Patti Smith: Oddanost

 

Proč člověk píše? Takovou otázku si klade básnířka, spisovatelka a hudebnice Patti Smithová ve svém eseji. Ve vyprávění, jaké čtenář zná z její poslední knihy M Train, nás opět zavádí do svých běžných dní. Provází nás ulicemi Paříže, kde na návštěvě u svého nakladatele Gallimarda vzpomíná na Modiana, Camuse, Nabokova, Mišimu; vede nás do přímořského městečka Sète, kam cestuje vlakem na představení své knihy, do rodinné vily Alberta Camuse, kam dorazí na osobní pozvání jeho dcery, a především opět "dovnitř" svých denních rituálů, díky kterým čtenář náhle pochopí, odkud pocházejí jednotlivé střípky, ze kterých se skládá příběh o oddanosti, který tvoří stěžejní část tohoto poetického díla: příběh o setkání mladé vzdorovité dívky a vznešeného staršího muže. Oddanost odhaluje pozadí tvůrčích procesů a je průvodcem po atmosférách a pocitech, které se uvnitř básnířčiny mysli pojí do literárního díla.

Patti Smithová (* 1946) je americká zpěvačka, básnířka a výtvarnice. Má za sebou několik výstav kreseb, fotografií a instalací, několik knih (např. Witt, Babel, Woolgathering, The Coral Sea, Auguries of Innocence), ale proslavila se ve sféře, kde původně žádné ambice neměla - jako rocková zpěvačka. Její první album Horses (1975) nepochybně patří k milníkům rockové historie. Následovaly desky Radio Ethiopia, Easter a Wave. V březnu 1980 se jejím manželem stal Fred "Sonic" Smith, bývalý člen skupiny MC5. Pro oba to znamenalo dlouhé přerušení hudební kariéry: vůbec nekoncertovali, společně vydali jen jedno album (Dream of Life, 1988). Žili v ústraní, narodili se jim syn Jackson (1982) a dcera Jesse (1987). V listopadu 1994 Fred Smith zemřel. Roku 1995 začala Patti Smith opět vystupovat (turné zahrnulo v létě 1996 i Prahu, později se na pražská pódia ještě třikrát vrátila). Od roku 1996 vydala desky Gone Again, Peace and Noise, Gung Ho, Trampin' a Twelve, kompilace Land a Outside Society. Dvojalbum The Coral Sea obsahovalo recitaci dlouhé básně, kterou věnovala Robertu Mapplethorpovi.

Knihu vydává nakladatelství Dokořán, kde již před tím vyšly tři knižní tituly Patti Smithové (Just Kids. Jsou to jen děti, Sbírání vlny, M Train). Překlad Lýdie Kárníková. ISBN 978-80-7363-909-9.

Ukázka z knihy:

Poprvé si jí všiml na ulici. Byla drobná, měla bílou porcelánovou pleť a tmavé husté vlasy s hrubě ustřiženou ofinou. Její kabát se zdál na zimu moc tenký a uniforma křivě ušitá. Prošla těsně kolem něj a on ucítil osten jejího intelektu. Malá Simone Weilová, napadlo ho tenkrát.

Za pár dní ji uviděl znovu, jak odchází od skupinky studentů spěchajících na hodinu. Zastavil se a hlavou mu proběhlo, co ji asi žene na opačnou stranu. Možná je nemocná a rozhodla se vrátit domů, ale její odhodlaný výraz zračil jiný důvod. Nejspíš zakázané dostaveníčko s nějakým dychtivým mladým mužem. Nastoupila do tramvaje. Nedokázal si vysvětlit, proč se vydal za ní.

Když dojela na svou zastávku, byla natolik pohlcená vlastní trajektorií, že si ho ani nevšimla. Vydala se k lesu opodál a on několik dob za ní. Nevědomky ho dovedla po kamenité stezce do hustého háje, který ukrýval veliké jezero, dokonale kulaté a celé zamrzlé. Přes husté větve borovic na něj dopadaly úzké zářezy světla a on ji pozoroval, jak oprašuje sníh z nízkého plochého kamene, sedá si na něj a dívá se na lesklou plochu před sebou. Na nebi se pohnuly mraky a zakryly slunce, a pak ho zase odhalily a scéna byla na chvíli surreálně přesvícená. Najednou se otočila jeho směrem, ale nespatřila ho. Vytáhla z vaku pár otlučených bruslí, nacpala do špiček zmačkané koule papíru a pečlivě vyčistila nože.

Povrch jezera byl hrbolatý a brusle jí špatně seděly. Možná její divoký, nebezpečný styl pramenil právě z toho, že musela svou jízdu přizpůsobovat těmto úskalím. Po několika okruzích nabrala rychlost a ze zdánlivě kymácivé pozice se najednou vymrštila do tekutého vzduchu. Její výskoky měly dechberoucí výšku; dopady byly vychýlené, ale přesné. Pozoroval ji, jak provádí složitou piruetu, prohýbá se a protáčí jako splašená káča. Nikdy předtím neviděl atletiku a umění tak palčivě prolnuty.

Ve vzduchu visel vlhký chlad. Nebe potemnělo a vrhlo na jezero modré světlo. Otevřela zeširoka oči a v dálce zahlédla rozmazané borovice, podlité nebe. Pro ty stromy bruslila, pro to nebe. Měl se otočit a jít pryč, ale dobře se znal, a rozpoznal hluboko v sobě chvění, které pociťoval vždy, když se ocitl tváří v tvář křehkosti: vzácná nádoba, zabalená ve stoletích hadrů, které jeden po druhém odstraní, zmocní se jí a zvedne ke svým rtům. Odešel, než začalo sněžit, a ještě zahlédl její ruku ve vzduchu, jak se protáčela v piruetě, s hlavou skloněnou.

Zvedl se vítr a ona zdráhavě opustila jezero a vyrazila domů. Rozvazovala si tkaničky a přehrávala si s uspokojením svůj den. Vstala brzy, odříkala svou modlitbu ve studentské kapli, a protože už složila všechny státní zkoušky, vytáhla ze skříňky vak s bruslemi a bez zaváhání či jediné výčitky odešla ze školy. Byla premiantkou a prospívala nadprůměrně, přesto ji studium nechávalo zcela chladnou. Ve dvanácti letech ovládla latinu a mávnutím ruky dokázala řešit složité rovnice; zcela samozřejmě zvládala analyzovat i ty nejnáročnější koncepce. Její mysl byla svalem nespokojenosti. Neměla v úmyslu studium dokončit, ani teď, ani nikdy jindy; bylo jí téměř šestnáct a všechno tohle mělo brzy skončit. Její jedinou touhou bylo ohromit, všechno ostatní bledlo v momentě, kdy se postavila na led a pocítila jeho povrch, jak jí proudí do lýtek skrz nože jejích bruslí.

Ranní mlha, která se brzy rozestoupí, dokonalý den na bruslení. Uvařila si kávu, ohřála v pánvi skrojek chleba a zavolala na svou tetu Irinu, ze zvyku, než si vzpomněla, že teď už je tu sama za sebe. Cestou k jezeru si všimla, že navzdory mrazu jsou ještě na keřích ostružiny, ale nezačala je sbírat. Ze země jako by stoupaly šlahouny páry. Světlo bylo stříbřité a jezero vypadalo jako vyleštěné, jako by ho vycídily něčí velkorysé ruce. Pokřižovala se a vstoupila na led, blažená ze své samoty. Ale nebyla sama.

Prudká zvídavost a jistota, se kterou věděl, že ji tu znovu najde, ho přitáhla zpět k jezeru. V utajení ji pozoroval, jak provádí neobvyklé a komplikované figury, s nebezpečně a poeticky dlouhými pauzami. Její vytržení ho vzrušovalo; Bůh vdechl život uměleckému dílu. Prohnula se a začala se otáčet v sestupných a vzestupných spirálách, jako by ze sebe střásala třpytivý prach hvězdy, kterou se bezesporu stávala. Brzy od jezera odešel, ale ne dostatečně brzy.

Nebyla si jistá, kdy přesně zaznamenala jeho přítomnost. Nejprve to nebylo nic než pouhý pocit, a pak jednoho rána šibalsky a nenápadně rozpoznala jeho postavu, barvu jeho kabátu a šály, které vystupovaly ze stínu. Nepocítila žádnou zlou vůli, a tak bruslila dál, posílena jeho přítomností. Od jejích jedenácti let ji nikdo neviděl bruslit, ani její teta ne. Jak dny ubíhaly, vpluli postupně oba do svých rolí, propojeni, a stali se jeden druhému tichou, zdrženlivou oporou.

Bez vynuceného školního dělení času, ze kterého se osvobodila, a po tom, co Irina odešla, se její dny slévaly jeden do druhého. Měla jen pramalou představu o čase a žila podle toho, jak světlo sílilo či sláblo. Toho dne spala déle než obvykle, a venku už svítalo. Ve spěchu prolétla svými ranními rituály, popadla brusle a vyrazila k hájku. Jak se blížila k jezeru, zarazil se její pohled o hranu velké bílé krabice postavené vedle obnažených kořenů starého platanu. Věděla, že je pro ni, od Něj. Položila brusle na zem, odstranila několik těžkých kamenů položených na víku a pomalu krabici otevřela. Ve vrstvách bledého hedvábného papíru ležel světlounce fialový kabát, od pohledu drahý, i když něčím staromódní svršek, důmyslně střižený a lemovaný hedvábným kožíškem. Seděl jí dokonale; široká sukně ve stylu princezny se dala odepnout, aby v něm mohla trénovat. Třesoucíma se rukama prozkoumávala každý detail a žasla nad precizním prošíváním, lehounkým kožíškem a zvláštní barvou, která jako by se s každým pohnutím světla měnila.

Vklouzla do něj a překvapilo ji, jak zázračně hřál, i když se zdál tak lehký. Stydlivě pohlédla směrem, kde stával, jestli uvidí její potěšení, ale nebylo po něm ani stopy. Začala závratně tančit, točila se do kola a užívala si melancholický přepych své osamocené radosti.

Nečekaný dar v sobě skrýval malé naděje, slabounký, ale jistý příslib lidského propojení. Cítila radost, ale zároveň strach, jako by takový pocit na chvíli zastřel její nedočkavost bruslit. Žila přeci jen pro bruslení, připomněla si; nezbýval prostor pro nic jiného. Žádná láska, škola, žádné oškrabávání zdí své paměti. Jak se vypořádávala s odérem zmatku, roztrhla se jí v ruce tkanička. Rychle ji navázala, odepnula si sukni nového kabátu a vstoupila na led.

Já jsem Eugenie, řekla nahlas, nikomu konkrétnímu.

Erasmus Rotterdamský: Užitečná rozprava o vedení války s Turky s výkladem Žalmu 28

Spis Utilissima consultatio de bello Turcis inferendo et obiter enarratus Psalmus XXVIII Desideria Erasma Rotterdamského (1466/9–1536) byl sepsán a poprvé publikován roku 1530, tedy krátce po bouřlivých událostech ve Vídni, která byla na podzim předchozího roku sevřena v obležení tureckého vojska. Turci sice od obléhání nakonec upustili, avšak Evropa zůstávala v trvalé nejistotě a strachu z turecké expanze. Za těchto okolností se Erasmus rozhodl zapojit do debaty o válce s Turky a v Užitečné rozpravě probrat argumenty pro i proti jejímu vedení. Hlavním cílem spisu je však pojednat o tom, jak válku vést úspěšně, pokud k ní už dojde, a protože klíč k úspěchu spočívá v přístupu křesťanstva k víře a morálce, je do textu umně zakomponován i výklad Žalmu 28.

Přeložila a úvodem a komentářem opatřila Marcela Slavíková.

V edici Europa vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Mezitím musím pár slovy polemizovat se dvěma skupinami lidí, z nichž jedni jsou pochybeně nadšeni pro válku s Turky, druzí od tažení proti Turkovi pochybeně odrazují. Zdá se mi totiž, že oba dva tábory se stejně mýlí, byť odlišným způsobem. Vždyť tak jako ne každá válka s Turky je zákonná a zbožná, stejně tak jsou případy, kdy nevzdorovat Turkovi není nic jiného, než zrazovat křesťanskou věc ve prospěch nelidských nepřátel a opouštět naše bratry, kteří jsou jako otroci nedůstojně utlačováni pod jejich nadvládou. Když nevzdělaný dav slyší jméno Turek, ihned v něm vzplane mocný hněv, zahoří touhou po krvi a křičí, že to jsou psi a nepřátelé křesťanstva. A přitom si neuvědomuje, že jsou to zaprvé lidé a dále že jsou napůl křesťany,¹⁵⁶ a neuvažuje o tom, zda je důvod k válce zákonný a konečně zda má smysl chopit se zbraní a popouzet nepřítele, který bude později o to zuřivěji běsnit. A nepřemýšlí o tom, že žádní nepřátelé nejsou pro církev zhoubnější než bezbožní vysokého postavení, obzvlášť kněží, a konečně nevidí, že Bůh, rozhořčený našimi zločiny, občas využívá krutosti barbarů k tomu, aby nás napravil.

Někdy se malují obrazy vykreslující tureckou krutost. Ty by nám ale měly připomenout, s jakou  nechutí bychom se měli s kýmkoli pouštět do jakékoli války. Neboť krutost je společnou zábavou všech válek, v nichž se již po tolik let bezbožně bijeme křesťan s křesťanem. Proklínáme krutost na těchto obrazech, ale daleko větší ukrutnosti byly spáchány u Asperen¹⁵⁷ nikoli Turky, ale našimi lidmi a mnohdy dokonce našimi přáteli.

Vzpomínka na tu pohromu je příliš čerstvá, není vůbec třeba, abych tuto ránu znovu otvíral. Jestliže se nám tedy témata těchto obrazů opravdu nelíbí, zbavme se lehkomyslnosti, která nás tak snadno pohání do zbraně. Je totiž krutější, co křesťané dělají křesťanům, i když konkrétní činy jsou srovnatelné. Jaká by to byla podívaná, kdyby pohledům lidí byly vystaveny obrazy vyjevující to, co za posledních čtyřicet let spáchali křesťané na křesťanech? Tolik postačí říci proti těm, kteří nekřičí nic jiného než „do války proti Turkům, do války proti Turkům!“ Nyní budu jednat s těmi, kteří chybují opačně; jejich omyl je možná přijatelnější, ale není o nic méně nebezpečný. Existují totiž lidé, kteří se domnívají, že právo válčit je křesťanům zcela zapovězeno, což je názor, který je příliš absurdní na to, aby ho bylo potřeba vyvracet, jakkoli se vyskytli i tací, kteří mě právě z tohoto lživě obviňovali, protože ve svých pracích velice často chválím mír a odmítám války.¹⁵⁸ Avšak aniž bych cokoli řekl, mým nestranným čtenářům je jasné, že je to zjevná a nestoudná pomluva. Říkám, že bychom nikdy neměli začínat válku, dokud nevyzkoušíme všechny možnosti a již není vyhnutí,¹⁵⁹ protože válka je svou podstatou věc tak zhoubná, že i když ji začne nejspravedlivější vládce z těch nejspravedlivějších důvodů, přesto kvůli nečestnosti vojáků i vůdců přinese téměř vždy více zla než dobra. Ještě dále zašel svatý Bernard,¹⁶⁰ který světské válčení nazývá zlem. Světským válčením pak nazývá válku, kdy nás do zbraně žene ctižádost, hněv nebo naděje na kořist. „Kdo zemře v takové válce,“ říká Bernard, „umírá navěky; a kdo zabije a vyhraje, žije jako vrah.“¹⁶¹

Poznámky v textu:

156 Cf. níže v textu, kde Erasmus říká, že Turci „mají poloviční křesťanství“ (s. 57) a že „jejich náboženství je sekta smíšená z židovství, křesťanství, pohanství a ariánské hereze“. (ss. 75–76); cf. také Erasmus, Adag. 3001. IV,I, 1: Dulce bellum inexpertis 828–830: „Avšak ti, které my nazýváme Turky, jsou z velké části poloviční křesťané a mají k pravému křesťanství blíže než mnozí z nás.“

157 Asperen, městečko v holandské provincii Gelderland, jehož obyvatelé byli v červenci 1517 krutě povražděni, a to včetně školáků, kteří se uchýlili do kostela. Cf. P. G. Bietenholz, in: The Correspondence of Erasmus, Letters 594–841, Toronto–Buffalo–London 1979, s. 93. Cf. také Erasmus, Epist. 643 z roku 1517, kde Erasmus událost zmiňuje. V originále je hra s názvem města: „asperiora patrata sunt in Aspera“.

158 Cf. především Erasmus, Querela pacis (1517) a Adagia 3001.VI,I,1: Dulce bellum inexpertis. Cf. také úvodní studie, ss. 15–16.

159 Cf. také spis O výchově křesťanského vladaře, XI, přel. D. Korte, s. 177, z nějž Erasmus na tomto místě téměř doslova cituje: „Dobrý vladař se vůbec nikdy nepouští do války, leda jestliže se jí žádným způsobem nemohl vyhnout, ač vyzkoušel všechno.“

160 Bernard z Clairvaux (asi 1090–1153) ve spise De laude novae militiae ad milites Templi liber, col. 923 B: „Jaký je tedy cíl a užitek tohoto světského neříkám válčení (militiae), ale zla (malitiae), jestliže vrah hřeší v souladu se zákonem a zavražděný umírá navěky.“ Cf. id. Epist. 363 ad orientalis Franciae clerum et populum, col. 566 C: : „Ať ustane to dávné ne válčení (militia), ale zlo (malitia)...“

161 Bernardus, De laude novae militiae, col. 923 A: „Jestliže vyhraješ a v úsilí zvítězit či potrestat náhodou zabiješ člověka, žiješ jako vrah.“ Na svatého Bernarda odkazuje Erasmus také v Adagiích 3001.IV,I,1: Dulce bellum inexpertis 686–687 a ve spise O výchově křesťanského vladaře, XI, s. 179.

Translation © Marcela Slavíková, 2018

Preface © Marcela Slavíková, 2018

ISBN 978-80-200-2780-1

Albert Camus: Člověk revoltující

V rozsáhlém filozofickém eseji, který znamenal definitivní rozkol autora s Jeanem-Paulem Sartrem a levicovými intelektuály, si Camus klade dodnes znepokojující otázky: Jak se bouřit, revoltovat, revolučně měnit svět, popírat cizí moc a autoritu, a nestát se přitom vrahem? Je možná nějaká čistá, rytířská forma revolty, která by se fatálně neposkvrnila revoluční krutostí a cynismem?

Z francouzského originálu L’Homme revolte, vydaného nakladatelstvím Gallimard v Paříži v roce 1951, přeložila Kateřina Lukešová. Její překlad vydává Garamond, který se vydávání děl Alberta Camuse věnuje dlouhodobě. Nová edice Člověka revoltujícího vychází v grafické úpravě, v níž již byly publikovány tituly Cizinec, Mýtus o Sisyfovi, Mor a pozdní próza Pád…  

Ukázka z knihy:

Hitlerovské zločiny, a mezi nimi vyhlazení Židů, nemají v dějinách obdoby, protože dějiny neuvádějí jiný příklad toho, aby nějaký civilizovaný národ ovládlo učení, jehož obsahem je tak totální destrukce. Ale především poprvé v dějinách muži u vlády s vynaložením nesmírného úsilí nastolili mystiku vymykající se jakékoliv morálce. Tento první pokus o církev založenou na nicotě byl zaplacen všeobsáhlým zničením. Vyhlazení Lidic je přesvědčivým důkazem toho, že systematicky a vědecky se tvářící hitlerovské hnutí skrývá ve skutečnosti iracionální vzedmutí zoufalství a pýchy. Až dosud se mělo za to, že dobyvatel se tváří v tvář údajně povstalecké vesnici může zachovat v zásadě dvojím způsobem. Buď přicházela v úvahu uvážlivá represe a chladná poprava rukojmích, nebo zběsilé, ale nutně časově omezené řádění rozdrážděných vojáků. Lidice byly zničeny kombinací obou způsobů. Dokládají pustošivou sílu onoho iracionálního rozumu, jenž představuje jedinou hodnotu, kterou lze najít v dějinách. Nejenže domy byly vypáleny, sto čtyřiasedmdesát mužů z vesnice zastřeleno, dvě stě tři ženy deportovány a sto tři děti odvezeny na převýchovu ve führerovském duchu, ale speciální oddíly vynaložily celé měsíce práce, aby s pomocí dynamitu srovnaly vesnici se zemí, odstranily kameny, zasypaly vesnický rybník a konečně odvedli řeku a přeložili silnici. Pak už Lidice byly skutečně jen a jen čirou budoucností, podle logiky příslušného hnutí. Pro jistotu ještě na místním hřbitově vyhrabali mrtvé, kteří stále připomínali, že tu cosi bývalo.

Nihilistická revoluce, která nalezla historický výraz v hitlerovské víře, vyvolala tedy pouze nesmírnou ničivou zběsilost, jež se nakonec obrátila proti ní. Negace nebyla přinejmenším v tomto případě a Hegelovi navzdory v žádném ohledu tvořivá. Hitler je v dějinách pravděpodobně ojedinělý případ tyrana, po kterém nezbylo vůbec nic. Sobě, vlastnímu národu a celému světu přinesl pouze sebevraždu a vraždu. Sedm milionů zavražděných Židů, sedm milionů deportovaných nebo usmrcených Evropanů, deset milionů obětí války by patrně ještě nestačilo, aby ho dějiny odsoudily; dějiny jsou na vrahy zvyklé. Avšak zničení toho, čím se oháněl jako nejvyšším důvodem, to jest německého národa, činí z tohoto muže, jehož dějinná přítomnost strašila po dlouhé roky miliony lidí, ubohý prchavý stín. Speerova svědecká výpověď v norimberském procesu ukázala, že Hitler, ačkoliv mohl zastavit válku, než došlo k naprosté katastrofě, chtěl všeobecnou sebevraždu, materiální a politické zničení německého národa. Jedinou hodnotou pro něj zůstal až do konce úspěch. Jelikož Německo prohrávalo válku, bylo zbabělé a zrádné a zasluhovalo smrt. „Nedokáže-li německý národ zvítězit, není hoden žít.“ Hitler se tedy rozhodl vzít ho s sebou do hrobu a proměnit svou sebevraždu v apoteózu, když už se pod ruskými děly hroutily zdi berlínských paláců. Hitler, Göring, který chtěl, aby jeho kosti spočinuly v mramorové rakvi, Göbbels, Himmler, Ley spáchají sebevraždu v podzemních bunkrech nebo ve vězeňských celách. Ale jejich smrt je k ničemu, je jako zlý sen, dým, který se rozplyne. Nemá žádný účinek a neposlouží ani jako odstrašující příklad, je jen potvrzením krvavé marnosti nihilismu. „Mysleli si, že jsou svobodní,“ zvolá hystericky Frank. „Copak nevědí, že od hitlerovství se nelze osvobodit?“ Nevěděli, nevěděli ani to, že všeobecná negace se rovná otroctví a že skutečná svoboda spočívá ve vnitřním přitakání hodnotě, která vzdoruje dějinám a jejich úspěchům.

Fašistické mystiky se sice postupně dopracovaly k úmyslu řídit svět, avšak nikdy doopravdy neusilovaly o celosvětovou říši. Nanejvýš Hitler překvapený vlastními vítězstvími dospěl v odklonu od hnutí svým založením provinčního k mlhavému snu o velkoněmecké říši, jenž neměl nic společného s celosvětovým státem. Naproti tomu ruský komunismus přímo svým založením o světovou říši otevřeně usiluje. V tom spočívá jeho síla, jeho promyšlená hloubka i jeho význam pro naše dějiny. Německá revoluce neměla navzdory opačnému zdání budoucnost. Byla jen vzedmutím primitivních sil, jehož ničivost přesahovala jeho skutečné ambice. Zato ruský komunismus si přisvojil metafyzickou ambici, o níž pojednává tento esej, to znamená vybudovat po smrti Boha říši konečně zbožněného člověka. Komunismus si zasloužil název revoluce, o nějž se hitlerovská eskapáda nemůže ucházet, a třebaže si jej dnes už zjevně nezasluhuje, prohlašuje, že si jej jednoho dne zaslouží jednou provždy. Dochází k tomu v dějinách poprvé, že nějaké učení a hnutí opírající se o vyzbrojenou říši považuje za svůj cíl světovou revoluci a konečné spojení světa. Budeme se tímto plánem nyní zabývat blíže. Hitler ve vrcholné fázi svého šílenství pojal úmysl znehybnit dějiny na tisíc let. Domníval se, že už je blízko cíle, a realističtí filosofové poražených národů se to chystali vzít na vědomí a požehnat mu, když jím bitva o Anglii a bitva u Stalingradu smýkly směrem k smrti a postrčily dějiny zase jednou kupředu. Ale lidská touha vyrovnat se Bohu, stejně neúnavná jako samy dějiny, se vynořuje s větší vážností a důsažností v podobě racionálního státu, jaký se buduje v Rusku.