Tomáš Macek: Příběhy Corsa Rosa. Sto ročníků Giro D’italia

Kniha představuje stovku ročníků cyklistického závodu Giro d’Italia jako úžasnou oslavu sportovního úsilí kulisám velkých dějin navzdory.

Sportovní novinář Tomáš Macek uhranul čtenáře před pěti lety objemnou knihou Příběhy Staré dámy, pojednávající o stovce ročníků Tour de France. Nyní přichází s obdobně koncipovanou knihou o proslulém třítýdenním závodě Giro d’Italia, v němž vedoucí cyklista nejezdí ve žlutém, nýbrž v růžovém dresu.

Příběhy Corsa Rosa jsou pochopitelně především příběhem samotného závodu a jeho jednotlivých ročníků. Ale stejně tak jsou příběhem samotných závodníků – jejich osudů před slavnými okamžiky i po nich, jejich velkých vítězství i velkých proher. A do třetice jsou vlastně jakýmisi paralelními dějinami 20. století, neboť ty se samozřejmě odrážejí i v historii Gira d’Italia a v životech jeho účastníků.

Giro d’Italia má samozřejmě ohromný mezinárodní zvuk a není na světě cyklisty, jenž by nechtěl tento podnik vyhrát, ovšem i tak zůstává vlastně závodem především domácím. Statistika mluví za vše, Itálie má 69 celkových vítězů a na druhém místě za ní je Belgie s pouhými sedmi šampióny. Italský náskok byl vybudován především díky Alfredu Bindovi, Faustu Coppimu, Giovannimu Brunnerovi, Ginu Bartalimu, Fiorenzu Magnimu a Felicemu Gimondimu. Co jméno, to velký příběh.
Český vítěz Gira d’Italia i po stovce ročníků stále chybí, ostatně stejné je to s Tour de France a Vueltou. Tomáš Macek nicméně na závěr knihy připojil texty o českých účastnících italského etapového závodu, mezi nimiž nechybí Ján Svorada, Jan Hruška a Roman Kreuziger, kteří aspoň vědí, jaké to je, na Giru d’Italia vyhrát etapu.

Stejně jako Příběhy Staré dámy, jsou i Příběhy Corsa rosa vybaveny unikátními dobovými fotografiemi a bohatým statistickým přehledem. Výsledkovou část sestavil a text editoval Luděk Čermák

Knihu vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

Pouhé tři týdny po skončení Gira 1914 zastřelí srbský radikál Gavrilo Princip v Sarajevu arcivévodu Ferdinanda. Běh světa zcela mění Velká válka. Grande Guerra.

Italská vláda vyhlašuje neutralitu, a dává tak ruce pryč od Německa a Rakouska-Uherska, svých spojenců z Trojspolku. Evropa hoří, přesto Cougnet a Colombo chystají sedmý ročník Gira. Netuší, že 26. dubna 1915 ministr zahraničí Sidney Sonnino přislíbí státům Dohody, že v květnu téhož roku vstoupí Itálie do války na straně Francie a Velké Británie. Za odměnu má „obdržet“ rakouská území v jižním Tyrolsku, oblast Terstu i severní Dalmácii.

Jedenadvacátého května 1915 oznamuje Gazzetta odložení Gira. O tři dny později list svým celostránkovým titulkem zvěstuje vyhlášení války Rakousku-Uhersku: „Za Itálii, proti Rakousku, hip hip hurá.“

Sen o rychlé totální válce se záhy rozplývá. U Isonza vede velitel Luigi Cadorna na smrt 60 tisíc vojáků. Italsko-rakouská fronta ustrne v zákopových bojích a neúspěšných, neustále se opakujících ofenzivách Italů na řece Soči.

A cyklistické závody v zemi? Ne, není to doba vakua. Dál se pořádají jednodenní klání Kolem Lombardie a Kolem Piemontu a s výjimkou roku 1916 i Milán – San Remo. Giro je však příliš náročné na logistiku, aby pokračovalo v těchto temných letech.

Gazzetta nyní vychází pouze dvakrát týdně, 30 tisíc výtisků je zasíláno zdarma na frontu, kde se kolo stává novou zbraní ve válečné strategii, umožňující rychlý přesun mužů na frontě. Pro cyklistické bataliony bersaglieri se vyrábějí speciální bicykly s vyztuženými rámy, vojenským maskováním a úchopy na upevnění zbraně. Armádní propaganda je velebí: „Kola jsou koně, které můžete přenášet na ramenou, nevyžadují jíst ani pít, neutečou vám a umožní rychlé a tiché přesuny za bojovou linií.“

Mladý zedník Ottavio Bottecchia, budoucí šampion Tour de France, na frontě šlape na kole neustále. Jakožto rychlá spojka bersaglieri převáží informace o pohybech nepřítele mezi stanovišti, nacházejícími se pod palbou. „Musel jsem jezdit po zvířecích cestách, které byly strmější než na Galibieru nebo Izoardu,“ bude vyprávět. „Na stanoviště jsem často dorazil až k večeru a po celém dni na kole. Ale když pak Rakušané v noci zaútočili, naše jednotky byly informovány.“

I v extrémně nebezpečných situacích odmítá ustoupit. Onemocní malárií, překoná ji, zase šlape. Třetího listopadu 1917 je při bitvě u Caporetta zasažen bojovým plynem, když se snaží palbou krýt ustupující spolubojovníky. Je zajat, v noci se však při přesunu do zajateckého tábora zmocní rakouské uniformy a v přestrojení utíká. Vrací se k italským jednotkám a podniká průzkumné cesty na Rakušany ovládaná území. Je vyznamenán medailí za chrabrost.

V bitvě u Caporetta bojuje v oddíle ostrostřelců bersaglieri také Carlo Oriani. Poté, co Rakušané prolamují obranu Italů a ti jsou donuceni k bezhlavému ústupu, naskočí na své kolo a mocně šlape, opět jednou v úniku, tentokrát nenaháněn soupeři, nýbrž nepřítelem. Italové vyhazují do povětří mosty přes řeku Tagliamento, aby znesnadnili Rakušanům pronásledování. Takřka 350 tisíc ustupujících vojáků je nuceno řeku přeplavat.

Oriani vidí, jak se v mrazivé vodě topí kamarád. Zachraňuje ho, jenže nezachrání sám sebe. Zmítají s ním horečka, zimnice, otřesný kašel. V bezvědomí jej ukládají v opuštěném domě a později s těžkým zápalem plic převážejí na jih do nemocnice v Casertě, kam za ním pospíchá i jeho žena. Zastihne manžela ještě živého, ale lékaři mu nedávají mnoho nadějí. Odolává jen tři dny. Třetího prosince 1917 v pouhých 29 letech umírá.

Kdyby tehdy existoval penicilin, možná by jej zachránili. Ale penicilin bude Alexandrem Flemingem objeven až za jedenáct let. V Sestu San Giovanni, kde žil, uspořádají Carlu Orianimu státní pohřeb. Tam, na starobylém hřbitově, odpočívá tělo šampiona Gira 1913 na čestném místě mezi starosty, kněžími i dalšími hrdiny Velké války.

Lucien Petit-Breton ho přežije pouze o sedmnáct dnů. Jeho smrt není spjata s žádnou bitvou. Ve francouzské armádě slouží coby řidič. Nedaleko od fronty v Troyes se jím řízený automobil srazí s koňským povozem, který těsně před ním nečekaně zabočil. Vyšetřování prokáže, že vozka byl opilý. Petit-Breton následkům nehody podlehne. Smůla, kterou tolikrát proklínal na Giru, se přenesla do jeho života i v mnohem hrůznější podobě.

Costante Girardengo v zákopech Velké války onemocní španělskou chřipkou, málem umírá a je předčasně demobilizován. „Už nikdy pořádně závodit nebude,“ usoudí jeho manažer a nechce mu ani obnovit cyklistickou licenci. Teprve po usilovném naléhání svého klienta tak učiní. A nelituje. V březnu 1918 Girardengo vyhrává Milán – San Remo.

Rakouská vojska po vítězství u Caporetta obsazují většinu Benátské nížiny, než se frontová linie u řeky Piava opět ustálí. Dobrovolníkem Červeného kříže je tady Ernest Hemingway a mezi vojáky se seznamuje s Bartolomeem Aymem, 28letým cyklistou, který bude v letech následujících dobývat stupně vítězů Gira. Hemingway později Ayma připomene i ve svém románu Sbohem, armádo.

Na podzim 1918 přecházejí italské jednotky na Piavě do rozsáhlé ofenzivy, Rakušané se dávají na útěk, 300 tisíc se jich vzdává. Třetího listopadu 1918 je se zástupci rozkládající se habsburské monarchie podepsáno příměří.

Válka končí.

Itálie připojuje ke svému území Jižní Tyrolsko, Tridentsko, přístav Terst a Istrii, ale spojenci jí nedovolí obsadit severní Dalmácii. Obyvatelé hlasitě vyjadřují svoji nespokojenost s těmito územními zisky, hovoří o „zmrzačeném vítězství“. Ekonomika země je rozvrácena. Takové je podhoubí, ze kterého se v březnu 1919 rodí i fašistická organizace vedená Benitem Mussolinim.

Ottavio Bottecchia se po návratu z armády netají svými protiválečnými názory. Za prací se stěhuje do Francie, kde také začíná intenzivně trénovat na kole.

Gazzetta už opět vychází denně a znovu pořádá Giro. Na startu ročníku 1919 stojí 66 cyklistů, mezi nimi 42 válečných veteránů. Kola mnohým z nich věnovala italská vláda. Čeká je 2984 kilometrů v deseti etapách, jejichž průměrná délka klesla po likvidačním ročníku 1914 na 298 kilometrů.

Ze staré gardy jsou tu stále Galetti, Pavesi, Santhia či Gerbi, nechybí ani 32letý obhájce titulu Calzolari, sloužící za války v zásobovacích jednotkách. Ovšem pět let uplynuvších od posledního Gira představuje dlouhou dobu v životě sportovce.

Nová generace v čele s Costantem Girardengem se hlásí o slovo. Přihlašuje se i velký talent Gaetano Belloni. Z Belgie přijíždí Marcel Buysse, v roce 1912 lídr Tour až do chvíle, kdy nešťastně zlomil řidítka, a spolu s ním jeho bratr Lucien, který Tour ovládne o sedm let později.

Organizátoři zavádějí cyklisty i na nově získané území a etapovými městy učiní Trento a Terst. Hned první spurt v Trentu ovládne Girardengo před Calzolarim. Jak symbolické předání žezla. Druhá etapa do Terstu vede po silnicích těžce poškozených boji a stále čekajících na opravu, se strženými mosty. Řeku Tagliamento, naštěstí takřka vyschlou, musí jezdci přebrodit.

Ani v jižní Itálii, kterou válka minula, to však není lepší. „Poslední kilometr do Neapole měla silnice tak obrovské díry, že se kola do nich propadala skoro až po vidlici,“ píše po páté etapě Gazzetta.

Na startu té šesté vede Girardengo o 23 minut před Bellonim. A potom už je Costante Girardengo neporazitelný. Ovládne každou z následujících pěti etap. Calzolari se v dresu stáje Stucchi stává jeho pomocníkem. V cíli osmé etapy Girardengo čeká šest minut, než dojede druhý Angelo Gremo.

Jen mluvit moc neumí. Kloudné rozvitější věty z něj nevyrazíš. Emilio Colombo, editor a reportér Gazzetty, je z jeho krátkých odpovědí nešťastný. Chce o tomhle borci napsat cosi velkolepého, hledá výraz, jenž by odrážel jeho heroický výkon. Pak ho to najednou napadne. Vymýšlí nové slovo: CAMPIONISSIMO. Šampion všech šampionů.

„Jak bys chtěl, aby se ti říkalo?“ ptá se Girardenga v cíli.

„Jak je vám libo.“

„Budu ti tedy říkat Campionissimo.“

„Tak dobře.“

Pouze dva další italští cyklisté si v budoucnu o tento prestižní „titul“ svými výkony řeknou. Prvnímu campionissimu fanoušci říkají zkráceně Gira, kvůli malé postavě mu však někteří soupeři vymyslí i přezdívku Zakrslík.

Je pátým ze sedmi farmářových synů. Kdysi, ještě jako mladík, se zeptal italského šampiona Giovanniho Cuniola: „Pane, mohu vás při tréninku doprovázet?“ Cuniolo se pousmál jeho kuráži a odvětil: „Tak dobře, chlapče.“ Vzápětí se nestačil divit, když se ho ten kluk udržel i v největších kopcích.

Tehdy se Girardengo rozhodl: „Budu cyklistou.“ Při vojenské službě ve Veroně později tajně opustil kasárna, odjel vlakem do Alessandrie, vyhrál tam na vypůjčeném kole mistrovství Itálie a vrátil se k posádce s tolik ceněným maglia tricolore, dresem mistra Itálie. Dlouho si ho neužil, za porušení řádů byl odeslán na třicet dní na samotku do basy. Ovšem na Giro mu kapitán, sám cyklistický nadšenec, vždy přiklepl volno. V letech 1913 i 1914 tam pokaždé vyhrál jednu etapu.

Což byla předzvěst.

Nyní má na kontě vítězství v sedmi z deseti etap ročníku 1919 a navrch dvě druhá místa. Takovou dominanci ještě Giro nezažilo. Triumfuje v celém závodě o 51 minut před krajanem Bellonim a o 1:05 hodiny před Marcelem Buyssem, prvním cizincem na pódiu Gira.

Od úvodní do poslední etapy držel Girardengo vedoucí pozici. Pouze tři cyklisté v budoucnu tento kousek na Giru zopakují. „Bylo to vítězství od východu do západu slunce,“ píšou Italové.

Luigi Ganna, jenž poprvé mezi startujícími chyběl, v milánském cíli prohlásí: „Pozoruhodné. Takovou nadřazenost ve všech oblastech cyklistického závodu ještě nikdo nikdy neviděl.“

Reportér listu Giornale d’Italia se ho zeptá, kdo byl silnějším cyklistou, zda kdysi on, nebo nyní Girardengo.

„Není pochyb, že Girardengo je lepší,“ odvětí Ganna. „Je lepší než dosud kdokoliv. Ale já byl první vítěz Gira. Takže všichni další vítězové Gira jsou na seznamu šampionů jen dalšími jmény v řadě za mnou.“

Touché.

Campionissimo Girardengo rozpřáhne ruce a prohodí: „Svatá pravda.“

Jiří Zákravský: Baskové v ofsajdu

Kniha se věnuje kopané jiným způsobem, než je u většiny publikací obvyklé. Snaží se ukázat, že fotbal, nejpopulárnější hra nejenom na Pyrenejském poloostrově, může hrát velmi významnou roli v souvislosti s politikou, což prezentuje na příkladu baskického nacionalismu. Ve stejnou dobu, kdy si v oblasti u Biskajského zálivu získávala popularitu kopaná, se začalo dostávat větší pozornosti také úvahám o existenci národa Basků. Na přelomu 19. a 20. století tyto dva fenomény moderní doby - nacionalismus a fotbal - zapustily v Baskicku pevné kořeny. Baskové v ofsajdu se snaží zmapovat způsoby, jakými baskičtí nacionalisté využívali či stále využívají kopanou a tamní fotbalový reprezentační výběr v kontextu svých politických cílů, které se v průběhu času proměňovaly. Vydává Dokořán v edici Bod (ISBN 978-80-7363-871-9).

Autor působí jako odborný asistent na Katedře politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni a primárně se zabývá nacionalismem a propojením politiky a sportu či sportovní diplomacií. Těmto tématům se věnuje zejména v prostředí Baskicka, nevyhýbá se však ani badatelskému putování mimo tento region. Další oblastí jeho odborného zájmu je problematika politických stran v západní Evropě.

Ukázka z knihy:

Před takřka čtyřiceti lety americký sociolog Allen Guttmann (1978) ve své knize From Ritual To Record. The Nature of Modern Sports uvedl, že „[…] sport zůstává nejvíce diskutovaným a nejméně pochopeným fenoménem naší doby“. I když od jejího vydání uplynulo mnoho času, domnívám se, že tento výrok je stále pravdivý. Mnohdy zároveň zapomínáme, že se samotným sportovním zápolením se pojí mnoho dalších fenoménů, které jsou přímo s děním na fotbalovém hřišti, tenisovém kurtu či silnicích spojeny. Jedním z nich je a vždy také bude politika. A neměli bychom se nechat mýlit „(...) běžným klišé spojeným se sportem, že ‚sport a politika by se neměly míchat‘“ (Houlihan 2014: 5). Politika a sport nejsou dvě autonomní a zcela nezávislé sféry, naopak sport ve své moderní podobě vždy byl a stále je vhodným nástrojem, se kterým politické elity do velké míry pracují a různými způsoby ho využívají za účelem zisku politického kapitálu. Právě způsoby, jakými bylo a stále je se sportem politickými elitami nakládáno, se v dějinách proměňovaly, na což bych se chtěl zaměřit.

Se sportem jako nástrojem politiky nepracují pouze politické elity na úrovni států. Sport takovýmto způsobem využívají také političtí představitelé těch národů, které vlastní stát nevytvořily. Národů dožadujících se – minimálně v rétorické rovině – nezávislosti na svých mateřských státech je možné pouze v oblasti západní Evropy nalézt nespočet. V této souvislosti se v poslední době nejhlasitěji hovoří o Skotsku, kde v září roku 2014 proběhlo centrální vládou povolené a z pohledu tamních nacionalistů neúspěšné referendum o nezávislosti regionu. Druhým příkladem ze stejného roku bylo uskutečnění lidového hlasování v Katalánsku, které sice přineslo pozitivní odpověď na otázku týkající se katalánské nezávislosti, avšak Madrid se proti jejímu pořádání postavil, když ještě předtím rozhodnutím Ústavního soudu zakázal konání referenda, a následně jeho výsledky neuznal. Nicméně secesionistické tendence Katalánců nadále existují a španělské vlády budou muset na jejich otevřený požadavek na vyhlášení nezávislosti reagovat. Kromě těchto v současnosti pravděpodobně nejviditelnějších secesionistických či separatistických tendencí v západní Evropě však není možné zapomínat ani na další oblasti, jimiž jsou např. Vlámsko, některé z regionů Itálie či Baskicko.

Cíl, jemuž se budu podrobněji věnovat později, struktura knihy a i samotné vysvětlení, proč jsem se rozhodl zkoumat danou problematiku u konkrétního národa, vychází z těchto základních premis, které budou představeny v následujících pasážích textu:

1) Vycházím z předpokladu, že nacionalismus je moderní fenomén, jenž je vytvářen politickými elitami nastolujícími nacionalistický diskurz z instrumentálních či materiálních důvodů a ve své původní podstatě – tj. v době vzniku nacionalismu – se vytváří s moderním centralizovaným státem (Brass 1991: passim); tzn., že nacionalismus je ideologií centra, nebo se naopak proti centralizačním tendencím vymezuje a je např. označován jako tzv. nacionalismus usilující o stát.

2) Zároveň se domnívám, že nacionalismus, jehož ústřední východiska jsou formována politickými elitami, má potenciál ovlivňovat dění v oblasti pro veřejnost na první pohled apolitické, v oblasti sportu, respektive je v zájmu politických nacionalistických aktérů ovlivňovat dění ve všech sférách společnosti, neboť díky neustálému vyjednávání a obnovování společné identity dochází k legitimizaci jich samotných.

3) Způsoby, jakými nacionalismus, respektive političtí představitelé, kteří sami sebe identifikují jako nacionalisty, využívají sport, se v čase proměňují, což souvisí s proměnou základních charakteristik nacionalismu v dobovém kontextu.) Jako vhodný příklad, na kterém je pozorovatelné využití sportu jako nástroje nacionaistické politiky tamních politických elit, respektive je zde zřetelně pozorovatelná proměna způsobu jeho využívání, se mi jeví Baskicko, a to z níže uvedených důvodů.

a) Od konce 19. století, kdy se začal baskický nacionalismus formovat, jsou ve španělském Baskicku zřetelně pozorovatelné separatistické či secesionistické tendence, neboť v tomto regionu nenastalo naplnění základního požadavku každého národního hnutí, tj. nedošlo k vytvoření vlastního (národního) státu, byť rozhodně není možné říci, že si všichni obyvatelé Baskicka (ve smyslu Autonomního společenství Baskicka) přejí jeho nezávislost.

b) Zároveň v Baskicku existuje relativní „stálost“ politických aktérů a jejich politických postojů, přičemž se zde dlouhodobě prosazují dva nacionalistické diskurzy. První – a starší z nich – reprezentuje Baskická nacionalistická strana (Euzko Alderdi Jeltzalea – Partido Nacionalista Vasco, EAJ-PNV), jež byla založena již v roce 1895 a následně se stala ústřední baskickou nacionalistickou silou. Právě tato politická formace vyjednala se španělským centrem autonomní statut Baskicka v období španělské Druhé republiky. Po pádu frankistického režimu pocházel až na jedno volební období vždy lehendakari, tj. předseda baskické vlády, z EAJ-PNV. Vůči pravidelně vládnoucí EAJ-PNV se vymezuje druhý politický proud nazývaný ezker abertzalea. Jde o takové politické subjekty, které se začaly objevovat zejména v období po skončení frankistického režimu a přímo odkazovaly, respektive navazovaly (bez užití násilí) na cíle teroristické skupiny Euskadi Ta Askatasuna (Baskicko a [jeho] svoboda, ETA). Dříve se jednalo např. o politickou stranu Herri Batasuna (Lidová jednota, HB). Nyní do tohoto názorového proudu náleží koalice několika baskických nacionalistických stran známá pod názvem Euskal Herria Bildu (Sjednotit Baskicko, EH Bildu), přičemž mezi těmito politickými subjekty je pozorovatelná ideologická i personální provázanost. Oba dva tyto politické proudy, respektive jejich institucionalizovaní „mluvčí“ v podobě politických stran určitým způsobem zacházeli či stále zacházejí s moderním sportem jako nástrojem politiky.

c) Moderní sport má v Baskicku dlouholetou tradici, což může být i důsledek geografické blízkosti mezi tímto regionem a Velkou Británií, kde vznikal. Ve stejnou dobu, kdy došlo k masovému šíření moderního sportu do oblasti, se taktéž začínal formovat baskický nacionalismus. Ukazuje se tedy jako logické propojení těchto dvou fenoménů, které pracují s mobilizací obyvatelstva, byť z hlediska jiných motivací. Sportem, jehož celospolečenskou popularitu – a zároveň i zájem politiků o něj – je možné sledovat nejenom v Baskicku, ale i na celém španělském území, je z dlouhodobého hlediska kopaná. Současně se v Baskicku s různými přestávkami datuje od roku 1915 historie baskické fotbalové reprezentace, která se stala jedním ze symbolů baskického nacionalismu. Je tedy možné říci, že existence myšlenky, aby měli Baskové svůj vlastní, tj. národní, fotbalový tým se od tohoto roku stala nedílnou součástí baskického společenského povědomí a pracovaly s ní také tamní politické elity. Zejména v posledních letech se často hovoří o možnosti, že by měly vznikat oficiální baskické sportovní reprezentace, přičemž tato otázka přichází na přetřes právě v souvislosti s tamním fotbalovým výběrem. Zoficiálnění baskické národní fotbalové reprezentace tedy není v kontextu Baskicka v žádném případě pouze otázkou sportu, naopak se jedná o velmi politizované téma.

(Z praktických důvodů jsou v ukázce vynechány číselné odkazy na poznámky a odkazy)