„Hýbeme se buď málo, nebo špatně a pohyb se vytrácí nejen ze
života, ale i z medicíny,“ tvrdí profesor Pavel Kolář, renomovaný fyzioterapeut,
který už třicet let působí na poli rehabilitační medicíny, potažmo i té
sportovní. V důmyslném soustrojí lidského těla a mysli se snaží najít skutečné
příčiny, které ho porouchaly, a správnou léčbou navrátit pacientům ztracené
zdraví.
V knižním rozhovoru s novinářkou Renatou Červenkovou
vysvětluje základní principy lidského pohybu a jeho vývoje a také roli, jakou v
něm sehrává náš mozek, a třeba i špatné geny, stres, přetěžování, neuspokojivé
vztahy, absence spirituality, touha „užívat si“... Odhaluje překvapivé
souvislosti, neboť v našem organismu se nic neděje náhodně, jak se nám, laikům,
často zdá. Proč nás bolí rameno, když máme nádor plic? Proč sušinka uveze na
kolečku víc než kulturista? Proč magnetická rezonance nic neobjeví, i když nás
záda pekelně bolí? Proč je někdo pohybově šikovnější než ti druzí? Proč si
tsunami fotíme, místo abychom před ní utíkali?
Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. (* 1963) vystudoval obor
Tělesná výchova a rehabilitace na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity
Karlovy v Praze. Po promoci v roce 1987 nastoupil na Kliniku rehabilitace
Fakulty dětského lékařství v Motole, přejmenovanou později na Kliniku
rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK, kterou od roku 1999 jako
přednosta vede. Založil zde bakalářské a magisterské studium oboru
fyzioterapie, od roku 2008 působí ve funkci proděkana. V roce 2012 byl jmenován
profesorem Univerzity Karlovy. Zabývá se především pohybovou patologií dětí. Je
autorem diagnostického a terapeutického konceptu Dynamická neuromuskulární
stabilizace (DNS), vycházejícího z vývojové kineziologie, který uplatňuje i ve
svých dvou Centrech pohybové medicíny. Přednáší o něm také na univerzitách a v
kurzech doma i po celém světě. Kromě
toho se věnuje sportovní medicíně: má zásluhu na diagnostice i léčbě řady
špičkových sportovců a týmů. Spolupracuje s několika nadacemi a charitativními
organizacemi. Od roku 1998 je stálým členem prezidentských lékařských konzilií.
Renata Červenková (* 1950) pracovala jako novinářka v
týdeníku Mladý svět, deníku Mladá fronta Dnes, v časopisech Marianne a Reader’s
Digest. Jako publicistka se věnuje zejména oblasti medicíny.
Knihu vydává nakladatelství Vyšehrad v edici rozhovorů.
Ukázka z knihy:
Rehabilitace přichází
na řadu tehdy, když v našem těle něco pohybově nefunguje tak, jak má, když se
něco odchýlí od ideálu, a je jedno, jestli je nám teprve pár měsíců nebo
osmdesát let. Jak se ale náš pohyb vyvíjí v ideálním případě? Co všechno se v
nás musí stát, abychom mohli udělat první – a správný – krok do života? A v čem
se vlastně lišíme od ostatních savců, pane profesore?
My, lidé, se oproti zvířatům rodíme se značně nezralým
mozkem. Takové hříbě, slůně nebo štěně začne už chvilku po narození běhat a
jeho motorické funkce jsou tak zralé záhy. U člověka ovšem probíhá vývoj
několik let. Trvá nám přes rok, než vůbec začneme chodit, a na to, abychom
mohli psát, dobře mluvit a používat jemnou motoriku, musíme čekat zhruba
dalších pět let. Náš mozek musí zkrátka uzrát.
Obalují se nervové dráhy, vytvářejí se nové spoje mezi nervovými
buňkami, začínají přibývat další a další chemické látky, které mezi nimi
přenášejí vzruchy.
Všechny tyto mozkové procesy i některé další se odrážejí v
takzvaných posturálních funkcích, tedy v držení těla a v jeho pohybu v
gravitačním prostoru. Lze to vyjádřit i opačně: vývoj držení těla a pohybových
funkcí je určitým zrcadlem vývoje mozku. Dítě tak v přesně stanoveném stupni
vývoje, tedy při určité zralosti mozku, začne zvedat hlavičku, sahat po hračce,
stavět se na všechny čtyři, sedět, vstávat… Není to tak, že by se jednoho rána
probudilo a řeklo si: dneska je mi pět měsíců, to už musím po hračce sáhnout
samo. K onomu konkrétnímu pohybu ho přivede mozek až ve chvíli, kdy se do
příslušného stadia dovyvine.
Pro nás je důležité, že z těchto motorických projevů můžeme
velmi přesně odečítat, zda se mozek vyvíjí správně nebo chybně. Tento způsob
vyšetření nám o něm v úvodu života prozradí mnohem víc než magnetická
rezonance, elektrofyziologická vyšetření či další moderní metody. Naše oko a
hmat, které při screeningu analyzují motorický projev dítěte, čímž vlastně
posuzují vývoj mozku, prostě zatím nahradit nelze.
Je tohle ten důvod,
proč rodiče nemají mrňata nutit k tomu, aby se už posadila nebo chodila?
Určitě. Pokud dítě posazujete nebo stavíte dřív, než je toho
schopné samo, má to důsledky na vývoj kostry – negativně to ovlivňuje vývoj
křivky páteře, kyčelních kloubů a
tak dále. K tomuto pohybu totiž dítě ještě nemá dostatečně vyvinutou posturu
neboli ještě není schopné držet tělo v oné poloze správně. Je to zkrátka
nezralá funkce na nezralé anatomii. Proto jsem odpůrcem používání všelijakých
chodítek a hopsadel v době, kdy dítě ještě samo nechodí: tím mu vlastně vytváříme
falešnou funkci. Nejdůležitější je spontánní vývoj, a tak je lepší, když dítě
udělá ten či onen pokrok později, ale v kvalitním pohybovém vzorci.
Jinak než zvířata se
nejspíš pohybujeme i proto, že máme jinou kostru, ne?
V tom je další obrovský rozdíl. Zvířecí mládě je sice také
malé, ale dál už jenom roste, kdežto člověk kromě růstu ještě tvaruje svůj
skelet. Žádná z našich kostí nemá po narození ani co do velikosti, ani co do
tvaru konečnou podobu. Vyvíjí se také jejich geometrie – zaúhlení, zakřivení.
Vezměme si třeba kost stehenní: během jejího několikaletého vývoje se utváří
úhel mezi krčkem a dlouhou částí, formuje se její torze, výběžky. Podobně se
zakřivuje páteř a tvaruje nožní klenba, hrudník… Podstatné při tom je, že
tvarování nezávisí pouze na samotné kosti. Významný vliv má motorická funkce,
především ta posturální, která se rozvíjí právě během vývoje našeho mozku. Jeho
vývoj je tedy přes posturální funkce propojen s vývojem naší anatomie.
Představuje to onen zcela zásadní princip: funkce se podílí na tvorbě orgánu
neboli mozek a svaly tvarují naše kosti.
Jestliže funkce orgán
formuje, může ho i deformovat?
Jistě, popíšu vám to třeba na příkladu pohybu jazyka. Každý
kojenec jím zhruba do čtyř měsíců pohybuje pouze dopředu a dozadu. Až poté se
přidá pohyb do stran, což se časově potkává s vývojem úchopu horní končetiny –
kam dítě sahá, tam otáčí i oči a jazyk. U dítěte s poškozeným mozkem ovšem tato
funkce zaostává: předozadní pohyby jazyka přetrvávají a ty do stran jsou
omezené. Následkem toho se chybně tvaruje měkké patro a vzniká takzvané gotické
patro, vyklenuté natolik, že to ztěžuje zpracovávání potravy v ústech, ale i
vývoj řeči, komunikace, učení. Tím, že je porušen formativní, tvořivý vliv
funkce, se u dětí s chybným pohybovým vývojem často objevují deformity kostí a
kloubů, například špatně tvarované až vykloubené kyčle, poruchy v kloubech
nohy, kolen a další charakteristické změny v tvaru kostí. V určité fázi vývoje
je dokonce nutné tyto deformity operovat. Většinou se operačně ovlivňují právě
svaly, to aby se změnilo působení sil na vývoj kostí a kloubů. V tomto směru má
také velký význam rehabilitace a protetika – s jejich pomocí ovlivňujeme
strukturu kostí a kloubů právě přes ovlivnění funkce.
Lze vůbec přírodě v
raném vývoji dítěte nějak pomoct?
Ano, nejlépe tím, že dítěti poskytneme prostor a dostatečné
emocionální podněty. Celý jeho posturální a lokomoční vývoj, tedy přemístění z
jedné polohy do druhé, se totiž odvíjí od zrakové orientace a je vždy spojen s
emocí. Motivační snahou dítěte je přiblížit se k objektu zájmu. Pokud k němu
přijde maminka, snaží se zachytit ji očima a pokaždé při tom automaticky změní
držení těla neboli posturu: opře se o předloktí a zvedne hlavičku. Tím se
spouští programová matrice vertikalizačních a základních pohybových vzorců.
Dítě se prostě chce za tím, co ho zajímá, dostat, proto je třeba, aby takových
podnětů mělo dostatek – a hlavně v tom by měla spočívat naše pomoc. Potom se
většinou bude vertikalizovat spontánně a správně. A pokud ne, potřebuje rehabilitaci.
Až se konečně samo
postaví a zakrátko i rozběhne, přestane už jeho klouby formovat funkce?
Tvořivý vliv funkce na naši anatomii trvá po celou dobu růstu,
protože síly působící na kostru se promítají do růstových chrupavek. Jakmile
dojde k nadměrnému nebo chybnému zatížení, ovlivní to i kosterní vývoj.
Podívejte se třeba na fotbalisty, kteří intenzivně kopou už odmala, jak se jim
tvarují nohy do O. U mladých tenistů nebo hokejistů zase často vidím, jak se
jim nadměrnou zátěží nevhodně vyvíjejí kyčle, kolena, páteř. Všechny sporty se
zkrátka otiskují do naší postury po svém. Když jdete po olympijské vesnici, tak
už ze způsobu chůze a tvaru těla sportovců poznáte, kdo jaký sport dělá. Stejné
je to ale u každé jiné činnosti, kterou děláme dlouhodobě – také u muzikantů
mnohdy z postury poznáte, na jaký hudební nástroj hrají.
Žádné komentáře:
Okomentovat