Jiří Plachý: Emil Boček. Strach jsem si nepřipouštěl

Životní příběh Emila Bočka je vpravdě fascinující. Narodil se roku 1923 v Brně, odkud odešel tajně na konci roku 1939, balkánskou cestou se dostal do Bejrútu. Jako vojín pěšího pluku se účastnil ústupových bojů ve Francii v létě 1940. V září 1940 byl již v Británii a přihlásil se k letectvu. Nejdříve sloužil jako mechanik u stíhacích strojů, v říjnu 1942 byl přijat do pilotního výcviku a mohl se tak stát jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů, kteří měli za sebou operační lety během druhé světové války. Byl přijat do RAF, nejdříve sloužil jako mechanik, poté jako pilot-stíhač u československé 310. stíhací perutě, za sebou má 26 operačních letů.

Kniha je založena na rozhovorech a vzpomínkách Emila Bočka. Historik Jiří Plachý se specializuje na problematiku československých vojáků působících v RAF.

Knihu vydává Jota (ISBN: 978-80-7565-275-1)

Ukázka z knihy:

PŘED VÁLKOU

Na svět jsem přišel rovné čtvrtstoletí před „Vítězným únorem“, 25. února 1923, v Tuřanech, které se čtyři roky před tím staly součástí Brna. V rodině nás bylo osm dětí. Čtyři holky, čtyři kluci. Nejstarší byl Honza, Marie, pak Růžena, Štěpánka, já, Františka, Franta a Jirka. Ten byl nejmladší, narodil se

v prosinci 1936. Dneska je z nich naživu poslední. Když mi byly čtyři nebo pět let, tatínek pracoval na stavbě viaduktu v Lipově u Uherského Hradiště, kde jsme byli s ním. Pamatuji si, že mě to táhlo do tamní kovárny. Bral jsem kováři, když se nedíval, kusy železa a házel je do potoka. Když se na to přišlo, tak se všichni divili, jak to, že se ten kluk nespálí. Ale já jsem na železo vždycky nejdřív plivnul,

a když nezasyčelo, tak jsem ho teprve vzal do ruky. Kovář si na mě pak jednou počíhal a polil mě vědrem studené vody. Tak jsem toho pak nechal. Jednou jsem tam přišel ke studni, která byla asi tři metry hluboká. Byla u ní tyč s háčkem, na které byl přidělaný hrnek. Jak jsem se tam nahýbal, tak jsem do ní spadl. Naštěstí šel okolo chlap, který tam skočil a zachránil mě. Když to tata zjistil, tak mi ještě nařezal. Za velké hospodářské krize se nám žilo všelijak, tata taky neměl práci a chodil z Tuřan do Brna na Cejl do vývařovny pro nezaměstnané pro polévku a chleba.

Můj tatínek pocházel z Kobeřic, jihozápadně od Brna. Měl tam dvě sestry. S jednou mluvil a s druhou ne. A za tou první jezdil vždycky na kole a já jsem tam za ním chodil už jako školák pěšky. Jednadvacet kilometrů. Tata byl zednický polír, za 1. světové války byl jako většina ostatních na vojně, myslím, že prošel ruskou frontu, ale dělal oficírům kuchaře, takže se ve zdraví vrátil. Vyprávěl, jak jednou zastřelil psa, vlčáka, protože si myslel, že jim chodí na maso. Stáhl ho, naložil a udělal důstojníkům. Všem to chutnalo. Asi za půl roku šel s pravdou ven, co to tenkrát bylo, ale nikdo si nakonec

nestěžoval.

Tatínek se ale nakonec stejně vysokého věku nedožil, zemřel v devětačtyřiceti letech. Tak trochu si za to mohl sám. Pracoval v Brně a jezdil i v zimě domů na kole. Na obědy chodil k nějakému kamarádovi do brněnské firmy Melkus, kde se vyráběly řemeny. Pracovaly tam samé ženské. A jednou, někdy začátkem prosince 1937, mu říkaly: „Jendo, měl by ses pořádně obléct, takhle se nachladíš.“ A on na to: „Jo, a na Štědrej den budu mít pohřeb.“ A v sobotu odpoledne, to se ještě v sobotu dělalo, přijel domů, a že je mu špatně. Maminka ho musela promasírovat a chtěla jít pro doktora. Ale to ne! Pro žádného doktora jít nesměla a pak už bylo pozdě. Druhý den se zabíjelo, ale tata si dal už jen trochu

polévky a jinak nic. Nakonec musel do nemocnice. Tam byl pár dní, ale asi když už to bylo beznadějné, tak ho přivezli domů a tam za dvě hodiny po příjezdu zemřel. Pohřeb měl na Štědrý den, přesně jak si předpověděl. Maminka pak už zůstala sama. Pocházela z Tuřan, takže tata se tam vlastně přiženil. Ale jak se seznámili, nevím, asi tam někde pracoval.

Já jsem po skončení obecné školy v roce 1934 začal chodit na měšťanku. Obě školy byly v Tuřanech, takže jsem nemusel nikam docházet nebo dojíždět. Tam nám ve třetí třídě začala němčina, kterou jsem nenáviděl a všelijak jsem proti ní brojil. Taky jsem z ní propadl. Chodil jsem do čtvrté třídy, ale

na němčinu do třetí. Kromě toho jsem měl i dvojku z mravů. Říkal jsem si, že to musím ve čtvrté zlepšit, ale dostal jsem ji zas. Jako kluci jsme dělali všelijaké lumpárny, šicguma byla pořád v kapse. Střílel jsem třeba myši, jednou jsem jich trefil dvanáct, uvázal je na provázek a hodil na elektrické dráty.

Měl jsem ve škole dva nejlepší kamarády – jeden byl Zdenek Svoboda a druhý Vojta Pospíšil. Pamatuji se, že jsme ve škole měli ruční práce a já jsem tam vždycky vyráběl letadla. To už asi bylo nějak znát, co mě čeká, i když mě tenkrát ani nenapadlo, že bych mohl taky létat. A ty letadla jsem s Vojtou vždycky za něco vyměnil. Jeho tatínek byl doktorem, takže se neměli špatně a já jsem po něm nosil

i nějaké jeho starší oblečení. V Tuřanech jsem chodil taky cvičit. Z domova jsem to měl blíž do Orlovny, ale já jsem chodil do Sokola. Cvičit tenkrát chodili skoro všichni. Žádný další sport jsem ale nedělal, zajímala mě spíš technika.

Školu jsem ukončil čtvrtou měšťankou v roce 1938. Byl jsem doma asi dva týdny a maminka povídá: „Najdi si práci, já tě živit nebudu.“ Tak jsem šel do Brna a hledal jsem si zaměstnání. Našel jsem asi tři firmy, kde by mě vzali do učení jako obchodního příručího. To se mi ale moc dělat nechtělo, já chtěl dělat něco od strojařiny. Bylo už okolo páté odpoledne, když jsem přišel do „Zubokolu“. To byla firma, kde se vyráběly náhradní díly pro auta a další podobné věci. Když přišel mistr, zeptal jsem se ho, jestli nepotřebují učně. Ale on, že ne. Tak říkám, jestli bych se mohl alespoň přijít zeptat ještě někdy později? Mistr na to: „No, přijď se podívat tak za tři měsíce.“ Už jsem otvíral dveře, ale on si ze mě dělal legraci a zavolal mě zpátky.

Vzal mě do kanceláře, kterou tam měli udělanou v hale z obestavěných skříní, a nejdřív mě začal zkoušet z teoretických vědomostí. Jakou zkratku má olovo a různé další prvky, kdo vynalezl žárovku, kdo vynalezl to a ono. Když jsem mu to všechno řekl, tak mi dal papír, pravítko a tužku. „Namaluj mi tady dva čtverce deset krát deset a rozděl to na sto dílů“, povídá. Říkám si: „Aha, on chce vidět, jak já dělám pravé úhly, proto mi dal jenom pravítko.“ No, měřičství mi šlo vždycky dobře. „Až to budeš mít, tak mě zavolej.“ Za chvíli jsem to měl hotové. On se na to podíval, vzal nůžky, rozdělil to na dvě půlky a povídá: „Já ti tam namaluju dvanáct čárek, nechám tě na to minutu dívat a pak mě ty čárky namaluješ do toho druhého, ano?“ Spletl jsem se jenom o jednu čárku. Nakonec vzal červenou tužku a namaloval mezi původní čárky ještě jednou deset červeně. A zase mě na to nechal minutu dívat. Také tentokrát jsem měl devět správně a spletl se jenom v jednom případě. „Kdy chceš nastoupit?“ zeptal se. Já povídám: „Zítra.“ Od té doby jsem se učil strojním zámečníkem. Napřed jsem tam samozřejmě musel dělat u ponku, teprve pak mě pustili k soustruhu. A asi za půl roku za mnou přišel mistr a povídá: „Emilu, ty máš dvojku z mravů? No, to kdybych býval věděl, tak bych tě nevzal…“

V době Mnichova už bylo cítit, že bude válka, ale bylo mi patnáct a ještě jsem to tak moc neprožíval – to se ale mělo za pár měsíců změnit. Politika mě nikdy nezajímala a nezajímá mě ani dneska. Němce jsem ale nikdy neměl rád. Jak jsem už zmiňoval, němčinu jsem bojkotoval a dokonce jsem z ní propadl. Vadilo mi taky, když naši Židi, kteří uměli česky a normálně se s námi česky bavili, mezi sebou mluvili německy. A vidíte, jak se jim Němci hrozně odměnili.

Ale to už předbíhám. 15. března 1939 nás Němci obsadili. Já jsem ráno přijel vlakem z Brněnských Ivanovic na páté nástupiště brněnského hlavního nádraží. Vyšel jsem ven na tramvajový ostrůvek. Mírně sněžilo a najednou začaly kolem projíždět německé tanky a obrněná auta. Později se říkalo, že jezdili okolo Tomášáku, tedy kostela sv. Tomáše, dokola, ale nebyla to pravda. Skutečně měli tolik výzbroje. U hlavní pošty stálo asi třicet motocyklů. Asi měli nějakou přestávku. Když jsem se na ně díval, tak jim asi zrovna končila a Němci začali nasedat a chystat se k odjezdu. Protože jsem už tenkrát dělal do motorek, tak mě zajímalo, jak jim to v tom mrazu chytne. Na první šup nebafl y jen dvě motorky. Šlápli podruhé a jelo to všechno. Musím přiznat, že takovou organizaci jako Němci neměl snad nikdo, ani Britové nebo Američané. Tolik let se u nás uvažovalo o tom, že se bude jezdit vpravo. Přišli Němci a bylo to hned druhý den. Jen změnit všechny zastávky a dopravní značení, to si dneska už vůbec neumíme představit. Každý se bál, kolik bude havárek, a pak skoro žádné nebyly. Jak to udělali, nevím. To ale nic nemění na to, co jsem k Němcům cítil a o čem jsem už mluvil. Někteří lidé se velmi brzy začali přizpůsobovat novým pořádkům. V Tuřanech bydleli jedni starší manželé, mohlo jim být přes padesát. Když byly za republiky svátky, měli první vyvěšený československý prapor. Jen co přišli Němci, byli zase první, kdo vyvěsil prapor s hákovým křížem. Když jsem potom odcházel, říkal jsem si, že jestli budu létat, tak jim ten jejich barák rozstřílím. Na to pak samozřejmě nedošlo. Co se s nimi stalo po válce, už nevím. Dál jsem jezdil do učení, skončil jsem úspěšně první rok, ale postupně ve mně klíčilo rozhodnutí odejít za hranice.

Brno pod hákovým křížem

Brno hrálo v plánech nacistů na likvidaci druhé československé republiky důležitou úlohu. Důvodem byla především zdejší početná německá menšina, tvořící na konci 30. let více než pětinu obyvatel města, a dále to, že ve městě sídlila, již od konce roku 1938 zcela nacifikovaná, Německá vysoká škola technická.

Brněnští Němci se pokusili o vyvolání nepokojů již během oslav Dne hrdinů 11. března 1939. Centrum města zaplavily prapory s hákovým křížem a ulicemi pochodovaly tisíce nacistů. Na několika místech došlo ke srážkám s českou policií, které se však nepokoje, jež ostatně nedosáhly intenzity, která by se mohla stát důvodem k německé intervenci, podařilo potlačit. Následujícího dne se do centra města pokusily ještě proniknout „posily“ z německých enkláv na jižních předměstích a z Modřic. Také

jejich pokus ovšem zůstal bezvýsledný.

V noci ze 14. na 15. března 1939 vyrazili brněnští nacisté do ulic znovu. Tentokrát již s jasným zadáním zmocnit se důležitých úřadů. Ráno do města jako první vstoupili příslušníci 45. pěší a 2. tankové divize wehrmachtu. V patách jim šlo gestapo, které bez odkladu začalo mezi Čechy i Němci zatýkat.

Do čela brněnského magistrátu měl být dosazen německý zastupitel Oskar Judex. Dosavadní starosta Ing. Rudolf Spazier se pokusil vzdorovat, ale 23. března 1939 byl fakticky sesazen a krátce na to uvězněn. Řízení policie se stejným způsobem „ujal“ místní nacista Karl Schwabe. Dne 17. března 1939 navštívil Brno (pravděpodobně poprvé a zcela určitě naposledy) Adolf Hitler, doprovázený řadou vůdčích osobností nacistického režimu. V jeho doprovodu byl např. Heinrich Himmler, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel, Kurt Daluege, Reinhard Heydrich a řada dalších.

V noci následující po „führerově“ návštěvě byla nacisty a jejich českými přisluhovači z řad fašistické krajní pravice vypálena brněnská Velká synagoga. Do konce března byli do civilu propuštěni vojáci základní služby a čs. armáda se začala „likvidovat“.

Po zahájení války proběhlo samozřejmě také v Brně preventivní zatýkání významných osobností předválečného veřejného života, označované většinou jako akce „Albrecht I.“.

Dne 17. listopadu 1939 mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní obsadili příslušníci nacistických bezpečnostních složek a SS objekty Masarykovy univerzity a budovy vysokoškolských Sušilových a Kounicových kolejí, které pro sebe okamžitě zabraly nacistické bezpečnostní složky. Na dvě stovky zde ubytovaných studentů byly odvezeny do koncentračního tábora Sachsenhausen. Masarykova univerzita zůstala, stejně jako jiné české vysoké školy, uzavřená až do konce války.

Copyright © Jiří Plachý, 2018

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2018

Kniha vychází za finanční podpory statutárního města Brna.

Nakladatelství JOTA děkuje Vojenskému historickému ústavu Praha za veškerou podporu při přípravě této knihy.