Aleš Palán: Návrat do divočiny

Rozhovory jsou „angličtinou“ současné publicistiky, tedy nejužívanějším žánrem. Jsou živé a přístupné tím, jak se střídají otázky a odpovědi, interakcí tazatele a zpovídaného, zkrátka něco jako tenis. A tenis je divácky rozhodně nepoměrně atraktivnější sport než třeba veslování. Aleš Palán se knižním rozhovorům věnuje již dlouhou řadu let a vloni dosáhl dosavadního autorského vrcholu knihou Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Tento soubor se stal jak prodejně, tak co se týče ohlasů bezpochyby českou knihou roku.

Nedávno přišel Aleš Palán se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. Ale nezapomněl ani na původní šumavské samotáře. Těm je věnována novinka Návrat do divočiny. Při jejím čtení si mimo jiné uvědomíme, že rozhovor je sice skvělý žánr, ale určité věci skrze něj zkrátka neřekneme. V knize se zamýšlí nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.

S fotografickým doprovodem Jana Šibíka a Daniely Matulové knihu vydává nakladatelství Prostor, které vydalo i dvě předchozí Palánovy knihy o „samotářích“.

  

Ukázka z knihy:

Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.

Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta ji dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy.

Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych ji nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.

Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.

Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje.

—

Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhaní. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.

Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.

Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize byt musí.

Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru?

Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky.

Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat.

Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.

Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.

Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.

Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní.

Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjit vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťakem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.

A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu…

Konečně mi došlo, že úvod má byt mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývaní s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat…

Petr Pithart: Prsty do ran I.

První díl souboru kratších textů Petra Pitharta přibližuje třicetileté období od šedesátých až po osmdesátá léta 20. století.

Po ukázkách z mladických básnických pokusů (některé byly otištěny v měsíčníku Plamen) shrnuje autorovu polemickou publicistiku v Literárních listech a Listech let 1968 a 1969, samizdatové texty a záznamy debat v disentu, stati z exilových periodik i „zprávu o stavu společnosti“ z října 1989, která předpověděla to, co si z minulosti poneseme po 17. listopadu dál.

„Ve své publicistice – od prvních textů v týdeníku Literární noviny – nemám za pětapadesát let ani jeden, který bych snad chtěl schovat nebo zničit. Čímž jsem se od začátku lišil od (starších) reformních komunistů, mezi něž jsem v druhé půlce šedesátých let rychle zapadl, v Literárkách i v akademickém týmu pro reformu politického systému, vedeném Zdeňkem Mlynářem. Jak zprvu opožděný, byl jsem pak těmito jistěže inspirujícími společenstvími maximálně urychlován. Vybavilo mě to prostředí ale také imunitou proti přepjatostem všeho druhu, proti patosu, sentimentalismu, sebeospravedlňující prezentaci či proti radikalismu, coby omluvě za minulá bloudění. Dá se to myslím vyčíst z mých tehdejších textů,“ píše autor v předmluvě.

Vydává Academia v řadě Spisy Petra Pitharta.

Ukázka z knihy:

Možnost č. 5

Listy, č. 5/1969

Stoupám na špičky a nevidím. Mnu si oči, a pořád nevidím. Nastavuji uši, a neslyším…

Na naše federalizované hřišťátko, utopené v areálu stadií, stadionů a tréninkových prostorů světových supervelmocí, na hřišťátko, kde je nám dáno zápolit o uskutečnění velikých i docela malých ideálů, snáší se mlha. Chvílemi není vidět jedna, druhá či obě branky, lajny, přeorané po loňských manévrech, vidíme nebo spíše tušíme každý někde jinde, a navíc je po nocích kdosi stále posouvá, rohové praporky chybějí buď docela, nebo jsou zase nesmyslně vetknuty ve středu hřiště… Pravidla se mění během hry, místní rozhlas chraptí, a tak změny v pojetí ofsajdu uhadujeme až po neuznaných brankách. Nebo na lavici hanby. Rozhodčí jsou stále na konzultacích u správce subareálu a paní, která pere a vůbec vyměňuje dresy, je nejzaměstnanější osobou sportoviště. Mně samotnému se pak chvílemi zdá, že jsem vytlačován až na sám kraj ochozů, chvílemi se cítím zase centrforwardem, řítícím se s míčem k prázdné brance…

Na hřiště našeho politického života se snáší mlha, tma – lhostejno co: především vidíme stále nezřetelněji. Docela možná i kouř zahulených redakcí, hospod a kuchyní, kde řešíme problémy suverenity a inflace, Číny a Kamily Moučkové. Pravidla hry, nedvojsmyslné vymezení práv a povinností občanů na jedné a státní moci na druhé straně už – nebo snad ještě? – nefungují. Je dovoleno všechno, co není zakázáno, nebo je dovoleno jen to, co je doporučeno, přikázáno? Vyhráváme? Prohráváme?

Nevím, tuším jen, že tu je kdesi jádro věci. Především totiž hloupneme. A je teď lhostejné čí vinou, kdo za to může. Zhloupneme nakonec přece jen my sami.

Hloupneme, když se v nejistotách dneška a zítřka, v obtížně přehlédnutelném terénu politických zápasů orientujeme podle černobílých schémat, třebas nám byla poprvé vnucena primitivní, útočnou demagogií. Hloupneme, když proti nim stavíme schémata jiná, jednou „radikální“, podruhé „realistická“. Hloupneme, když se počínáme řídit již jen jakýmsi pudem sebezáchovy, který velí v každé chvíli vykřikovat ANO! NE! PRO! PROTI! Čím méně víme, chápeme a rozumíme, tím hlasitěji chce se vykřikovat, na stránkách novin nebo jen do polštáře neklidných nocí. Do pivní pěny. Do samoty. A taky do strachu, pravdaže.

Dnes ještě méně než kdy jindy platí jednoduché vylučující se alternativy: Klid k drobné pozitivní práci, či národní sebevražda! Důvěra ve vedení, nebo ultimativní hrozby? Kutuzov, či guevarovština? Kompromisy, nebo frontální útok! Akční program, nebo padesátá léta! Vítězství, či totální prohra…?

Také tak občas vykřikuji, také hloupnu. Také si nechávám vnutit kritéria demagogů. I kdybych ta jejich postavil na hlavu a získal pro svou pravdu celé zástupy, byli to oni, kdo vyhráli. Neboť oni mně vnutili způsob myšlení a jednání! Právě tam, kde dramaticky volají BUĎ, A NEBO!, zalhávají ve skutečnosti třetí, čtvrtou, sedmou možnost. Neboť přímo panický strach mají z toho, že zvolíme – musím to už konečně říci naplno – možnost pátou, ano, tu nenápadnou, chytrou a úspornou možnost vedoucí k odhalení demagoga a sil, kterých je velvyslancem! A pak, třeba oklikou, k cíli…

Jen výjimečně míváme na vybranou mezi dvěma alternativami.

Jen elektronka toliko propouští, či nepropouští. Jen Pavlovovi psi sliní, nebo nesliní.

© Petr Pithart, 2018

Editor © Jan Vít, 2018

ISBN 978-80-200-2850-1

Marceli Kosman (ed.): Henryk Sienkiewicz ve světě politiky

V roce 2016 si Polsko připomnělo sté výročí úmrtí Henryka Sienkiewicze, známého autora historických románů, laureáta Nobelovy ceny za literaturu, ale ve své době také významného publicisty. Zatímco Sienkiewiczova beletristická tvorba je v českém prostředí dostatečně známá, výbor z jeho tvorby publicistické se k rukám českých čtenářů dostává poprvé. Tvoří jej texty věnované polsko-německým vztahům a formování polské národní identity v době po tzv. trojím dělení Polska, texty reflektující situaci Polska (a šířeji Evropy) na prahu první světové války a materiály související se Sienkiewiczovou charitativní aktivitou během prvních let války. Celek je doplněn o úvodní studii editora svazku Marceliho Kosmana, polského historika a politologa, emeritního profesora Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani a čestného doktora Opolské univerzity.

Kosman, vynikající znalec polských a evropských dějin od středověku do současnosti, autor několika desítek monografií a bezpočtu studií, tvůrce syntézy Dějiny Polska (jež vyšly v českém překladu v pražském nakladatelství Karolinum roku 2011) je zároveň celoživotně spjat se Sienkiewiczovým dílem. Už jako chlapec jím byl fascinován a později se jako vědec soustavně zabýval interpretací reálných i fiktivních stránek Sienkiewiczových románů, shledáváním jeho motivace ve vztahu k událostem 15. a 17. století, ale i ke společenskému pohybu a politickému dění v 19. a 20. století. Napsal na toto téma řadu knih, vzbudily nevšední ohlas u polských čtenářů a některé z nich vyšly v řadě vydání. Nejnověji, při příležitosti stého výročí romanopiscova úmrtí, napsal Marceli Kosman rozsáhlejší knihu Henryk Sienkiewicz a politika (2016), z níž vychází i tento výbor.

Vydává Academia jako 56. Svazek edice Europa. Z polštiny přeložila Michala Benešová. Citáty z latiny přeložila Marcela Slavíková, citáty z francouzštiny Michal Novotný.

Ukázka z knihy:

Ke grunwaldskému výročí

S tím, jak se blíží pětisetleté výročí grunwaldské bitvy¹⁵ a tehdejšího vítězství, stále častěji vyvstává otázka, jak bychom toto výročí měli oslavit. Ještě nedávno nechyběly ani hlasy, které se ptaly, zda by se vůbec slavit mělo – takovéto hlasy se zdaleka neozývaly pouze z konzervativního tábora. Odpůrci oslav tvrdili, že Grunwald je z historického hlediska obrovským vítězstvím, avšak pro dnešní generace spíše bolestnou vzpomínkou, neboť – jak praví Dante – „není větší bolesti než vzpomínat na šťastné okamžiky“. Němci, kteří byli v památné bitvě rozdrceni, však v průběhu staletí vybudovali obrovskou moc, zatímco my jsme v jejich prospěch přišli nejen o tehdy získaná území, ale – spolu s politickou existencí – i o ta, jež byla odvěkou domovinou našeho národa. Slyšel jsem i názor, že kdybychom si 15. července 1910 posypali hlavy popelem, byl by to ten nejvhodnější způsob, jak naše vítězství oslavit.

Na druhou stranu významní politici, zejména v Poznaňském velkoknížectví, nepřestávají upozorňovat, že vzhledem k obecnému stavu věcí v Prusku může grunwaldská manifestace zhoršit už beztak těžkou situaci našich bratří v pruském záboru. To je skutečně okolnost, kterou je třeba brát v úvahu.

Vyplývá však z toho, abychom grunwaldské výročí neslavili vůbec? Protože z mnoha stran dostávám otázky, co si o tom všem myslím, načrtávám těchto několik slov odpovědi jako informaci pro ty, kteří se jí dožadují.

Především bychom z praktického hlediska neměli brzdit vzepětí národních emocí v okamžiku, kdy je známo, že je zabrzdit nelze a že si tyto emoce najdou v každém případě a přes všechny snahy svůj vnější výraz. Je to politická chyba, které se konzervativci často dopouštějí a díky níž ztrácejí vliv na průběh a směr národního života. Kromě toho však existuje ještě stokrát důležitější důvod, proč by bylo zrušení oslav grunwaldského výročí přímo národním hříchem. Grunwald byl velkým vzepětím polské duše a velkou krvavou obětí pro vlast – je proto nezapomenutelným příkladem toho, jak se ve zlomových dějinných okamžicích vykupuje národní existence.

Grunwald, jak si správně povšiml biskup Teodorowicz, mohl být polským hrobem, avšak stal se počátkem nového, silnějšího života. Grunwald nám především dovolil spojit se s Litvou, umožnil Horodelskou unii, díky níž došlo k čemusi v dějinách světa dosud nevídanému – ke sňatku dvou národů na dlouhá staletí společného štěstí i neštěstí.

Zapomínat na to vše by bylo malověrností a rezignací na právo na národní život. Zříkání se minulosti a zapomínání na ni ve chvílích úpadku a slabosti totiž není ničím jiným než rezignací.

Nikdo by proto k tomu neměl vyzývat a nikdo nemá právo, byť i ze strachu, nedráždit nám nepřátelské síly.

Nedráždit! Píše se o tom mnohé a slyšíme o tom často, zejména jde-li o vztahy s Pruskem. K čemu vlastně může vést přílišná opatrnost v těchto věcech a strkání hlavy do písku v okamžiku, kdy nad námi krouží zlověstný jestřáb, což je chování hodné spíše koroptví než potomků rytířského národa?

Bezpochyby bychom měli pamatovat na situaci našich bratří v pruském záboru a na jejich hlasy, ale stejně tak bychom měli mít na paměti, že hakatisty si nikdy neusmíříme a brát na ně ohledy nemá cenu, neboť oni budou každý náš čin považovat za výzvu – a absenci činů za důkaz, že je jejich politika úspěšná.

Naopak jiní, slušnější Němci se jistě nedovedou zbavit myšlenky, že i oni slaví velká výročí svých vítězství a neslavili by je pouze v případě, že by jejich duše zdegenerovaly a vlastenectví vyprchalo. Ti z nich, kteří znají dějiny nejen z hakatistických novin, si možná dokonce vzpomenou, že křižáckou armádu u Grunwaldu sice rozprášili Poláci, ale že za zkázu křižáckého řádu v Prusku mohla braniborská markrabata…

Bez ohledu na to, co by si kdo mohl pomyslet nebo jaké pocity by v něm mohla vyvolat vzpomínka na grunwaldskou porážku, my, jejichž duše nezdegenerovala a jejichž vlastenectví nevyprchalo, musíme výročí našeho vítězství a osvobození slavit a učiníme tak.

Zůstává tak pouze druhá otázka: jak je oslavit? Na ni odpovídám s celou otevřeností těm, kteří chtějí znát můj názor: tak, aby se slavnost nezměnila v chvilkovou a křiklavou protiněmeckou manifestaci. Bylo by pokořující odpovědět na těžké rány, jaké dopadly na naše bratry v pruském záboru, pouze levným křikem, pouze vnějším patosem, pouze prázdnými slovy, pouze bezmocným rozčilováním se a hraním jednotlivých stran na politickou notu... Existuje ještě jiná, hlubší příčina, proč bychom se tomu měli vyhnout, a sice dnešní vztahy na polských územích patřících k Rusku. Hrozí nebezpečí, na něž již mnohé upozorňuje, že jakákoli protiněmecká či dokonce protipruská manifestace by byla v ruských kruzích, jejichž orgánem je například list Novoje vremja či jemu podobné deníky, považována za důkaz, že v případě nutnosti bychom si vybrali takové podmínky, jaké dnes panují v Království a na jiných polských územích pod ruskou vládou… Nikdy nebylo méně důvodů než dnes, abychom tyto kruhy, díky nimž jsou polsko-ruské vztahy každým dnem komplikovanější a nesnesitelnější, v podobném domnění utvrzovali. Právě naopak! Mělo by nám záležet spíše na tom, abychom těm méně zaslepeným lidem v Rusku ukázali, kam až může vést taková politika, jaká u nás byla v poslední době praktikována. Je jasné, že se o tom nemohu rozepsat ani podrobněji, ani jasněji, myslím si však, že jsem řekl dost, abych přiměl naše bratry v Haliči k co nejhlubšímu zamyšlení se nad touto věcí a k uspořádání oslav tak, aby nemohly být chápány jako příklon Poláků na jakoukoli stranu.

Grunwald by měl být podle mého názoru velkým, důstojným a významným národním svátkem o dvou tvářích, z nichž jedna se obrací k minulosti se smutnými slovy na rtech: nessun maggior dolore,¹⁶ a druhá hledí do budoucna s nadějí a vírou, že se dějiny našeho národa dosud neuzavřely a že po přechodném úpadku musí dojít ke znovuzrození.

Cestou k tomu je práce, veřejná uctivost, velká obětavost, rozněcování ohňů osvěty pro lid, v jejichž záři:

… až bratr pozná bratra

a nesmrtelnost vstoupí jako anděl v člověka,

budeme lidem světa!¹⁷

(1910)

Poznámky v textu:

¹⁵ S blížícím se výročím pěti set let od vítězství Vladislava II. Jagella nad vojsky Řádu německých rytířů u Grunwaldu se v Polsku horečnatě diskutovalo o oslavách tohoto výročí, jež byly na území autonomní Haliče dlouho připravovány. Hlavní oslavy měly být uspořádány v Krakově, někdejším hlavním městě Jagellonců. Někteří lidé nicméně navrhovali oslavy zrušit, aby nebyli Poláci v pruském záboru vystaveni pronásledování ze strany německé vlády. Sienkiewicz se do debaty vložil krátce před 15. červencem, když na stránkách deníku Gazeta Warszawska (č. 155 z roku 1910) uveřejnil uvážlivý článek nazvaný Ke grunwaldskému výročí.

Autor Křižáků měl být jedním z hlavních aktérů krakovských oslav a živě se o jejich přípravu zajímal. Krátce před výročím však sdělil primátorovi Krakova Juliuszi Leovi, že ze zdravotních důvodů (kvůli chronickým problémům s krkem) musel odjet na léčení do zahraničí a nebude se moci oslav osobně zúčastnit. Není vyloučeno, že se jednalo o „diplomatickou nemoc“, na oslavách však byl přítomen alespoň duchem, díky svému „křižáckému románu“, jenž formoval povědomí Poláků o událostech z doby vlády Vladislava Jagella. O jeho napsání snil od mládí a svůj záměr uskutečnil s desetiletým předstihem před rokem 1910. Přispěl tak jako jeden ze dvou velkých národních umělců k pětisetletému výročí bitvy.

Oním druhým umělcem byl světoznámý pianista a skladatel Ignacy Jan Paderewski, jenž se zasloužil o vybudování monumentálního grunwaldského pomníku, na němž dominuje postava Vladislava II. Jagella na koni. Vpředu stojí opřený o meč jeho bratranec, litevský velkokníže Witold (Vytautas), a pod ním leží mrtvé tělo padlého vůdce křižáckých vojsk Ulricha von Jungingena. Na pravé straně pomníku stojí polský rytíř se zbrojnošem držícím ukořistěné řádové korouhve a na levé straně litevský bojovník hrající na roh, vedle něhož klečí křižácký zajatec. Na zadní straně pomníku se nachází socha rolníka roztrhávajícího pouta. Na podstavci jsou umístěny erby Polska, Litvy, Rusi a bratrských slovanských zemí Čech a Moravy. Autorem pomníku se stal talentovaný sochař Antoni Wiwulski, který na něm pracoval několik let. Celek byl zhotoven v jedné z pařížských slévačských dílen a v předvečer výročí po železnici přepraven do Krakova.

Pomník byl za účasti velkého počtu Poláků ze všech tří záborů i samotného Paderewského odhalen haličským zemským maršálkem Stanisławem Badenim 15. července 1910 na Matejkově náměstí. Kromě obyvatel Krakova (Krakov měl v té době kolem sta tisíc obyvatel) se třídenních oslav zúčastnilo sto tisíc hostů zejména z rakouského záboru. Početné byly i delegace ze sousedních českých zemí i z Chorvatska a Maďarska. Druhý den se konala cvičení sportovních družstev Sokola ze tří záborů a třetí den se lidé vydali na Wawel, kde zástupci haličských stavů, krakovské a lvovské univerzity, Polského království (v rámci Ruska), Poznaňského velkoknížectví (v rámci Německa), celého pruského záboru a Poláků žijících v exilu položili věnce na náhrobek Vladislava II. Jagella.

V nedalekých Niepołomicích, oblíbeném sídle Vladislava Jagella, bylo zahájeno budování kopce, do něhož byla zakopána mimo jiné půda z místa, kde se bitva u Grunwaldu odehrála.

Oslavy se – jak doporučoval Sienkiewicz – odehrávaly v důstojné atmosféře a našly ohlas v řadě míst na území někdejšího polského státu, zejména v Haliči, která byla na rozdíl od ostatních dvou záborů už po několik desetiletí vybavena značnou politickou autonomií.

¹⁶ Dante, Divina commedia V,121: Nessun maggior dolore che ricordarsi del tempo felice ne la miseria. Neexistuje žádná větší bolest než v trápení vzpomínat na šťastné doby. (pozn. překladatelky)

 ¹⁷ Citát pochází z poémy Juliusze Słowackého Odpověď na „Žalmy budoucnosti“ (Odpowiedź na „Psalmy przyszłości”) ze čtyřicátých let 19. století. Poéma byla polemikou s dílem jiného polského romantika Zygmunta Krasińského, autora Žalmů budoucnosti (Psalmy przyszłości). (pozn. překladatelky)

Editor © Marceli Kosman, 2018

Preface © Jaroslav Pánek, 2018

Translation © Michala Benešová, 2018

Translation © Marcela Slavíková, 2018

Translation © Michal Novotný, 2018

ISBN 978-80-200-2763-4

Henryk Sienkiewicz

Tomáš Macek: Příběhy Corsa Rosa. Sto ročníků Giro D’italia

Kniha představuje stovku ročníků cyklistického závodu Giro d’Italia jako úžasnou oslavu sportovního úsilí kulisám velkých dějin navzdory.

Sportovní novinář Tomáš Macek uhranul čtenáře před pěti lety objemnou knihou Příběhy Staré dámy, pojednávající o stovce ročníků Tour de France. Nyní přichází s obdobně koncipovanou knihou o proslulém třítýdenním závodě Giro d’Italia, v němž vedoucí cyklista nejezdí ve žlutém, nýbrž v růžovém dresu.

Příběhy Corsa Rosa jsou pochopitelně především příběhem samotného závodu a jeho jednotlivých ročníků. Ale stejně tak jsou příběhem samotných závodníků – jejich osudů před slavnými okamžiky i po nich, jejich velkých vítězství i velkých proher. A do třetice jsou vlastně jakýmisi paralelními dějinami 20. století, neboť ty se samozřejmě odrážejí i v historii Gira d’Italia a v životech jeho účastníků.

Giro d’Italia má samozřejmě ohromný mezinárodní zvuk a není na světě cyklisty, jenž by nechtěl tento podnik vyhrát, ovšem i tak zůstává vlastně závodem především domácím. Statistika mluví za vše, Itálie má 69 celkových vítězů a na druhém místě za ní je Belgie s pouhými sedmi šampióny. Italský náskok byl vybudován především díky Alfredu Bindovi, Faustu Coppimu, Giovannimu Brunnerovi, Ginu Bartalimu, Fiorenzu Magnimu a Felicemu Gimondimu. Co jméno, to velký příběh.
Český vítěz Gira d’Italia i po stovce ročníků stále chybí, ostatně stejné je to s Tour de France a Vueltou. Tomáš Macek nicméně na závěr knihy připojil texty o českých účastnících italského etapového závodu, mezi nimiž nechybí Ján Svorada, Jan Hruška a Roman Kreuziger, kteří aspoň vědí, jaké to je, na Giru d’Italia vyhrát etapu.

Stejně jako Příběhy Staré dámy, jsou i Příběhy Corsa rosa vybaveny unikátními dobovými fotografiemi a bohatým statistickým přehledem. Výsledkovou část sestavil a text editoval Luděk Čermák

Knihu vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

Pouhé tři týdny po skončení Gira 1914 zastřelí srbský radikál Gavrilo Princip v Sarajevu arcivévodu Ferdinanda. Běh světa zcela mění Velká válka. Grande Guerra.

Italská vláda vyhlašuje neutralitu, a dává tak ruce pryč od Německa a Rakouska-Uherska, svých spojenců z Trojspolku. Evropa hoří, přesto Cougnet a Colombo chystají sedmý ročník Gira. Netuší, že 26. dubna 1915 ministr zahraničí Sidney Sonnino přislíbí státům Dohody, že v květnu téhož roku vstoupí Itálie do války na straně Francie a Velké Británie. Za odměnu má „obdržet“ rakouská území v jižním Tyrolsku, oblast Terstu i severní Dalmácii.

Jedenadvacátého května 1915 oznamuje Gazzetta odložení Gira. O tři dny později list svým celostránkovým titulkem zvěstuje vyhlášení války Rakousku-Uhersku: „Za Itálii, proti Rakousku, hip hip hurá.“

Sen o rychlé totální válce se záhy rozplývá. U Isonza vede velitel Luigi Cadorna na smrt 60 tisíc vojáků. Italsko-rakouská fronta ustrne v zákopových bojích a neúspěšných, neustále se opakujících ofenzivách Italů na řece Soči.

A cyklistické závody v zemi? Ne, není to doba vakua. Dál se pořádají jednodenní klání Kolem Lombardie a Kolem Piemontu a s výjimkou roku 1916 i Milán – San Remo. Giro je však příliš náročné na logistiku, aby pokračovalo v těchto temných letech.

Gazzetta nyní vychází pouze dvakrát týdně, 30 tisíc výtisků je zasíláno zdarma na frontu, kde se kolo stává novou zbraní ve válečné strategii, umožňující rychlý přesun mužů na frontě. Pro cyklistické bataliony bersaglieri se vyrábějí speciální bicykly s vyztuženými rámy, vojenským maskováním a úchopy na upevnění zbraně. Armádní propaganda je velebí: „Kola jsou koně, které můžete přenášet na ramenou, nevyžadují jíst ani pít, neutečou vám a umožní rychlé a tiché přesuny za bojovou linií.“

Mladý zedník Ottavio Bottecchia, budoucí šampion Tour de France, na frontě šlape na kole neustále. Jakožto rychlá spojka bersaglieri převáží informace o pohybech nepřítele mezi stanovišti, nacházejícími se pod palbou. „Musel jsem jezdit po zvířecích cestách, které byly strmější než na Galibieru nebo Izoardu,“ bude vyprávět. „Na stanoviště jsem často dorazil až k večeru a po celém dni na kole. Ale když pak Rakušané v noci zaútočili, naše jednotky byly informovány.“

I v extrémně nebezpečných situacích odmítá ustoupit. Onemocní malárií, překoná ji, zase šlape. Třetího listopadu 1917 je při bitvě u Caporetta zasažen bojovým plynem, když se snaží palbou krýt ustupující spolubojovníky. Je zajat, v noci se však při přesunu do zajateckého tábora zmocní rakouské uniformy a v přestrojení utíká. Vrací se k italským jednotkám a podniká průzkumné cesty na Rakušany ovládaná území. Je vyznamenán medailí za chrabrost.

V bitvě u Caporetta bojuje v oddíle ostrostřelců bersaglieri také Carlo Oriani. Poté, co Rakušané prolamují obranu Italů a ti jsou donuceni k bezhlavému ústupu, naskočí na své kolo a mocně šlape, opět jednou v úniku, tentokrát nenaháněn soupeři, nýbrž nepřítelem. Italové vyhazují do povětří mosty přes řeku Tagliamento, aby znesnadnili Rakušanům pronásledování. Takřka 350 tisíc ustupujících vojáků je nuceno řeku přeplavat.

Oriani vidí, jak se v mrazivé vodě topí kamarád. Zachraňuje ho, jenže nezachrání sám sebe. Zmítají s ním horečka, zimnice, otřesný kašel. V bezvědomí jej ukládají v opuštěném domě a později s těžkým zápalem plic převážejí na jih do nemocnice v Casertě, kam za ním pospíchá i jeho žena. Zastihne manžela ještě živého, ale lékaři mu nedávají mnoho nadějí. Odolává jen tři dny. Třetího prosince 1917 v pouhých 29 letech umírá.

Kdyby tehdy existoval penicilin, možná by jej zachránili. Ale penicilin bude Alexandrem Flemingem objeven až za jedenáct let. V Sestu San Giovanni, kde žil, uspořádají Carlu Orianimu státní pohřeb. Tam, na starobylém hřbitově, odpočívá tělo šampiona Gira 1913 na čestném místě mezi starosty, kněžími i dalšími hrdiny Velké války.

Lucien Petit-Breton ho přežije pouze o sedmnáct dnů. Jeho smrt není spjata s žádnou bitvou. Ve francouzské armádě slouží coby řidič. Nedaleko od fronty v Troyes se jím řízený automobil srazí s koňským povozem, který těsně před ním nečekaně zabočil. Vyšetřování prokáže, že vozka byl opilý. Petit-Breton následkům nehody podlehne. Smůla, kterou tolikrát proklínal na Giru, se přenesla do jeho života i v mnohem hrůznější podobě.

Costante Girardengo v zákopech Velké války onemocní španělskou chřipkou, málem umírá a je předčasně demobilizován. „Už nikdy pořádně závodit nebude,“ usoudí jeho manažer a nechce mu ani obnovit cyklistickou licenci. Teprve po usilovném naléhání svého klienta tak učiní. A nelituje. V březnu 1918 Girardengo vyhrává Milán – San Remo.

Rakouská vojska po vítězství u Caporetta obsazují většinu Benátské nížiny, než se frontová linie u řeky Piava opět ustálí. Dobrovolníkem Červeného kříže je tady Ernest Hemingway a mezi vojáky se seznamuje s Bartolomeem Aymem, 28letým cyklistou, který bude v letech následujících dobývat stupně vítězů Gira. Hemingway později Ayma připomene i ve svém románu Sbohem, armádo.

Na podzim 1918 přecházejí italské jednotky na Piavě do rozsáhlé ofenzivy, Rakušané se dávají na útěk, 300 tisíc se jich vzdává. Třetího listopadu 1918 je se zástupci rozkládající se habsburské monarchie podepsáno příměří.

Válka končí.

Itálie připojuje ke svému území Jižní Tyrolsko, Tridentsko, přístav Terst a Istrii, ale spojenci jí nedovolí obsadit severní Dalmácii. Obyvatelé hlasitě vyjadřují svoji nespokojenost s těmito územními zisky, hovoří o „zmrzačeném vítězství“. Ekonomika země je rozvrácena. Takové je podhoubí, ze kterého se v březnu 1919 rodí i fašistická organizace vedená Benitem Mussolinim.

Ottavio Bottecchia se po návratu z armády netají svými protiválečnými názory. Za prací se stěhuje do Francie, kde také začíná intenzivně trénovat na kole.

Gazzetta už opět vychází denně a znovu pořádá Giro. Na startu ročníku 1919 stojí 66 cyklistů, mezi nimi 42 válečných veteránů. Kola mnohým z nich věnovala italská vláda. Čeká je 2984 kilometrů v deseti etapách, jejichž průměrná délka klesla po likvidačním ročníku 1914 na 298 kilometrů.

Ze staré gardy jsou tu stále Galetti, Pavesi, Santhia či Gerbi, nechybí ani 32letý obhájce titulu Calzolari, sloužící za války v zásobovacích jednotkách. Ovšem pět let uplynuvších od posledního Gira představuje dlouhou dobu v životě sportovce.

Nová generace v čele s Costantem Girardengem se hlásí o slovo. Přihlašuje se i velký talent Gaetano Belloni. Z Belgie přijíždí Marcel Buysse, v roce 1912 lídr Tour až do chvíle, kdy nešťastně zlomil řidítka, a spolu s ním jeho bratr Lucien, který Tour ovládne o sedm let později.

Organizátoři zavádějí cyklisty i na nově získané území a etapovými městy učiní Trento a Terst. Hned první spurt v Trentu ovládne Girardengo před Calzolarim. Jak symbolické předání žezla. Druhá etapa do Terstu vede po silnicích těžce poškozených boji a stále čekajících na opravu, se strženými mosty. Řeku Tagliamento, naštěstí takřka vyschlou, musí jezdci přebrodit.

Ani v jižní Itálii, kterou válka minula, to však není lepší. „Poslední kilometr do Neapole měla silnice tak obrovské díry, že se kola do nich propadala skoro až po vidlici,“ píše po páté etapě Gazzetta.

Na startu té šesté vede Girardengo o 23 minut před Bellonim. A potom už je Costante Girardengo neporazitelný. Ovládne každou z následujících pěti etap. Calzolari se v dresu stáje Stucchi stává jeho pomocníkem. V cíli osmé etapy Girardengo čeká šest minut, než dojede druhý Angelo Gremo.

Jen mluvit moc neumí. Kloudné rozvitější věty z něj nevyrazíš. Emilio Colombo, editor a reportér Gazzetty, je z jeho krátkých odpovědí nešťastný. Chce o tomhle borci napsat cosi velkolepého, hledá výraz, jenž by odrážel jeho heroický výkon. Pak ho to najednou napadne. Vymýšlí nové slovo: CAMPIONISSIMO. Šampion všech šampionů.

„Jak bys chtěl, aby se ti říkalo?“ ptá se Girardenga v cíli.

„Jak je vám libo.“

„Budu ti tedy říkat Campionissimo.“

„Tak dobře.“

Pouze dva další italští cyklisté si v budoucnu o tento prestižní „titul“ svými výkony řeknou. Prvnímu campionissimu fanoušci říkají zkráceně Gira, kvůli malé postavě mu však někteří soupeři vymyslí i přezdívku Zakrslík.

Je pátým ze sedmi farmářových synů. Kdysi, ještě jako mladík, se zeptal italského šampiona Giovanniho Cuniola: „Pane, mohu vás při tréninku doprovázet?“ Cuniolo se pousmál jeho kuráži a odvětil: „Tak dobře, chlapče.“ Vzápětí se nestačil divit, když se ho ten kluk udržel i v největších kopcích.

Tehdy se Girardengo rozhodl: „Budu cyklistou.“ Při vojenské službě ve Veroně později tajně opustil kasárna, odjel vlakem do Alessandrie, vyhrál tam na vypůjčeném kole mistrovství Itálie a vrátil se k posádce s tolik ceněným maglia tricolore, dresem mistra Itálie. Dlouho si ho neužil, za porušení řádů byl odeslán na třicet dní na samotku do basy. Ovšem na Giro mu kapitán, sám cyklistický nadšenec, vždy přiklepl volno. V letech 1913 i 1914 tam pokaždé vyhrál jednu etapu.

Což byla předzvěst.

Nyní má na kontě vítězství v sedmi z deseti etap ročníku 1919 a navrch dvě druhá místa. Takovou dominanci ještě Giro nezažilo. Triumfuje v celém závodě o 51 minut před krajanem Bellonim a o 1:05 hodiny před Marcelem Buyssem, prvním cizincem na pódiu Gira.

Od úvodní do poslední etapy držel Girardengo vedoucí pozici. Pouze tři cyklisté v budoucnu tento kousek na Giru zopakují. „Bylo to vítězství od východu do západu slunce,“ píšou Italové.

Luigi Ganna, jenž poprvé mezi startujícími chyběl, v milánském cíli prohlásí: „Pozoruhodné. Takovou nadřazenost ve všech oblastech cyklistického závodu ještě nikdo nikdy neviděl.“

Reportér listu Giornale d’Italia se ho zeptá, kdo byl silnějším cyklistou, zda kdysi on, nebo nyní Girardengo.

„Není pochyb, že Girardengo je lepší,“ odvětí Ganna. „Je lepší než dosud kdokoliv. Ale já byl první vítěz Gira. Takže všichni další vítězové Gira jsou na seznamu šampionů jen dalšími jmény v řadě za mnou.“

Touché.

Campionissimo Girardengo rozpřáhne ruce a prohodí: „Svatá pravda.“