úspěšný a bohatý člověk. Proč by nemohl udělat úspěšnou a bohatou celou zemi? Co by se mohlo pokazit?

„Příběh, který by se v normální zemi sotva mohl uskutečnit, sledujeme z pohledu milé a krásné asistentky Johanny, která hledá své místo na světě,“ říká o knize překladatelka, nakladatelka a politička, od roku 2014 předsedkyně hnutí Žít Brno Barbora Antonová. „Zavede čtenáře do zákulisí politických kampaní a poodhalí zbraně, jimiž marketéři nahánějí voliče jako slepice na dvorku. Nejlepší kandidát stojí někde na pomezí etnografické studie a investigativní reportáže. Johanna s empatií hodnou Karoliny Světlé vykresluje každodennost lidí v zapomenutých krajích této republiky. Svou atmosférou i událostmi však kniha znepokojivě evokuje pád Říma. Nastavuje také kritické zrcadlo mladé generaci, která odmítá převzít odpovědnost a vyhýbá se poctivé práci. Ukazuje, jak tradice, moudrost předků a selský rozum mohou pomoci nalézt cestu k životní spokojenosti. Jak pomocí byť i drobných životních příhod vytěsnit pocity vlastní zbytečnosti. Budoucí kritici a méně pozorní čtenáři možná použijí v souvislosti s tímto dílem termíny jako satira nebo sžíravý humor. Než jim však dojde, že si Stanislav Biler, uznávaný mluvčí své generace, legraci nedělá, nastává neodvratný konec.“

Nejlepšího kandidáta vydává nakladatelství Druhé město (ISBN  978-80-7227-401-7).

Ukázka z knihy:

22. února

Analytici se shodli: o příštím prezidentovi rozhodnou voliči

Hory zasáhla obleva: vlekaři jsou smutní

Zemědělci varují: úroda zmrzne

Sice byl v plánu další program, ale ten se musel zrušit. Novák se opil až příliš. U snídaně v hotelu byl sotva schopen udržet se na židli. Několikrát se mě nepřítomně zeptal, jestli chci pracovat v drůbežárně. Pak si mumlal sám pro sebe, že někdo se o ty slepice bude muset postarat. S pomocí číšníka jsem ho odtáhla do výtahu a dostala zpátky do postele. Procházela jsem se po lázeňské promenádě. Střídavě svítilo oslnivé slunce, foukal vítr, padal déšť, létaly vločky sněhu a mezi nimi pobíhaly smějící se děti. V botách začínalo zase čvachtat. Plán na dnešek. Boty. Rozbředlý sníh, který se mísí s hlínou. Takhle voní jaro. Už je blízko. I když tady v horách to ještě potrvá. Máme zde strávit snad půl roku. Hlavně že nemusím sedět v kanclu a čekat, až mi zadek sroste s ergonomickou židlí. V obličeji mi přistála sněhová koule. Tající led na tváři je podle všeho mnohem příjemnější než libovolná powerpointová prezentace. Uklidňuju rozčílenou mámu, že mi to nevadí.

Zavrněl telefon… pořád mi píše bývalý kluk. Rozešla jsem se s ním zároveň s podáním výpovědi v bývalý práci. Tak dlouho mi říkal, že musím svůj život konečně změnit a začít žít, až jsem ho poslechla a poslala ho k vodě. Trochu ho to zaskočilo. Mě vlastně taky. Nebyla jsem schopná neustále naslouchat řečem o jeho dalším nápadu na geniální startup, zatímco mi vyčítal, že marním svůj potenciál v dalším korporátním kanclu. Jistě, něco na tom bylo. Na všem něco je. Něco taky bylo na tom, že jsem mohla celý den z okna pozorovat několikaproudou výpadovku, a když byl dobrý den, někdo se naboural. Skoro celej rok po mně vlastně nikdo nic nechtěl, krom vyplňování tabulek docházky a odvedené práce, což jsem kopírovala den za dnem. Někdy jsem to psala ve verších. Každopádně jeho touha mě ohromit, a asi i získat zpět, stále ještě nevychladla. Ale třeba jen vzpomíná na doby, kdy jsem lepila nájem, jídlo a útratu v hospodě…

Ahoj J. Jakpak se vede? Já padám únavou na hu-
bu, ale myslím, že tentokrát to vyjde. Máme novej startup. Sehnali jsme dobrýho investora (Davidovu mámu asi znáš), takže se můžeme soustředit jen na práci. Vymysleli jsme skvělou věc. Lidi jsou furt naštvaní, že se jim ztrácejí ponožky, tak jsme vymysleli, že jim je budeme prát a postaráme se o to, aby se jim už žádná neztratila. Super, co? Jestli chceš bejt bohatá, pořád ještě hledáme pár investorů. Papík. Pája.

Pája. Pája dopadne jako vždycky, ale já už mu slzy zklamání utírat nebudu. Zapůjčila jsem si koloběžku a spustila se z kopce do centra Jeseníku. Nový boty. Ať mám v čem vykročit do novýho života.

Ve stánku jsem zahlídla známou tvář. Novák. Pravda z hor.

JAN NOVÁK OKOUZLIL MASARYKOVO NÁMĚSTÍ V JESENÍKU

Hlava na hlavě. Přátelská a vřelá atmosféra. Naděje. Takové jsou hlavní dojmy, které za sebou zanechal prezidentský kandidát Jan Novák. Úspěšný a respektovaný podnikatel se rozhodl napravit naši zemi. Po Ústecku a Mostecku zavítal na Jesenicko. Zaplněné náměstí mu leželo u nohou. Starší generace vzpomínaly na Masaryka, který střílel do dělníků.

Obyvatelé našeho kraje si už zvykli, že je zbytek země ignoruje. Že v dalekém hlavním městě ani netuší, že jsme součástí České republiky, a ne Polska nebo Mongolska. O to větším překvapením je kampaň prezidentského kandidáta Nováka, který slíbil, že navštíví každou obec v našem kraji. V Jeseníku rozhodně dokázal, že má co říct. Mluvil velmi dlouho, ale přítomný dav by jej dokázal poslouchat ještě déle.

Novák nekompromisně pojmenoval problémy a neduhy, o kterých ostatní jen mlčí. Místo chození okolo horké kaše šel rovnou k věci a mluvil o nich přesně tak, jak jsou. Bylo vidět, že lidé na takovou upřímnost nejsou zvyklí. Po počátečním šoku však všichni pochopili, že je Novák na jejich straně. Na straně nás všech. Současně však Novák překvapil svou neuvěřitelnou skromností. Přiznal se, že svým zaměstnancům ve svém podniku myl hrnky od kávy nebo jim chodil nakoupit. Řekl, že nepřijel nikoho poučovat, ale přijel především naslouchat a učit se. Učit se, o čem je život a co to vůbec je, ten život. Tak to má být.

Například důchodkyně paní Barbora řekla: Já nic nemám a nikdy jsem neměla, a teď navíc umřu. Novák poděkoval za její moudrá slova a řekl, že by zvláště mladí měli starým lidem naslouchat, protože jsou nositeli moudrosti a pravdy. Mladí lidé mu dali za pravdu. Pan Petr, který nedávno vyšel z učení a nyní nemá práci, na to řekl: Je to pravda. Ostatní mladí lidé na znamení souhlasu kývali hlavou.

Bylo to možná poprvé, co si lidé mezi sebou takto upřímně promluvili a nahlas řekli, co je trápí. Mladí naslouchali starším a uctivě jim děkovali za jejich rady a životní moudrost. Všem naslouchal Novák a všichni na oplátku naslouchali jemu. Nakonec se všichni objali a za zpěvu národní hymny se vydali do svých domovů.

Slušný. Hádám, že editovat noviny po pixle ředidla a úderu lahví do hlavy není žádný med. Zvlášť když u toho ještě musíte chodit na tenis.

24. února

Česká republika je větší, než se myslelo

Velká grafická příloha: Kde leží Jesenicko a proč

Rozhovor s psychologem: Proč nežijí všichni v okolí Prahy?

Johanko, co to je, toto? Kam to jedem? Dala jste ráno slepicím? Musíme sehnat nové dělníky, jinak nás Poláci zruinují. Dereme se do kopců nad městem Lipová-lázně. Sedím vpředu, protože na zadním sedadle bych musela čelit Novákově náhodně poletující ruce, která jednou trefí mý koleno, pak zase ruku či rameno, takže jsem zjistila, že se mi vzadu dělá nesnesitelně špatně. Novák to chápal. Prý je každá slepice jiná.

Serpentiny s námi lomcují ze strany na stranu a Novákovy nebohé ruce marně tápou v prázdném prostoru a hledají lidské teplo. Déšť zkrápí auto, sil­nici, louky, lesy, celý kraj. Všeprostupující prázdnota a osamělost jsou návykové. Zlomila jsem si nehet. Náš obrovský řidič hledí upřeně před sebe, oči vytřeštěné. Snad vidí něco jiného než já, možná brázdí úplně jiný svět. Okolo cesty jsou haldy špinavého sněhu.

Poté, co polevilo sevření kopců, se prostor otevírá v nekonečné rovině táhnoucí se daleko do Polska. Nekonečná planina připomíná oceán pokračující daleko za matně tušeným obzorem. Rychlebské hory zůstávají za zády a tvoří hradbu po levici. Oddělují dvě země na hranici, která se mění každých sto let. Po půlhodině přijíždíme do Vidnavy. Na samé hranici s Polskem.

Johanko, co to je, toto?

Vysvětlím Novákovi, kde se nachází. Že jdeme navštívit domov pro důchodce, že se tomu už neříká domov důchodců, ale domov pro seniory. V tašce mám pro Nováka připraven projev od jeho agentury, která si zkouší představit, kdo tady asi tak žije a co by tak od svého budoucího prezidenta mohl chtít slyšet. Po nedávných světových událostech vzniklo podezření, že o vítězích voleb už se nerozhoduje v hlavních městech, ale na okrajích, ve stínu, v krajích na okrajích. Kluci nejspíš pohlédli na mapu a zabořili prst do míst, kde nikdy nebyli a neznali ani 
nikoho, kdo by si tato místa kdy zblízka prohlédl. A poslali tam svého kandidáta. Mě s ním.

Zblízka vidím, že tady nikdo žádnou revoluci neplánuje, leda tak proti sobě samému, že revoluce na každého hledí ze dna jeho osamělé prázdné lahve. Že už je každý dávno smířený se vším. Ale komu bych to říkala. Su jen holka, co vaří kafe a nosí letáky.

Vidnava působí jako surreálné zjevení. Středově-
ké osamělé město s morovým sloupem, měšťanskými domy, kamenným náměstím dimenzovaným pro tisíce lidí, náměstím, na kterém není skoro vůbec nikdo. Pozdrav z jiných časů, kdy bylo vše jednoduché a přehledné. Kdy se lidé nebáli smrti, ale boha. Kdy život nekončil, ale byl jen přípravou na nekonečnost.

Před normalizační budovou samoobsluhy postávají s půllitrem dva alkoholici. Sníh zde v nížině takřka zmizel a jeho místo zaujaly kaluže bláta. Pomalu projíždíme náměstím a dokonce i na Nováka jako by ta prázdnota deroucí se ze středověku promluvila, byť se zmůže jen na své obvyklé: Johanno, co to je, toto? A rozhlíží se za ploty domů, zda někde neuvidí sle­pice.

Vešli jsme do zšeřelý místnosti. Novák šel s napřaženou pravicí, aby nepromeškal příležitost někomu potřást rukou, ale nikdo se k němu nehrnul. Personál měl dost práce s důchodci, kteří už nebyli v úplně nejlepším stavu. Spíš tak různě pajdali, a pokud je někdo nevedl přímo za ruku, točili se v kruhu, padali na zadek nebo vráželi do zdí, ale moc je to samotný nepřekvapovalo. Nakonec Novák chytl nějakou stařenu o holích, lomcoval jí rukou, hledal očima někoho, kdo by ho s ní vyfotil, a zatímco se rozhlížel, paní spadly hole, načež své hole následovala, což Nováka nerozhodilo, pochválil jí účes. Řekl, že je prostě výborná a on má výborný lidi rád a zda měla k snídani vajíčka, ty že dodají člověku energii na celý den a obsahují mnoho bílkovin. Nakonec se všichni někam posadili. Já taky. Novák se postavil doprostřed, jak to má nejraději, nebo jak ho to naučili, nevím, vytáhl projev a začal číst, co mu analytici vymysleli.

Čau lidi, jak se máte? Když tady stojím a dívám se kolem sebe, vidím kus historie. Vidím obyčejné, poctivé, slušné lidi, výborné lidi, kteří celý život tvrdě pracovali, aby něco velkého vybudovali. Mám k vám velký respekt. Myslím, že jste něčeho dosáhli. Cestou sem jsem viděl hodně továren a velkých domů. Myslím, že jste vybudovali něco opravdu velkého, že za to ten život prostě stál. Když dnes na to vše pohlédnete a vidíte, že všechny ty továrny jsou opuštěné ruiny, co se pomalu sunou k zemi, tak já se přiznám, že bych se asi zabil, ale vy ne. Vy tady klidně sedíte jakoby nic. Určitě spousta z vás bojovala proti Hitlerovi. Nebo s Hitlerem, to je jedno. Je to nekorektní, já si toho cením. Jste velcí lidé. Většina lidí na vašem místě by už jen tak čekala na smrt, ale vy ne, vy jste velcí lidé. Vidím ve vašich tvářích otázku, copak mě ještě tak v životě čeká? A mně se tenhle váš přístup líbí. A já vám říkám, nečekejte, co vám život přinese! Já taky nečekal a přijel jsem za váma a ne vy za mnou. Chytněte první příležitost a začněte budovat své vlastní impérium. Založte startup, malou dílnu, protože i z malé dílny může být zítra metalurgický koncern. Vždyť továren, které nakonec zkrachovaly, jste za svůj život evidentně vybudovali dost, tak proč ne ještě jednu. Hlavně vám chci říct jednu věc: Nenechte se vodit za ručičku. Nenechte se krmit a nenechte si utírat zadky. Řekněte naprosto jasně: Já pomoc státu nepotřebuju, udělám svůj život zase velký. Jste tady vězni nějaké neziskovky, zajatci lidí, kteří vám chtějí říkat, jak máte žít, ale proč byste vůbec měli žít? Co je komu do toho? Pokud si chcete kadit do kalhot, tak to dělejte, jsme svobodná země! Já chci, aby i vy jste byli svobodní lidé.

Z toho záchvatu kreativity jsem byla docela překvapená, nicméně mé kolegy a kolegyně posluchače to nepřekvapilo nijak. Seděli tam, kam je posadili, a poslušně koukali náhodně zvoleným směrem. Jelikož nikdo netleskal, Novák si zatleskal sám, a kdyby předtím seděl, tak teď by se i sám postavil a tleskal si vestoje. Vypadalo to, že ho ta činnost baví, takže tleskal docela dlouho. Pak šel k nějakýmu dědovi a ptal se ho, na čem teď zrovna dělá a v jakým oboru. Děda odvětil, že by si dal rohlík, na což mu Novák řekl: Výborně, pekáren není nikdy dost. Pak jsme šli. Pryč.