Romain Gary: Světlo ženy

Náhoda svede na pařížské ulici dohromady dvě hluboce zarmoucené bytosti – muže a ženu. Jejich setkání je setkáním lidí, kteří se navzájem sbližují díky bolestnému zážitku nenahraditelné ztráty. Ona i on jen spolu hledají způsob, jak překonat osamělost, jak se zachránit, a vzepřít se tak surovému osudu, které je připravil o jejich drahé... Šetrně kolem sebe našlapují v přesmutném tanci, a krok za krokem mezi nimi vzniká jemné pouto plné něhy... Ale jak říká, Michel hned zkraje příběhu: „Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho…“

Romain Gary, slavný francouzský prozaik, jenž jako jediný v historii za svá díla získal hned dvě Gouncourtovy ceny (druhou pod pseudonymem Emil Ajar), napsal tento román pouhé tři roky před svou dobrovolnou smrtí. Přes smutek, jenž jím prostupuje, vyznívá především jako vášnivá oslava lásky, oné zvláštní „třetí dimenze“, kterou pro ženu a muže představuje život v páru. Příběh Michela a Lydie se dočkal i filmového zpracování, v němž – v režii Costy-Gavrase - hlavní role ztvárnili Yves Montand a Romy Schneiderová.

Vychází v překladu Tomáše Havla.

V edici Pestrá řada soudobé prózy vydává nakladatelství Plus (EAN 9788025910061).

Ukázka z knihy:

Na letišti jsem si listoval v pasu. Toho roku jsem byl v Africe, Austrálii, obou Amerikách, měl jsem ještě platná víza. Poslouchal jsem hlasy neviditelných žen v amplionu a váhal mezi letem v devatenáct čtyřicet pět do Kamerunu, třiadvacet padesát do Ekvádoru, dvaadvacet deset do Brazílie a hotelem na Montmartru, kde bych se mohl zavřít a čekat na konec. Vybral jsem si Yaoundé a tropický prales v devatenáct čtyřicet pět, přebukoval letenku a šel jsem si zase sednout. Kolem prošla letuška a zvláštně se na mě podívala. Možná mě poznala. „Představte si, zrovna jsem viděla kapitána Folaina… Vypadal vyděšeně, byl neoholený… Co se mu stalo?“

„… Nechci být jako hračka rozbitá na kousky, Micheli. To je ponižující. V určité chvíli člověk narazí na otázku důstojnosti. Běž, jeď daleko, jak jsi mi to slíbil. Tam. Hlavu nech tady, doma. Neutápěj se v neštěstí, nemysli jenom na mě, nechci ti hlodat v hlavě… Musím tě opustit. Budu ti jinou ženou. Běž za ní, najdi ji a dej jí to, co já ti nechávám, ať to přetrvá. Bez ženskosti ty hodiny a roky vytržení, tu surovost, které se tak lichotivě a pompézně říká ‚osud‘, nedokážeš přežít. Se vší svou láskou doufám, že ji potkáš a že přijde na pomoc tomu, co z našeho vztahu nemůže, nesmí zemřít. Nezapomeneš tím na mě, ‚nezradíš mou památku‘, jak říkají nábožně ti, kteří svou zbožnost vyhrazují smrti a beznaději. Vůbec ne! Bude to naopak oslava, záruka přetrvání na truc tomu všemu, co nás pošlapalo. Doložení nesmrtelnosti. Musí ti pomoct zhanobit neštěstí – ‚nauctívali‘ jsme se ho po celá tisíciletí až dost. Příliš ochotně a pokorně skláníme hlavu před tím, co s námi zachází tak lhostejně a barbarsky. Pro mě je to otázka ženské hrdosti. Skoro až přežití. Vzpoura, způsob, jak bojovat za čest, odmítnutí nechat se potupit. Běž za tou neznámou sestrou, řekni jí, jak moc ji potřebuju. Odejdu, ale přitom chci zůstat ženou…“

Ohlásili let do Yaoundé, šel jsem si vyměnit dolary a ocitl se na dálnici ve směru zpět do Paříže. Když jsem taxikáři sděloval adresu, automaticky jsem dodal: „… třetí patro vlevo.“

Kývl hlavou na souhlas.

„Jednou to určitě přijde,“ řekl. „Francouz už by dneska nejraději nevylezl z auta. Zatím to ale ještě není dořešený. Snad mají výtah.“

Mrknul do zrcátka, aby se ujistil, že se směju. Smál jsem se. Když jsem přijel do ulice Saint-Louis-en-l’Ile, byla už tma. Vyšel jsem nahoru a zvonil. Zalitoval jsem, že jsem poslal taxikáře pryč, býval jsem mohl zajet i za senorem Galbou, také čekal. Už jsem se chystal sejít dolů, když vtom se dveře otevřely. Měla zarudlé oči. Když mě uviděla, uštěpačně sebou cukla, jako by jí ještě záleželo na dekoru.

„O co tady vlastně jde? O instinkt lovce? Tak to jste na špatné adrese, tady to není – pokud vůbec někde… Tady nic nenajdete. Ani záchranný kruh…“

Vešel jsem a vzal ji do náruče. Cítil jsem její nehty v týle. Vzlykala. Věděl jsem, že nejde ani o mě, ani o ni. Šlo o nouzi. Byl to jen okamžik vzájemné pomoci. Oba jsme potřebovali zapomenout, odpočinout si na cestě, než svá zavazadla plná nicoty poponeseme zase o kus dál. Ještě jsme potřebovali překonat poušť, kde každý odpadlý kus oblečení rozděluje, oddaluje, týrá, kde pohledy uhýbají před nahotou, a nejen tělesnou, a kde ticho hromadí své kameny. Dvě bytosti na útěku, vzájemně se podpírající svým osaměním, a život čeká, až to přejde. Zoufalá něha, která je jen potřebou něhy. Tu a tam jsme v přítmí hledali pohledem oči toho druhého, abychom se ubránili nevolnosti. Fotka holčičky na nočním stolku. Fotka rozesmáté holčičky na krbu. Neumělý portrét, bezpochyby malovaný popaměti. Co jsme měli společného, se nacházelo u ostatních, ale spojovalo nás to ve chvilce vzdoru, v kratičkém boji s neštěstím. Nebylo to mezi námi dvěma, ale mezi námi a neštěstím. Nenechat se rozjet pod koly, o to šlo. Cítil jsem na tváři její slzy. Nikdy jsem nedokázal plakat, ona mi to ulehčila. Jakmile pocítila lítost nebo výčitky, pád, rozpaky, pocit viny, vstala, oblékla si župan a schoulila se v křesle s koleny pod bradou. Ještě nikdy jsem se v očích nějaké ženy neviděl jako takový vetřelec.

„Prosím,“ řekla.

„Dobře.“

Začal jsem si sbírat šaty, které se povalovaly na koberci.

„Vůbec nevím, proč jsem to udělala…“

„Malá smrt ve formě sebevraždy,“ napověděl jsem.

Pokusila se o úsměv.

„To bude ono. Nesmíte se na mě zlobit. Jsou chvíle…“

„Kdy je toho na člověka moc… všeho, ale hlavně ničeho. Mohli jsme to spolu vydržet ještě chvilku.“

„Nemám vůbec chuť být šťastná.“

„A kdo tu mluví o štěstí, Lydie? Já mluvím jen o vzájemné pomoci.“

„Dobře jste viděl, že… nejsem k ničemu.“

„Není divu, když to člověk dělá tak, jako by skákal ze sedmého patra…“

„Nesuďte mě moc přísně…“

„Ale prosím vás!“

Strčil jsem kravatu do kapsy. Vázat si potom kravatu, to vždycky působí hulvátsky.

„Kdy se to stalo?“

„Před půl rokem. Ale ne a ne to přestat… Říkám si, jestli to neprodlužuju… záměrně, abych ze vzpomínek udělala důvod proč žít. Bez toho… bych nevěděla, co tu ještě hledám. Byli u toho svědci. Říkají, že manžel najednou ztratil kontrolu nad vozem. Přitom nejel rychle. Nemůžu mu nic vyčítat. Malou posadil dozadu, vždycky to tak dělal… Možná to mezi námi skončilo už předtím a já potřebuju tuhle výmluvu, abych se na něj mohla zlobit…“

Přitiskla obličej ke kolenům, viděl jsem jen bílé vlasy. Potom zdvihla hlavu. V očích už měla zase ztrápený výraz.

„V takových případech je potřeba odjet někam daleko,“ poznamenal jsem.

Konečně jsem na rtech zahlédl náznak veselosti.

„Do Caracasu?“

„Do Caracasu.“

„To je trochu moc daleko, moc narychlo a jak jste říkal předtím v kavárně, potom se člověk bude stejně muset vrátit…“

Šla do kuchyně pro lahev whisky a skleničku.

„One for the road,“ nabídla mi.

„Čin-čin.“

Napil jsem se. Přátelsky mě pozorovala.

„Je to… čerstvé?“

„A co?“

„Jste sirotek, po ženě.“

Podíval jsem se na hodinky.

„Už to bude sto let,“ řekl jsem a odešel.

Román se v roce 1979 dočkal i filmového zpracování, v němž – v režii Costy-Gavrase - hlavní role ztvárnili Yves Montand a Romy Schneiderová.

Drago Jančar: Dnes v noci jsem ji viděl

Román nás zavede na zámek u Lublaně v čase války. Aby si jeho obyvatelé, manželé Veronika a Leo udrželi společenské postavení, jsou nuceni stýkat se s německými důstojníky. Zároveň ale tajně podporují partyzány. Tragický příběh mladé okouzlu­jící Veroniky, která jednoho dne záhadně zmizí, odkrývá pět vypravěčů. Všichni doplní dílek tajemné skládačky, ale každý na ni vzpomíná po svém – jako na extravagantní milenku, vznešenou nedostupnou dámu nebo milující dceru.

Čtivý, strhující příběh z období druhé světové války je inspirován skutečnými událostmi, po svém vydání otevřel dlouho odkládanou debatu o občanské válce, která v Jugoslávii probíhala na konci druhé světové války.

Román byl zatím přeložen do více než 10 jazyků a ověnčen několika cenami (cena Kresnik – nejlepší slovinský román roku 2010, Prix du Meilleur livre etranger – nejlepší zahraniční kniha roku 2011 v překladu do francouzštiny aj.), sám autor získal několik slovinských a mezinárodních ocenění (mimo jiné Prešerenovu cenu za celoživotní dílo (1993) nebo Herderovu cenu za literaturu (2003)).

Drago Jančar (* 1948) je nejznámějších slovinským spisovatelem současnosti. Vystudoval práva, živí se jako novinář, scénárista a spisovatel na volné noze. Mezi lety 1987 a 1991 se stal předsedou Slovinského centra PEN klubu, v němž přispěl ke slovinské nezávislosti. Od roku 1995 je mimořádným členem Slovinské akademie věd. Jeho romány, eseje, hry a povídky byly přeloženy do 18 jazyků a jeho divadelní hry nastudovala řada zahraničních divadel. V češtině vyšly jeho romány Galejník, Chtíč chtíc nechtíc a Polární záře; divadelní hry Halštat, Profesor Arnož a ti jeho a několik sbírek esejů.

Získal několik slovinských a mezinárodních ocenění, mimo jiné Prešerenovu cenu za celoživotní dílo (1993), Evropskou cenu za krátkou prózu města Augsburg (1994), Herderovu cenu za literaturu (2003) a cenu Jeana Améryho za esej (2007). Za román Dnes v noci jsem ji viděl obdržel cenu Kersnik za nejlepší slovinský román roku 2010 a v roce 2014 francouzské ocenění Prix du meilleur livre étranger za nejlepší zahraniční román přeložený toho roku do francouzštiny.

Drago Jančar bude hostem veletrhu Svět knihy.

Román Dnes v noci jsem ji viděl v překladu Kamila Valšíka vydalo nakladatelství Plus jako 25. svazek edice soudobé světové prózy Pestrá řada.

Ukázka z knihy:

Dnes v noci jsem ji viděl, jako by byla živá. Přicházela uličkou středem baráku, mezi pryčnami, na nichž ve snu klidně oddychovali moji druhové. Zastavila se u mé postele, chvíli mě zamyšleně pozorovala, trochu nepřítomně, jako vždycky, když nemohla spát a toulala se po našem mariborském bytě, postála u okna, sedla si na postel a znovu přešla k oknu. Co se děje, Stevo? řekla. Ty taky nemůžeš spát? Hlas měla tichý, hluboký, skoro mužský, trochu zastřený a nepřítomný stejně jako pohled. Udivilo mě to, protože jsem ho hned poznal, okamžitě mi bylo jasné, že ten hlas, který se s lety ztratil někde v dálce, patří jí. Její podobu jsem si v duchu dokázal vybavit kdykoliv, stejně tak její oči, vlasy, rty, ano, i její tělo, které tolikrát celé zadýchané leželo vedle mě, ale už jsem ji neslýchával; z člověka, který je dlouho pryč, se rozplyne nejdříve hlas, jeho zvuk, barva a síla. Tak strašně dlouho jsem ji neviděl. Kolik to jen může být let? Nejmíň sedm. Po zádech mi přeběhl mráz. I když byla venku poslední květnová noc a to strašné jaro roku pětačtyřicet spělo ke konci a všechno už se nachylovalo k létu a venku bylo teplo a v baráku přímo dusno výpary z chrápajících a páchnoucích mužských těl, při té vzpomínce jsem se otřásl.

Sedm let.

Za dlouhých sedm let, budu tu opět, za dlouhých sedm let, zpívala kdysi moje Veronika tu slovinskou národní píseň, kterou měla tak ráda, pokaždé když byla zachmuřená a dívala se tím svým nepřítomným pohledem, jímž mě sledovala i teď, sám Bůh na nebesích ví, kdy uplyne těch sedm let. Chtěl jsem jí povědět, jak je krásné, že znovu přišla, i když je to už sedm let, Vraník je ještě pořád se mnou, jestli se na něj chceš podívat, je tam za ohradou, spolu s ostatními důstojnickými koňmi, má se dobře, běhá po trávě, nemusí být ve stáji, je v dobré společnosti, i když i jemu chybí tvá ruka, a mně taky, chtěl jsem říct, ale hlas mi uvízl v hrdle, místo slov, která jsem chtěl vyslovit, mi z úst vycházelo jen jakési tlumené chrčení. Myslel jsem, že žiješ na zámku někde pod Alpami, chtěl jsem pokračovat, jezdíš tam taky na koni? Natáhl jsem ruku, abych se dotkl jejích vlasů, ale ona uhnula, já teď půjdu, řekla, vždyť víš, Stevo, že tu nemůžu zůstat. Věděl jsem, že nemůže, stejně jako před sedmi lety, když navždy odešla z našeho mariborského bytu; když nemohla zůstat tam, jak by mohla být zde, v baráku zajateckého tábora, mezi spícími důstojníky královského vojska, nad nimiž bdí, pověšený na stěně hned vedle dveří, obraz mladého panovníka v uniformě gardového poručíka a s rukou položenou na šavli; fotografie krále bez království, mezi svými věrnými bez vlasti. Vtom se ozvalo hlasité ržání, přísahal bych, že to byl Vraník, možná že se zastavila i u něj, ještě než navždy odešla, možná zaržál radostí z její přítomnosti, když mu položila ruku na nozdry a zašeptala, Vraníku, teď si tě osedlám.

To se událo v noci. Teď už je ráno a v táboře se scházejí vojáci, aby vzdali ranní poctu vlajce. My, vojsko beze zbraně, stále ještě vyvěšujeme každé ráno prapor. U brány přecházejí angličtí strážní a znuděně pozorují ranní hemžení, odzbrojené vojáky královské armády vycházející ze stanů, důstojníky, kteří jsou ubytováni v barácích a stále připravení vpadnout přes hory na hranicích zpátky do vnitrozemí, do bosenských lesů, kde podle zpráv, které se k nám donesou, sílí partyzánský boj proti komunistické vládě. A já sleduju svůj obličej v zrcadle a vím, že nic už není, není Veronika, není král, není Jugoslávie, svět se rozpadl na kusy jako to popraskané zrcadlo, z něhož na mě hledí kusy mého neoholeného obličeje. Nemám sílu namydlit si tvář a oholit se, utáhnout si opasek, dát se do pořádku a odejít na seřadiště, dívám se na tu tvář, nad níž se dnes v noci skláněla Veronika, a říkám si, jestli by mě ještě vůbec poznala. Jestli jsem to vůbec ještě já, Stevan Radovanović, major, velitel jízdní roty první brigády, bývalý kapitán Drávské divize, jehož v Mariboru opustila žena a jeho mužstvo se mu kvůli tomu za zády posmívalo. Teď se mu nikdo neposmívá, vůbec už se tu nikdo nikomu nepošklebuje, protože není nikomu do smíchu, teď jsou všichni k politování, zbitá armáda, již z vlasti vyhnaly zbraně a taktika nevzdělaných komunistických divochů. Je to vůbec ještě můj obličej, ty oči, ten nos, ty tváře, rozbrázděné střepy popraskaného zrcadla visícího na zdi umývárny? Kruhy pod očima po probdělých nocích vypadají jako podlitiny, šedivé prameny na spáncích, rozpraskané rty a černá díra v řadě žlutých zubů.

Tam, kde je teď díra, býval dříve, ještě před měsícem, řezák, tenkrát ale u zdi statku v kopcích nad Idrií vybuchl granát a kousek kamene nebo železa mi vlétl přímo do úst, takže jsem byl vmžiku zalitý krví, ale když jsem přišel k sobě a opláchl se, ukázalo se, že jsem, chválabohu, přišel jen o přední zub, zato rty jsem měl úplně roztrhané, kdežto teď už jsou jen rozpraskané. Tam někde poblíž italské hranice, k níž jsme ustupovali, abychom se přeskupili a znovu zaútočili, jak nám tvrdili, jsem naštěstí přišel jen o zub. Ale nakonec jsme se před městem Palmanova rychle vzdali. Vzdali, co to bylo jiného, i když nás přesvědčovali, že jsou Angličani naši spojenci a že spolu s nimi zaútočíme na komunisty.

Ještě nějakou dobu nám nechali zbraně, ale pak přišel rozkaz, ať je odevzdáme, jednoduše jsme dopustili, aby nás angličtí vojáci hanebně odzbrojili, důstojníkům sice na projev úcty povolili revolvery bez munice, ale před několika dny nám sebrali i ten poslední zbytek důstojnosti, už nejsme žádná armáda, je to konec, finis Království Jugoslávie, konec světa.

© Drago Jančar, 2010

Translation © Kamil Valšík, 2018

ISBN 978-80-259-0870-9

José Saramago: Putování jednoho slona

Portugalský autor, držitel Nobelovy ceny za rok 1998, se pro svůj román o sloním putování inspiroval skutečnou událostí. Zhruba v polovině 16. století se totiž portugalský král Jan III. rozhodl vyslat přes celou Evropu slona indického, který předtím dva roky strádal v zapomenutém koutě jeho lisabonského paláce. Měl se měl stát velkolepým svatebním darem pro jeho švagra, arcivévodu rakouského a mimo jiné i titulárního českého krále Maximiliána II. Habsburského.

Příběh slona Šalamouna, který za doprovodu vojenské eskorty prochází přes prašné kastilské pláně až k pobřeží Středozemního moře, aby se po jeho vlnách přeplavil od italského Janova, odkud se přes zasněžené Alpy dostane až do Vídně, je především podobenstvím o lidském bláznovství. Ať už jde o šílené nápady mocných, které někdo musí uskutečnit, nebo o představy prostých lidí, kteří si během cesty do exotického tvora promítají všechno možné. Barvité líčení různých krajů a lidských mravů je zábavné a poučné zároveň.

V edici Pestrá řada vydává nakladatelství Plus. Přeložila Lada Weissová

Ukázka z knihy:

Kdo se hlouběji nezabývá významem loží manželských, nemanželských či úmrtních v řádném fungování veřejné správy, možná bude překvapen, ale první krok nevšedního putování slona do rakous, o němž se chystáme vyprávět, byl učiněn v královských komnatách portugalského dvora více méně v době, kdy je čas jít spát. A hned upozorňuji, že nepřesný výraz více méně tu není použit pouhou náhodou. S obdivuhodnou elegancí jsme se tím vyhnuli nutnosti zabývat se poněkud nízkými a téměř jistě trapnými detaily tělesné a fyziologické povahy, které by se takto černé na bílém bezpochyby hluboce dotkly přísného katolického přesvědčení krále jana třetího, pána portugalska a algarve, a jeho choti, královny kateřiny rakouské, budoucí babičky krále šebestiána, který se bude bít u alcácer-quibiru a padne při prvním či druhém útoku, ačkoliv někteří dokonce tvrdí, že podlehl nemoci už v předvečer bitvy. Poslyšme, jak se král se svraštěným obočím obrátil ke královně, Tak nevím, královno. Co nevíte, králi. Vždy jsem měl dojem, že svatební dar, který jsme před čtyřmi lety poslali bratranci maxmiliánovi, nebyl důstojný jeho původu a zásluh, a když teď máme bratrance tak blízko, ve valladolidu, jako regenta ve španělích, tak říkajíc co by kamenem dohodil, rád bych mu daroval něco hodnotnějšího, čím bychom ho oslnili, co na to říkáte, královno. Například nějakou monstranci, vypozorovala jsem, že monstrance je obdarovanými vždy přijímána velmi dobře, snad proto, že se v ní spojuje materiální hodnota s duchovním významem. Taková velkorysost by se nezamlouvala naší svaté církvi, která ještě určitě chová ve své neomylné paměti, jak se bratranec maxmilián vyznal ze sympatií k protestantské reformě a luteránům, luteránům nebo kalvinistům, nikdy jsem se v nich pořádně nevyznal. Odstup, satane, na to jsem nepomyslela, zvolala královna a pokřižovala se, Hned zítra ráno musím ke zpovědi. Co je na tom tak výjimečného, královno, ke zpovědi chodíte každý den, zeptal se král. Musím kvůli té hanebné myšlence, kterou nepřítel nechal projít mými hlasivkami, vždyť ještě teď mě pálí hrdlo, jako by je sežehl pekelný plamen. Král uvyklý královnině přecitlivělosti pokrčil rameny a vrátil se k otázce, která pálila jeho, kde nalézt uspokojivý dar pro arcivévodu maxmiliána habsburského. Královna oddrmolila jednu modlitbu a hned se pustila do další, vtom se však zarazila a téměř vykřikla, Máme šalamouna. Cože, otázal se nechápavě jan třetí, kterého nečekaná zmínka o židovském králi zmátla. Přece šalamoun, králi, ten slon. Na co mi je teď slon, otázal se už trochu podrážděně král. Jako dar, můj pane, svatební dar, odpověděla královna nadšeně a samým rozrušením vyskočila z postele. Svatba už byla. Na tom nezáleží. Král třikrát pomalu přikývl, zaváhal, znovu třikrát pokýval hlavou, načež připustil, Vypadá to jako zajímavý nápad. Víc než zajímavý, je to dobrý, přímo skvělý nápad, opáčila královna s netrpělivým, až panovačným výrazem, který se jí nepovedlo potlačit, to zvíře nám poslali z indie před více jak dvěma roky a od té doby jen jí a spí, koryto s vodou vždy plné, krmení hromady, jako by si ho u nás ustájili na výkrm, ale platit nehodlají. Ten nebohý tvor za to nemůže, není tu pro něj žádná vhodná práce, ledaže bychom ho poslali k teju do doků, nosit trámy, ale to bychom ho zbytečně trápili, je specializovaný na klády, protože jsou oblé a padnou mu líp do chobotu. Tak ať jde do vídně. A jak, zeptal se král. To už není naše starost, až si to vyřeší maxmilián jako majitel slona, předpokládám, že je ještě ve valladolidu. Nemám žádné zprávy, které by to vyvracely. Do valladolidu pochopitelně šalamoun musí dojít po svých, nožiska na to má. Nic naplat, do vídně taky. Pěkná štrapáce, poznamenala královna. Pořádná štrapáce, přitakal král zachmuřeně a dodal, zítra to bratranci maxmiliánovi napíšu, a když bude souhlasit, musíme domluvit časový rozvrh a upřesnit si pár věcí, například kdy se hodlá vydat do vídně a kolik dní bude potřebovat šalamoun na cestu z lisabonu do valladolidu, dál už to nebude naše starost a můžeme si nad tím umýt ruce. Ano, můžeme si umýt ruce, řekla královna, ale hluboko v duši, kde se odehrává boj člověka s pochybnostmi, ji náhle zabolelo pomyšlení, že nechá šalamouna odejít samotného do takové dálky a k cizím lidem.

A VIAGEM DO ELEFANTE

Copyright © 2008, José Saramago

All rights reserved

Translation © Lada Weissová, 2018

Cover design © Tereza Králová, 2018

ISBN 978-80-259-0823-5