Miloslav Švandrlík: Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka 1.

Dvojice raubířů, detektivů i statečných hrdinů z malého posázavského městečka, to svým důvtipem a fantazií občas zavaří nejen sobě, ale i svým sousedům, učiteli Pěničkovi i nadporučíku a později kapitánu Ošmerovi. Do nejednoho vyšetřování vtáhnou také kastelána Štětku nebo hajného Breburdu. Přes všechny své velkolepé patálie, rozbitá kolena a školní průšvihy jsou Kopyto s Mňoukem vždy na stopě pořádnému dobrodružství.

Poprvé se Kopyto a Mňou objevili v časopise Pionýr, kde v září 1965 vyšla povídka Oběť potoka Brumbalce. Kresbami ji doprovodil oblíbený ilustrátor Neprakta. Tento tandem pak měsíc co měsíc tvořil a dál doplňoval Kopytův a Mňoukův svět. Velký čtenářský úspěch přinesl autorům smlouvu na další pokračování v následujících deseti ročnících časopisu.

Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka vyšly několikrát knižně. Nově je vydává nakladatelství XYZ, s dovětkem: „Naší snahou bylo publikovat příběhy Kopyta a Mňouka v definitivní a nejucelenější podobě tak, jak vycházely v časopise Pionýr, a včetně všech ilustrací, které vznikly ať k časopiseckému či knižnímu vydání.“

Ukázka z knihy:

OBĚŤ POTOKA BRUMBALCE

Členové přírodopisného kroužku, žáci Kopyto a Mňouk, se v sobotu odpoledne vydali proti proudu potoka Brumbalce. Téhož Brumbalce, nad jehož vodami žasli vědci celého světa v roce 1936–37. Je známo, že sám slavný americký profesor Archibald Granger napsal tehdy knihu Tajemný Brumbalec – chlouba střední Evropy, za kterou měl být poctěn Nobelovou cenou. Nedošlo k tomu pouze proto, že Němci a zejména Japonci se dopustili nekalých intrik proti proslulému americkému vědci.

Avšak sláva Brumbalce nebyla závislá na žádné poctě. Jeho podivuhodné vody udivily profesory z Oxfordu i ze Sorbonny, ale právě tak nad nimi žasli prostí lidé ze všech kontinentů.

Dnes se na to již trochu pozapomnělo, a proto snad bude dobře znovu se zmínit o tom, co tehdy doslova hýbalo světem. Bylo zjištěno, že voda v Brumbalci je bohatá na zvláštní soli a minerály, které způsobují zkamenění rozličných předmětů v neuvěřitelně krátké době. Ponořená dubová větévka či stonek růže se obalily minerály během dvaceti minut a za dvě hodiny vypadaly jako skleněné, přičemž byly ovšem zcela nerozbitné. Totéž se dělo i s jinými předměty. Při vědeckých zkouškách bylo použito rozličných materiálů. Uvedeme jen několik příkladů: jogurt zkameněl za šestnáct minut, otep slámy za tři čtvrtě hodiny, zatímco bonbony zvané žužú potřebovaly ke zkamenění půl dne. Žádný předmět však neodolal brumbaleckým vodám déle než dvacet čtyři hodiny.

To vše žáci Kopyto a Mňouk věděli, když se rozhodli ke své výpravě. I když fakta o vodě v Brumbalci jsou dostatečně známa široké veřejnosti, věřili, že přijdou na něco nového, co by naši i světovou vědu mohlo zajímat.

Výprava byla vzrušující i proto, že Brumbalec je potok neobyčejně divoký a prodírá se údolím, jehož srázy jsou porostlé neprostupnými křovinami, maliním, ostružiním a trsy žahavých, místy téměř dva metry vysokých kopřiv.

Proto také bylo zřejmé, že mohou být na Brumbalci místa a zákoutí, která ještě nikdo nezná. Aby je prozkoumali, připravili se žáci Kopyto a Mňouk opravdu důkladně. Oblékli si celtové zelené kombinézy a na nohy si obuli holínky. Jelikož po březích Brumbalce nelze postupovat a ve vodě by jim zkameněla obuv, rozhodli se, že budou poskakovat po kamenech, které z potoka vyčnívají. Tím pádem měli ovšem větší možnosti než profesoři z Oxfordu, kteří se jakémukoliv poskakování tvrdošíjně bránili. Žáci Kopyto a Mňouk však poskakovali rádi, není tedy divu, že jim nebylo zatěžko poskakovat v zájmu vědy. A tak se vydali na cestu, na které mělo dojít k senzačnímu odhalení.

Poskakovali asi dvě hodiny, míjejíce spoustu zajímavých, ba přímo pozoruhodných věcí. Na dně potoka viděli zkamenělé listy, větvičky, ale i žáby a několik ryb. Šlo zřejmě o ryby, které z řeky otrávené fenolem hledaly spásu v Brumbalci, a přepočítaly se.

O kus dál našli žáci Kopyto a Mňouk zkamenělou veverku, držící v pracičkách kousek zkamenělé muchomůrky. Nejspíš se opojnou houbou přivedla do nálady, v opojení vrávorala po břehu, uklouzla a spadla do potoka. Což se jí stalo osudným. A nyní se oba mladí badatelé dostali do zákrutu, který vypadal obzvláště divoce. Keře a rostliny neobyčejně příšerného vzhledu se nakláněly z břehů nad potok, jako by střežily nějaké strašlivé tajemství a varovaly každého vetřelce před vstupem do těchto míst.

„Tady snad ještě nestanula lidská noha,“ vydechl žák Kopyto.

„A jestli, tak je to už hodně dávno,“ řekl žák Mňouk. „Určitě ne letos. Mám takový dojem, že dneska zažijeme nějaké dobrodružství.“

Prodírali se spletí větví, nezapomínajíce přitom poskakovat.

A když minuli třetí vykotlanou vrbu, šestou dutou olši a devátý svítící pařez, strnuli a zachvěli se děsem. Uprostřed potoka, téměř po pás ve vodě, stál zkamenělý člověk. Urputně zíral před sebe do vody, jako by ještě sledoval vlastní pravici, která jsouc ponořena pod vodou svírala zkamenělý zouvák. Žáci Kopyto a Mňouk vytušili, že se zde odehrála tragédie, s níž je nutno seznámit bezpečnost. Zanechali dalšího bádání a urychleně poskakovali k domovu. Měli plnou hlavu nečekaného nálezu a celou cestu se o něm bavili.

„Možná že je to pravěký člověk,“ mínil žák Kopyto.

„Nejsem si jist,“ řekl žák Mňouk, „jestli pravěcí lidé měli brýle, kravaty a zouváky.“

Za takovýchhle úvah doskákali k rodnému městečku a okamžitě se vydali na stanici Veřejné bezpečnosti. Tam vše sdělili nadporučíkovi Ošmerovi, který je velice pozorně vyslechl.

„To je zajímavý objev, chlapci. Gratuluji vám,“ řekl potom, „neboť zkamenělé pány se zouvákem nenacházíme každý den. Je ovšem nutno zavolat posilu, protože zkamenělý pán váží přinejmenším tolik jako mramorová socha v životní velikosti, a s takovýmto nákladem nehodlám poskakovat potokem.“

Okamžitě začal někam telefonovat a výsledek se brzy dostavil. Za necelou hodinu přiletěl policejní vrtulník, přijal do svých útrob nadporučíka Ošmeru i žáky Kopyta a Mňouka a odletěl proti proudu potoka Brumbalce.

„Veďte nás, chlapci,“ řekl pilot, „já nemám v hledání zkamenělých pánů žádné zkušenosti.“

„Támhle za tou zátočinou to je!“ vykřikl žák Mňouk.

Vrtulník zakroužil nad označeným místem – a skutečně! Pán stál ve vodě přesně tak, jak to chlapci popsali. Vrtulník přistál v koruně jedné vrby a příslušníci záchranné čety zahájili práci. Ovázali zkamenělého pána lany a vtáhli ho na palubu i se zouvákem. Stala se přitom ovšem malá nehoda, neboť pánovi sklouzly do vody brýle.

Ty nemohly být pohřešovány. Potopil se pro ně statečný staršina Bouzek, riskuje vlastní zkamenění. Všechno však dobře dopadlo a vrtulník se mohl vydat na zpáteční cestu do městečka.

„Znáte toho pána?“ ptal se chlapců nadporučík Ošmera, ukazuje na muže se zouvákem, „já mám takový dojem, že mi někoho připomíná!“ Ve skutečnosti mu ovšem připomínal pomník Karoliny Světlé, neboť měl přesně tutéž barvu.

„Mně nepřipomíná nikoho,“ řekl žák Kopyto.

„Mně taky ne,“ připojil se žák Mňouk.

Nezbylo, než aby se nadporučík Ošmera dal do důkladného pátrání. Chodil dům od domu po městečku a okolí a ptal se, jestli se neztratil někdo se zouvákem. Dozvěděl se, že pouze v obci Šlohánky zmizely tři slepice, avšak bez zouváku. Zdálo se, že bezpečnost je v koncích. Když však bylo nejhůř, přispěchali znovu na pomoc žáci Kopyto a Mňouk. Navštívili nadporučíka a poradili mu, aby muže se zouvákem vystavil na náměstí vedle kašny. Třeba ho někdo z občanů pozná.

„To nejde,“ bránil se Ošmera, „nemohu přece mrtvolu postavit na veřejné prostranství! Co by tomu řekli cizinci?“

„Mohli bychom tvrdit, že je to obrozenecký básník Květoslav Lesklolunný,“ řekl žák Mňouk, „ten se přece u nás narodil.“

„Dobrá,“ souhlasil nadporučík, „ale abych byl z obliga, udělejte mi cedulku s jeho hodnocením, kterou mu pověsíme na prsa.“

Neuplynulo ani půl dne a muž se zouvákem stál uprostřed náměstí.

Na prsou se mu skvěla tato cedulka:

KVĚTOSLAV LESKLOLUNNÝ,

narozen 8. III. 1789 zde,

zemřel 6. VI. 1838 tamtéž.

Význačný básník a bojovník proti kléru.

Lidé měli radost z nového pomníku a říkali, že by se nemělo zapomínat ani na malíře Vratislava Žahourka, který byl tak srostlý s tímto krajem, že zemřel mlád na uštknutí místní zmije. I cizinci si Květoslava Lesklolunného se zájmem prohlíželi a byli spokojeni. Pouze jistý Francouz prohlásil, že nechápe, proč se obrozeneckých básníků využívá k propagaci zouváků. Opodál stál opřen o kašnu nadporučík Ošmera a dával pozor, jestli muže se zouvákem někdo z občanů přece jen nepozná. A jelikož trpělivost přináší růže, dočkal se.

V neděli odpoledne, krátce po půl čtvrté, se u pomníku zastavil starý šedivý muž.

„Ale můj bože,“ vykřikl, „to přece není Květoslav Lesklolunný! To je, nemohu se mýlit, kolega Pyšvejc!“

„Račte se mnou,“ řekl mu nadporučík Ošmera, „zdá se, že budete moci vydat důležité svědectví.“ A vedl šedovlasého muže na stanici. Tam se dozvěděl tu otřesnou pravdu.

„Jsem profesor přírodopisu Brabouk,“ řekl mu šedivý muž, „dnes již ovšem v důchodu. V listopadu mi bude dvaasedmdesát. Na zdejším gymnasiu jsem učil od roku 1933, stejně jako kolega Pyšvejc, který byl matematik. Žáci ho neměli rádi a my profesoři, přiznám se, rovněž ne. Byl to zlý, urputný člověk, který neznal nic jiného než matematiku. Mne, myslím, obzvláště neměl v lásce. Proto ho velice ranilo, když jsem v roce 1936 objevil tajemství potoka Brumbalce, o nějž se záhy začal zajímat celý svět. Prohlašoval, že to je humbuk, že se podvodem snažím udělat kariéru a že jediná nesporná věda je matematika. Chtěl jsem ho přesvědčit. Ukazoval jsem mu nádherně zkamenělou růži, mával jsem mu před nosem zkamenělou utěrkou, ale marně. Opovržlivě se usmíval a říkal, že bůhvíkde jsem to sebral. A že si takové věci dokáže sehnat taky. Když se ovšem do našeho městečka dostavil osobně sám pan profesor Granger, když přijeli slovutní páni z Oxfordu a ze Sorbonny, to už jenom chodil, bouchal dveřmi a skřípal zuby. Jednou jsem ho slyšel, jak si sám pro sebe huhlá: ‚To bych rád věděl, jak to ten zatracený přírodopisec dělá! To je eskamotér, a ne vědec! Ano, ano, je to docela obyčejný manipulátor a pouťový kouzelník! Zatímco jiní tahají z cylindru králíky, on tahá z Brumbalce zkamenělé růže! Ale já na ten podvod přijdu. To budou koukat pánové učenci, až toho taškáře odhalím! Úplně ho ve městě i na celém světě znemožním!‘ Kolega Pyšvejc byl zcela prosycen zlobou. Mně to ovšem tehdy příliš nevadilo, neboť jsem byl obklopen spoustou nových přátel z vědeckého světa. Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, když kolega Pyšvejc jednoho dne zmizel. Domníval jsem se, že nemohl unést svou závist a bez rozloučení se odstěhoval do jiného kraje. Nikomu se zde po něm nestýskalo a já jsem si na něho vzpomněl zřídkakdy. Teprve dnes jsem se s ním setkal po téměř třiceti letech, ale

to už jsem s ním nemohl mluvit.“

Po slovech profesora Brabouka bylo nadporučíkovi vše jasné. Mohl přistoupit k rekonstrukci činu.

Profesor Pyšvejc přibližně počátkem roku 1936 vydal se proti proudu Brumbalce, aby vyvrátil tvrzení přírodopisců. Vstoupil do vody a ponořil do ní zouvák, aby se přesvědčil, jestli a za jak dlouho zkamení. Se zouvákem však začaly profesorovi kamenět i boty, ponožky a kalhoty. Profesor chtěl opustit potok, ale to již nebylo možné, neboť těžká obuv a oděv ho táhly ke dnu. Postupně byl obalován solemi a minerály, až zkameněl celý, včetně zouváku. Zůstal trčet v potoce, jak ho žáci Kopyto a Mňouk našli, když se vydali na svou dobrodružnou pouť.

Po tomto zjištění byl matematik Pyšvejc převezen do městského muzea, kde stojí dodnes vedle husitských sudlic. Na jeho místě na náměstí byl vztyčen skutečný pomník Květoslava Lesklolunného a jménem malíře Vratislava Žahourka byly nazvány alespoň městské sady. Žáci Kopyto a Mňouk byli veřejně pochváleni ředitelem školy, předsedou rodičovského sdružení a velitelem požárníků. Taktéž obdrželi každý po hodnotné knize. Na závěr slavnosti

řekl ředitel Palec mimo jiné:

„Tento případ budiž pro nás výstrahou i poučením! Ztratí-li se někdy učitel nebo profesor, ať už se zouvákem, či bez něho, hledejme ho hned, a ne až po třiceti letech!“

© Miloslav Švandrlík – dědicové c/o DILIA, 1973

Illustrations © Jiří Winter Neprakta, heir, 1973

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

ISBN 978-80-7505-964-2