Ian McGuire: Severní vody

Velrybářská loď pluje do Arktidy — nikoli však za velrybami.

Mladý Ir Patrick Sumner se během velkého indického povstání v roce 1857 zúčastnil jako vojenský felčar obléhání Dillí. Když se po propuštění z armády nechá najmout jako lodní lékař na velrybářskou loď plující do Arktidy, doufá, že během dlouhé monotónní plavby najde ztracený klid. Minulost ho však stále pronásleduje. Sumner navíc zjišťuje, že nastoupil na loď, která má nejspíš jiný cíl než lovit velryby, a že jeden z harpunářů je vychytralý sadistický vrah. Vytrhnou události na palubě Sumnera z apatie, do níž ho uvrhlo veškeré násilí a nespravedlnost, jichž byl v životě svědkem, a přimějí ho k činu? Severní vody jsou román o civilizovanosti a barbarství a také o schopnosti jednat lidsky i za extrémních podmínek...

Ian McGuire (nar. 1964) pochází z Hullu a studoval na univerzitách v Manchesteru a ve Virginii. Je spoluzakladatelem Centra pro současnou literaturu při Manchesterské univerzitě. Věnuje se literární kritice i vlastní tvorbě. Jeho román Severní vody byl zařazen do širšího výběru na Man Bookerovu cenu pro rok 2016 i do žebříčku deseti nejlepších knih roku The New York Times Book Review. Připravuje se jeho filmové zpracování.

Česky – v překladu Petry Johany Poncarové – knihu vydává brněnské nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Po třiceti letech přecházení po důstojnickém můstku se Brownlee považuje za znalce lidské povahy, ale tenhle nový chlapík, Sumner, irský doktor, který se zrovna vrátil z bouřlivého Paňdžábu, je opravdu složitý případ. Je malý a má úzký obličej, nepříjemně tázavý výraz, politováníhodně kulhá a hovoří barbarsky pokroucenou angličtinou odněkud z irských bažin. Navzdory jeho početným zjevným nedostatkům má však Brownlee dojem, že to s ním půjde. V nemotornosti a lhostejnosti toho mladíka, v jeho schopnosti a odhodlání se nezavděčit je cosi, co Brownlee shledává podivně přitažlivým, možná proto, že mu to připomíná jeho samého v mladším a bezstarostném stadiu života.

„Co se vám stalo s nohou?“ zeptá se Brownlee, a aby mladíka povzbudil, zakroutí vlastním kotníkem. Sedí spolu v kapitánské kajutě na lodi Dobrovolník, pijí brandy a posuzují nadcházející plavbu.

„Kulka ze sípáhijské muškety,“ vysvětlí mu Sumner. „Odnesla to holeň.“

„To bylo v Dillí? Po obléhání?“

Sumner přikývne.

„První den útoku poblíž Kašmírské brány.“

Brownlee vyvalí oči a uznale potichu hvízdne. „Viděl jste, jak zabili Nicholsona?“

„Ne, ale viděl jsem jeho tělo. Nahoře na hřebeni.“

„Výjimečný muž, tenhle Nicholson. Velký hrdina. Říká se, že ty hnědý huby ho uctívaly jako boha.“

Sumner pokrčí rameny.

„Měl paštunského tělesného strážce. Ohromného blba jménem Khan. Spal před jeho stanem, aby ho chránil. Šuškalo se, že ti dva byli jako hrdličky.“

Brownlee potřese hlavou a usměje se. O Johnu Nicholsonovi si v londýnských Timesech přečetl úplně všechno: jak se svými muži pochodoval v nejpalčivějším vedru, aniž se zpotil nebo požádal o vodu, jak jedinou mocnou ranou meče čistě rozsekl sípáhijského povstalce vejpůl. Brownlee věří, že bez mužů jako Nicholson — nepoddajných, tvrdých, krutých, ­je-li třeba — by už Impérium bylo dávno ztracené. A kdo by si bez Impéria kupoval olej, kdo by si kupoval kostice?

„Závist,“ prohlásí. „Pouhá zahořklost. Nicholson byl veliký hrdina, podle toho, co jsem slyšel, občas trochu surovec, ale co byste čekal?“

„Viděl jsem, jak oběsil nějakého chlapa jenom proto, že se na něj prý usmál, a to se ten chudák ani neusmíval.“

„Musí se nastavit hranice, Sumnere. Je třeba udržovat civilizované standardy. Občas nezbývá než vytloukat klín klínem. Ta přismahlá verbež koneckonců zabíjela ženy a děti, znásilňovala je, podřezávala jim krky. To vyžaduje spravedlivou pomstu.“

Sumner přikývne a na okamžik se zadívá na své černé kalhoty, které jsou na kolenou zešedlé, a na nevyleštěné kotníkové boty. Brownlee uvažuje, zda je jeho nový doktor cynik, citlivka, nebo (je-li to možné) od každého trochu?

„Takových věcí se tam děla spousta,“ odpoví Sumner a se širokým úsměvem se otočí zpátky k Brownleemu. „Spousta spravedlivé pomsty. To rozhodně ano.“

„A proč jste z Indie odešel?“ zeptá se Brownlee a trochu se na polstrované lavici zavrtí. „Proč jste opustil 61. pluk? To nebylo kvůli noze?“

„Ne, proboha, kvůli noze ne. Z té byli všichni nadšením bez sebe.“

„A proč tedy?“

„Přišel jsem nečekaně k penězům. Před půl rokem náhle zemřel můj strýc Donald a odkázal mi mléčnou farmu v hrabství Mayo — padesát akrů, krávy, mlékárnu. Farma má hodnotu přinejmenším tisíc guinejí, nejspíš ještě víc, ale rozhodně dost na to, abych si pořídil pěkný domek na venkově a řádnou hezkou ordinaci v nějakém klidném, ale bohatém městě: v Bognoru, Hastingsu, možná ve Scarborough. Víte, slaný vzduch mi dělá dobře a rád chodím na procházky.“

Brownlee vážně pochybuje o tom, jestli vdovičky ze Scarborough, Bognoru a Hastingsu budou opravdu chtít, aby jejich neduhy léčil zakrslý kovboj odněkud z Bohem zapomenutého Irska, ale tento názor si nechá pro sebe.

„Tak proč vlastně se mnou sedíte na grónské velrybářské lodi?“ zeptá se místo toho. „Slavný irský velkostatkář jako vy!“

Sumner se té sarkastické poznámce usměje, poškrábe se na nose a nechá to být.

„S dědictvím jsou právní komplikace. Zničehonic se vynořili tajemní bratranci, kteří si na ně také dělají nárok.“

Brownlee soucitně povzdychne. „Tak to chodí,“ přisvědčí.

„Řekli mi, že může trvat celý rok, než se spor vyřeší, a do té doby jsem nevěděl, co se sebou. Také nemám žádné peníze. Když jsem cestou zpátky od právníků z Dublinu projížděl Liverpoolem, narazil jsem v baru v hotelu Adelphi na vašeho pana Baxtera. Dali jsme se do řeči, a jakmile zjistil, že jsem bývalý vojenský felčar a sháním placenou práci, slovo dalo slovo.“

„Baxter je ostrý a nelítostný obchodník,“ prohlásí se spikleneckým mrknutím Brownlee. „Sám tomu parchantovi nevěřím. Mám dojem, že mu v těch seschlých žilách koluje trochu hebrejské krve.“

„Podmínky, které mi nabídl, mi vcelku vyhovovaly. Ale neočekávám, že bych na velrybářství zbohatl, kapitáne, jenom že mě zaměstná, než se dotočí soukolí spravedlnosti.“

Brownlee popotáhne.

„My už pro vás nějaké využití najdeme. Pro ochotné lidi je vždycky práce dost.“

Sumner přikývne, dopije brandy a s tichým bouchnutím postaví sklenici zpátky na stůl. Olejová lampa visící ze stropu z tmavého dřeva ještě nehoří, ale stíny v rozích kajuty se prohlubují a rozšiřují, světlo venku zatím slábne a slunce se za kovovým a cihlovým shlukem komínů a střech sune mimo dohled.

„Jsem vám k službám, kapitáne,“ prohlásí Sumner.

Brownlee chvíli přemýšlí, co to přesně znamená, ale nakonec se rozhodne, že to neznamená vůbec nic. Baxter není typ člověka, který prozrazuje svá tajemství. Jestliže si Sumnera vybral z nějakého důvodu (kromě těch zjevných, jako jsou ty, že je levný a k mání), pak nejspíš kvůli tomu, že Ir je klidný a poddajný a zřejmě má jiné starosti.

„Na velrybářské lodi nemívá doktor zpravidla moc práce, alespoň co vím. Když chlapi onemocní, buď se zase sami od sebe uzdraví, nebo to vzdají a umřou — taková je moje zkušenost. Lektvary nic moc nezmůžou.“

Sumner povytáhne obočí, ale zdá se, že se ho lhostejné znevažování jeho profese nedotklo.

„Měl bych si prohlédnout skříňku s léky,“ navrhne bez valného nadšení. „Možná budu před vyplutím muset něco doplnit nebo nahradit.“

„Skříňka je uložená ve vaší kajutě. Na Clifford Street vedle sídla svobodných zednářů je lékárna. Nakupte, co potřebujete, a řekněte jim, ať účet pošlou panu Baxterovi.“

Oba muži vstanou. Sumner natáhne ruku a Brownlee mu jí potřese. Jeden na druhého se na okamžik zadívají, jako by doufali, že se jim dostane odpovědi na nějakou tajnou otázku, kterou nepronesou nahlas, protože jsou příliš nervózní nebo ostražití.

„Myslím, že Baxterovi se to nejspíš nebude moc líbit,“ pronese Sumner nakonec.

„Ať si Baxter trhne,“ opáčí Brownlee.

O půl hodiny později sedí Sumner shrbený na lehátku a olizuje špačka tužky. Jeho kajuta velikostí připomíná mauzo­leum pro nemluvně a páchne, ještě než plavba vůbec začala — nakyslým odérem s nádechem výkalů. Sumner skepticky hledí do skříňky s léky a začíná sepisovat nákupní seznam: prášek z jeleního parohu, píše si, Glauberova sůl, roztok z octa a urgineje přímořské. Čas od času odšpuntuje některou lahvičku a přičichne k jejímu vyschlému obsahu. O polovině těch přípravků v životě neslyšel: Tragant? Guajákum? Londýnský špiritus? Není divu, že si Brownlee myslí, že ty „lektvary“ nezabírají, většina látek se podobá spíš něčemu ze Shakespeara. Byl snad předchozí lékař nějaký zatracený druid? Laudanum, píše Sumner ve žloutkovém světle lampy na velrybí tuk, opio­vé tabletky, rtuť. Napadne ho, jestli bude mezi posádkou velrybářské lodi hodně kapavky. Možná ne, protože za severním polárním kruhem nejspíš bude děvek jen poskrovnu. Soudě podle množství epsomské soli a ricinového oleje bude zřejmě velkým problémem zácpa. Všimne si, že skalpely jsou do jednoho prastaré, zrezlé a tupé. Bude si je muset nechat nabrousit, než začne někomu pouštět žilou. Nejspíš udělal dobře, že si přinesl svoje vlastní a také zánovní kostní pilku.

Po chvíli skříňku s léky zavře a zastrčí ji zpátky pod lehátko, vedle otlučeného kovového kufru, který si přitáhl až z Indie. Ze zvyku, automaticky, a aniž sklopí pohled, zachrastí zámkem a sáhne si na kapsičku u vesty, aby se ujistil, že má u sebe klíč. Jakmile se přesvědčí, vstane, vyjde ven z kajuty a po úzkých palubních schůdcích vyleze na palubu. Ve vzduchu je cítit lak, dřevěné odřezky a kouř z dýmky. Na příď se na lanech nakládají sudy s hovězím a otepi klacků, někdo zatlouká hřebíky do střechy lodní kuchyně a v lanoví několik mužů pohupuje kotlíky s dehtem. Kolem proběhne chrt a pak se náhle zastaví, aby se olízal. Sumner zůstane stát vedle křížového stěžně a rozhlíží se po nábřeží. Nikoho nepoznává. Říká si, že svět je obrovský a že on sám je pouhým smítkem, které se snadno ztratí a upadne v zapomnění. Ta představa, třebaže by za běžných okolností nejspíš nikoho nepotěšila, je mu teď příjemná. Má v plánu se rozplynout, vytratit se, a teprve poté, o něco později, se znovu zformovat. Sejde po přístavním můstku a najde lékárnu na Clifford Street, kde předloží svůj seznam. Lékárník je plešatý, má nažloutlou pleť a chybí mu několik zubů. Seznam si prohlédne a pak se na Sumnera podívá.

„To nejde,“ řekne. „Ne na velrybářskou výpravu. Je toho moc.“

„Všechno platí Baxter. Můžete mu rovnou poslat účet.“

„Viděl ten seznam?“

Lékárna je ztemnělá a nahnědlý vzduch je cítit sírou a těžkým pachem mastí. Plešoun má konečky prstů potřísněné chemickou zářivě oranžovou barvou, nehty má křivé a zrohovatělé a pod vyhrnutými rukávy košile Sumner zahlédne modré okraje starého tetování.

„Myslíte, že budu Baxtera otravovat s takovými nesmysly?“ namítne Sumner.

„Bude pěkně otrávenej, až ten zatracenej účet uvidí. Já Baxtera znám, je to pěknej škudlil.“

„Prostě mi tu objednávku připravte,“ trvá na svém Sumner.

Muž zavrtí hlavou a otře si ruce do flekaté zástěry.

„Tohle všechno vám dát nemůžu,“ ukáže na papír na pultu. „A tohle taky ne. Pokud vám to dám, nedostanu za to zaplaceno. Dám vám obvyklý dávky a bude to.“

Sumner se předkloní. Břichem se přitiskne k naleštěnému pultu.

„Zrovna jsem se vrátil z kolonií, z Dillí,“ vysvětlí lékárníkovi.

Plešoun informaci kvituje pokrčením ramen, pak si strčí ukazovák do pravého ucha a chvíli se v něm hlasitě šťourá.

„Víte, mohl bych vám na tu kulhavou nohu prodat pěknou březovou hůlku,“ řekne. „Rukojeť ze slonoviny, z velrybí kosti, co se vám víc líbí.“

Sumner neodpoví, ustoupí od pultu a začne se rozhlížet po obchodě, jako by měl najednou spoustu volného času a nevěděl, čím ho vyplnit. Postranní stěny jsou zaplněné policemi se všemožnými baňkami a lahvemi a skleněnými skříňkami naplněnými tekutinami, mastmi a prášky. Za pultem visí velké zažloutlé zrcadlo, v němž se odráží bezvlasá plocha plešounova temene. Po jedné straně zrcadla se nachází sestava čtvercových dřevěných zásuvek, všechny mají cedulku a ve středu mosaznou kouli, a po straně druhé stojí řada polic nesoucích výjev sestavený z vycpaných zvířat naaranžovaných do různých melodramatických a bojovných pozic. Sova pálená požírající polní myš, jezevec v neustálé válce s fretkou a gibon připomínající Laokoona, kterého škrtí užovka.

„To všechno jste udělal vy sám?“ zajímá se Sumner.

Muž chvíli vyčkává a pak přikývne.

„Jsem nejlepší preparátor ve městě. Zeptejte se, koho chcete.“

„A jakou největší bestii jste kdy vycpával? Tu úplně největší. Popravdě.“

„Dělal jsem mrože,“ odpoví plešoun nenuceně. „A ledního medvěda. Vozí je sem na grónskejch lodích.“

„Vy jste vycpával ledního medvěda?“ ujišťuje se Sumner.

„Jo.“

„Páni, ledního medvěda,“ zopakuje Sumner, teď s úsměvem. „Tak to bych moc rád viděl.“

„Postavil jsem ho úplně na zadní,“ vysvětlí plešoun, „a ty jeho surový drápy takhle rvaly ledovej vzduch.“ Zdvihne naoranžovělé ruce do vzduchu a nasadí výraz, jako by mu tvář ztuhla v zavrčení. „Udělal jsem ho pro Firbanka, toho bohatýho šmejda, co žije v tom velkým baráku na Charlotte Street. Myslím, že ho tam ještě má postavenýho v tý svojí velkolepý vstupní hale hned vedle stojanu na klobouky z velrybí kosti.“

„A vycpal byste někdy třeba velrybu?“ chce vědět Sumner.

Plešoun zavrtí hlavou a zákazníkovu nápadu se jen zasměje.

„Velryba se vycpat nedá,“ odpoví. „Kromě toho, že je tak velká, že je to prakticky nemožný, taky začíná moc rychle zahnívat. A navíc, co by rozumnej člověk dělal s pitomou vycpanou velrybou?“

Sumner přikývne a znovu se usměje. Plešoun se té představě pochechtává.

„Udělal jsem spoustu štik,“ pokračuje samolibě. „Hodně vyder a jednou mi někdo přines ptakopyska.“

„Co byste řekl tomu, kdybychom změnili názvy?“ nadhodí Sumner. „Na tom účtu. Napište tam absint. Napište tam chlorid rtuťný, jestli chcete.“

„Ten už na seznamu máme.“

„Tak absint, říkejme tomu absint.“

„Můžeme tomu říkat modrej vitriol,“ navrhne muž. „Některý doktoři si ho berou hodně.“

„Tak tam napište modrý vitriol a místo toho druhého absint.“

Muž přikývne a rychle v duchu počítá.

„Lahev absintu a tři unce vitriolu by to měly pokrejt.“ Otočí se a začne otvírat zásuvky a sundavat z polic baňky. Sumner se opře o pult a pozoruje ho při práci — jak váží, prosívá a mele a pak zátkuje lahve.

„Plavil jste se někdy někam?“ zeptá se ho Sumner. „Na velryby?“

Lékárník zavrtí hlavou, aniž vzhlédne od práce.

„Tahle grónská branže je nebezpečná,“ opáčí. „Já se radši držím doma, kde je teplo a sucho a mnohem nižší riziko násilnýho úmrtí.“

„Jste rozumný člověk.“

„Jsem vopatrnej, to je všechno. Už jsem viděl leccos.“

„Řekl bych, že jste šťastný člověk,“ prohlásí Sumner a znovu se rozhlíží po špinavém obchodě. „Šťastný, protože máte co ztratit.“

Muž rychle vzhlédne, aby se ujistil, jestli není terčem posměchu, ale Sumner se tváří naprosto upřímně.

„Moc toho nemám,“ namítne, „v porovnání s jinejma.“

„Ale aspoň něco.“

Lékárník přikývne, převáže balíček motouzem a postrčí ho přes pult.

„Dobrovolník je stará dobrá loď,“ řekne. „Dokáže proplout mezi krama.“

„A co Brownlee? Slyšel jsem, že je smolař.“

„Baxter mu věří.“

„To ano,“ přitaká Sumner, zdvihne balíček, vloží si ho pod paži a pak se skloní, aby podepsal účet. „A co si myslíme o panu Baxterovi?“

„Myslíme si, že je bohatej,“ přizná lékárník, „a v těchhle končinách většinou zbohatne jen ten, kdo má pod čepicí.“

Sumner se usměje a odměřeně mu pokývne na rozloučenou.

„Na to říkám amen.“

The North Water

Copyright © Ian McGuire, 2016

Translation © Petra Johana Poncarová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-169-8