Aleš Palán: Návrat do divočiny

Rozhovory jsou „angličtinou“ současné publicistiky, tedy nejužívanějším žánrem. Jsou živé a přístupné tím, jak se střídají otázky a odpovědi, interakcí tazatele a zpovídaného, zkrátka něco jako tenis. A tenis je divácky rozhodně nepoměrně atraktivnější sport než třeba veslování. Aleš Palán se knižním rozhovorům věnuje již dlouhou řadu let a vloni dosáhl dosavadního autorského vrcholu knihou Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Tento soubor se stal jak prodejně, tak co se týče ohlasů bezpochyby českou knihou roku.

Nedávno přišel Aleš Palán se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. Ale nezapomněl ani na původní šumavské samotáře. Těm je věnována novinka Návrat do divočiny. Při jejím čtení si mimo jiné uvědomíme, že rozhovor je sice skvělý žánr, ale určité věci skrze něj zkrátka neřekneme. V knize se zamýšlí nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.

S fotografickým doprovodem Jana Šibíka a Daniely Matulové knihu vydává nakladatelství Prostor, které vydalo i dvě předchozí Palánovy knihy o „samotářích“.

  

Ukázka z knihy:

Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.

Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta ji dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy.

Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych ji nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.

Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.

Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje.

—

Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhaní. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.

Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.

Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize byt musí.

Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru?

Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky.

Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat.

Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.

Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.

Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.

Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní.

Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjit vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťakem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.

A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu…

Konečně mi došlo, že úvod má byt mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývaní s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat…

Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy.

V knize najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla.

Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru.

O fotografický doprovod knihy se postarala Johana Pošová. Vydává nakladatelství Prostor (ISBN 978-80-7260-428-9).

Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině (Prostor) se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin.  

Johana Pošová (1985) pochází z Prahy, kde v roce 2012 vystudovala ateliér fotografie na VŠUP. Absolvovala stáž ve španělské Valencii na škole Bellas Artes, dále pak na Islandu v Creative Centre HERE a také v lisabonské galerii Syntax. Fotografuje a současně pracuje s videem, objekty a instalací. Pravidelně vystavuje v galeriích v Česku a v zahraničí, například v Portugalsku, Belgii a ve Slovinsku.

Ukázka z rozhovoru Kdo kopne rychleji s Bajzou:

Jak dlouho tu jsi?

Na tohle místo jezdím asi patnáct let, nepravidelně. Taky jsem tu třeba tři roky nebyl, měl jsem kšeft jinde.

Říkáš kšeft? Co to je?

Honit dobytek, vypásat s koněma pozemky nebo spravovat traktory, které už dneska nikdo nemá, staré zetory. Však vidíš, mám tu hafo vercajku, klidně tady na louce udělám spojku, kdybys potřeboval, nebo rozpůlím traktor, kterej ale asi nemáš. Do čeho se mi moc nechtělo, byly brzdy u zetorů, protože to se musí sundávat i portály. Pořád něco mám… Ráno tu byl porybnej, píchnul a nemoh povolit kolo, ve finále se protočil i závit, tak jsem musel celou matici rozseknout rozbrušovačkou napůl.

Takže ti dva kapři, co tu máš v kbelíku…

Jasně, to je honorář.

Pár lidí tu o tobě tedy ví.

Ale neprásknou mě. Sem trefí jen ten, kdo trefit má.

               

I tady jsi s koněma vypásl pastvinu.

Už si mě na pastvu skoro nikdo nezjednává, všechno sežrali dotacáři. Stačí posekat dvakrát za rok a berou na to šílený dotace. Pro mě je pak bída něco sehnat. Já tu znám kdejaký bývalý smetiště, kam za ves vyváželi bordel. Na Štiptoni spadnul kravín, bylo to ještě za komančů, a celá vesnice tam padesát let vyváží klumprt. Tak jsem jim to tam vypásal. Byly tam ještě nájezdový jámy, všelijaký jímky a na betonových podlahách už vrstva hlíny.

Rostla na ní tráva. Přírodu nezastavíš. Moje koně jsou už na takové podmínky zvyklí. Na Fišerkách jsem vypásal na místě, kam vyváželi svinstvo vojáci, bejvaly tam péesácký kasárna. Do země to zahrnuli buldozerem, tak po sobě uklidili. Co bys řek, že tam bylo nejčastějším artiklem?

Náboje?

Pytlíky od mlíka! Ty staré umělohmotné, co tekly, pamatuješ? Miliony pytlíků od mlíka. Přírodu ale fakt nezastavíš, ona si i tohle vezme zpátky. Dneska se už pomalu ani nehospodaří, vlastníci si napakujou dotace – a seno? To nepotřebujou, tak ho klidně nahážou do lesa. I když, jak přibývá sucho, možná se to změní.

Seno nad zlato?

Už v létě se začíná přikrmovat. Rakušáci dávají sto euro za balík.

A ty máš šest koní.

Pasu, dokud to jde. A pak sháním, co se dá, nechám se někam najmout, že mi zaplatí senem. Ale letos nevím, jak to bude, nevím. Kdyby přišla katastrofa, tak musím zabít, nedá se nic dělat.

Už jsi někdy musel svého koně zabít?

Ještě ne, zatím mi to vychází. Ale nechat koně chcípnout hlady bych nemoh. Byly lepší časy, to když se ještě spravovaly traktory, to jsem si na zimu něco nasušil a něco vydělal. Ale poslední roky, pět sedm let, jdu do zimy a nemám ani padesátikorunu. Tak to musím vždycky nějak vyšašit. Chodil jsem třeba krást řepu, co vozí myslivci prasatům. Ona je dobrá, vyzkoušej to někdy, ale posereš se z toho jak Alík. To je pak horší než lepší.

Když je nejhůř, přijdou na řadu tvoje pověstné sibiřské řízky.

Dá se to žrát, ale věř mi, není to žádná sláva. Na hrázích na dubech tu roste lišejník, orvu ho rukama, nakrájím kudlou, když je trocha mouky, přidám ji do toho, omastek je taky důležitej, pokud nějakej mám. Uplácám z toho placky a osmahnu na táhlu na ohni. Dobrota to není, ani se moc nenajíš, ale když máš hlad, sežereš všechno.

Míváš v zimě hlad?

Ale jo, abych neměl.

Takže skutečná reklama na bídu.

V zimě mám běžně měsíc hladovku, než se mi povede něco sehnat. Ten měsíc se to dá vydržet. Týden máš hlad, to ti nic není, je ti vcelku dobře, ale když to trvá přes měsíc, už se ztrácíš, těžko se hýbeš, ztrácíš na výkonu. Měsíc je moje norma.

Za tu dobu nejíš vůbec nic?

Prostě nemám, už nemám ani hovno. Nejdřív sežeru cukr, kterej zbyl, pak vylízám koření, co jsem kde měl. To člověka nijak nezasytí, ale psychika takhle funguje, když není nic, tak aspoň něco, aspoň nějakej ten zapomenutej kmín. A pak už nemám ani ten kmín a začíná to bejt vážný.

Ty ostatně nemáš, jak tě pozoruju, ani žádnou zásobu tuku.

Loni na jaře jsem měl ještě jednu hladovku navíc. Kráva mi zlámala žebro, a to víš, se zlámaným žebrem si nikde moc nevyděláš.

Jak se to přihodilo?

Byla jankovitá a zbušila mě, odneslo to tadyhle spodní žebro. Oni tyhle současní „zemědělci“ jsou totální hovada. On se bojí krávy, tak vezme traktor a jde se s ní trkat. Zjančí ji do ultimáta, najíždí na ni, ona mu omele blatníky, což je „zemědělci“ jedno, protože si za dotace koupí nový, a vystrká ji, kam chce. A když k ní pak vlezu já, nabere mě, jak je tím traktorem vytrénovaná. Dneska nedělá zemědělství ten, jehož táta a děda byli sedláci, dneska dělá zemědělství ten, kdo umí udělat papíry. Protože papírování znamená dotace. Tohle je pro krajinu nejhorší svinstvo, co může bejt.

Šel jsi se zlomeným žebrem k doktorovi?

K doktorovi, zbláznil ses? Ještě tam něco chytnu! Vždyť je to tam samej lazar.

K doktorovi nepůjdu, ani kdybych umíral. Fakt ne, věř mi.

Věřím.

Taky tam nechoď.

Aleš Palán s jihočeským samotářem Bajzou. Foto Johana Pošová