Elena Ferrante: Příběh ztracené holčičky

Závěrečný díl tetralogie Geniální přítelkyně je románem o zralosti, o stáří, o kořenech a vykořeněnosti, o (ne)zmoudření a (ne)smíření. Vypráví o ztracených individuálních i kolektivních iluzích, privátní osudy jsou opět přirozeně propleteny s nedávnou historií mladé Italské republiky, která přišla na svět po referendu v roce 1946, jen o dva roky později než románové hrdinky, a která přestala existovat v roce 1994, po zhroucení dosavadního stranického systému. I Eleně a Lile se – každé jinak a jindy – zhroutí svět a hrozí jim, že zmizí v propadlišti dějin spolu s ním. Ale zatímco Lila po neviditelnosti vždy toužila, Elena, která pilně dřela na svém zviditelnění, to nehodlá dopustit. Téma vztahu života a fikce, velikosti a omezenosti literatury, konečnosti života a nesmrtelnosti knih, které v prvních třech dílech zůstávalo pod povrchem textu, se ve velkém finále stane klíčovým. Čtvrtý svazek byl nominován na Man Booker International Prize 2016.

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě.

Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), nyní se na motivy tetralogie Geniální přítelkyně chystá v produkci společnosti HBO a italské RAI osmidílný televizní seriál.

Z italského originálu Příběh ztracené holčičky – i všechny předchozí díly tetralogie - přeložila Alice Flemrová. Vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

Ale byly jsme dvě velice odlišné těhotné ženy. Moje tělo zareagovalo velmi vstřícně, to její se vzpouzelo. Přitom Lila už od samého začátku zdůrazňovala, že to těhotenství chtěla, říkala se smíchem: naprogramovala jsem ho. Přesto bylo v jejím organizmu něco, co jako obvykle kladlo odpor. A tak zatímco já jsem se hned cítila, jako kdyby ve mně probleskovalo nějaké růžové světlo, ona zezelenala, zežloutlo jí bělmo, nesnášela určité pachy, neustále zvracela. Co mám dělat, říkala, já jsem spokojená, ale ten tvor v mým břiše ne, dokonce se na mě zlobí. Enzo nesouhlasil, říkal: kdepak, ten je ze všech nejspokojenější. A podle Lily, která si ho dobírala, tím chtěl naznačit: tam dovnitř jsem ho dal já, věř mi, já vím, že je hodný a že si nemusíš dělat starosti.

Pokaždé, když jsem Enza potkala, cítila jsem k němu větší náklonnost než obvykle, větší obdiv. Jako kdyby se k jeho dávné hrdosti přidala ještě jedna nová, která se projevovala stonásobnou chutí do práce a zároveň ostražitostí doma, ve firmě, na ulicích, s cílem chránit svoji družku před fyzickým i metafyzickým nebezpečím a předem splnit každé její přání. Vzal na sebe úkol sdělit to Stefanovi, který nehnul ani brvou, mírně se ušklíbl a šel pryč, možná proto, že ani staré lahůdkářství už skoro nevydělávalo a finanční

pomoc od bývalé manželky byla zásadní, možná proto, že veškeré pouta mezi ním a Lilou mu musela připadat jako prehistorie, co jemu je po tom, jestli je těhotná, on má jiné starosti, jiné touhy.

Ale hlavně se Enzo ujal úkolu říct to Gennarovi. Lila totiž vůči synovi cítila stejné rozpaky – ale určitě oprávněnější – jako já vůči Dede s Elsou. Gennaro už nebyl dítě a nedalo se uchýlit k dětskému tónu ani dětským výrazům. Šlo o kluka uprostřed pubertální krize, kterému se zatím nedařilo najít rovnováhu. Na gymnáziu dvakrát za sebou propadl, začal být přecitlivělý, neschopný zadržet slzy, nemohl se vyhrabat z pocitu ponížení. Celé dny se buď potloukal po ulicích, nebo sedával v koutě otcova lahůdkářství, mačkal si uhry na širokém obličeji a bez jediného slova zkoumal každý Stefanův pohyb nebo úšklebek.

Vezme to špatně, dělala si Lila starosti, ale přitom se bála, že mu to řekne někdo jiný, například Stefano. Tak si ho jednou večer vzal Enzo stranou a o tom těhotenství mu řekl. Gennaro se tvářil nevzrušeně, Enzo ho vybídl: jdi mámu obejmout, dej jí najevo, že ji máš rád. Chlapec poslechl. Ale o pár dní později se mě Elsa potají, aby ji sestra neslyšela, zeptala:

„Mami, co je to čubka?“

„Samice od psa.“

„Víš to jistě?“

„Ano.“

„Rino řekl Dede, že teta Lina je čubka.“

Takže problémy. Lile jsem o tom neřekla, přišlo mi to zbytečné. A navíc jsem měla i já svoje těžkosti: nedokázala jsem to říct Pietrovi, nedokázala jsem to říct holkám, a hlavně jsem to nedokázala říct Ninovi. Byla jsem si jistá, že i když má teď Pietro Dorianu, až zjistí, že jsem těhotná, zase se zatvrdí, poběží za svými rodiči, přiměje matku, aby mi všemožně komplikovala život. Byla jsem si jistá, že Dede s Elsou se ke mně zase začnou chovat nepřátelsky. Ale můj opravdový problém byl Nino. Doufala jsem, že narození dítěte ho ke mně definitivně připoutá. Doufala jsem, že když se Eleonora dozví o jeho dalším otcovství, opustí ho. Ale byla to slabá naděje, skoro pořád převládal strach. Nino mi to řekl jasně: dává přednost tomuhle dvojímu životu – který nám přitom způsoboval nepříjemnosti všeho druhu, pocit úzkosti, napětí – před traumatem definitivního rozchodu s manželkou. V důsledku toho jsem se bála, že bude chtít, abych šla na potrat. Takže jsem byla každý den připravená mu oznámit, že jsem v jiném stavu, a každý den jsem si řekla: ne, radši až zítra.

Ale místo toho se všechno začalo dávat do pořádku. Jednou večer jsem zavolala Pietrovi a řekla jsem mu: jsem těhotná. Dlouho bylo ticho, odkašlal si, zamumlal, že to čekal. Zeptal se:

„Řekla jsi to holkám?“

„Ne.“

„Chceš, abych jim to řekl já?“

„Ne.“

„Opatruj se.“

„Dobře.“

To bylo všechno. Od té chvíle volal častěji. Mluvil laskavým tónem, měl obavy, jak na to dcery reagovaly, pokaždé se nabízel, že s nimi o tom promluví sám. Ale nakonec to neudělal ani jeden z nás dvou. To Lila, která o tom přitom odmítla mluvit s vlastním synem, přesvědčila Dede s Elsou, že až přijde čas, bude nádherné starat se o toho zábavného živého pajduláčka, kterého jsem si pořídila s Ninem, a ne s jejich tátou. Vzaly to dobře. Jelikož teta Lina ho nazvala pajduláčkem, začaly mu tak říkat taky. Zajímaly se o moje břicho, každé ráno se hned po probuzení ptaly: mami, jak se má pajduláček?

Mezi oznámením Pietrovi a holkám jsem si konečně promluvila s Ninem. Seběhlo se to takhle. Jednou odpoledne jsem cítila obzvlášť velkou úzkost, a tak jsem šla za Lilou, abych se vypovídala, zeptala jsem se jí:

„A co když bude chtít, abych šla na potrat?“

„No,“ řekla, „pak bude všechno jasný.“

„Co bude jasný?“

„Že na prvním místě je manželka a děti, a pak teprve ty.“

Přímá, drsná. Lila přede mnou tajila hodně věcí, ale svoji averzi k tomuhle mému svazku ne. Ale nevadilo mi to, naopak jsem si uvědomila, že možnost hovořit takhle na rovinu mi svědčí. Koneckonců mi řekla to, co jsem se neodvažovala si přiznat, čili že Ninova reakce bude zkouškou pevnosti našeho svazku. Zabručela jsem něco jako: to je možný, tak uvidíme. Když po chvíli přišla Carmen se syny a Lila do našeho rozhovoru vtáhla i ji, odpoledne se začalo podobat těm z doby našeho dospívání. Svěřovaly jsme se, kuly jsme pikle, plánovaly jsme. Carmen se rozčílila, řekla, že jestli bude Nino proti, je připravená říct mu něco pěkně od plic. A dodala: nechápu, jak je to možný, Lenù, že ženská na tvý úrovni se nechá takhle ovládat. Snažila jsem se hájit sebe i svého partnera. Řekla jsem, že jeho tchán s tchyní mu pomohli a pomáhají mu dál, že všechno, co jsme si já s Ninem mohli dovolit, bylo možné jen proto, že díky manželčině rodině hodně vydělává. S tím, co dostávám z prodeje knížek a od Pietra, přiznala jsem se, bychom já a holky jen stěží důstojně vyžily. A dodala jsem: ale abyste si neudělaly mylnou představu, Nino je strašně laskavý, chodí ke mně spát nejmíň čtyřikrát týdně, vždycky mě ušetřil jakéhokoli ponížení, kdykoli může, stará se o Dede s Elsou, jako by byly jeho. Ale jakmile jsem domluvila, Lila mi skoro poručila:

„Tak mu to řekni ještě dneska večer.“

Poslechla jsem. Vrátila jsem se domů, a když přišel, navečeřeli jsme se, uložila jsem holky a konečně jsem mu oznámila, že jsem těhotná. Po nekonečném okamžiku mě objal,

políbil mě, byl moc šťastný. S úlevou jsem zašeptala: už to vím dlouho, ale měla jsem strach, že se budeš zlobit. Vyčetl mi to, řekl věc, která mě ohromila: musíme jít s Dede a Elsou k našim a říct tu skvělou novinu i jim, máma bude mít radost. Chtěl tím zpečetit náš vztah, chtěl svoje nové otcovství oficiálně zveřejnit. Vlažně jsem se na znamení souhlasu usmála, pak jsem se chvatně zeptala:

„A řekneš to Eleonoře?“

„Té do toho nic není.“

„Jsi pořád její manžel.“

„Je to čistě formální.“

„Budeš našemu dítěti muset dát svoje jméno.“

„To udělám.“

Rozčílila jsem se:

„Ne, Nino, neuděláš to, budeš hrát mrtvýho brouka stejně jako doteď!“

„Tobě se mnou není dobře?“

„Je mi báječně.“

„Zanedbávám tě?“

„Ne. Ale já opustila manžela, já jsem se přestěhovala do Neapole, já jsem od základu změnila život. Zato ty máš pořád ještě ten svůj, a neporušený.“

„Můj život jsi ty, tvoje dcery, tohle dítě, které už je na cestě. Zbytek jsou jen nezbytné kulisy.“

„Nezbytný pro koho? Pro mě rozhodně ne.“

Pevně mě stiskl, pošeptal mi:

„Důvěřuj mi.“

Druhý den jsem zavolala Lile a řekla jsem jí: všechno je v pořádku, Nino měl velkou radost.