Aleš Palán / Jan Šibík: Raději zešílet v divočině

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte.

Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal.

Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky.

Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán, snímky přispěl fotograf Jan Šibík. Vydává nakladatelství Prostor v rámci Velkého knižního čtvrtku.

Ukázka z prvního rozhovoru knihy

- Někde v mlčení musí být ta odpověď:

Churáňov. Luxusní horské chaty, návštěvnický komfort, zástupy turistů. Teprve na samém vrcholku hory, 1118 metrů nad mořem, je klid. Od roku 1952 zde stojí meteorologická stanice. Pro Romana Szpuka, který tu pracuje, dnes přízemní budova představuje jediné jeho zázemí. Přesto se často vydá na noc do údolí Losenice. Pod širákem tu spává už 18 let. Za celou dobu na tomto místě – zhruba kilometr od návštěvnických resortů – nepotkal člověka. Zde – i na jiných místech Šumavy – pořizoval camerou obscurou černobílé snímky, které jsou použity v následujícím rozhovoru.

Roman Szpuk / FOTO: Jan Šibík

Psáváš si deník. Proč? To se toho kolem tebe tolik děje?

Kdysi jsem si psal deník každý den, hodně dlouho a obsáhle. Zapisoval jsem do něj i různé intimnosti, což ale zjistila moje žena a jeden z nich mi vyhodila. Tak jsem s deníkem přestal a svoje prožitky dával do básní. Postupně jsem začal zaznamenávat svoje zážitky v přírodě – v ní se toho děje opravdu hodně – a k deníkovému záznamu se vrátil.

Zapisuješ si věci z každého dne?

Nosím s sebou notes, a když přijde nějaký prožitek, třeba i za chůze, zapíšu si ho. Zvlášť když procházím městem a vidím tváře, motivy, zaslechnu kus dialogu. Mám špatnou paměť, tak si to potřebuju zapsat rychle. A večer, nebo když se soustředím, si pak svůj den promítnu jako film. Tehdy mi naskočí nosné momenty, obrazy nebo krátký děj.

V knize A zavaž si tkaničky zaznamenáváš mimo jiné svoje procházky Vimperkem. Kdybych to město neznal, měl bych dojem, že tam žijou výhradně Romové, bezdomovci a blázni, že tam jsou jen bazary a hospody. Jako bys nic jiného nepotkával. Čím to je?

Především tím, že nacházím mezi lidmi na okraji porozumění. Třeba Zdeněk, který v knize často vystupuje, má papíry na hlavu. Nebo Dominik, můj nejmladší syn. Jsou to nepragmatičtí lidi, přemýšlejí jinak než většina a mluví o podstatných věcech, i když někdy bláznivě. S nima si řeknu víc než s praktickým člověkem, který bude řešit, za kolik nakoupí nějaké zboží, co bylo v práci a jak dopadl fotbal, jak se lidi běžně baví. Ti moji jsou zvláštním způsobem ulítlí. Já bych si o všedních starostech s běžnými lidmi ani neměl co povědět. Sám jsem velmi nepraktický, kolikrát úplně mimo realitu. S těmi na okraji je mi dobře, nejsem v tom sám.

Nepřipadáš si jako ten reynkovský blázen ve své vsi?

Typově určitě, i když Vimperk není ves. Blázen ve své vsi ano, i když už nedělám velké skopičiny. Spíš zapisuju, co vidím okolo, a snažím se nevkládat do toho sám sebe a svoje soudy. Nechci nic hodnotit, jen to vidět.

Pozoruješ město podobně jako na Churáňově počasí.

Ano, jsem čirý pozorovatel. Jdu krajinou a dívám se na ni. Jdu městem a vidím tváře, slyším rozhovory. Zaznamenávám holé jevy. Nikdy nenapíšu: Tohle je šupák a odporný ožrala.

Vědí tví známí, že píšeš?

Všichni to vědí, vidí mě s notesem. Občas mají trochu děs, co z toho vzejde. Některé věci jsem fakt musel před publikováním vyházet, abych někoho nekompromitoval. A stejně jsem to neodhadl. Doma byl z mé knížky problém. Popisuji v ní manželskou krizi, nic nepřidávám, píšu bez zášti a už neprozrazuju intimnosti.

A stejně to manželka přijala velmi špatně.

Ztratil jsi po vydání knihy nějaké přátele?

Přátele ne, ale ztratil jsem domov. Bylo to špatné celou dobu, a teď tuplem. A přitom jsem Tkaničky psal nejvíc ze všech svých knih s láskou k lidem! Fakt s láskou, nepřeháním, není to žvást. Psal jsem bez úmyslu kohokoliv naštvat, něco si vymýšlet, dělat věci horší, než jsou. Je tam manželská krize i moje putování po lese. Kdo má cit, říká, že v knize je především smutek.

Je pro tebe psaní takový partner ve smutku?

Určitě. Když jsem smutný, nemůžu poslouchat veselou hudbu, ale právě smutnou. Kdyby člověku v depresi někdo začal vyprávět vtipy, nefungovalo by to. Potřebujeme někoho, kdo nás doprovází. Plačte s plačícími. Takhle beru svoje psaní: napíšu to a je mi líp. Našel jsem v té činnosti něco, co mě doprovází.

Je rozdíl mezi smutkem prožívaným ve městě a v přírodě?

Já bych už ve městě nevydržel. Když člověk silně prožívá přírodu, ta ho dokáže nakopnout k něčemu projasněnějšímu. Zpěv ptáků, pohled do potoka nebo na mraky z Boubína, naslouchání větru… Je to léčebné. Ve městě jsou možná větší prostory k úniku, hospody, přátelé, ale mně spíš pomůže zůstat v lese a ztišit se. Nejvíc se dokážu vyrovnat sám se sebou, když spím venku. Dívám se na hvězdy a pochopím, že moje starosti a smutky jsou malicherné. Přestanu se brát tak tragicky.

Je to forma modlitby?

Nejsem schopný modlit se v kostele při mši, potřebuju ticho. V přírodě, v noci, v lese se modlím pravidelně. Hodně známých mi říká, že by byli rádi, kdyby se za ně někdo modlil. Tak to dělám. Mám seznam lidí, za které prosím, pokaždé je vyjmenuju. Když jde člověk nočním lesem, nemá vnější vjemy, patří tmě. Může se dobře soustředit, vybaví si konkrétního člověka, vysloví jeho jméno a prosí o požehnání. To dělám v lese často. Ani neprosím o nic konkrétního, jen o požehnání, nic víc. Modlím se i za nepřátele, za lidi, co mě nesnášejí, za různé zoufalce, které znám z Vimperka. I někteří kněží jsou rádi, když se za ně někdo modlí. Vyhovuje mi adorace, mlčení, ve kterém člověk čeká na impulz od Boha. Naše modlitby jsou často takové, že Bohu něco povíme, rychle se zvedneme a odejdeme. Je to, jako kdyby se sešli dva lidi, jeden mluvil, domluvil a zmizel. Chybí prostor ticha, možnost, aby se vyslovil i ten druhý.

I ticho je pro tebe modlitbou?

V modlitbě, jak ji chápe většina lidí, jde o mluvení. Každé slovo má obrovskou váhu, ale já dávám přednost tichu. Na Churáňově je kolikrát takové ticho, že člověk něco vysloví a to slovo spadne zpátky znovu do pusy. Ani nepřekročí rty. Je to zvláštní.

Příroda je tichá?

Když je bezvětří, noc nebo když nezpívají ptáci, může být tichá. Přes den jsou ptáci slyšet pořád, a nejen oni. V noci je slyšet i to, co ve dne zaniká. Ozve se třeba srnec, a pak všechno přikryje úplné ticho.

Jeden ze snímků, které Roman Szpuk pořídil camerou obscurou

Zvuky, které vydávají zvířata, tě neruší?

Ne, to je něco jiného než lidské slovo. Zvuky zvířat jsou pro mě stejné jako hrom, bouřka, vítr, šum lesa, potoka… Slovo slouží k dorozumění, ale často vede k opaku, lidé si přes slovo nerozumí. Ptáci nebo šum lesa je něco jiného. Takovému projevu můžeš opravdu věřit a nikdy se ti neoposlouchá.

Proč ptáci zpívají?

Především proto, že si chrání teritorium. Vyjadřují tím: Já jsem tady, tohle je moje! Zpívají samečkové, samičky nezpívají nebo o hodně míň.

Je to tedy mocenská záležitost – a přitom se nám líbí.

Z ptačího pohledu je to pragmatické, ale když je člověk při zpěvu pozoruje, vidí, že do toho dávají všechno. Pozoroval jsem pěnici černohlavou, jak se rozechvěje, vloží do zpěvu celou bytost. Může to být příklad pro nás: dělejme věci s plným nasazením, a pak to bude uvěřitelné. A proč se nám to líbí? To je tajemství, nějaké propojení světa zvířat a lidí. Pro lidi je to estetický zážitek a pro zvířata vyjádření postoje. Může být plánem stvořitele, že projev, který u zvířat vyjadřuje něco úplně jiného, vyvolává u lidí estetický zážitek. Všechny projevy přírody jsou takové. Fascinuje mě bouřka, když slyším hrom, úplně to proniká mou bytostí, cítím to v nitru kostí, jsem schopen vykřikovat s hromem, běží mi mráz po těle, jak se mi to líbí. U potoka totéž. Často spím přímo na břehu potoka, lehnu si na zem, jen tak se přikryju dekou, kdybych natáhl ruku, ponořím ji do proudu. Je to úžasné. Člověk má zavřené oči, slyší bublání, vysoké a nízké tóny se propojují, vznikají zvláštní souzvuky. To můžu poslouchat pořád. Nejraději mám ropotání deště, takové klidné. Jednu dobu jsem byl úplně v bezdomoví, spal pod přístřeškem, kde na mě nepršelo, ale stačilo natáhnout ruku a už jsem byl na dešti. To se mi moc líbilo. Je nádhera být v suchu, a přitom na dosah dešti. Jeho šumění neuvěřitelně uklidňuje.

Necítíš i tak někdy v přírodě, třeba za bouřky nebo husté mlhy, hlubokou samotu a obavy?

Lidi se sami v lese bojí, bojí se i při bouřce. Kdysi jsem chodíval extrémní noční pochody. Určitý stav úzkosti jsem zažíval, než jsem vešel ze světla do tmy. Byly to chvíle, kdy jsem opouštěl město, to zůstávalo za mnou a já vcházel do nočního lesa. Tehdy jsem cítil podvědomou úzkost. Ale jak jsem se vnořil do tmy a stal se její součástí, opadlo to. Bylo to pravidelné a trvá to doteď. Když třeba slyším první noc říhat jeleny, fakticky na mě jde úzkost. Ale zvyknu si a jsem schopný jít se na ně podívat. Řvou přede mnou a mně už žádný zvuk z hloubi lesa nevadí. Přitom kdyby člověk nevěděl, že to jsou jeleni, znělo by to jak v nějakém hororu. Jednu dobu jsem na stanici na Churáňově cítil podvědomou úzkost ze silné moci zvířat, jelení volání doléhalo až tam. Tak jsem se na ně šel podívat. Lesem jsem došel na Knížecí Pláně nebo jsem vlezl do Boubínské obory. To byl pane rachot! Je tam spousta jelenů. Neměl jsem baterku, šel poslepu a slyšel jen praskání větví

a jejich řev. To už jsem byl ve své kůži. Musím tam být vhozen – a pak je to dobré.

Tahle obava je nějaký civilizační batoh, který si neseme?

Určitě, jsme na něj zvyklí. Lidi se sdružují do velkých měst, protože z něčeho takového mají obavy. Mám na Šumavě přátele, kteří žijí mimo civilizaci, často sami, samorosti, divoši. Někdo by myslel, že se budou v lesích bát, ale oni se bojí spíš ve městech. Když přijedu do Prahy, vládne tam podivný chaos, připadám si jako smítko prachu, jako nic. Pod oblohou, která mě nekonečně přesahuje, naopak vnímám svoji hodnotu,  jsem něčeho podstatného účasten, hraji určitou roli.

Dá se z civilizace opravdu utéct?

Když někdo žije v civilizaci roky, musí být hodně zklamaný, aby utekl do lesa. Ale třeba na dětech Mlčochových, kteří bydlí u Sušice v maringotce, je opravdu vidět, že se narodily v lesích. Jsou v přírodě doma, ti nikam neutíkají.

(...)

© Aleš Palán, 2018

© PROSTOR, 2018

Fotografie © Jan Šibík, 2018

ISBN 978-80-7260-378-7

FOTO Jan Šibík