Erasmus Rotterdamský: Užitečná rozprava o vedení války s Turky s výkladem Žalmu 28

Spis Utilissima consultatio de bello Turcis inferendo et obiter enarratus Psalmus XXVIII Desideria Erasma Rotterdamského (1466/9–1536) byl sepsán a poprvé publikován roku 1530, tedy krátce po bouřlivých událostech ve Vídni, která byla na podzim předchozího roku sevřena v obležení tureckého vojska. Turci sice od obléhání nakonec upustili, avšak Evropa zůstávala v trvalé nejistotě a strachu z turecké expanze. Za těchto okolností se Erasmus rozhodl zapojit do debaty o válce s Turky a v Užitečné rozpravě probrat argumenty pro i proti jejímu vedení. Hlavním cílem spisu je však pojednat o tom, jak válku vést úspěšně, pokud k ní už dojde, a protože klíč k úspěchu spočívá v přístupu křesťanstva k víře a morálce, je do textu umně zakomponován i výklad Žalmu 28.

Přeložila a úvodem a komentářem opatřila Marcela Slavíková.

V edici Europa vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Mezitím musím pár slovy polemizovat se dvěma skupinami lidí, z nichž jedni jsou pochybeně nadšeni pro válku s Turky, druzí od tažení proti Turkovi pochybeně odrazují. Zdá se mi totiž, že oba dva tábory se stejně mýlí, byť odlišným způsobem. Vždyť tak jako ne každá válka s Turky je zákonná a zbožná, stejně tak jsou případy, kdy nevzdorovat Turkovi není nic jiného, než zrazovat křesťanskou věc ve prospěch nelidských nepřátel a opouštět naše bratry, kteří jsou jako otroci nedůstojně utlačováni pod jejich nadvládou. Když nevzdělaný dav slyší jméno Turek, ihned v něm vzplane mocný hněv, zahoří touhou po krvi a křičí, že to jsou psi a nepřátelé křesťanstva. A přitom si neuvědomuje, že jsou to zaprvé lidé a dále že jsou napůl křesťany,¹⁵⁶ a neuvažuje o tom, zda je důvod k válce zákonný a konečně zda má smysl chopit se zbraní a popouzet nepřítele, který bude později o to zuřivěji běsnit. A nepřemýšlí o tom, že žádní nepřátelé nejsou pro církev zhoubnější než bezbožní vysokého postavení, obzvlášť kněží, a konečně nevidí, že Bůh, rozhořčený našimi zločiny, občas využívá krutosti barbarů k tomu, aby nás napravil.

Někdy se malují obrazy vykreslující tureckou krutost. Ty by nám ale měly připomenout, s jakou  nechutí bychom se měli s kýmkoli pouštět do jakékoli války. Neboť krutost je společnou zábavou všech válek, v nichž se již po tolik let bezbožně bijeme křesťan s křesťanem. Proklínáme krutost na těchto obrazech, ale daleko větší ukrutnosti byly spáchány u Asperen¹⁵⁷ nikoli Turky, ale našimi lidmi a mnohdy dokonce našimi přáteli.

Vzpomínka na tu pohromu je příliš čerstvá, není vůbec třeba, abych tuto ránu znovu otvíral. Jestliže se nám tedy témata těchto obrazů opravdu nelíbí, zbavme se lehkomyslnosti, která nás tak snadno pohání do zbraně. Je totiž krutější, co křesťané dělají křesťanům, i když konkrétní činy jsou srovnatelné. Jaká by to byla podívaná, kdyby pohledům lidí byly vystaveny obrazy vyjevující to, co za posledních čtyřicet let spáchali křesťané na křesťanech? Tolik postačí říci proti těm, kteří nekřičí nic jiného než „do války proti Turkům, do války proti Turkům!“ Nyní budu jednat s těmi, kteří chybují opačně; jejich omyl je možná přijatelnější, ale není o nic méně nebezpečný. Existují totiž lidé, kteří se domnívají, že právo válčit je křesťanům zcela zapovězeno, což je názor, který je příliš absurdní na to, aby ho bylo potřeba vyvracet, jakkoli se vyskytli i tací, kteří mě právě z tohoto lživě obviňovali, protože ve svých pracích velice často chválím mír a odmítám války.¹⁵⁸ Avšak aniž bych cokoli řekl, mým nestranným čtenářům je jasné, že je to zjevná a nestoudná pomluva. Říkám, že bychom nikdy neměli začínat válku, dokud nevyzkoušíme všechny možnosti a již není vyhnutí,¹⁵⁹ protože válka je svou podstatou věc tak zhoubná, že i když ji začne nejspravedlivější vládce z těch nejspravedlivějších důvodů, přesto kvůli nečestnosti vojáků i vůdců přinese téměř vždy více zla než dobra. Ještě dále zašel svatý Bernard,¹⁶⁰ který světské válčení nazývá zlem. Světským válčením pak nazývá válku, kdy nás do zbraně žene ctižádost, hněv nebo naděje na kořist. „Kdo zemře v takové válce,“ říká Bernard, „umírá navěky; a kdo zabije a vyhraje, žije jako vrah.“¹⁶¹

Poznámky v textu:

156 Cf. níže v textu, kde Erasmus říká, že Turci „mají poloviční křesťanství“ (s. 57) a že „jejich náboženství je sekta smíšená z židovství, křesťanství, pohanství a ariánské hereze“. (ss. 75–76); cf. také Erasmus, Adag. 3001. IV,I, 1: Dulce bellum inexpertis 828–830: „Avšak ti, které my nazýváme Turky, jsou z velké části poloviční křesťané a mají k pravému křesťanství blíže než mnozí z nás.“

157 Asperen, městečko v holandské provincii Gelderland, jehož obyvatelé byli v červenci 1517 krutě povražděni, a to včetně školáků, kteří se uchýlili do kostela. Cf. P. G. Bietenholz, in: The Correspondence of Erasmus, Letters 594–841, Toronto–Buffalo–London 1979, s. 93. Cf. také Erasmus, Epist. 643 z roku 1517, kde Erasmus událost zmiňuje. V originále je hra s názvem města: „asperiora patrata sunt in Aspera“.

158 Cf. především Erasmus, Querela pacis (1517) a Adagia 3001.VI,I,1: Dulce bellum inexpertis. Cf. také úvodní studie, ss. 15–16.

159 Cf. také spis O výchově křesťanského vladaře, XI, přel. D. Korte, s. 177, z nějž Erasmus na tomto místě téměř doslova cituje: „Dobrý vladař se vůbec nikdy nepouští do války, leda jestliže se jí žádným způsobem nemohl vyhnout, ač vyzkoušel všechno.“

160 Bernard z Clairvaux (asi 1090–1153) ve spise De laude novae militiae ad milites Templi liber, col. 923 B: „Jaký je tedy cíl a užitek tohoto světského neříkám válčení (militiae), ale zla (malitiae), jestliže vrah hřeší v souladu se zákonem a zavražděný umírá navěky.“ Cf. id. Epist. 363 ad orientalis Franciae clerum et populum, col. 566 C: : „Ať ustane to dávné ne válčení (militia), ale zlo (malitia)...“

161 Bernardus, De laude novae militiae, col. 923 A: „Jestliže vyhraješ a v úsilí zvítězit či potrestat náhodou zabiješ člověka, žiješ jako vrah.“ Na svatého Bernarda odkazuje Erasmus také v Adagiích 3001.IV,I,1: Dulce bellum inexpertis 686–687 a ve spise O výchově křesťanského vladaře, XI, s. 179.

Translation © Marcela Slavíková, 2018

Preface © Marcela Slavíková, 2018

ISBN 978-80-200-2780-1

Marceli Kosman (ed.): Henryk Sienkiewicz ve světě politiky

V roce 2016 si Polsko připomnělo sté výročí úmrtí Henryka Sienkiewicze, známého autora historických románů, laureáta Nobelovy ceny za literaturu, ale ve své době také významného publicisty. Zatímco Sienkiewiczova beletristická tvorba je v českém prostředí dostatečně známá, výbor z jeho tvorby publicistické se k rukám českých čtenářů dostává poprvé. Tvoří jej texty věnované polsko-německým vztahům a formování polské národní identity v době po tzv. trojím dělení Polska, texty reflektující situaci Polska (a šířeji Evropy) na prahu první světové války a materiály související se Sienkiewiczovou charitativní aktivitou během prvních let války. Celek je doplněn o úvodní studii editora svazku Marceliho Kosmana, polského historika a politologa, emeritního profesora Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani a čestného doktora Opolské univerzity.

Kosman, vynikající znalec polských a evropských dějin od středověku do současnosti, autor několika desítek monografií a bezpočtu studií, tvůrce syntézy Dějiny Polska (jež vyšly v českém překladu v pražském nakladatelství Karolinum roku 2011) je zároveň celoživotně spjat se Sienkiewiczovým dílem. Už jako chlapec jím byl fascinován a později se jako vědec soustavně zabýval interpretací reálných i fiktivních stránek Sienkiewiczových románů, shledáváním jeho motivace ve vztahu k událostem 15. a 17. století, ale i ke společenskému pohybu a politickému dění v 19. a 20. století. Napsal na toto téma řadu knih, vzbudily nevšední ohlas u polských čtenářů a některé z nich vyšly v řadě vydání. Nejnověji, při příležitosti stého výročí romanopiscova úmrtí, napsal Marceli Kosman rozsáhlejší knihu Henryk Sienkiewicz a politika (2016), z níž vychází i tento výbor.

Vydává Academia jako 56. Svazek edice Europa. Z polštiny přeložila Michala Benešová. Citáty z latiny přeložila Marcela Slavíková, citáty z francouzštiny Michal Novotný.

Ukázka z knihy:

Ke grunwaldskému výročí

S tím, jak se blíží pětisetleté výročí grunwaldské bitvy¹⁵ a tehdejšího vítězství, stále častěji vyvstává otázka, jak bychom toto výročí měli oslavit. Ještě nedávno nechyběly ani hlasy, které se ptaly, zda by se vůbec slavit mělo – takovéto hlasy se zdaleka neozývaly pouze z konzervativního tábora. Odpůrci oslav tvrdili, že Grunwald je z historického hlediska obrovským vítězstvím, avšak pro dnešní generace spíše bolestnou vzpomínkou, neboť – jak praví Dante – „není větší bolesti než vzpomínat na šťastné okamžiky“. Němci, kteří byli v památné bitvě rozdrceni, však v průběhu staletí vybudovali obrovskou moc, zatímco my jsme v jejich prospěch přišli nejen o tehdy získaná území, ale – spolu s politickou existencí – i o ta, jež byla odvěkou domovinou našeho národa. Slyšel jsem i názor, že kdybychom si 15. července 1910 posypali hlavy popelem, byl by to ten nejvhodnější způsob, jak naše vítězství oslavit.

Na druhou stranu významní politici, zejména v Poznaňském velkoknížectví, nepřestávají upozorňovat, že vzhledem k obecnému stavu věcí v Prusku může grunwaldská manifestace zhoršit už beztak těžkou situaci našich bratří v pruském záboru. To je skutečně okolnost, kterou je třeba brát v úvahu.

Vyplývá však z toho, abychom grunwaldské výročí neslavili vůbec? Protože z mnoha stran dostávám otázky, co si o tom všem myslím, načrtávám těchto několik slov odpovědi jako informaci pro ty, kteří se jí dožadují.

Především bychom z praktického hlediska neměli brzdit vzepětí národních emocí v okamžiku, kdy je známo, že je zabrzdit nelze a že si tyto emoce najdou v každém případě a přes všechny snahy svůj vnější výraz. Je to politická chyba, které se konzervativci často dopouštějí a díky níž ztrácejí vliv na průběh a směr národního života. Kromě toho však existuje ještě stokrát důležitější důvod, proč by bylo zrušení oslav grunwaldského výročí přímo národním hříchem. Grunwald byl velkým vzepětím polské duše a velkou krvavou obětí pro vlast – je proto nezapomenutelným příkladem toho, jak se ve zlomových dějinných okamžicích vykupuje národní existence.

Grunwald, jak si správně povšiml biskup Teodorowicz, mohl být polským hrobem, avšak stal se počátkem nového, silnějšího života. Grunwald nám především dovolil spojit se s Litvou, umožnil Horodelskou unii, díky níž došlo k čemusi v dějinách světa dosud nevídanému – ke sňatku dvou národů na dlouhá staletí společného štěstí i neštěstí.

Zapomínat na to vše by bylo malověrností a rezignací na právo na národní život. Zříkání se minulosti a zapomínání na ni ve chvílích úpadku a slabosti totiž není ničím jiným než rezignací.

Nikdo by proto k tomu neměl vyzývat a nikdo nemá právo, byť i ze strachu, nedráždit nám nepřátelské síly.

Nedráždit! Píše se o tom mnohé a slyšíme o tom často, zejména jde-li o vztahy s Pruskem. K čemu vlastně může vést přílišná opatrnost v těchto věcech a strkání hlavy do písku v okamžiku, kdy nad námi krouží zlověstný jestřáb, což je chování hodné spíše koroptví než potomků rytířského národa?

Bezpochyby bychom měli pamatovat na situaci našich bratří v pruském záboru a na jejich hlasy, ale stejně tak bychom měli mít na paměti, že hakatisty si nikdy neusmíříme a brát na ně ohledy nemá cenu, neboť oni budou každý náš čin považovat za výzvu – a absenci činů za důkaz, že je jejich politika úspěšná.

Naopak jiní, slušnější Němci se jistě nedovedou zbavit myšlenky, že i oni slaví velká výročí svých vítězství a neslavili by je pouze v případě, že by jejich duše zdegenerovaly a vlastenectví vyprchalo. Ti z nich, kteří znají dějiny nejen z hakatistických novin, si možná dokonce vzpomenou, že křižáckou armádu u Grunwaldu sice rozprášili Poláci, ale že za zkázu křižáckého řádu v Prusku mohla braniborská markrabata…

Bez ohledu na to, co by si kdo mohl pomyslet nebo jaké pocity by v něm mohla vyvolat vzpomínka na grunwaldskou porážku, my, jejichž duše nezdegenerovala a jejichž vlastenectví nevyprchalo, musíme výročí našeho vítězství a osvobození slavit a učiníme tak.

Zůstává tak pouze druhá otázka: jak je oslavit? Na ni odpovídám s celou otevřeností těm, kteří chtějí znát můj názor: tak, aby se slavnost nezměnila v chvilkovou a křiklavou protiněmeckou manifestaci. Bylo by pokořující odpovědět na těžké rány, jaké dopadly na naše bratry v pruském záboru, pouze levným křikem, pouze vnějším patosem, pouze prázdnými slovy, pouze bezmocným rozčilováním se a hraním jednotlivých stran na politickou notu... Existuje ještě jiná, hlubší příčina, proč bychom se tomu měli vyhnout, a sice dnešní vztahy na polských územích patřících k Rusku. Hrozí nebezpečí, na něž již mnohé upozorňuje, že jakákoli protiněmecká či dokonce protipruská manifestace by byla v ruských kruzích, jejichž orgánem je například list Novoje vremja či jemu podobné deníky, považována za důkaz, že v případě nutnosti bychom si vybrali takové podmínky, jaké dnes panují v Království a na jiných polských územích pod ruskou vládou… Nikdy nebylo méně důvodů než dnes, abychom tyto kruhy, díky nimž jsou polsko-ruské vztahy každým dnem komplikovanější a nesnesitelnější, v podobném domnění utvrzovali. Právě naopak! Mělo by nám záležet spíše na tom, abychom těm méně zaslepeným lidem v Rusku ukázali, kam až může vést taková politika, jaká u nás byla v poslední době praktikována. Je jasné, že se o tom nemohu rozepsat ani podrobněji, ani jasněji, myslím si však, že jsem řekl dost, abych přiměl naše bratry v Haliči k co nejhlubšímu zamyšlení se nad touto věcí a k uspořádání oslav tak, aby nemohly být chápány jako příklon Poláků na jakoukoli stranu.

Grunwald by měl být podle mého názoru velkým, důstojným a významným národním svátkem o dvou tvářích, z nichž jedna se obrací k minulosti se smutnými slovy na rtech: nessun maggior dolore,¹⁶ a druhá hledí do budoucna s nadějí a vírou, že se dějiny našeho národa dosud neuzavřely a že po přechodném úpadku musí dojít ke znovuzrození.

Cestou k tomu je práce, veřejná uctivost, velká obětavost, rozněcování ohňů osvěty pro lid, v jejichž záři:

… až bratr pozná bratra

a nesmrtelnost vstoupí jako anděl v člověka,

budeme lidem světa!¹⁷

(1910)

Poznámky v textu:

¹⁵ S blížícím se výročím pěti set let od vítězství Vladislava II. Jagella nad vojsky Řádu německých rytířů u Grunwaldu se v Polsku horečnatě diskutovalo o oslavách tohoto výročí, jež byly na území autonomní Haliče dlouho připravovány. Hlavní oslavy měly být uspořádány v Krakově, někdejším hlavním městě Jagellonců. Někteří lidé nicméně navrhovali oslavy zrušit, aby nebyli Poláci v pruském záboru vystaveni pronásledování ze strany německé vlády. Sienkiewicz se do debaty vložil krátce před 15. červencem, když na stránkách deníku Gazeta Warszawska (č. 155 z roku 1910) uveřejnil uvážlivý článek nazvaný Ke grunwaldskému výročí.

Autor Křižáků měl být jedním z hlavních aktérů krakovských oslav a živě se o jejich přípravu zajímal. Krátce před výročím však sdělil primátorovi Krakova Juliuszi Leovi, že ze zdravotních důvodů (kvůli chronickým problémům s krkem) musel odjet na léčení do zahraničí a nebude se moci oslav osobně zúčastnit. Není vyloučeno, že se jednalo o „diplomatickou nemoc“, na oslavách však byl přítomen alespoň duchem, díky svému „křižáckému románu“, jenž formoval povědomí Poláků o událostech z doby vlády Vladislava Jagella. O jeho napsání snil od mládí a svůj záměr uskutečnil s desetiletým předstihem před rokem 1910. Přispěl tak jako jeden ze dvou velkých národních umělců k pětisetletému výročí bitvy.

Oním druhým umělcem byl světoznámý pianista a skladatel Ignacy Jan Paderewski, jenž se zasloužil o vybudování monumentálního grunwaldského pomníku, na němž dominuje postava Vladislava II. Jagella na koni. Vpředu stojí opřený o meč jeho bratranec, litevský velkokníže Witold (Vytautas), a pod ním leží mrtvé tělo padlého vůdce křižáckých vojsk Ulricha von Jungingena. Na pravé straně pomníku stojí polský rytíř se zbrojnošem držícím ukořistěné řádové korouhve a na levé straně litevský bojovník hrající na roh, vedle něhož klečí křižácký zajatec. Na zadní straně pomníku se nachází socha rolníka roztrhávajícího pouta. Na podstavci jsou umístěny erby Polska, Litvy, Rusi a bratrských slovanských zemí Čech a Moravy. Autorem pomníku se stal talentovaný sochař Antoni Wiwulski, který na něm pracoval několik let. Celek byl zhotoven v jedné z pařížských slévačských dílen a v předvečer výročí po železnici přepraven do Krakova.

Pomník byl za účasti velkého počtu Poláků ze všech tří záborů i samotného Paderewského odhalen haličským zemským maršálkem Stanisławem Badenim 15. července 1910 na Matejkově náměstí. Kromě obyvatel Krakova (Krakov měl v té době kolem sta tisíc obyvatel) se třídenních oslav zúčastnilo sto tisíc hostů zejména z rakouského záboru. Početné byly i delegace ze sousedních českých zemí i z Chorvatska a Maďarska. Druhý den se konala cvičení sportovních družstev Sokola ze tří záborů a třetí den se lidé vydali na Wawel, kde zástupci haličských stavů, krakovské a lvovské univerzity, Polského království (v rámci Ruska), Poznaňského velkoknížectví (v rámci Německa), celého pruského záboru a Poláků žijících v exilu položili věnce na náhrobek Vladislava II. Jagella.

V nedalekých Niepołomicích, oblíbeném sídle Vladislava Jagella, bylo zahájeno budování kopce, do něhož byla zakopána mimo jiné půda z místa, kde se bitva u Grunwaldu odehrála.

Oslavy se – jak doporučoval Sienkiewicz – odehrávaly v důstojné atmosféře a našly ohlas v řadě míst na území někdejšího polského státu, zejména v Haliči, která byla na rozdíl od ostatních dvou záborů už po několik desetiletí vybavena značnou politickou autonomií.

¹⁶ Dante, Divina commedia V,121: Nessun maggior dolore che ricordarsi del tempo felice ne la miseria. Neexistuje žádná větší bolest než v trápení vzpomínat na šťastné doby. (pozn. překladatelky)

 ¹⁷ Citát pochází z poémy Juliusze Słowackého Odpověď na „Žalmy budoucnosti“ (Odpowiedź na „Psalmy przyszłości”) ze čtyřicátých let 19. století. Poéma byla polemikou s dílem jiného polského romantika Zygmunta Krasińského, autora Žalmů budoucnosti (Psalmy przyszłości). (pozn. překladatelky)

Editor © Marceli Kosman, 2018

Preface © Jaroslav Pánek, 2018

Translation © Michala Benešová, 2018

Translation © Marcela Slavíková, 2018

Translation © Michal Novotný, 2018

ISBN 978-80-200-2763-4

Henryk Sienkiewicz

Bohuslav Balbín: Rozmanitosti z historie království českého

Jak se díval barokní učenec na přírodu, jak se liší Čechy na počátku baroka od těch dnešních a obstojí tehdejší přírodovědné poznatky ve světle moderní vědy? Odpovědi na tyto otázky může čtenář hledat v první knize Rozmanitostí z historie Království českého, která vůbec poprvé vychází jak s původním latinským textem, tak i s úplným českým překladem a odborným komentářem. Český barokní autor a jezuita Bohuslav Balbín (1621−1688), veřejnosti známý spíše jako dějepisec a obhájce českého jazyka, v tomto spisu poutavě líčí polohu Čech, jejich povrch, vodní toky, léčivé prameny, nerostné bohatství, nejrůznější kuriozity, ale také rostliny a živočichy. Dílo je cenné také tím, že jeho autor nečerpal pouze z dostupné literatury, nýbrž i z dobového vyprávění a často i z vlastních pozorování.

Přeložil Jiří A. Čepelák a edičně připravil Stanislav Komárek. V edici Europa vydává nakladatelství Academia. Ke knize je přiloženo CD s latinským originálem knihy.

Ukázka z knihy:

Lze napříč Čechami projet během tří dnů? Mohou zeměpisci a dějepisci správně

odhadnout velikost země podle jejího obvodu?

Poté, co jsme pojednali o podobě Čech, nemohu jinak než na tomto místě jakoby mimochodem poukázat na omyl těch, kteří o nich psali. První mezi nimi je Aeneas Silvius (Silv. C. 1. hist. Boh.), kterého následovali další. Aby dokázali, že Čechy nejsou velké, vyvozovali to především ze svého tvrzení, že lze jimi z jedné strany na druhou projet během tří dnů. Za prvé – kdo se kdy chlubil tím, že projel nebo by byl s to projet napříč Čechami během tří dnů? Veďme přímku od města Chebu, které stojí u vjezdu do Čech, přes Prahu a Hradec Králové až k Mezilesí (u B. Mittelwalda, dnes Międzylesie,

pozn. red.), což je první městečko na hranicích s Kladským hrabstvím, které bych také mohl přiřadit

k Čechám, ale pro lepší důvěryhodnost to neudělám. Z Chebu do Prahy napočítá devatenáct, z Prahy do Hradce Králové třináct a odtamtud do Mezilesí téměř šest a půl dlouhých mil, což od západu na východ dohromady činí třicet osm dlouhých mil. Přímka ze severu na jih od Lipové (Hanspach) na nejsevernějším českém panství hraběte Jáchyma Slavaty přes Prahu anebo za Prahou až do Freistadtu, což je první město na cestě do Rakouska za (Českými) Budějovicemi a Kaplicí, je dlouhá třicet čtyři nebo i více mil. Kdo zdravé mysli by prosím mohl doufat, že při běžném způsobu cestování urazí tolik mil za tři dny? Noční a spěšné jízdy kurýrů nechávám stranou. K tomu je třeba připočíst, že kvůli neustálému překonávání údolí a hor, jiným obtížím na cestách i své délce se zdejší míle považují za nejdelší v Němcích. Na zdolání jedné české míle jsou tak většinou zapotřebí dvě, často i tři hodiny. V tom se odvolávám na znalce našich cest. Kdo mi nevěří, ať jede z Klatov do Březnice nebo z Prahy alespoň na Zbraslav.

Ještě více chyb obsahuje druhé Silviovo tvrzení o průměru. Neberou-li se totiž v potaz nejzazší kouty obrazce, který krajina tvoří, ukazuje se tento způsob měření jako neužitečný. Mohou totiž existovat obrazce, které sice zaujímají velmi širokou plochu, ale pokud by se jejich středem vedla přímka, byla by velmi krátká. Jsou naopak i jiné obrazce, které zabírají malou plochu, avšak přímka vedená jejich středem by byla velmi dlouhá. Každý to může pochopit již při prvním pohledu do Eukleida.

Neméně závažně se mýlí i ti, kteří na obvodu země svědomitě naměřili několik tisíc mil a domnívají se, že pouze na základě čar vedených po okraji jasně ukázali, jak je každá země rozlehlá, tenká nebo úzká. Tento omyl, který sdílejí především dějepisci, a to i velmi vážení, lze snadno odmítnout na poli geometrie. Jako první mi to ukázal Jean Bodin (Bodin. in Methodo histor. lib. 1. C. 4.), jinak sice poněkud nedůvěryhodný a svérázný autor, zato však velmi dobrý a zkušený průvodce matematikou: „Pozornost si zaslouží,“ praví, „že všichni nejen dějepisci, ale také zeměpisci (kromě Ptolemaia a Polybia) odvozují velikost ostrovů a území z jejich obvodu a považují je za stejné nebo větší podle toho, zda mají shodný nebo větší obvod. Nemůže být nic nesmyslnějšího! Přesto se to většině z nich a často i mně zdálo nutné, dokud jsem na základě geometrie nedokázal, že má jeden ostrov často trojnásobný obvod než druhý, ale jeho velikost je přesto dvojnásobně menší.“ Bodin sice neuvedl žádný příklad ani důkaz, ale cítím, že má naprostou pravdu. Těm, kteří se tomu bránili, jsem to docela často mechanicky a názorně ukázal. Představme si provázek nebo opasek jakékoliv délky, například čtyř loktů. Ten provázek stočíme dokola tak, aby vznikl kruh. Uprostřed tak vznikne určitý rovný prostor, jehož kružnice bude měřit čtyři lokty. Z téhož obrazce vytvoříme jiný, trojhranný obrazec a z těch čtyř loktů dvě paralelní a navzájem blízko ležící úsečky. Obvod bude měřit čtyři lokty, neboť každá z úseček bude nepochybně obsahovat dva lokty. Avšak plocha nebo volný prostor ponechaný uprostřed bude tak malý a úzký, že ho předcházející kruhovitý obrazec překoná svou velikostí desetinásobně i více, ač budou okraje obou obrazců zcela stejně dlouhé. Očividně se tak mýlí ti, kdo se nás nedávno s odkazem na obvod pokoušeli přesvědčit, že jakási země sousedící s Čechami, která má sice na délku protáhlý tvar, ale na šířku je krátká, má rozlohu větší než Čechy. Ti bystří muži nezaznamenali, že mají Čechy kruhovitý tvar, což je obrazec, který ze všech obsáhne největší plochu a že čím více se vzdalujeme od kruhovitého tvaru, tím menší je také plocha uvnitř.

Někdo asi namítne, jakým způsobem by se tedy měla vyměřit rozloha Čech. Odpovídám, že se všichni

zeměpisci shodují, že jsou Čechy kulaté jako pupek, jak o nich píše Cluverius, a mají tedy kruhový tvar. Všichni také vědí, že Čechy mají průměr třicet pět nebo i více mil. Jejich proporce tedy budou stejné jako vzájemný vztah průměru a obvodu kruhu, který, jak dokázal Archimédés,

činí sedm ku dvaadvaceti (Archimed. Libello de dimensione Circuli. Propos. 3.). Jejich obvod tak bude nejméně třikrát delší než průměr, a proto budou celé Čechy na svém obvodu měřit sto deset nebo i více mil.

Editor © Stanislav Komárek, 2017

Translation © Jiří A. Čepelák, 2017

Comments © Stanislav Komárek, Václav Cílek, Jiří A. Čepelák, 2017

ISBN 978-80-200-2637-8