Pavel Kosatík: Jiný TGM

Pavel Kosatík sestavil Masarykův plastický obraz. Pojmenovává jeho imponující vlastnosti a polemicky se vyrovnává s jeho omyly. Líčí Masaryka jako ideového rváče na cestě za vizemi, o jejichž mravní oprávněnosti byl přesvědčen. Výsledkem zápasů bylo pozitivní dílo: stát, o kterém snily generace předků. Zároveň, paradoxně, zakladatel zatížil republiku břemeny, která se časem ukázala neúnosná.

Jiný TGM je pro všechny, kdo přemýšlejí o české demokracii a o tom, jak ji udržet. Zároveň přináší víc života a pochybností než pomníků a svatých obrázků.

Spisovatel a scenárista Pavel Kosatík (1962) je autorem řady monografií význačných osobností české historie a kultury (například Olga Havlová, Pavel Kohout, Ferdinand Peroutka, Přemysl Pitter, Pavel Tigrid, Jarmila Novotná), televizních scénářů a originálních sond do české historie, jako jsou knihy České snění (2010) nebo České okamžiky (2011). Bestsellerem se stala i Sběrná kniha (2017), jeho knižní rozhovor s Helenou Třeštíkovou. Získal mnohá ocenění, mj. Cenu Toma Stopparda (2001) či Cenu Ferdinanda Peroutky (2009).

Novou Kosatíkovu knihu vydává nakladatelství Paseka v rámci Velkého knižního čtvrtku (18. října 2018).

Ukázka z knihy:

Když si v pátém ročníku jako jeden z experimentálních oborů zapsal psychologii, vstoupil mu do života nejvlivnější učitel ze všech, jež na vysoké škole potkal. Jmenoval se Franz Brentano a předcházela ho pověst charismatického a v myšlení nekompromisního pedagoga. Se svou vysokou, štíhlou postavou a dlouhými vlnitými vlasy spadajícími do trpitelské tváře vypadal jako temný Kristus. Vědělo se o něm, že se ve jménu vědecké pravdy nebojí postavit žádné autoritě, včetně univerzitně-státní, na které byl existenčně závislý.

Brentano byl o dvanáct let starší než Masaryk a jako kněz a filosof v jedné osobě splňoval všechny nároky, jaké Masaryk připisoval otcovské autoritě. Byl to naturelem stejný a zároveň nekonečně hlubší typ než kněží Satora a Procházka; Masarykovi imponoval hlavně nesmlouvavostí, s níž sváděl vnitřní zápas o svou víru. I Brentana, stejně jako Masaryka, v roce 1870 zasáhlo vydání dogmatu o papežské neomylnosti: přimělo ho dokonce, aby odložil kněžskou sutanu, vystoupil z církve a zůstal bez vyznání. Svou už tak komplikovanou existenci profesora Vídeňské univerzity si pár let poté zkomplikoval ještě víc tím, že se oženil. Vystoupení z církve bylo v Rakousku považováno za politováníhodnou věc; sňatek však byl kněžím, i bývalým, rovnou zakázán. Brentano si navíc vzal židovku, čímž svou sebelikvidaci zpečetil. Vzdal se tedy profesury a tím zajištěné existence; místo náboženství začal učit filosofii, a než v roce 1917 zemřel, protloukal se v cizině.

V té době už s ním Masaryk dávno nebyl v kontaktu, dokonce se od jeho pozdních názorů distancoval. Za časů studií ho však Brentano strhl stejně jako jiné své žáky, ke kterým se počítali psychoanalytik Sigmund Freud, fenomenolog Edmund Husserl nebo antroposof Rudolf Steiner; Brentano ovlivnil i filosofa Martina Heideggera nebo spisovatele Franze Kafku. A učinil tak vesměs způsobem, který Vídeň do té doby nezažila. Netvořil vlastní novou filosofickou systematiku, ale naopak, myslel „od okraje“. Už to, že místo filosofie, oboru, v kterém byl puncován, přednášel psychologii, novou nauku, u níž zatím skoro nikdo nevěděl, co si o ní má myslet, znamenalo, že jeho vůle hledat nemá žádné předem dané hranice.

Masaryk ho později, na univerzitě v Praze, napodobil, když pod hlavičkou praktické filosofie začal přednášet také něco úplně nového: sociologii. A převzal od něho i další zvyky, považované v dané době za učitelsky nonkonformní. Například pořádání domácích studentských dýchánků: až dosud se mělo za to, že vysokoškolský učitel si má od studentů udržovat (hlavně v soukromí) odstup. To Brentano zrušil, když začal zvát studenty k sobě domů  na kávu i na večeři — a ovšem na filosofické diskuse, které při tom probíhaly.

Vzhledem k tomu, jaký vliv na sebe Masaryk Brentanovi později připisoval, bylo pozoruhodné, že se s ním na univerzitě, i když si jeho přednášky zapsal, vlastně dlouho nesetkával. Přes den, když Brentano přednášel, byl totiž jeho student vázán vychovatelskými povinnostmi v rodině svého nového mecenáše Rudolfa Schlesingera.

Řešil problém tím, že si Brentanovy přednášky opisoval od ostatních studentů a s poznámkami v ruce o nich chodil večer debatovat k Brentanovi domů. Až když po roce Brentano vypsal kurs přednášek z praktické filosofie, rozhodl se Masaryk, že je dál nemůže ignorovat, a do konce studia je navštěvoval.

S Brentanem jako s prvním člověkem v životě začal řešit, co je vlastně filosofie. Shodoval se s ním, že je to vědecky podmíněná snaha o nalezení prapříčiny bytí a že jde zároveň o pátrání, je-li prapříčinou zjevenou, nebo zda prapříčina podléhá lidským, tj. etickým a rozumovým kritériím. Takto pojímaná filosofická věda by časem mohla (věřil Masaryk společně s Brentanem) nahradit náboženství v úloze vedoucí síly lidstva.

Brentano Masaryka naučil, že myslet filosoficky neznamená jenom hltat staré knihy a vyvozovat z nich nové s odůvodněním, že tak se to dělalo odjakživa. Filosof nemá být pouhým přitakávajícím historikem svého oboru. Nově a originálně myslet může jenom ten, kdo všestranně poznává svět, ve kterém žije. A protože tento svět se stále mění, je třeba den co den vymýšlet nové způsoby, jak se mu dostat na kobylku. Nadějnější než staré filosofické knihy, říkal Brentano, je cokoli, dokonce i cosi tak riskantního jako experiment, kterým se testuje realita v přírodních vědách. Jak jinak odlišit pravdu od šarlatánství? Zkoušet se musí všechno, i tak neurčité nové fenomény, jakým se v sedmdesátých letech 19. století stala třeba hypnóza. Ve Vídni zaujala všechny, včetně Sigmunda Freuda, který o její drtivou kritiku opřel základy pozdější psychoanalýzy.

I Masaryka v té době zaujaly produkce potulného dánského hypnotizéra Carla Hansena. Zval si na pódium dobrovolníky, jejichž slova a činy potom ovládal způsobem, jehož podstata zůstávala záhadou nejenom obecenstvu, ale i jemu samotnému. Své produkce nazýval „magnetismem“ a odvolával se při tom na nekonvenčního léčitele osvícenských dob Franze Antona Mesmera.

Masaryk, který se právě zabýval doktorskou disertací, v níž řešil „podstatu duše u Platóna“, se k Hansenovým pokusům postavil filosoficky. Nebral je jako atrakci, ale položil si otázku: co se při nich děje s lidskou duší? Nepřestává snad ona duše existovat, když se „zmagnetizovaný“ člověk pohybuje po jevišti jako loutka bez vůle? Prováděl vlastní hypnotické pokusy: sirkou hypnotizoval slepici a čajovou lžičkou děti, dospělé dobrovolníky nutil zírat na papír s nakreslenými soustřednými kruhy, dokud neodpadli; potom je budil a chtěl, aby vyprávěli, co zažili. Nakonec zjistil, že podstatou věci není žádný nedefinovatelný magnetismus, ale psychologicky celkem snadno popsatelný umělý spánek.

Studie s názvem O hypnotismu (magnetismu zvířecím), kterou potom napsal, sehrála v jeho životě zvláštní roli. Když si ji přečetli vzdělanci v Praze, chystající se začátkem osmdesátých let k obnově pražské české univerzity, zatoužili mít jejího autora mezi sebou. Ze spisovatele, který prokázal, že dokáže přemýšlet originálně a zároveň

podle parametrů kritické vědy, se v roce 1882 stal univerzitní profesor v českém hlavním městě. Zcela specifickým důsledkem bylo, že mu jeho někdejší zájem o hypnotismus byl později přičten k tíži: když ho za časů hilsneriády obviňovali jako svůdce a kazitele mládeže, nařkli ho mimo jiné z toho, že při výuce používá hypnotických praktik, jež se kdysi naučil.

Život spěje, kam chce, a povinností filosofa je být u toho. Trocha pravdy je všude, zde i onde, je třeba číst Aristotela stejně jako ranní noviny. Čím dál víc při tom Masaryk zjišťoval, jak ho dráždí, respektive jak mu coby návod k životu nepostačuje filosofická skepse, a tak se přistihoval při čím dál častějších, zatím vnitřních polemikách s jejími představiteli, od Davida Humea po Arthura Schopenhauera.

Bude hledání filosofie, podle které se dá žít, namísto oné okázale skeptické, jeho životním tématem? Snažil se, aby si na tu představu zvykl.

Skepse mu přišla myšlenkově až příliš jednoduchá. Být skeptikem není žádná zásluha, v patnácti letech se k ní samospádem propracuje každý člověk. Kvalita pozdějšího života pak záleží mimo jiné na tom, zda člověk dokáže svou pasivní a pohodlnou skepsi nahradit aktivním programem. A hledání takového náročnějšího programu se Masaryk rozhodl zasvětit svůj budoucí život. Profesí vědec, uložil sám sobě program přetváření světa, tedy vlastně program politický.

Jaký smysl by měla věda, která by jen evidovala skutečnost, bez snahy evidenci využít? A jak by mohla fungovat politika, kdyby se odmítala řídit přesnými pravidly, která jinak než vědeckým, kritickým myšlením nemohou vzniknout?

Když na konci 19. století začal interpretovat po svém české dějiny — jen z reformační tradice, a navíc tak, aby jejich vyústěním vždy byl on sám —, kritizovali ho zejména vědci-historici, že takové účelové myšlení se nepodobá vědě, jež musí být nadstranická. Ve skutečnosti Masaryk takto svou vědu, po Brentanovi, „politicky“ (tedy z hlediska smyslu a účelu života) přibarvoval od začátku. Už jeho časná interpretace Platóna (ve studii Plato jako vlastenec) představila filosofa úplně jinak, než jak ho četli znalci antiky: jako společensky aktivního a angažovaného myslitele, de facto opět jako předbojovníka Masarykova. I v dalším svém časném eseji s názvem Teorie a praxe dal Masaryk najevo, že ho zajímá takové poznání, které je společensky užitečné a v tom smyslu politické. Takovým způsobem chápal, oblíbil si a často citoval větu Francise Bacona „Vědění je moc“. Chtěl poznat zákony, jimiž se řídí svět, aby pak podle nich mohl jednat a ten svět zlepšit.

Pod Brentanovým vedením Masaryk v březnu 1876 obhájil doktorskou práci o Platónovi a odpromoval. Když uvažoval, kam dál, Brentano mu poradil, aby nespěchal. Co třeba odejít na rok z Vídně někam jinam, například do Lipska? Pokud Masaryka zajímají i jiné formy náboženství než ono rakouské a katolické, pak se sotvakde dovzdělá spíš než v Sasku, zemi luteránů. Německo, krátce předtím (v roce 1871) sjednocené, postupovalo politicky rychle dopředu a Masaryk si uvědomil, že než o tom pořád jen číst, bude lepší všechno vidět na vlastní oči.

Copyright © Pavel Kosatík, 2018

ISBN 978-80-7432-919-7

Julia Hartwigová: Apollinaire

Nejen milovníci poezie, 

ale snad úplně každý se alespoň jednou za život setkal se jménem Guillauma Apollinaira, básníka s naprosto novou imaginací a převratnou poetickou vizí. Jeho dílo se promítlo do tvorby několika generací básníků a i k nám pronikly jeho překlady velmi rychle - proslulá báseň Pásmo hned krátce po první světové válce, tedy záhy po svém vzniku. Není bez zajímavosti, že Apollinaire počátkem minulého století navštívil Prahu, což v jeho díle zanechalo stopy nejen v samotném Pásmu, ale například i v povídce Pražský chodec. Příběh tohoto francouzského básníka s polskými kořeny - občanským jménem byl Kostrowicki - zde autorka nepřekládá izolovaně, ale propojuje jej s životy řady literátů, malířů a dalších umělců, kteří tvořili okruh Apollinairových blízkých známých. Rozvíjí tak před čtenářem životní osudy tak notoricky známých umělců jako Pablo Picasso, Georges Braque, Alfred Jarry či Henri Rousseau. Kniha je díky tomu nejen poučná, ale i velmi čtivá.

Polská spisovatelka, básnířka a překladatelka Julia Hartwigová se narodila roku 1921 v polském Lublinu, kde i vyrostla. Vystudovala polskou a francouzskou literaturu, nejdříve na Varšavské univerzitě, později pokračovala na Katolické univerzitě v Lublinu. Na konci čtyřicátých let pobývala v Paříži, kde díky stipendiu pokračovala ve studiu francouzské literatury. Vydává nejen vlastní básně – její první texty vyšly ve sbírce Pożegnania již v padesátých letech – ale i překlady z francouzské a americké poezie. Je také autorkou děl o Guillaumu Apollinairovi či Gérardu de Nervalovi.

Apollinairův životopis z polštiny přeložila Vendulka Zapletalová. Její překlad poprvé vyšel roku 1966 v Odeonu. Nové vydání je součástí kolekce Velkého knižního čtvrtku (připadá na 16. březen), do níž se kniha dostala péčí nakladatelství Garamond.

Ukázka z knihy:

To, co se stalo, nebyl ani tak úder hromu z jasného nebe jako spíše ropucha, vhozená básníkovi za límec; tak to bylo nechutné a nesmyslné, a přesto následky, jak tomu někdy bývá při hloupých žertech osudu, byly neblahé.

Týká se to známé krádeže Giocondy roku 1911, do níž byl Guillaume Apollinaire zapleten. Začalo to těmi „špatnými známostmi“, které tak často a důtklivě synovi vyčítala paní Kostrowická. Mezi množstvím mladých umělců a ctitelů umění, v družině lidí nadaných i naprosto jalových, kumpánů chudých a ctihodných i chudých a už méně ctihodných, objevil se v Apollinairově blízkosti jistý mladý Belgičan, Géry Piéret, tak trochu ničema, ale nadaný velkou fantazií, což bylo přirozeným glejtem, zajišťujícím mu Apollinairovy sympatie. Apollinaire rád poslouchal jeho fantastická vyprávění, vymyšlená, ale zábavná, s laskavostí hraběte Almavivy si nechával líbit jeho krkolomné drzosti, které však vždy zachovávaly tón dvorské podřízenosti a přátelské služebnosti, a v dobách tísně, při Piéretově lehkomyslném způsobu života dost častých, pomáhal mu dokonce vydělat pár krejcarů při plnění drobných úsluh, nejprve v „Le guide du rentier“ a pak jako svému sekretáři.

Sekretář – jak nádherně to zní! Jak to, že si skromný a tuze málo solventní básník může dovolit sekretáře? Stačí však trochu slevit z tónu a postavení sekretáře se rázem stane méně důstojné a celá věc srozumitelnější. V „Le guide du rentier“ měli jistě nějaký menší fond na vydání administrace, a jak také Apollinaire začal stále více vydávat a redigovat, potřeboval odbornou výpomoc. Opatřoval si ji s důmyslem, jaký bychom od takové poetické povahy nečekali. Kdo jen pro něj nepracoval, získán jeho kouzlem, přátelským zdůvodněním, nadějí na úspěch nebo prostě na dobrý výdělek (kteréžto naděje zůstaly vždy pouhými nadějemi) nebo také, a to nejčastěji, pro zábavu, pro literární zábavu, jíž se bylo možno zúčastnit v celé skupině nebo aspoň v Guillaumově společnosti? V Národní knihovně pro Apollinaira sbírali materiál a celými odstavci vlastních výmyslů ho doplňovali Blaise Cendrars, Fernand Fleuret, René Dalize, André Billy a ještě mnoho dalších, jejichž jména se nezachovala. „Pracoval jsem pro něj, stejně jako on zase pro Hanse Heinze Ewerse,“ vzpomíná Blaise Cendrars. Dostával za to peníze? Byl za svou pomoc odměňován? Cendrars se sarkasticky směje. Apollinaire nikdy neplatil, neměl to ve zvyku, neměl to rád; Apollinairovi přátelé rádi udržují pověst o jeho lakomství, zřejmě mají strach, aby snad náhodou nebyl blahořečen jako ona svatá Adoráta z jeho novely. Když byla práce hotova, Apollinaire pozval všechny na oběd, a když vypili několik láhví vína, všichni se cítili nejen odměněni, ale nadto byli veselí, povzbuzeni v tvůrčích nadějích a v očekávání úspěchu. Srdečnost a hrdost činily z Apollinaira ideálního šéfa tohoto hašteřivého sdružení.

Samozřejmě že v tak početné skupině přátel se nebylo možno vyhnout jisté hierarchii stavovské a citové. Krom takových, kteří jako Billy a Cendrars jednali s Apollinairem jako rovný s rovným, točila se kolem něho ještě skupinka přátel služebníků, čekající na rozkazy, úslužná, oddaná mu tělem i duší a vším volným časem. Jeho nejbližším pověřencem v drobných a všedních záležitostech byl jistě Jean Mollet, takzvaný baron. Přinášel a odnášel korektury, chodil nakupovat a Apollinaire přijímal jeho služby jako naprostou samozřejmost; když bylo třeba, živil ho, možná někdy i oblékal, a co bylo nejdůležitější, zasvěcoval ho do svých básnických záležitostí, čímž přítele odměňoval za veškerou námahu, konečně ne zas tak velkou, neboť jejich domácnost byla opravdu staromládenecká a nebylo toho pro ni třeba mnoho. Když už bydlel na bulváru Saint-Germain a jedna dáma mu nabídla byt s výhledem na Seinu a Nôtre-Dame, takový, o jakém odedávna snil, básník odmítl a prostoduše jí vysvětloval: „Ne, už se nebudu stěhovat. Jen si představte: během pěti let jsem se stěhoval pětkrát! A říká se, že třikrát se stěhovat je jako jednou vyhořet. Kdyby matka věděla, jak vypadá její bretaňský nábytek! Jean Mollet dělá, co může, aby upevnil nohy stolů a židlí, a co jen má práce s uložením knih!“

Géry Piéret zaujímal asi týž stupeň v hierarchii přátelství, ale byl méně srdečný, ne tak oddaný, bylo třeba mít větší pochopení pro jeho podezřelý způsob života. Piéret měl své vlastní tajné záležitosti, objevoval se a mizel, podnikal nepochopitelné cesty, sázel na dostizích. Dobře se však hodil pro některé drobné úkoly, byl vtipný, uměl si se vším poradit, občas drzý, ale neurážlivý, dal se vyhodit, bylo-li třeba, dovedl včas odejít, neustále přinášel čerstvé klepy a zábavné historky, jak už bylo řečeno, z větší části smyšlené. Géry Piéret byl patrně vzorem pro barona d’Ormesan z Kacíře a spol. Ormesan, to je geniální šejdíř, darebák velikosti magnetizéra, jehož velkolepé lhářství připjalo jeho pokřivené osobnosti křídla.

Pokud Piéret přinášel Apollinairovi zábavné historky – bylo všechno v pořádku, Apollinaire se ho neptal na podrobnosti, nebyl přece jeho vychovatelem. Když však jednoho dne šikovný Belgičan přinesl pod kabátem několik sošek, ukradených v Louvru, a začal je před očima překvapeného básníka vytahovat, po první chvíli oboustranného pustého veselí došlo k vysvětlování. Nepomohly Apollinairovy prosby ani hrozby, ani přemlouvání, aby sošky vrátil prostřednictvím redakce jednoho deníku; Piéret je dal za směšnou cenu jistému nadšenému ctiteli starého umění jménem – Pablo Picasso. Brzy se na vše zapomnělo, cestovatel Géry Piéret, jak bylo hodno barona d’Ormesan, odcestoval do Ameriky, proč a zač, nikdo nevěděl, načež se bez krejcaru vrátil, aby se ve veselé Paříži poohlédl po nějakém snadném výdělku. Nutnost ho opět zahnala do Louvru jako do rodinné pokladnice a opět – zdá se to až nepravděpodobné – Piéret s opičí šikovností schoval pod kabát krásnou sošku, načež ji v naprostém klidu vynesl z muzea v bohulibém rozhodnutí vyměnit ji za hotové. Když došlo u Apollinaira podruhé k vytahování pokladů zpod kabátu (tentokrát to bylo rozměrnější umělecké dílo) básník se neovládl a vyhnal Piéreta za doprovodu příhodných nadávek – „valonských, provensalských, německých a židovských“.

Bylo třeba náhody, že v téže době neznámý pachatel ukradl v Louvru slavný obraz Leonarda da Vinci, Giocondu – Monu Lisu. Útoky tisku způsobily, že v Louvru bylo při náhlé inventarizaci zjištěno, že tam chybí tři sta menších, ale i větších zaregistrovaných uměleckých děl. To už byla látka pro filmovou frašku: každý desátý nebo dvacátý návštěvník si z muzea pod kabátem odnáší svůj oblíbený obraz, miniaturu nebo sošku! Krádež sošek byla v porovnání s krádeží Giocondy žertem. To byla svým způsobem svatokrádež.

Tento portrét, obestřený legendou, obdivem a tajemstvím, měl se ještě častěji stát předmětem krádeží, a dokonce hrozného zmrzačení. Nějaký šílenec do něj několikrát bodl nožem, jiný se zas pokoušel sám se před ním zmrzačit. Poslední ránu chtěl kultu Giocondy zasadit surrealista Marcel Duchamp – Apollinairův současník, který ho však přežil o několik desítek let. V touze způsobit velký efekt a současně diskreditovat staré a podle jeho mínění vyžilé kánony krásna, jejichž symbolem mohla být Mona Lisa, rozšířil v Americe reprodukci tajemné Leonardovy modelky s přimalovaným knírem. Byl to jeden z nejúspěšnějších šoků, jimiž surrealisté zaútočili na mechaniku vnímavosti soudobého zákazníka a diváka, pro jejich vkus příliš monotónní. Úder byl dobře namířen, ale během času se z něho stal pouhý vtip, na knír se zapomnělo a Mona Lisa nebyla o to méně obdivována. Kdo ji chtěl uctívat, uctíval ji nadále, neboť jak známo zprofanované relikvie neztrácejí přitažlivost a nejednou ji naopak získávají.

Když však byla v srpnu roku 1911 z Louvru ukradena Mona Lisa a zpráva o tom se v okurkové sezóně z nedostatku politických událostí dostala na první stránky novin, Apollinaire se vážně zděsil. Bál se podezření, že se krádeže dopustil jeho belgický sekretář. Ten se bál patrně právě tak, ačkoli byl v tomto případě nevinen, ale cítil se ohrožen vzhledem k podobnému přestupku. Vrátil prostřednictvím redakce „Paris–Journal“ ukradenou sošku do Louvru. Samozřejmě že si „Paris–Journal“ pospíšil a celou věc rozhlásil. Článek o navrácené sošce vzbudil v Paříži takovou senzaci, že Géry Piéret nečekal na další následky. Když přišel za Apollinairem s prosbou o pomoc při útěku, Apollinaire ho uvítal, jako by se mu ve dveřích objevilo strašidlo. Už po několik dnů mu pomyšlení na skandál nedopřávalo pokoje, viděl se, jak je stíhán, dopaden, odsouzen k vězení. V touze zbavit se Piéreta co nejrychleji nejenže mu přidal na jízdenku, ale ještě ho doprovodil na Lyonské nádraží. Bylo třeba jednat rychle. V Picassově ateliéru byly ještě dvě sošky, které si kdysi od podnikavého Belgičana koupil. Apollinaire se rychle vypravil na Montmartre a vystrašen nakazil panikou i přítele. Bylo třeba najít nějaké východisko ze situace. Střídali nápad za nápadem, až vyšli z domu a chtěli nešťastné sošky utopit v Seině, ale ztratili odvahu, zdálo se jim, že strážníci, procházející po nábřeží, si je podezřívavě prohlížejí. Konečně se unavení a rezignovaní vrátili k Picassovi. Fernanda Olivierová líčí onu noc, kterou spolu přátelé strávili, jako zvláštní představení. Zachváceni panikou chovali se jako žáčci vyděšení odpovědností za přestupek, který doposud považovali za nevinný žert. Konečně, nemajíce čím vyplnit dlouhé noční hodiny, usedli ke kartám, tváříce se jako cyničtí zločinci, kteří čekají na zatčení. Partii karet, kterou si spolu Picasso a Apollinaire zahráli snad poprvé v životě, je možno považovat za historickou.

Konečně se rozhodli, že sošky vrátí stejnou cestou, jakou je vrátil Piéret. Všecko udělali, jak se slušelo, ale veřejné mínění a policie už toho měli dost. Redakční tajemství nebylo zachováno a jednoho rána, po první klidné noci, kterou Apollinaire po krádeži Giocondy konečně prospal, když už se zdálo, že je všechno v pořádku, na dveře Apollinairova bytu v ulici Gros zabouchala policie. Stopy po hledaném Géry Piéretovi vedly až k Apollinairovi, básník byl zatčen a v průběhu vyslýchání žádán, aby udal místo pobytu Géry Piéreta. Apollinaire odmítá, ale zaplétá se ve výpovědích, zmiňuje se o soškách, které měl donedávna Picasso. Policie sebere Picassa, ten nejprve zapírá, potom potvrzuje přítelovu výpověď.

Konfrontace dopadá dramaticky; oba jsou roztřeseni, vystrašeni, nedovedou se hájit. Je to patrně nejtrapnější chvíle jejich přátelství, oba se k tomu budou v duchu vracet velice neradi a budou se snažit najít pro sebe polehčující okolnosti. Apollinairovi přátelé naznačují, že to nebyl básník, kdo byl v tomto incidentu donucen k jisté zpronevěře na přátelství, ale nikdo to nevysloví přímo. Ať už tak nebo onak, Picasso byl hned po výslechu propuštěn, Apollinaire pro své vztahy k Piéretovi zůstal ve vězení až do vyjasnění celé věci.

Ke krádeži Giocondy došlo 21. srpna, Apollinaire byl uvězněn 7. září, v Paříži ještě nezačala sezóna, noviny se z nedostatku jiných senzací zeširoka rozepsaly o podrobnostech případu. V jedněch se dokonce objevil titulek: „Polák Kostrowicki v čele velké mezinárodní bandy zlodějů uměleckých děl.“ Apollinairovi přátelé sevřeli své řady a znovu a znovu se v novinách objevují protesty spisovatelů. Podepsáni jsou Octave Mirbeau, Elémir Bourges, Remy de Gourmont, Raoul Ponchon a další. V jedné kavárničce uprostřed Paříže se přátelé nepřetržitě střídali ve službě, aby se vzájemně informovali o průběhu záchranných akcí. Obhajoby se ujal Apollinairův kolega z gymnasia, advokát Toussaint-Luca, týž, s kterým se kdysi Apollinaire tajně vypravoval z internátu na vystoupení jarmarečních umělců. Toussaint-Luca si oblékne tógu obhájce a vypraví se za vyšetřujícím soudcem. Intervenuje za Apollinaira, v „Paris-Journal“ otiskne dopis potvrzující své staré přátelství s Apollinairem a protestující proti bezpráví, jehož se stal jeho přítel obětí.

Zatím Apollinaire prožívá ve vězení hotová muka nejistoty. Neví, co se s ním stane, a chová se tak, jako by se opravdu dopustil nějakého zločinu, za nějž ho čeká jistý trest. Místo co by klidně čekal, až bude propuštěn na svobodu, zabývá se nejhoršími myšlenkami. Vězeňská samota a nervozita dnů před uvězněním ho vhánějí do stavu deprese. Společenský člověk, milující pohodlí, octne se náhle v cele na železné posteli, do níž ruka jeho předchůdce vyškrábala zlověstný nápis: „Dédé – za vraždu...“ Skutečnost a smyšlenky se mísí v básníkově představivosti, už mu nejde o právo, ale o pocit spoluviny v jakési temné, ohavné záležitosti, kterou nemůže rozuzlit, stydí se za své postavení, bojí se následků, kaje se před přáteli, podléhá naprostému vyčerpání. Apollinairova fotografie z vězení ho představuje s hlavou sice vztyčenou, ale jeho výraz je k nepoznání změněn, tmavým porostem vousů prosvítá bledá pleť, pohled je nepřítomný a zoufalý, košile bez kravaty jen doplňuje obraz bídy.

Ve vězení píše. Verše, které vznikly v těch několika dnech, prozrazují naprostou ztrátu rovnováhy, bezradný zmatek a snahu najít pomoc, kde jen se dá, dokonce i tam, kam se pro ni hříšník uchyluje obvykle v posledních okamžicích. Jisté rozpaky budí Apollinairovy verše napsané ve vězení:

Co bude se mnou Bože ty znáš mé bolesti

Jsou přece tebou pro mne přímo dané

Smiluj se nad očima bez slz nad bledostí

A nad hlukem mé židle přikované

Nad srdci ubohými co tlukou o mříže

A nad tou láskou jež mne doprovází

Smiluj se nad mou myslí jež chátrá k nevíře

Ach beznaděj má kam až nezachází...

– tak velice se okolnosti, za nichž byla napsána – pro nezúčastněného diváka komické, ba fraškovité – nehodí k patetickému tónu veršovaného dokumentu. Hlavní úloha tu však připadá představivosti; zhodnotit situaci ex post je vždycky snadné. Báseň, v níž Apollinaire prosí matku, Marii a bratra, aby mu odpustili, je nejpravdivějším komentářem jeho rozpoložení. Bylo přece zkompromitováno jeho jméno, způsobil rodině hanbu; tomu všemu lidé Apollinairovi blízcí a v básni jmenovaní připisovali velkou váhu. Apollinaire věděl, že jim bude zatěžko, aby mu odpustili.

Nejvíce spoléhal na Marii, ale Marie se podle mínění přátel v oné pro ni a jejího milence nepříjemné situaci nedovedla přenést přes všeobecně uznávané konvence. Krom toho tu šlo o budoucnost – Apollinaire je přece jen cizinec, snadno se mohlo stát, že by jeho pobyt ve Francii byl prohlášen za nežádoucí a mohl být vyhoštěn; to je rozčilující. Guillaume se však kaje nejen za poslední incident, který skončil tak neblaze, kaje se za všechny dny a noci svého života, kdy bylo co utajovat, za všechno, co je třeba zamlčovat, ukrývat, zač se je třeba stydět, o čem nerad mluví, nač se mu nechce dokonce ani vzpomínat. Jeho lítost je naprostá, dokonalá, krásná, takovou pociťují citlivé děti a někdy i dospělí, dostupující vzácných okamžiků milosti. Ve vězení psali též Verlaine a Oscar Wilde, ale nač je srovnávat s Apollinairem? Mají společné jedno – pocit pokory v ponížení, ve špíně, zanedbanosti a opuštění, pocit rodící se náhle jako hubená travička na zdi z pocitu hříchů zaviněných i nezaviněných, uvědomělých i nikdy neodhalených. Dokladem o procesu uzdravování a návratu k víře, k níž se běžně hlásí, s hlavou jasnou a pevným pohledem, je poslední báseň z vězeňského cyklu:

Den zhasíná teď lampa jasná

Vězení mého září tmám

Můj Rozume Jasnosti krásná

Jsem s vámi ve své cele sám

„Rozum, Jasnost krásná“ – Apollinaire je propuštěn z vězení. Stalo se tak dne 12. září, čili pět dnů poté, co byl zatčen. Vyšetřující soudce dostal 9. září dopis z Frankfurtu s vysvětlením od Géryho Piéreta.

Před vraty vězení čekala na Guillauma radostně a nedočkavě skupina věrných přátel: Fernand Fleuret, André Billy, Gabriel Boissy, Francis Garco, Léo Larguier, René Dalize, Max Jacob, André Salmon, Fernand Divoire, François Bernouard, André Tudesq, Jacques Dyssord, Jean Mollet, André Germain, René Fauchois, Adolphe Lacuzon a mezi nimi i jeho bratr Albert. Nepřišla ani matka, paní Kostrowická, ani Marie, Marie Laurencinová, ani Pablo, Pablo Picasso. Každý z nich z jiných, vlastních důvodů.

Adam Chroust: Miloslav Stingl

152 navštívených zemí, 14 cest kolem světa, 43 knih ve 240 vydáních, 17 milionů prodaných knih a desítky tisíc dokumentů, fotografií a archiválií... Tak lze v maximální zkratce vystihnout život Miloslava Stingla. Život, který je opředen mnoha dohady a tajemstvími... Jak je možné, že v době neprodyšně uzavřených hranic procestoval tolik zemí světa? Proč si ho indiánský kmen ze Severní Ameriky vybral za svého náčelníka? Co mu pomohlo přežít děsivou námořní katastrofu u břehů Afriky během jedné z jeho osmi plaveb kolem světa? Během devatenácti let, která prožil za hranicemi své země, se mu svět měnil doslova před očima. Podívejte se v jeho vzpomínkách na průběh karibské krize přímo z obklíčeného ostrova nebo prožijte dramatickou cestu za neznámými indiánskými kmeny hluboko v neprobádaných pralesích Nové Guineje. Ani o překvapivá setkání se slavnými krajany, vládci a světoznámými osobnostmi nebude nouze.

Významný český cestovatel a spisovatel po desítkách let zarytého mlčení souhlasil se zpracováním a zveřejněním svého neuvěřitelného příběhu. Podívejte se například na průběh karibské krize přímo z obklíčeného ostrova nebo prožijte dramatickou cestu za neznámými indiánskými kmeny hluboko v neprobádaných pralesích Nové Guineje. Ani o překvapivá setkání se slavnými krajany, vládci a světoznámými osobnostmi nebude nouze.

První autorizovanou biografii cestovatelské legendy vydává nakladatelství Jota. Kniha obsahuje nádherné barevné ilustrace, velkou nástěnnou mapu, DVD a další překvapení.

Ukázka z knihy:

MEZINÁRODNÍ KONGRES V MOSKVĚ

V roce 1964 byl jako zástupce Československé akademie věd Miloslav Stingl vyslán na VII. mezinárodní kongres antropologických a etnologických věd v Moskvě. Vědecké sympozium probíhalo na půdě místní univerzity v Leninských horách. Vzhledem k tomu, že organizátorem celého kongresu byl americký antropolog Sol Tax, Američané financovali logistiku celé akce.

„Kuriózní bylo, že naši dopravu z jedné komunistické země do druhé komunistické země platili kapitalističtí Američané, kteří kongres pořádali. Díky tomu tam jelo půl našeho ústavu.“

S odstupem let považuje Stingl kongres za velice důležitý mezník své vědecké kariéry. Poprvé v životě měl možnost sledovat světovou elitu těch nejlepších etnologů a antropologů pod jednou střechou. Seznámil se s mnoha vlivnými lidmi, díky nimž se posunul na zcela novou profesní úroveň. Zásadní bylo především setkání s mnoha pracovníky amerických univerzit, již ho v následujících letech opakovaně zvali na pracovní pobyty do svých ústavů. Seznámil se zde například s kalifornskou archeoložkou a antropoložkou Emmou Lou Davisovou z Museum of Man v San Diegu, jednoho z nejbohatších muzeí světa, které ho právě díky jejímu doporučení v roce 1968 a 1971 pozvalo ke krátké odborné stáži. Další cenné setkání proběhlo s odborníkem na Oceánii Williamem Hansem Davenportem z Pennsylvania State University či antropologem z newyorské Columbia University Lambrosem Comitasem. S tímto vědcem zabývajícím se oblastí Karibiku pojí Stingla celoživotní přátelství. Pokud však lze některé z navázaných spoluprací označit za opravdu klíčové pro Stinglův vědecký růst, jedná se o profesní vztah s Verou Dourmashkin Rubinovou, ředitelkou a zakladatelkou Výzkumného ústavu pro studium člověka v New Yorku (RISM, Research Institute for the Study of Man). V tomto významném ústavu, jenž dodnes sídlí na slavné newyorské ulici 5th Avenue a zásadně se podílel na rozvoji latinskoamerických studií, působil v první polovině roku 1968. Stáž na této nesmírně kvalitní a bohaté instituci mu umožnil propracovaný systém stipendií pracovníkům zabývajícím se oblastí Latinské Ameriky. Nejvíce však Miloslav Stingl vzpomíná na setkání se slavnou americkou antropoložkou a spisovatelkou Margaret Meadovou z Columbia University.

„Na první setkání s Margaret Mead nikdy nezapomenu. V sovětském poststalinském Rusku chodili všichni oblečení stejným způsobem a byli stejně chudí. A teď před Leninovým mauzoleem na Rudém náměstí šla ženská, která měla dvoumetrovou hůl v ruce, na hlavě nějakou indiánskou čelenku nebo snad deformovaný klobouk a až ke kotníkům černou řízu, kterou nosily u nás čarodějnice. Takhle oblečená šla po Rudém náměstí, kde mašírují rudí vojáci před sušeným Leninem, a Rusové na ni koukali, jako kdyby přiletěla z Marsu.“

Krátce po kongresu začala na Československou akademii věd chodit Miloslavu Stinglovi pozvání od nových přátel a kolegů ze zahraničních univerzit. On se však rozhodl dokončit výzkum, který zahájil před dvěma lety.

STOPY VEDOU DO HOR

Po svém návratu z Moskvy se Miloslav Stingl začal okamžitě připravovat na druhou výzkumnou cestu na Kubě. Během březnového odletu na dvanáctiměsíční výměnný pracovní pobyt ale rozhodně netušil, že svůj domov neuvidí výrazně déle. Krátce po příletu do „Paříže Karibiku“, honosné přezdívky hlavního města Havany, se při celní prohlídce seznámil s československým estébákem Bohatým, kulturním přidělencem na Kubě, jenž ho měl během návštěvy na starosti. V rámci stipendijního pobytu Stingl vystupoval současně jako host Kubánské akademie věd, pracovník Havanské univerzity (University of Havana) a postgraduální student. Ubytován byl v domě pro zahraniční profesory spolu s dalšími třemi Čechoslováky.

„Když přijel na Kubu někdo z Československa a potřebovali pro něj zajistit tlumočníka, zavolali mi z konzulátu a já jsem s nimi často několik dní jezdil, kam bylo potřeba. Jednou dorazilo československé národní mužstvo vodního póla. Byli to všechno Maďaři z Košic, jen trenér byl Slovák. Přezdívali mu Tojás – Vajíčko. Bylo hrozně komické, že vyslanci vnitrozemské země učili vodní sport stát obklopený mořem. Ti kluci se moc těšili na Kubánky a nějak je nezajímala výuka v bazénu. Takže já jsem dokonce ve dvou mezistátních zápasech musel nastoupit, abych doplnil naše prořídlé reprezentační mužstvo. Mým úkolem nebylo ani tak dát gól, ale neutopit se. Všichni to byli fajn chlapi a s jedinou výjimkou všichni emigrovali. Pikantní bylo, že dva z těch pólistů si na Kubu dovezli dámské botičky. A když se seznámili s nějakou holkou, první večer jí dali jednu botu a ona pak musela přijít ještě jednou, protože pokud neměla jenom jednu nohu, potřebovala boty dvě. Opravdu geniální nápad dotažený k dokonalosti.“

Na své studium dějin a kultury Afroameričanů na Kubě Stingl navázal o několik měsíců později 8. září účastí na svátku Panny Marie z Regly, nejdůležitějšího centra tajných náboženství Afrokubánců. V budově katolické kaple nedaleko přístavu, kde si mohl vyfotografovat slavnou sošku vládkyně moří Yemayá převlečenou za katolickou světici, proběhla krátká mše, jakýsi úvod k opravdovým oslavám za zdmi tohoto poutního kostela, jichž se účastnil. Po několika dnech pátrání po boku doktora Hesse z lipské univerzity se jim podařilo objevit dům, v němž se při obřadu Toque zpívá a tančí na počest Yemayá. S magnetofonem ukrytým v tašce Stingl několik dnů po návratu na Kubu znovu spatřil lucumíjský obřad plný tanců a zvuků třech svatých bubnů batá, jež zněly na počest černé bohorodičky. Na několika dalších slavnostech se zaměřil na prvky tradičních tanců, které byly pro Afrokubánce nejvýznamnějším prostředkem k vyjádření jejich náboženských představ.

Santiagský karneval Stinglovi nabídl velkolepý pohled na šestikilometrový pochod takřka všech jeho obyvatel za zvuků starobylého tance conga. Na veselý karneval, vyvrcholení roku v provincii Oriente, dorazil spolu s mnoha dalšími havanskými Afrokubánci po třicetihodinové jízdě vlakem. Hudba karnevalových průvodů a tanečních zábav za trochu nepohodlí v nejlacinějším kupé jistě stála. Postupně Stingl poznával na Kubě dějiny i současnost černochů, jejich tradiční tance jako son, rumba, merengue či conga, seznamoval se s hudebními nástroji a navštěvoval více či méně tajné náboženské obřady mnoha afrokubánských skupin.

Synové leopardů

Menší i větší tajemství místní černošské komunity se před Stinglem postupně jedno za druhým otevírala, ale to největší – Abakuá – stále zůstávalo. Nejtajnější z tajných mužských společností, jež si Afroameričané v Novém světě vytvořili, chránila své tajemství tak dokonalou mlčenlivostí, že o ní ostatní kubánská veřejnost nevěděla prakticky nic.

Deset měsíců jsem se pokoušel proniknout do některého z abakuánských sdružení. Konečně, když jsem byl už skoro celý rok na Kubě, jsem se seznámil s černochem, který, jak jsem se později dozvěděl, byl mosongem – vysokým funkcionářem jedné ze skupin Abakuá v havanské čtvrti Guanabacoa. Od něj jsem pak dostal pozvání k účasti na základním abakuánském obřadu, který můžeme označit jako drama – „divadelní hru o ekué“.

(Z knihy Vúdú, zombie, karnevaly)

Velké abakuánské tajemství – ekué – znamená v jazyce afrického kmene Efik leopard. A právě efické leopardí bratrstvo bylo zřejmě přímým předchůdcem kubánských Abakuá. Pozvání od mosonga Stinglovi umožnilo vejít mezi Syny leopardů a zúčastnit se jejich hlavního obřadu, velkého představení o životě a smrti, daleké zemi mrtvých, v níž panuje ono ústřední tajemství ekué. Český vědec se nejvíc těšil na setkání s režisérem tajných obřadů, který se nazýval morua yuánse. Kromě něj při slavnosti o životě obětovaném vševládné smrti vystupovalo dalších dvanáct osob včetně mosonga. Po obětování kozla, jehož krev pili všichni zasvěcení na obřadu, herci vyrazili slavným průvodem do města. Účastí na nejdůležitějším obřadu Abakuá vyvrcholily Stinglovy cesty za poznáním dějin a kultury kubánských černochů.

Za Yucateky

Terénní toyota vezla mexicko­kubánskou amerikanistku Calixtu Gutieres­Holmesovou, sovětskou badatelku Julii Pavlovnu Averkijevovou a Miloslava Stingla do Madrugy, malého městečka na jihu havanské provincie. Cílem vědeckého týmu byli tamní indiáni, jejichž předci se na ostrov dostali v polovině devatenáctého století jako mayští otroci z mexického Yucatánu. Na rozdíl od černošských otroků, kteří byli rozváženi po celé Kubě, zůstali tito „Yucatecos“ jen v západní části ostrova. Spolu se svými přáteli dorazil Miloslav Stingl po stopách obchodních spisů havanských společností na státní statek José Garcerán Valls nedaleko Madrugy, na kterém v posledních letech pracovali takřka všichni dospělí Yucatekové z oblasti.

„Mě osobně nejvíce zajímali Zambové, míšenci Yucateků a Afrokubánců. Jenže to nebyli původní indiáni Kuby. Ti podle většiny mých kolegů vymřeli už hodně dávno. Já jsem jako jeden z mála věřil, že v divokých horách na východě musí žít nějaký přímý potomek předkolumbovských Tainů a Siboneyů. Při mojí první cestě hrozila světu atomová válka, a to mi opravdu nedovolili vyjet do hor hledat indiány, ve které prakticky nikdo nevěřil. Tentokrát už ale Kubánská akademie věd a havanská univerzita expedici podpořila. Zajeli jsme ještě do Matanzasu k jeskyni Bellamar, což je klenot kubánských jeskynních systémů.“

Indiáni Yateras

Nalézt, detailně zmapovat a popsat původní indiánský kmen na Kubě, v jehož existenci většina odborné veřejnosti nevěřila, předpokládalo dlouhé náročné plánování. Předně bylo nutné vytipovat oblast k pátrání. Musela být velmi těžko dostupná, dosud nezmapovaná, naprosto izolovaná a v předkolumbovském období prokazatelně osídlená početnými indiánskými skupinami. Všechny tyto požadavky splňovala pouze hornatá vnitrozemská část východní poloviny provincie Oriente. Souhlas místních vědeckých institucí a příslušných státních orgánů získala malá amerikanistická expedice díky dosud opomíjenému svědectví významného kubánského zeměpisce, jež Miloslav Stingl dohledal v Národní knihovně José Martího v Havaně. Tehdejší prezident Kubánské akademie věd, kapitán revolučních sil doktor Antonio Núñez Jiménez, totiž jako mladý muž podnikl do východních hor výpravu k pramenům řeky Toa, při které byl krátce zajat obyvateli zapadlé horské osady Bernardo. Tyto indiány ve svém pozdějším dobrodružném článku v časopise Orta nazval podle řeky, která protéká krajem, jménem Yateras, a pomohl tak získat souhlas i potřebnou podporu k uskutečnění expedice.

Z patnácti vědeckých pracovníků, kteří se původně chtěli cesty zúčastnit, se do hor vypravilo pouhých šest odvážlivců. Za volant sovětského terénního vozu GAZ 69, uzpůsobeného pro náročnou jízdu v horách, usedl Rafael Sanchez, před revolucí známý boxer zvaný Putumayo Kid. Vedle něj v olivové uniformě a s československým samopalem poručík Rodolfo Payares, mimo jiné vášnivý archeolog, jenž měl na starosti policejní dohled a bezpečnost výpravy před posledními zbytky loupeživých band. Třetím Kubáncem v expedici byl profesor Manuel Rivero de la Calle, jeden z nejlepších znalců kultury předkolumbovských indiánů Kuby a správce Muzea Montané na Havanské univerzitě. Spolu s dalšími dvěma členy výpravy měl na starosti antropologický výzkum. Nejstarším členem skupiny byl její lékař, sovětský antropolog Volf Venjaminovič Ginsburg. Tento zkušený jednasedmdesátiletý leningradský profesor přezdívaný „Starý pán“ měl za sebou již šest náročných zahraničních expedic. Posledním členem týmu byl, kromě Miloslava Stingla, slovenský antropolog Milan Pospíšil. Šestičlenná skupina se, vybavena starší vojenskou mapou a několika kusými zprávami o indiánech, vydala na třídenní cestu po linii Havana, Santa Clara, Ciego de Ávila, Florida, Camagüey, Holguín, Bayamo a Santiago de Cuba do své operační základny ve městě Guantánamo.

Ve městě nejprve navštívili okresní vojenské velitelství kvůli aktuálnímu stavu horských cest a místního historika a archiváře doktora Solera Zanzarrurena, který je poslal za reverendem Molinou. Tento amatérský archeolog si během svého dlouholetého soukromého bádání zaznamenával informace o obyvatelích vnitrozemí Oriente. Jako nejvhodnější východisko k pátrání reverend označil horské Monte Verde.

„Směřovali jsme v gazíku do vesnice Felicidad de Yateras. Jenže cesta byla spíše bahnitý potok. A potom jsme přijeli k nejhoršímu úseku v Paso de Muertos, průsmyku Mrtvých, kde jsme jako mnoho dalších zapadli v půlmetrovém blátě. Rozdělili jsme si výstroj včetně zbraní a museli jsme pokračovat pěšky. V dešti a bahně jsme se doplahočili až do Felicidad, kde končily všechny kubánské mapy. Vůdce jakési mulí karavany nám ukázal směr do osady Monte Verde. Snad půlku cesty jsme se tam brodili horským potokem. Hned u první chýše byla stanice LCB (Lucha contra bandidos, boj proti banditům operujícím proti revoluční vládě probíhal na Kubě v letech 1959–1965, pozn. autora) s ozbrojeným indiánem Ramirezem Rojasem. Spřátelili jsme se a on nás nasměroval dál do údolí San Andres, La Escondida a několika dalších. Tam, říkal, žijí jenom Ramirezové a Rojasové. Tedy samí indiáni. Velitel stanice Isidor nás pozval do svého hlavního stanu, kde zopakoval jména několika indiánských osad v okolí a slíbil nám indiánského nosiče s mulou.“

Tak jsme tady, jako pak na celé desítce dalších míst v indiánském území, rozbili své campanamenty, ale na tuhle první noc nezapomenu nikdy. Mezi čtyři sloupy otevřené budovy stanice protibanditských oddílů jsme si zavěsili hamaky a natáhli se do nich. Ale hamaka je úzká a pohodlí poskytne jen tomu, kdo ji umí ovládnout. Zkrotit hamaku je jako zkrotit hřebce. Ta moje ale byla zvláště neposlušná. Bránila se, jakmile poznala nezkušeného spáče, a když se chtěl spáč nakonec obrátit na druhý bok, hned napoprvé ho shodila na zem. Vstal jsem tedy a šel se na chvíli projít. Voňavé nebe bylo nizoučko nad zemí, skoro se mi chtělo sáhnout na nejbližší hvězdu. Hvězdy veselé a mladé zlatily celou oblohu a já se díval tam, kde se toto nízké nebe setkávalo s horou. Tam za lesem začíná opravdový indiánský svět.

(Z knihy Indiáni, černoši a vousáči)

Skrz déšť a blátivou hradbu se expedice krok za krokem posunovala pralesní stezkou do San Andresu. Po mnoha hodinách namáhavého pochodu se džungle náhle ztratila a z malého průsmyku spatřili uprostřed zarostlých horských svahů ztracenou indiánskou vesnici chráněnou hradbou džunglových porostů. Nosič Goya skupinu vedl do chýší čistokrevných indiánů, kde až do pozdních hodin pracovali na antropologickém výzkumu. Na druhý den pokračovali dál na východ přes hory do vzdálené osady La Escondida, ke které se ale kvůli zcela neschůdným cestám ani nepřiblížili. Skupina se proto vydala po vlastních stopách zpět do Guantánama. K nedostupné oblasti, o níž byli přesvědčeni, že je skutečným střediskem současných kubánských indiánů, tentokrát nepronikli.

Po nutném doplnění zásob a nezbytném odpočinku se expedice vrátila do divokého vnitrozemí na východě ostrova, aby pokračovala ve výzkumu. Nový plán počítal s tím, že se do oblasti pokusí dostat z jižní strany. Na hranici nepřístupných hor je však čekal další strašlivý úsek cesty Curva de Muertos, zatáčka Mrtvých. Cesta stoupala ve výšce 200 až 300 metrů nad tokem divokého Yaterasu po kluzkých kamenných schodech. Putumayo Kid odmítá vůz řídit a přes nebezpečné místo výpravu převeze místní řidič. I z tohoto směru chránila nepoznaný svět náhorní planiny těžko překročitelná horská kamenná hradba. Přesto se tentokrát výprava do La Escondidy, kterou si posléze zvolila za své hlavní pracoviště této nejindiánštější oblasti Kuby, zdárně dostala.

Antropologové expedice vyšetřili několik stovek yateraských indiánů, jejichž nejnápadnějším znakem byla překvapivě malá výška pohybující se v průměru okolo 130 cm. Početné rodiny žily v malých chýších spletených z větví, palmových listů a se stěnami vymazanými hlínou. Kromě podrobného popisu jejich života se podařilo prokázat příbuznost Yaterasů s indiány venezuelské oblasti Cordillera de Perijá. Expedice tedy jako první prokázala existenci kubánských indiánů a provedla mezi nimi historicky první podrobný výzkum, po kterém se později vrátila do Havany.

Text © Adam Chroust

© NakladatelstvÍ JOTA, s. r. o., 2016