Kniha se formátem i rozsahem vyděluje z edice Verše, do
níž ji nakladatelství Vyšehrad zařadilo. K novému čtenářskému životu, tu byl
totiž vzkříšen svazek, který kdysi – roku 1977 - Odeon vydal ve své
stejnojmenné řadě.
Li Po - básník osmého století
– je nám tady v Čechách dobrým známým přinejmenším od časů slavných
staročínských parafrází Bohumila Mathesia, tedy od konce třicátých let. Byla to
však až Marta Ryšavá, která nám ho představila v šíři a hloubce.
Li Po (701–762) byl výjimečný nejen svým uměním. Byla to
osobnost neklidná, nespoutaná, při vší své kultivovanosti netradiční, svým
jednáním a vystupováním víc než originální. Přitom ho neustále vábil ten
starodávný model „skrytého vzdělance“, dobrovolného psance živícího se
pověstnými kořínky a bobulemi, či poustevníka, většinou taoistického mnicha,
který beztrestně pohrdal pravidly jinak nesmlouvavé čínské normy. Li Poova
poezie se ve všech svých tematických polohách vzpouzí tradičnímu řádu,
nejosvobodivější silou v ní je přírodní svět, a to o to víc, čím víc je zřený z kosmické
perspektivy, čím je prožitější. Li Pooův souputník a přítel, básník Che Č‘-čang, o něm v obdivu řekl: „Tento muž je bůh zapuzený z nebe!“
Li Poovo dílo vyšlo poprvé tiskem v roce 1080, takže se
zhruba tři sta let zachovalo pouze v opisech a paměti generací, a díky
tomu se dodnes těšíme dílem tohoto neobyčejného básníka.
Ukázky z knihy:
ZA JARNÍHO DNE POPÍJÍM SÁM
I
Východní vánek lahodným vzduchem povívá tu
Stromy při řece kvetou a září v jarním svitu
Jasné slunce se odráží leskem v zelené trávě
Padající květy se rozletují a chviličku letí po blankytu
Osamělý oblak se vrací na pustou horu
Všichni ptáci do jednoho se vrátili
Všechny věci mají místo svého spočinutí
Jenom můj život nemá kde utkvít, zpozdilý
Myslím na to, měsíc odráží se na kamenech
A opěvám vůni květů věčně opilý
II
Mé myšlenky v purpurově třpytném oparu
Šťastně ve vzpomínkách bloudí blankytnými moři
Zahloubán a v soustředění u konvice vína
Klidný, tichý, zbaven všedních starostí a hoří
Odkládám svou loutnu opřen o vysokou sosnu
V ruce pohár, hledím k horám v dálné mlžné běli
V povětří do modra mizí přelétaví ptáci
V pozdním slunci navrací se oblak osamělý
Lekám se jen, jak se čas najednou připozdívá
Podzimní tvář všemu dává soumrak rozechvělý
VYPROVÁZÍM BRATRY
CCHUEJE, STARŠÍHO I MLADŠÍHO, DO ŤIN-LINGU
Při východní věži všude ozývá se zpěv
Ti, kdož odcházejí, rozhodli se vydat časně za svítání zrána
Podzimní vítr se brodí až sem přes širokou řeku
Svál dolů třpytivou lunu, co nad horou stála
Hostitel teď vytasil se se svým skvělým vínem
Zhasil lampu, vpustil dovnitř jasný denní slunce svit
Do Ťin-lingu namířeno mají oba Cchuejové
Jak jenom by možno bylo číše do dna nevypít?
Na lodi už obracejí veslo zpátky k návratu
Oblak plachet noc lehoučkým jíním obetkala
Plochý člun pod horou Ťin-tching už se chystá k vyplutí
Na stožáru se už vlaječka vzdula a roztřepotala
Balvany v soutěsce se noří do vodních pěn
Modravý proud za dne o tolik delší je, bez hranic
Vzpomínat na vás na chvíli nepřestanu
K západu se nahlas směji všem překážkám proudu vstříc
PÍSEŇ O KRÁTKOSTI
ČASU
Bílý den krátký je, krátký tak
Sto roků strádání naplní a nevíš ani jak
Azurová klenba nebes bez konce se v nedohledno klene
Nekonečná věčnost a chaos vesmíru trvá ve stálosti nezměněné
Vlas ze skrání splývající věčně mladé Ma-ku
Zpoloviny jinovatka už jak závoj halí
Nebeský vládce při setkání s Nefritovou dívkou
Bezpočtukrát už se nahlas rozesmáli
Já šestero draků zadržet bych chtěl
Přivázat je k ibišku, zlatý vůz slunce obrátit
Pak Severní naběračkou lahodného vína lít
Každému z draků nabídnout po poháru
Postavení a bohatství není, co chci mít
Po čem toužím? Krásu chvíle zadržet a pevně uchopit!
POPÍJÍM V HORÁCH S
POUSTEVNÍKEM
Horské květy všude kolem rozkvétají, popíjíme ve dvou
Jeden pohár, ještě jeden, ještě jeden – ještě jednou
Opilý jsem, chce se mi spát, nechte mne teď samotného
Zítra ráno, za svítání, přijďte za mnou s loutnou
Translation © Marta Ryšavá, 1977, 2018
ISBN 978-80-7429-971-1
Žádné komentáře:
Okomentovat