Vladimir Nabokov: Lužinova obrana

Lužinova obrana je román o posedlosti a šílenství. Vypráví mrazivý příběh člověka, jehož život se postupně proměňuje v sled šachových kombinací. V novém překladu Pavla Dominika vydává román nakladatelství Paseka, jako šestnáctý svazek souborné edice Nabokovova díla, která vychází od roku 2002.

„Lužinova obrana je po Lolitě druhý Nabokovův román, který se mi kdysi dostal do ruky,“ říká překladatel Pavel Dominik. „Velmi mě zaujal, ale jak úchvatný text to je, jsem pochopil teprve při jeho překládání, když se zdánlivě nesourodé detaily začaly skládat v dokonale strukturovaný harmonický celek.“

Geniální Lužin je věčné dítě, duševně nevyrovnaný samotář, který se k šachům uchýlí, protože mu poskytují pocit bezpečí. Jenže figurky Lužinovi postupně nahrazují realitu až do té míry, že není schopen odlišit svůj život od hry. Během náročného turnaje se nervově zhroutí, nakrátko se octne v léčebně a poté si vezme ženu, která je posedlá nutkavou touhou zabránit mu v návratu k šachovnici…

Autorovi příznivci se podle Dominika mají rozhodně na co těšit. V románu, napsaném v roce 1929, najdeme mnohá z autorových základních témat: nespolehlivost paměti a smyslového vnímání, osudovou a zničující vášeň i snahu proniknout do podstaty ruské identity v období po masovém exodu vyvolaném bolševickou revolucí.

Pavel Dominik není prvním, kdo Lužinovu obranu do češtiny přeložil. „Měli jsme v plánu zařadit román do spisů Vladimira Nabokova v původním, třeba i revidovaném překladu, ukázalo se však, že bude jednodušší pořídit překlad nový,“ vysvětluje. „Mrzí mě, že ten první, vydaný roku 1990, je tak nedotažený, překladatelka byla v šedesátých letech minulého století významnou propagátorkou Nabokovova díla.“

Vladimir Nabokov se narodil 22. dubna 1899 v Petrohradu v prostředí aristokratické a politicky liberální rodiny. Po definitivním převzetí moci bolševiky se roku 1919 spolu s rodinou uchýlil do exilu, kde po studiích na cambridgeské Trinity College také v roce 1926 debutoval jako prozaik románem Mášeňka. V následujících patnácti letech se prosadil jako přední představitel ruské literární emigrace.  Po příchodu do USA v roce 1940 působil v oboru ruské a evropské literatury mj. na massachusettské Wellesley College a od roku 1948 na Cornellově univerzitě. Psal přitom nadále takřka výhradně anglicky. Roku 1960 se vrátil do Evropy a zbytek života strávil ve švýcarském Montreux, kde roku 1977 zemřel.

Ukázka z knihy:

Lužin starší, Lužin píšící knihy, často přemýšlel o tom, co asi bude z jeho syna. Jeho knihami – a kromě zapomenutého románu Opojení byly všechny určeny hošíkům, školákům i studentům a prodávaly se v pevných barevných vazbách – se neustále míhala postava plavovlasého chlapce, ztřeštěného i zasněného, z něhož se později stal houslový virtuos či malíř, aniž přitom přišel o svou mravní krásu. Téměř nepostřehnutelnou osobitost, odlišující jeho syna od všech těch dětí, jimž bylo podle jeho názoru souzeno stát se lidmi ničím nevynikajícími (připustíme-li, že takoví lidé existují), připisoval záhadnému zavlnění talentu, a jelikož si moc dobře uvědomoval, že nebožtík tchán byl skladatel (byť poněkud nudný a ve zralém věku náchylný k pochybnému lesku virtuozity), nejednou – v příjemném snu, podobném litografii – scházel v noci se svíčkou do salónu, kde Wunderkind v bílé noční košilce sahající až na paty hrával na obrovské černé piano.

Zdálo se mu, že všichni musí vidět, jak výjimečný je jeho syn; zdálo se mu, že cizí lidé to možná chápou lépe než on sám. Škola, kterou synovi vybral, slynula zejména vnímavostí k takzvanému „vnitřnímu“ životu studenta, lidskostí, přemýšlivostí, přátelským porozuměním. Tradovalo se, že v začátcích její existence si učitelé o velké přestávce se studenty hráli – fyzikář, ohlížeje se přes rameno, hnětl ze sněhu kouli, matikář dostal při pálkované v běhu tvrdým míčkem do žeber a sám ředitel všechny povzbuzoval bujarým pokřikováním. Takovým společným hrám sice už odzvonilo, avšak idylický věhlas zůstal. Synovým třídním byl učitel literatury, dobrý známý Lužina spisovatele a mimochodem obstojný lyrický básník, který vydal sbírku parafrází Anakreonta. „Zastavte se někdy,“ řekl toho dne, kdy Lužin starší přivedl syna do školy. „Kdykoli ve čtvrtek okolo poledne.“ Lužin se zastavil. Na schodišti bylo pusto a ticho. Když procházel chodbou ke sborovně, dolehl k němu z druhé třídy tlumený, mnohohlasý výbuch smíchu. V nastalém tichu pak zněly jeho kroky na žlutých parketách chodby obzvlášť zvučně. Ve sborovně u velkého stolu, pokrytého suknem a vyvolávajícího vzpomínky na zkoušení, seděl učitel a psal dopis.

Od té doby, co jeho syn nastoupil do školy, s třídním ještě nemluvil, a když teď za ním po měsíci šel, byl plný napjatého očekávání, určité nervozity a nesmělosti – všech těch pocitů, které kdysi zažil jako mladík ve studentském stejnokroji, když přišel za redaktorem, jemuž krátce předtím poslal svou první povídku. A nyní, stejně jako tehdy, místo slov úžasu, která tak trochu očekával (jako když se probudíte v cizím městě a čekáte, s očima stále zavřenýma, na zářivé ráno), místo všech těch slov, která by tak rád sám napověděl, nebýt naděje, že se jich nakonec dočká, uslyšel chmurné a chladné věty, dokazující, že učitel rozumí jeho synovi ještě méně než on sám. O žádném skrytém talentu nepadlo ani slovo. Učitel naklonil bledý vousatý obličej s dvěma růžovými rýhami po stranách nosu, z něhož opatrně sundal houževnatý cvikr, dlaní si protřel oči a jako první se ujal slova s tím, že chlapec má na víc, že chlapec si zřejmě nerozumí se spolužáky, že chlapec o přestávkách málo běhá… „Hoch nadání nepochybně má,“ řekl učitel a přestal si mnout oči, „ale pozorujeme u něho určitou netečnost.“ V tu chvíli se kdesi dole rozezněl zvonek, přeskákal nahoru a s nesnesitelnou pronikavostí proběhl celou budovou. Následovaly dvě nebo tři sekundy naprostého ticha – a náhle všechno ožilo a zahlučelo, zaklaply desky školních lavic, chodba se zaplnila hovorem a dupotem. „Velká přestávka,“ řekl učitel. „Jestli chcete, sejdeme na dvůr, podíváte se, jak chlapci dovádějí.“

Ti sjížděli po kamenném schodišti, nahoře objali zábradlí a potom klouzali podešvemi sandálů přes ohlazené hrany stupňů. Dole, v tmavé tlačenici věšáků, se přezuli; někteří seděli na širokých okenních parapetech a hekali, jak si ve spěchu zavazovali tkaničky. Náhle uviděl syna – celý shrbený si z plátěného pytlíku štítivě vytahoval vysoké boty. Vrazil do něho nějaký chvátající blonďáček, Lužin uhnul stranou a vtom uviděl otce. Ten se na něho usmál, v jedné ruce perziánovou čapku, v níž hranou dlaně druhé ruky vytlačoval nezbytný žlábek. Lužin přimhouřil oči a otočil se, jako by otce vůbec neviděl. Dřepl si na podlahu zády k němu a věnoval se botám; ti, kdo se už stačili obléct, ho překračovali a on se po každém strku shrbil ještě víc, jako by se ukrýval do tmavého kouta. Když konečně vyšel – v dlouhém šedém plášti a perziánové čepičce (kterou mu jeden a týž raubíř neustále srážel z hlavy) –, otec už postával u brány na opačném konci dvora a netrpělivě ho vyhlížel. Vedle něho stál třídní, který v okamžiku, kdy se mu k nohám náhodou přikutálel šedý gumový míč, s nímž hráli chlapci kopanou, instinktivně pokračoval v kouzelné tradici – naznačil, že chce do míče kopnout, ale jen nemotorně přešlápl z nohy na nohu, divže se mu nevyzula galoše, a velmi dobrosrdečně se rozesmál. Otec ho přidržel za loket a Lužin mladší využil příležitosti a vrátil se do budovy, kde už byl úplný klid a kde blaženě zíval školník, skrytý věšáky. Sklem dveří, mezi litinovými paprsky hvězdicovité mřížky, viděl, jak si otec zničehonic stáhl rukavici, rychle se rozloučil s učitelem a zmizel za branou. Teprve tehdy se znovu vyplížil, ostražitě obešel hráče a vloudil se nalevo do podloubí, kde bylo složeno dříví. Tam si ohrnul límec a usadil se na polena.

Takhle proseděl kolem dvou set padesáti velkých přestávek, až do roku, kdy ho odvezli do ciziny. Občas se jeho třídní nečekaně vynořil zpoza rohu. „Proč tady vždycky sedíš jako hromádka neštěstí, Lužine? Měl by ses trochu proběhnout s ostatními chlapci.“ Lužin vždycky z hranice dříví vstal, vyšel z podloubí na čtvercový školní dvůr a po několika krocích se snažil najít bod stejně vzdálený od oněch tří spolužáků, kteří si v tuhle dobu počínali obzvlášť zuřivě, uhýbal před zvučně načutnutým míčem, a jakmile se ujistil, že učitel je daleko, vrátil se do výklenku. Vybral si to místo hned první den, ten černý den, kdy kolem sebe ucítil takovou nenávist a výsměšnou zvědavost, že se mu oči samy od sebe nalévaly horoucím zákalem a všechno, na co se díval – z proklaté nutnosti se na něco dívat –, prodělávalo složité optické proměny. Modře čtverečkovanou stránku obestřela mlha; bílé číslice na černé tabuli se střídavě zužovaly a rozšiřovaly; učitelův hlas jako by se plynule vzdaloval, byl stále dutější a nesrozumitelnější a jeho soused v lavici, zákeřný netvor s tvářemi porostlými chmýřím, mu spokojeně šeptal: „Teď bude bulet.“ On se ale nerozbrečel ani jednou, dokonce ani na záchodě, když se mu společným úsilím pokoušeli vrazit hlavu do nízké mušle se ztuhlými žlutými bublinkami. „Pánové,“ řekl učitel na jedné z prvních hodin, „váš nový spolužák je syn spisovatele. Pokud jste ho ještě nečetli, doporučuji.“ A velkými písmeny napsal na tabuli křídou, na kterou tlačil tak, až se mu pod prsty křupavě drolila: ANTOŠOVA DOBRODRUŽSTVÍ, NAKL. SILVESTROV. Ještě dva tři měsíce poté říkali Lužinovi Antošo. Netvor jednou tu knížku s tajemným výrazem přinesl do školy a při vyučování ji potají ukazoval ostatním, vrhaje významné pohledy na Lužina – a po hodině z ní začal odprostředka předčítat a přitom schválně komolil slova. Petriščev, který mu koukal přes rameno, chtěl zadržet nedočtenou stránku a ta se roztrhla. Krebs zadrmolil: „Můj táta říká, že je to hodně průměrný spisovatel.“ Gromov vykřikl: „Ať nám něco přečte Antoša!“ – „Bude lepší, když každý dostane svůj kousek,“ prohlásil s gustem třídní komik, který se po bouřlivé bitce zmocnil knížky v elegantní červenozlaté vazbě. Stránky se rozsypaly po celé třídě. Na jedné byla ilustrace – gymnazista s rozzářenýma očima se dělí o svačinu s opelichaným psem. Nazítří našel Lužin ten obrázek pečlivě připíchnutý napínáčky ke spodní straně odklápěcí desky lavice.

THE DEFENCE

Copyright © 1964, Vladimir Nabokov

All rights reserved

Translation © Pavel Dominik, 2019

Epilogue © Jakub Lev Houdek, 2019

ISBN 978-80-7432-962-3

Vladimir Nabokov

Vladimir Nabokov: Skutečný život Sebastiana Knighta

První Nabokovovu prózu psanou v angličtině vydalo americké nakladatelství New Directions roku 1941. Nyní vychází poprvé česky v překladu Pavla Dominika. Kniha je patnáctým svazkem souborné edice Nabokovova díla, kterou uvádí Nakladatelství Paseka.

„Kuriózní je místo vzniku tohoto románu,“ vysvětluje Pavel Dominik. „Nabokov se v dopise svému příteli, spisovateli a literárnímu kritikovi Edmundu Wilsonovi svěřil, že dílo napsal v mrňavé koupelně maličkého pařížského bytu, kterou používal jako pracovnu - s bidetem místo psacího stolu.“

Autor začal na románu pracovat v pařížském exilu druhé poloviny 30. let, protože si uvědomoval, že čtyřsettisícová diaspora ruských emigrantů, pro kterou mělo význam tvořit v rodné řeči, se pozvolna rozpouští v evropském prostoru. Nebylo jednoduché loučení s ruštinou ani pronikání do nového jazyka, v němž se mu později podařilo vytvořit svébytnou kvalitu obdivovanou rodilými mluvčími.

Skutečný život Sebastiana Knighta nezestárl. „Na díle, jak autorovi obdivovatelé vědí či správně předpokládají, není znát, že bylo napsáno před osmi desítkami let, a při pohledu na originál je rovněž zjevné, že přechod z jednoho jazyka do druhého, který určitě nebyl bezbolestný, je zcela plynulý,“ říká Dominik.

Oblíbené Nabokovovo téma identity je zasazeno do rafinované struktury. Životopis fiktivního anglického spisovatele s ruskými kořeny se na mnoha místech zřetelně protíná s osudem autora. Hravě ironický a mnohovrstevný text, jenž díky analýzám neexistujících knih a rozsáhlým citátům získává až mystifikační potenciál, je zároveň biografií spisovatele, tragickým milostným příběhem s prvky detektivky i jemnou parodií na všechny tyto žánry. „Skutečný život Sebastiana Knighta je jedinečnou příležitostí zahrát si s jeho autorem vzrušující hru. Jde o hru s názvem Hledá se Vladimir Nabokov. Jejím dějištěm je zrcadlový labyrint, v němž žádná plocha není dokonale rovná, a i ten nejvěrnější odraz je stranově obrácený. A v momentu, kdy se její účastník ohlédne po člověku, jehož pohled cítí na zádech, zjistí, že je jím on sám,“ píše v doslovu Zuzana Válková.

Prozaik a básník Vladimir Nabokov (1899-1977) patří k nejvýznamnějším světovým autorům dvacátého století. V rámci souborného vydání jeho díla v Nakladatelství Paseka vyšlo 15 svazků včetně vrcholných románů Dar (1938, č. 2007), Lolita (1955, č. 2005), Bledý oheň (1962, č. 2011) či Ada aneb Žár (1969, č. 2015), za jehož překlad získal Pavel Dominik Státní cenu. V Pasece rovněž vyšel třísvazkový komplet autorových povídek (č. 2004-2006).

Ukázka z knihy:

Kniha pana Goodmana Tragédie Sebastiana Knighta zaznamenala velmi dobré ohlasy v tisku. V předních denících a týdenících jí věnovali rozsáhlé recenze. Nazvali ji „impozantní a přesvědčivou“. Autora vyzdvihovali za schopnost „hlubokého ponoru“ do „zcela moderní“ osobnosti. Celé pasáže se citovaly na důkaz, jak obratně louská prázdné ořechy. Jeden kritik zašel dokonce tak daleko, že smekl před panem Goodmanem –, který, dodejme, používal svůj klobouk pouze na to, aby si na něj sedal. Zkrátka, pana Goodmana poplácali po zádech, místo aby ho klepli přes prsty.  

Pokud jde o mne, vůbec bych tu knížku nevzal na vědomí, kdyby to byla jen další špatná kniha, odsouzená s ostatními stejně postiženými nešťastnicemi k tomu, aby byla do příštího jara zapomenuta. Vím, že léthéjská knihovna je navzdory svým nespočetným svazkům bez výkonu pana Goodmana bohužel neúplná. Avšak jakkoli je ta kniha špatná, zůstává i něčím jiným. Kvalita předlohy ji totiž automaticky předurčuje k tomu, aby se stala satelitem věčné slávy jiného člověka. Dokud jméno Sebastiana Knighta zůstane v paměti, vždycky se najde nějaký zvídavý vzdělanec svědomitě stoupající po žebříku tam, kde Tragédie Sebastiana Knighta podřimuje mezi Pádem člověka Godfreyho Goodmana a Vzpomínkami na celý život Samuela Goodriche. Pokud se k ní tedy neustále vracím, dělám to kvůli Sebastianu Knightovi.

Metoda pana Goodmana je stejně prostá jako jeho filozofie. Jeho jediným cílem je ukázat „ubohého Knighta“ jako produkt a oběť toho, co autor nazývá „naší dobou“ – ačkoli proč někteří lidé tak rádi nutí jiné, aby s nimi sdíleli jejich chronometrické představy, je mi odjakživa záhadou. „Poválečný kvas“, „poválečná generace“ představují pro pana Goodmana kouzelná slovíčka otevírající každé dveře. Existují však zaklínadla, která jsou očividně spíše šperhákem než kouzlem, a k tomuto druhu, obávám se, patří heslo pana Goodmana. Hluboce se však mýlí, když si myslí, že něco najde, až vypáčí zámek. Ne že bych tím chtěl říct, že pan Goodman myslí. Nesvedl by to, ani kdyby chtěl. Jeho kniha se zabývá pouze takovými myšlenkami, u nichž se ověřilo, že dovedou přilákat (jako součást reklamy) tuctové mozky.

Mladý Sebastian Knight, „čerstvě vylíhnutý z vyřezávané kukly Cambridge“, je v očích pana Goodmana pronikavě vnímavý mladík v krutém, chladném světě. V tomto světě „vnější reality vnikají do nejintimnějších snů člověka tak drsně“, že duše mladého muže se nejprve nedobrovolně ocitá v obležení, než je definitivně rozdrcena. „Válka,“ prohlašuje pan Goodman bez uzardění, „změnila ráz vesmíru.“ A s velkým gustem začne popisovat ty zvláštní stránky poválečného života, s nimiž se mladý muž setkal „na neklidném úsvitu své kariéry“: pocit jakéhosi velkého podvodu; duševní únavu a horečnaté fyzické vzrušení (kupříkladu „fádní lascivnost foxtrotu“); pocit marnosti – a jeho výsledek: donebevolající prostopášnost. Také krutost; ve vzduchu stále ještě visící pach krve; oslňující paláce biografů; siluety dvojic v temném Hyde Parku; triumfy standardizace; kult strojů; degradaci Krásy, Lásky, Cti, Umění… a tak dál. Je vážně s podivem, že samotný pan Goodman, který byl – pokud je mi známo – Sebastianovým vrstevníkem, ty strašné roky vůbec přežil.

Avšak to, co dokázal snést pan Goodman, jeho Sebastian Knight zjevně nevydržel. Předkládá se nám obrázek Sebastiana nervózně přecházejícího po pokojích svého londýnského bytu v roce 1923, po krátké cestě na kontinent, který ho „nepopsatelně vyděsil ordinérním leskem pekelných hráčských doupat“. Ano, „chodil sem a tam … tiskl si spánky … v mukách nespokojenosti … rozzlobený na celý svět … sám … plný touhy něco udělat, ale slabý, slabý…“ Tečky označují nikoli tremola rozechvělého pana Goodmana, ale věty, které jsem ohleduplně vypustil. „Ne,“ pokračuje pan Goodman, „to nebyl svět stvořený pro umělce. Tvářit se statečně, okázale dávat najevo cynismus, který člověka tak dráždí v Knightových raných dílech a tak trápí v jeho posledních dvou knihách, to všechno bylo moc hezké – stejně jako pohrdavý a superkultivovaný výraz, jenomže osten už se zasekl, ostrý, jedovatý osten.“ Nevím proč, ale přítomnost toho (zcela mytického) ostnu jako by poskytovala panu Goodmanovi chmurné uspokojení.

Nebyl bych spravedlivý, kdybych se snažil vyvolat zdání, že první kapitolu Tragédie Sebastiana Knighta tvoří výhradně hustý proud filozofického sirupu. Květnaté popisy a anekdoty, z nichž sestává hlavní část knihy (ta, kde pan Goodman přichází na scénu Sebastianova života a seznamuje se s ním osobně), se vyskytují i zde, podobné griliášovým hrudkám rozesetým v sirupu. Pan Goodman není žádný Boswell; přesto i on si nepochybně vedl zápisník, kam zaznamenával zaměstnavatelovy postřehy – a některé z nich se očividně týkaly minulosti jeho chlebodárce. Jinými slovy, musíme si představit, že Sebastian občas přerušil práci a řekl: „Víte, můj milý Goodmane, tohle mi připomíná jeden den v mém životě, před pár lety, když…“ Následovala historka. Panu Goodmanovi připadá, že půltucet takových historek stačí k vyplnění toho, co je pro něho bílým místem – Sebastianovo mládí v Anglii.

První z těchto historek (kterou pan Goodman považuje za nesmírně typickou pro „poválečný život studentstva“) popisuje, jak Sebastian provádí známou z Londýna po pamětihodnostech Cambridge. „A tohle je děkanovo okno,“ řekl; potom to okno rozbil kamenem a dodal: „A to je děkan.“ Rozumí se, že Sebastian si z pana Goodmana střílel: historka je stará jak sama univerzita.

Podívejme se na druhou. Jednou v noci během krátké prázdninové cesty do Německa (1921? 1922?) začal Sebastian, otrávený z kočičího vřískání na ulici, bombardovat provinilce nejrůznějšími předměty včetně vajíčka. Zanedlouho u něho zaklepal na dveře policista, který mu přinesl zpátky všechny ty předměty kromě vajíčka.

To je z jedné staré (neboli, jak by řekl pan Goodman, „předválečné“) knihy Jeroma K. Jeroma. Pan Goodman znovu naletěl.

Třetí historka: Sebastian, vyprávěje o svém úplně prvním románu (nevydaném a zničeném), objasnil, že hrdinou je tlustý mladý student, který po příjezdu domů zjistí, že jeho matka se provdala za jeho strýce; tento strýc, ušní specialista, zavraždil studentova otce.

Pan Goodman vtip nepochopil.

Čtvrtá: v létě 1922 se Sebastian přepracoval – trpěl halucinacemi a často se mu zjevoval jakýsi optický přízrak: z nebes se k němu rychle snášel mnich v černém hábitu.

To je trochu těžší: Čechovova povídka.

Pátá:

Myslím si ale, že bude lépe přestat, jinak hrozí nebezpečí, že se pan Goodman promění ve stonožku. Jen ať mu zůstanou čtyři nohy. Je mi ho líto, ale nedá se nic dělat. Jen kdyby se nenaparoval a nekomentoval ty „zajímavé příhody a fantazie“ tak nudně a nadutě, s tak bohatou snůškou závěrů! Hulvátský, náladový, šílený Sebastian, snažící se prosadit v monstrózním světě molochů, monopolů, molárů a lárů fárů… Inu, inu, něco na tom asi bude.

Chci být vědecky přesný. Velmi nerad bych se připravil o sebemenší částečku pravdy jen proto, že mě v určitý okamžik bádání oslepil vztek z bezcenného pelmelu… Kdo mluví o Sebastianu Knightovi? Jeho bývalý tajemník. Byli vůbec přáteli? Nikoli – jak uvidíme později. Nachází se něco skutečného či možného v protikladu mezi křehkým, dychtivým Sebastianem a ohavným, unaveným světem? Nic. Že by se snad vyskytla nějaká úskočnější průrva, puklina, prasklina? Vyskytla.

Stačí prolistovat prvních zhruba třicet stránek Ztracených věcí, abychom se přesvědčili, s jakou bohorovností si pan Goodman (který mimochodem nikdy necituje nic, co by se mohlo dostat do rozporu s hlavní myšlenkou jeho zavádějícího díla) špatně vykládá Sebastianův vnitřní postoj k okolnímu světu. Čas pro Sebastiana nikdy nepředstavoval rok 1914, 1920 nebo 1936 – byl to vždycky rok první. Novinové titulky, politické teorie a módní myšlenky pro něho neznamenaly víc než upovídané popisky (ve třech jazycích, s chybami nejméně ve dvou) na obalu mýdla nebo zubní pasty. Pěna mohla být hustá a zpráva přesvědčivá – ale tím to haslo. Naprosto chápal, že vnímaví a inteligentní myslitelé nedokážou usnout kvůli zemětřesení v Číně; ale jelikož byl takový, jaký byl, nešlo mu do hlavy, proč titíž lidé nepociťují stejný záchvat vzdorovitého žalu při myšlence na nějakou podobnou pohromu, která se stala před tolika lety, kolik je mil od nich do Číny. Čas a prostor pro něho představovaly měřítko téže věčnosti, takže už jen představa, že by nějakým „moderním“ způsobem reagoval na to, co pan Goodman nazývá „atmosférou poválečné Evropy“, je zcela absurdní. Ve světě, do něhož přišel, se cítil střídavě šťastný i nesvůj, tak jako se cestující může kochat výhledy a téměř současně trpět mořskou nemocí. Sebastian se mohl narodit v kterékoli době a stejnou měrou by se radoval i trápil, prožíval štěstí i úzkost, tak jako dítě v cirkuse, jež si občas vzpomene, že zítra musí k zubaři. Důvod jeho roztrpčení netkvěl v tom, že byl mravným člověkem v nemravné době nebo nemravným v době mravné, ani ve stísněnosti jeho mládí, jemuž nebylo dáno přirozeně se rozvinout ve světě, který byl překotným sledem pohřbů a rachejtlí; spočíval prostě v uvědomění, že rytmus jeho vnitřního bytí je mnohem bohatší než rytmus jiných lidí. Už tehdy, v závěru své cambridgeské etapy, a možná i dřív, si uvědomoval, že jeho sebenepatrnější myšlenka či pocit mají přinejmenším o jeden rozměr víc než myšlenka nebo pocit jeho bližních. Mohl se tím chlubit, kdyby v jeho povaze bylo aspoň trochu něčeho odpudivého. Jelikož v ní nic takového nebylo, zbývalo mu jen pociťovat trapnost křišťálu mezi obyčejným sklem, koule mezi kruhy (ale tohle všechno nebylo nic ve srovnání s tím, co zažil, když se nakonec začal naplno věnovat literatuře).

„Byl jsem tak nesmělý,“ píše Sebastian ve Ztracených věcech, „že se mi vždycky nějak povedlo spáchat přesně tu chybu, jíž jsem se chtěl nejvíc vyvarovat. Ve své katastrofální snaze splynout barevně s okolím jsem se podobal pouze barvoslepému chameleónovi. Moje nesmělost by byla snesitelnější – pro mě i pro jiné –, kdyby byla běžného, vlhce lepkavého a trudovitého typu: tím obdobím prochází nejeden mladík a nikomu to nijak zvlášť nevadí. Avšak u mě nabyla podoby morbidního tajemství, nemajícího nic společného s mukami puberty. K nejotřepanějším vynálezům mučírny patří odpírání spánku. Většina lidí prožívá den s určitou částí mozku v blaženém stavu ospalosti: hladového člověka pojídajícího biftek zajímá jeho jídlo a ne – dejme tomu – vzpomínka na sen o andělech v cylindrech, který se mu zdál asi před sedmi lety; v mém případě ale všechny okenice, příklopy a dveře vědomí bývaly v kteroukoli dobu ve dne i v noci otevřené. Mozky většiny lidí mají své neděle, mému bylo odepřeno dokonce i polodenní volno. Tento stav neustálé bdělosti byl neobyčejně bolestivý nejen sám o sobě, ale i svými přímými důsledky. Každý obyčejný úkon, který jsem jako něco samozřejmého měl provést, vyvolával v mé mysli takové množství souvisejících myšlenek, a ty asociace byly tak složité a nejasné, tak prakticky nevyužitelné, že jsem se tomu, k čemu jsem se chystal, vyhnul, nebo jsem to z čiré nervozity úplně zpackal. Když jsem se jednou dopoledne stavil u redaktora revue, který by mohl, jak jsem se domníval, otisknout některé z mých cambridgeských básní, jeho zvláštní zadrhávání, mísící se s určitou kombinací úhlů ve vzoru střech a komínů, lehce pokroucených kazem ve skle okenní tabulky – tohle a podivný zatuchlý puch v místnosti (z růží hnijících v odpadkovém koši?) vyslaly mé myšlenky na tak daleké a složité pochůzky, že místo toho, co jsem chtěl, jsem zničehonic začal tomu člověku, jehož jsem viděl poprvé v životě, vyprávět o literárních plánech našeho společného přítele, který, jak jsem si vzpomněl příliš pozdě, mě požádal, abych je držel v tajnosti…“

THE REAL LIFE OF SEBASTIAN KNIGHT

Copyright © 1941, Vladimir Nabokov

All rights reserved

Translation © Pavel Dominik, 2018

Epilogue © Zuzana Válková, 2018

ISBN 978-80-7432-903-6