sobota 3. března 2018

Lara Dearmanová: Ďáblův spár





Novinářka Jennifer Doreyová se po několika letech pobytu v Londýně vrací na rodný ostrov Guernsey, aby si uspořádala život a našla ztracený klid. Začne pracovat v místních novinách a těší se, že v poklidném kraji, kde se zná každý s každým, bude psát o místní politice a třeba se i trochu nudit. Když se však jednoho podzimního večera na pláži objeví tělo psychicky labilní utonulé dívky a policie chce případ uzavřít jako zjevnou sebevraždu, Jennifer to nedá a pustí se do pátrání. Díky své houževnatosti odhalí sérii nápadně podobných úmrtí, k nimž na Guernsey za posledních padesát let došlo, a přiměje ke spolupráci i Michaela Gilberta, zasloužilého policejního inspektora těsně před penzí. Je možné, že na ostrově už padesát let řádí sériový vrah a nikdo si toho nevšiml?
Lara Dearmanová se narodila a vyrostla na ostrově Guernsey, který je součástí Normanských ostrovů. Později se přestěhovala do Velké Británie, na Sussexské univerzitě vystudovala mezinárodní vztahy a francouzštinu, nějakou dobu pracovala ve finančnictví a poté začala studovat tvůrčí psaní na londýnské St. Mary’s University. Ďáblův spár je Lařin první román, snoubí se v něm její láska ke guernseyským mýtům a folkloru se zájmem o detektivní romány a téma sériových vrahů.
„Ostrov Guernsey, kde se román odehrává, je zároveň krásný i smrtící a v těchto ohromujících kulisách se odvíjí ambiciózní příběh provázaný s místními tradicemi a folklorem. Lara je vášnivá čtenářka detektivek, ráda si pohrává s žánrovými konvencemi, mistrně splétá zločiny z minulosti i přítomnosti a vypráví příběh z pohledu tří postav,“ napsal o knize nakladatelský redaktor Sam Eades.
A spisovatelka Karen Dionneová k tomu dodává: „Dearmanová vtahuje čtenáře podmanivými postavami i čtivým textem do propletené pavučiny tajemství. Hromady lží a nečekaná propojení jej udržují v napětí až do samého konce.“
V českém překladu Petra Johana Poncarová vydává nakladatelství Host.



Ukázka z knihy:

Vrchní inspektor Michael Gilbert nebyl náchylný k pláči. Pla­kal v nemocnici, když mu podali jeho malou dcerku Ellen zabalenou ve žluté přikrývce, se svraštělým obličejíkem a ru­dýma ručičkama, a ona se snažila vykroutit ze zavinovačky. Otřel si oči hřbetem ruky dřív, než si toho všimla Sheila nebo porodní asistentka. O osmnáct let později plakal, když Ellen zemřela. Jenom trošku. A ne hned, když se to dozvěděl. To byl chladný a oči měl suché. Otupělý, to je nejspíš to správné slovo, ačkoliv mu trvalo celé roky, než si to uvědomil, než si připustil, že trpěl šokem, a ne nedostatkem citu. Bylo tedy překvapivé, že teď ronil obří slzy nad mrtvým tělem někoho, koho vůbec neznal. Tentokrát se je neobtěžoval otírat. Byla tma a nikdo se nedíval.
Podařilo se mu vyslovit několik odměřených rozkazů a odehnat všechny čumily, kteří se shromáždili na mysu a mávali telefony ve snaze nafilmovat, co se děje dole. Měli je odehnat hned, pomyslel si Michael. To poslední, co po­třebovali, byly fotky té mrtvé holky všude na internetu. Řekl tomu rozevlátému strážmistrovi, který byl na místě činu jako první a právě zadupával do země veškeré případ­né stopy, aby přinesl policejní pásku a místo činu ohradil. A pak se na ni pořádně podíval.
Byla krásná. Podle jeho odhadu jí nemohlo být víc než dvacet. Tak bledá. Bílá pleť. Promodralé rty. Měla na sobě tričko s krátkým rukávem. Na pravém předloktí spatřil ně­jaké čáry. Dřepl si vedle ní. Škrábance. Ne, byly hlubší. Jiz­vy. Nepochybně záměrné řezné rány. Vypadaly čerstvě. Vy­táhl telefon a vyfotil si detailní záběr. Nahmatal v kapse propisku a jemně s ní dívce odhrnul prameny vlasů z tváře.
Pořídil několik dalších snímků. Pak poodstoupil a rozhlížel se po nějakém kabátu. Bylo příliš chladno na to, aby byla venku jen tak. A jakoby v reakci na to mu chladný větřík nadzdvihl bundu a převál mu přes botu hrst suchých lis­tů. Vypadala tak zkřehle. A na těch tvrdých oblázcích se jí muselo hrozně nepohodlně ležet. Chtěl ji zabalit do měkké žluté přikrývky a odnést domů k mamince.
Na místě byly dvě svědkyně. Jedna z nich byla hysterická. Běžkyně se všemi nejmódnějšími doplňky, která si pozdě večer vyrazila ven. Vypravila ze sebe svědectví, pak málem omdlela a potom ji, zabalenou v hliníkové fólii, odvezla sa­nitka, jako by právě doběhla maraton. Ta druhá byla mno­hem zajímavější. Žena s hranatým obličejem. Přitažlivá, ale ne vysloveně hezká. Výrazná, to bylo to správné slovo. Vy­soká, s hustými blond, sluncem vyšisovanými vlasy stažený­mi do culíku a ostrým pohledem inteligentních očí. Podala krátké, ale podrobné svědectví. Jennifer Doreyová. Novi­nářka. Pokud se nepletl, dcera Charlieho Doreye. Nezmínil se o tom. Za jednu noc si toho užila až dost.
Když vztyčili stan a uvnitř začala pracovat forenzní jed­notka, šel se Michael projít podél pobřeží. Příliv se přikrá­dal blíž. Budou muset pracovat rychle.
Díval se na loďky kotvící v přístavu, černé stíny na vodě, obrysy rýsující se ve slabém měsíčním svitu. Ta dívka byla nejspíš na jedné z nich, napadlo ho, přepadla přes okraj, mož­ná byla opilá, a pak ji moře vyplavilo na břeh. Teenageři si ob­čas na prázdných loďkách dávali schůzky. Už jim volalo hod­ně majitelů loděk, kteří v neděli ráno našli na palubě prázdné plechovky od piva a použité kondomy. Ale to bylo ve městě, kde mohli jenom přeskočit branku kotviště a přijít rovnou k loďce. Sem si člověk musel loďku dotáhnout. A v okolí hra­du byla spousta skrytých míst vhodných na rychlovku, takže proč se namáhat? Možná byla na loďce někde jinde a spadla přes palubu. Je to možnost. Možná si vyjela na pozdní večer­ní rybaření, ale rozhodně na to nebyla oblečená. A někdo by jim určitě zavolal, už by dávno probíhalo pátrání a záchran­ná akce — a on o ničem takovém neslyšel.
Pokud ovšem nebyla sama. A existuje jen málo důvodů, proč by se za takové studené noci mladá žena potloukala sama u moře.
Sebevražda. Je jich víc, než si lidé většinou myslí. Nebo alespoň víc, než si chtějí přiznat. V některých letech až čty­ři nebo pět. Většinou muži ve středním věku, ale už měli i slušnou řádku dospívajících. Napadlo ho, že to možná sou­visí s tím přechodem. Z dítěte v dospělého. Z mládí do stáří. Těžká období. Utopit se byl oblíbený způsob. Pomyslel si, že je to svým způsobem příhodné, když se ostrovan odevzdá moři. A řekl by, že by to sedělo k dramatickým sklonům, které dospívající dívky mívají.
Přitáhl si kabát. Existovaly pohodlnější způsoby, jak skon­covat se životem. Přinejmenším teplejší. Zamyslel se nad nimi. První tělo, které viděl po Ellenině smrti, se houpalo ve dveřích do kuchyně v jedné chalupě v Saint Martin’s. Nějaký chlapík, kterého opustila žena i s dětmi. Zatracený pitomec, napadlo Michaela, zabít se, když měl rodinu jen pár mil od sebe, když pořád mohl milovat svoje děti, objímat je, povídat si s nimi a dívat se, jak vyrůstají. Michael chodil po stanici celý zuřivý ještě celé dny, a neuvědomil si, dokud už v sobě neměl deset piv na jednom ze svých stále pravidelnějších flámů, že necítí hněv. Byla to závist.
Vydal se ke stanu, kde teď bylo pod policejními lampa­mi světlo jako ve dne. Pláž byla většinou hrubá, pokrýval ji štěrkový písek a oblázky, jen nahoře ji doplňoval pás jem­ného písku a za ním se táhl travnatý mys. Tahle pláž ne­patřila zrovna k turistickým atrakcím. Byla malá, zarostlá a nacházela se příliš blízko skládky. Za teplých dní, když vítr vál tím správným směrem, to člověk cítil — sladký, travna­tý pach. Chodíval tam s Ellen, když byla ještě malá, a po­každé, když to ucítili, se zeptal: „To tak smrdíš ty?“ a ona se rozchechtala. Usmál se.
Tohle byla spíš pláž pro místní. Rybářský přístav, nic nóbl. Nic jako ta městská kotviště vedle obchodů a nočních podni­ků v Saint Peter Portu nebo marina v Beaucette o kus dál na pobřeží, s humří restaurací a barem, který se specializoval na šampaňské. Ale bylo to tam hezké. Svérázné a malebné. Mezi oblázky zahlédl záblesk zelené. Mořem omleté sklo. Kous­ky rozbité lahve, které vlny ohladily do jemných neprůhled­ných kamínků. Sehnul se a jeden zdvihl. Byl to pěkný kou­sek, velký jako padesátipence, hedvábně hladký a chladný na omak. Přejel po něm palcem a pak si ho schoval do kapsy.
Forenzní jednotka už byla skoro hotová. Slyšel, jak si za­pínají tašky. Strčil dovnitř hlavu.
„Jak to jde, mládenci?“
„Už skoro končíme. Nasbírali jsme pár cigaretových špač­ků. Jestli jste tu skončil, tak ji odvezeme.“
Znovu se na ni podíval a zarazilo ho, jak poklidně vypa­dá. Jako by si jenom lehla, chtěla si na chvíli odpočinout a chystala se zase vstát. Rozhodně nebyla ve vodě dlouho.
Podruhé tu noc si vzpomněl na Charlieho Doreye. Co do­káže moře s člověkem udělat. Lidé mají za to, že tělo pluje, ale to není pravda, ne hned. Potopí se, klesne až na mořské dno a znovu se vynoří teprve po několika dnech rozkladu, nadmuté plyny. Když dopluje na hladinu, maso už je zelené a odlupuje se a odpadává z rukou a nohou. Říká se tomu svlékání kůže. A to se týká jen těch částí, jež nic nesnědlo. Těch, které neokusovala ryba, co člověk může týž týden dostat na talíři.
V tu chvíli byl skoro vděčný, že tahle mrtvola má oči v důlcích a maso na kostech.


Copyright © Lara Dearman, 2017
All rights reserved
Cover pictures © martinm303 / Depositphoto (Rocks); haraldmuc / depositphoto (Coast); Blacksheep (Girl)
Cover design © www.blacksheep-uk.com
Translation © Petra Johana Poncarová, 2018
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018
ISBN 978-80-7577-252-7

Lara Dearmanová /FOTO: © Jane Goodrich

Žádné komentáře:

Okomentovat