nové knihy: Lara Dearmanová: Ďáblův spár

Novinářka Jennifer Doreyová se po několika letech pobytu v Londýně vrací na rodný ostrov Guernsey, aby si uspořádala život a našla ztracený klid. Začne pracovat v místních novinách a těší se, že v poklidném kraji, kde se zná každý s každým, bude psát o místní politice a třeba se i trochu nudit. Když se však jednoho podzimního večera na pláži objeví tělo psychicky labilní utonulé dívky a policie chce případ uzavřít jako zjevnou sebevraždu, Jennifer to nedá a pustí se do pátrání. Díky své houževnatosti odhalí sérii nápadně podobných úmrtí, k nimž na Guernsey za posledních padesát let došlo, a přiměje ke spolupráci i Michaela Gilberta, zasloužilého policejního inspektora těsně před penzí. Je možné, že na ostrově už padesát let řádí sériový vrah a nikdo si toho nevšiml?

Lara Dearmanová se narodila a vyrostla na ostrově Guernsey, který je součástí Normanských ostrovů. Později se přestěhovala do Velké Británie, na Sussexské univerzitě vystudovala mezinárodní vztahy a francouzštinu, nějakou dobu pracovala ve finančnictví a poté začala studovat tvůrčí psaní na londýnské St. Mary’s University. Ďáblův spár je Lařin první román, snoubí se v něm její láska ke guernseyským mýtům a folkloru se zájmem o detektivní romány a téma sériových vrahů.

„Ostrov Guernsey, kde se román odehrává, je zároveň krásný i smrtící a v těchto ohromujících kulisách se odvíjí ambiciózní příběh provázaný s místními tradicemi a folklorem. Lara je vášnivá čtenářka detektivek, ráda si pohrává s žánrovými konvencemi, mistrně splétá zločiny z minulosti i přítomnosti a vypráví příběh z pohledu tří postav,“ napsal o knize nakladatelský redaktor Sam Eades.

A spisovatelka Karen Dionneová k tomu dodává: „Dearmanová vtahuje čtenáře podmanivými postavami i čtivým textem do propletené pavučiny tajemství. Hromady lží a nečekaná propojení jej udržují v napětí až do samého konce.“

V českém překladu Petra Johana Poncarová vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Vrchní inspektor Michael Gilbert nebyl náchylný k pláči. Plakal v nemocnici, když mu podali jeho malou dcerku Ellen zabalenou ve žluté přikrývce, se svraštělým obličejíkem a rudýma ručičkama, a ona se snažila vykroutit ze zavinovačky. Otřel si oči hřbetem ruky dřív, než si toho všimla Sheila nebo porodní asistentka. O osmnáct let později plakal, když Ellen zemřela. Jenom trošku. A ne hned, když se to dozvěděl. To byl chladný a oči měl suché. Otupělý, to je nejspíš to správné slovo, ačkoliv mu trvalo celé roky, než si to uvědomil, než si připustil, že trpěl šokem, a ne nedostatkem citu. Bylo tedy překvapivé, že teď ronil obří slzy nad mrtvým tělem někoho, koho vůbec neznal. Tentokrát se je neobtěžoval otírat. Byla tma a nikdo se nedíval.

Podařilo se mu vyslovit několik odměřených rozkazů a odehnat všechny čumily, kteří se shromáždili na mysu a mávali telefony ve snaze nafilmovat, co se děje dole. Měli je odehnat hned, pomyslel si Michael. To poslední, co potřebovali, byly fotky té mrtvé holky všude na internetu. Řekl tomu rozevlátému strážmistrovi, který byl na místě činu jako první a právě zadupával do země veškeré případné stopy, aby přinesl policejní pásku a místo činu ohradil. A pak se na ni pořádně podíval.

Byla krásná. Podle jeho odhadu jí nemohlo být víc než dvacet. Tak bledá. Bílá pleť. Promodralé rty. Měla na sobě tričko s krátkým rukávem. Na pravém předloktí spatřil nějaké čáry. Dřepl si vedle ní. Škrábance. Ne, byly hlubší. Jizvy. Nepochybně záměrné řezné rány. Vypadaly čerstvě. Vytáhl telefon a vyfotil si detailní záběr. Nahmatal v kapse propisku a jemně s ní dívce odhrnul prameny vlasů z tváře.

Pořídil několik dalších snímků. Pak poodstoupil a rozhlížel se po nějakém kabátu. Bylo příliš chladno na to, aby byla venku jen tak. A jakoby v reakci na to mu chladný větřík nadzdvihl bundu a převál mu přes botu hrst suchých listů. Vypadala tak zkřehle. A na těch tvrdých oblázcích se jí muselo hrozně nepohodlně ležet. Chtěl ji zabalit do měkké žluté přikrývky a odnést domů k mamince.

Na místě byly dvě svědkyně. Jedna z nich byla hysterická. Běžkyně se všemi nejmódnějšími doplňky, která si pozdě večer vyrazila ven. Vypravila ze sebe svědectví, pak málem omdlela a potom ji, zabalenou v hliníkové fólii, odvezla sanitka, jako by právě doběhla maraton. Ta druhá byla mnohem zajímavější. Žena s hranatým obličejem. Přitažlivá, ale ne vysloveně hezká. Výrazná, to bylo to správné slovo. Vysoká, s hustými blond, sluncem vyšisovanými vlasy staženými do culíku a ostrým pohledem inteligentních očí. Podala krátké, ale podrobné svědectví. Jennifer Doreyová. Novinářka. Pokud se nepletl, dcera Charlieho Doreye. Nezmínil se o tom. Za jednu noc si toho užila až dost.

Když vztyčili stan a uvnitř začala pracovat forenzní jednotka, šel se Michael projít podél pobřeží. Příliv se přikrádal blíž. Budou muset pracovat rychle.

Díval se na loďky kotvící v přístavu, černé stíny na vodě, obrysy rýsující se ve slabém měsíčním svitu. Ta dívka byla nejspíš na jedné z nich, napadlo ho, přepadla přes okraj, možná byla opilá, a pak ji moře vyplavilo na břeh. Teenageři si občas na prázdných loďkách dávali schůzky. Už jim volalo hodně majitelů loděk, kteří v neděli ráno našli na palubě prázdné plechovky od piva a použité kondomy. Ale to bylo ve městě, kde mohli jenom přeskočit branku kotviště a přijít rovnou k loďce. Sem si člověk musel loďku dotáhnout. A v okolí hradu byla spousta skrytých míst vhodných na rychlovku, takže proč se namáhat? Možná byla na loďce někde jinde a spadla přes palubu. Je to možnost. Možná si vyjela na pozdní večerní rybaření, ale rozhodně na to nebyla oblečená. A někdo by jim určitě zavolal, už by dávno probíhalo pátrání a záchranná akce — a on o ničem takovém neslyšel.

Pokud ovšem nebyla sama. A existuje jen málo důvodů, proč by se za takové studené noci mladá žena potloukala sama u moře.

Sebevražda. Je jich víc, než si lidé většinou myslí. Nebo alespoň víc, než si chtějí přiznat. V některých letech až čtyři nebo pět. Většinou muži ve středním věku, ale už měli i slušnou řádku dospívajících. Napadlo ho, že to možná souvisí s tím přechodem. Z dítěte v dospělého. Z mládí do stáří. Těžká období. Utopit se byl oblíbený způsob. Pomyslel si, že je to svým způsobem příhodné, když se ostrovan odevzdá moři. A řekl by, že by to sedělo k dramatickým sklonům, které dospívající dívky mívají.

Přitáhl si kabát. Existovaly pohodlnější způsoby, jak skoncovat se životem. Přinejmenším teplejší. Zamyslel se nad nimi. První tělo, které viděl po Ellenině smrti, se houpalo ve dveřích do kuchyně v jedné chalupě v Saint Martin’s. Nějaký chlapík, kterého opustila žena i s dětmi. Zatracený pitomec, napadlo Michaela, zabít se, když měl rodinu jen pár mil od sebe, když pořád mohl milovat svoje děti, objímat je, povídat si s nimi a dívat se, jak vyrůstají. Michael chodil po stanici celý zuřivý ještě celé dny, a neuvědomil si, dokud už v sobě neměl deset piv na jednom ze svých stále pravidelnějších flámů, že necítí hněv. Byla to závist.

Vydal se ke stanu, kde teď bylo pod policejními lampami světlo jako ve dne. Pláž byla většinou hrubá, pokrýval ji štěrkový písek a oblázky, jen nahoře ji doplňoval pás jemného písku a za ním se táhl travnatý mys. Tahle pláž nepatřila zrovna k turistickým atrakcím. Byla malá, zarostlá a nacházela se příliš blízko skládky. Za teplých dní, když vítr vál tím správným směrem, to člověk cítil — sladký, travnatý pach. Chodíval tam s Ellen, když byla ještě malá, a pokaždé, když to ucítili, se zeptal: „To tak smrdíš ty?“ a ona se rozchechtala. Usmál se.

Tohle byla spíš pláž pro místní. Rybářský přístav, nic nóbl. Nic jako ta městská kotviště vedle obchodů a nočních podniků v Saint Peter Portu nebo marina v Beaucette o kus dál na pobřeží, s humří restaurací a barem, který se specializoval na šampaňské. Ale bylo to tam hezké. Svérázné a malebné. Mezi oblázky zahlédl záblesk zelené. Mořem omleté sklo. Kousky rozbité lahve, které vlny ohladily do jemných neprůhledných kamínků. Sehnul se a jeden zdvihl. Byl to pěkný kousek, velký jako padesátipence, hedvábně hladký a chladný na omak. Přejel po něm palcem a pak si ho schoval do kapsy.

Forenzní jednotka už byla skoro hotová. Slyšel, jak si zapínají tašky. Strčil dovnitř hlavu.

„Jak to jde, mládenci?“

„Už skoro končíme. Nasbírali jsme pár cigaretových špačků. Jestli jste tu skončil, tak ji odvezeme.“

Znovu se na ni podíval a zarazilo ho, jak poklidně vypadá. Jako by si jenom lehla, chtěla si na chvíli odpočinout a chystala se zase vstát. Rozhodně nebyla ve vodě dlouho.

Podruhé tu noc si vzpomněl na Charlieho Doreye. Co dokáže moře s člověkem udělat. Lidé mají za to, že tělo pluje, ale to není pravda, ne hned. Potopí se, klesne až na mořské dno a znovu se vynoří teprve po několika dnech rozkladu, nadmuté plyny. Když dopluje na hladinu, maso už je zelené a odlupuje se a odpadává z rukou a nohou. Říká se tomu svlékání kůže. A to se týká jen těch částí, jež nic nesnědlo. Těch, které neokusovala ryba, co člověk může týž týden dostat na talíři.

V tu chvíli byl skoro vděčný, že tahle mrtvola má oči v důlcích a maso na kostech.

ISBN 978-80-7577-252-7

nové knihy

sobota 3. března 2018

Lara Dearmanová: Ďáblův spár

Žádné komentáře:

Okomentovat