Daniel Petr: Sestra smrt

Severská krimi ze severu Čech.

Ústecký vyšetřovatel Václav Rákos se vypraví do nemocnice v Rumburku kvůli podezření, že pacientka, která zemřela na otravu metylalkoholem, se ve skutečnosti stala obětí vraždy. Rákos je přesvědčený, že existuje souvislost mezi její smrtí a případem zdravotní sestry obviněné z otravy šesti pacientů draslíkem. Krátce nato dojde v nedaleké Doubici k vraždě zaměstnance národního parku. Důkazy směřují k Miloši Bjelejovi, válečnému zločinci z války v Jugoslávii, který kdysi pobýval v Pardubicích jako vojenský poradce. Jenže Bjelej je oficiálně už deset let po smrti. Zima je toho roku mimořádně dlouhá a tuhá a Václav Rákos zjišťuje, že vraždy v Rumburku a jeho okolí mají mnohem temnější pozadí, než tušil...

Jedním z prvních čtenářů knihy – ještě v rukopise – byl i spisovatel Michal Sýkora. O Sestře smrti říká: „V dnešní době je k severským thrillerům přirovnáváno kde co, ovšem v případě detektivky Daniela Petra Sestra smrt takové srovnání skutečně sedí. Mrazivá zima, pustý les zasypaný sněhem, v němž se Petrovy postavy ztrácejí a bojují o život, utěšeně narůstající počet mrtvých, z počátku bizarně působící záhada – to vše jako by vypadlo ze stránek náležitě temného švédského nebo norského thrilleru. Ale autor rozhodně nekopíruje módní zahraniční vzory; naopak napsal zdařilý a od první kapitoly napínavý román s realisticky vystiženým prostředím severních Čech, pevně ukotvený v tuzemských společenských a historických reáliích. Jako správná moderní detektivka je Sestra smrt zasazena v konkrétním regionu, přesto není provinční a nabízí příběh se středoevropským přesahem.“

Daniel Petr (nar. 1975) se do povědomí čtenářů zapsal především svou třetí prozaickou knihou, románem Straka na šibenici (Host 2015), který byl nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. V roce 2005 vydal v CKK sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem prózu Příběh z České mládeže, v roce 2012 v Akcentu Třebíč román Díra. Publikoval v řadě literárních časopisů a je spoluautorem divadelního textu Unser Zimmer / Náš pokoj realizovaného v Drážďanech a v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.

Rozhovor s autorem čtete na https://www.facebook.com/notes/nové-knihy/daniel-petr-nikdy-vám-neřeknou-všechno/1878513965494935/

Knihu vydává nakladatelství Host v rámci Velkého knižního čtvrtku.

Autor svoji novou knihu představí (spolu s dalšími autory Velkého knižního čtvrtku) ve čtvrtek 15. března 2018 v 17.00 v Městské knihovně v Praze (Mariánské náměstí 1). O týden později, ve čtvrtek 22. března 2018 v 17.00, pak v brněnské Knihovně Jiřího Mahena.

Ukázka z knihy:

Byt Štěpána Rotha,
Praha, pátek 6. března 2015

„Chci vědět, jestli máma opravdu zabila všechny ty lidi, který jí předhazujou v televizi,“ přerušil její myšlenky Štěpánův hlas.

Překvapeně zdvihla hlavu.

„Nevšimla jsem si, že seš vzhůru. Chceš s ní mluvit?“

Štěpán se obrátil k sestře.

„Musím ji vidět.“

Natáhla ruku pro mobil povalující se vedle postele. Měla osmnáct nepřijatých hovorů od Richarda. Věděla, že si o ni dělá starosti, ale nemohla mu zavolat zpátky, protože by se za ní vypravil do Prahy, natolik ho znala, a představa, že stráví noc ve společnosti umírajícího bratra a Richarda trpícího nespavostí, jí naháněla husí kůži.

„Víš, kde máma je?“

„Ve vazební věznici v Litoměřicích.“

Otevřela si internetový prohlížeč a našla kontakt na telefonní ústřednu. Telefon vyzváněl nekonečně dlouho. Nastavila hlasitý odposlech.

„Vazební věznice Litoměřice.“

„Eva Rothová. Ráda bych se svým bratrem navštívila matku.“

„O koho se jedná?“

„O Annu Hrubou.“

Ticho přerušovalo pouze hlasité klapání klávesnice.

„Další návštěva obviněné je možná za čtrnáct dní.“

Eva překvapením zalapala po dechu.

„Jak to?“

„Obviněný má právo na přijetí návštěvy v trvání devadesáti minut a v počtu nejvýše čtyř osob jednou za dva týdny. V odůvodněných případech může ředitel věznice povolit přijetí návštěvy i většího počtu osob nebo za dobu kratší než dva týdny, případně na dobu delší než devadesát minut. Vaše matka už počet návštěv vyčerpala.“

„Tomu nerozumím. Otec zemřel. Kdo jiný by ji mohl chtít navštívit?“

„Informace o identitě návštěvníků věznice neposkytuje.“

„Můj bratr umírá. Za dva týdny už nemusí být mezi živými. Je to dostatečně odůvodněný případ?“

„Samozřejmě. Nejprve je však nutné doručit na podatelnu vyjádření lékaře, na jehož základě vám ředitel věznice umožní návštěvu.“

„Kde mám v pátek večer shánět lékaře?“

„S tím vám nepomůžu.“

„Jak dlouho trvá vyřízení žádosti?“

„Obvykle dva týdny.“

„Děláte si legraci?“

„Tiskopis žádosti si můžete stáhnout na stránkách věznice.“

Mobil ohluchl. Eva s užaslým výrazem pohlédla na Štěpána.

„Slyšels to?“

Štěpán se místo odpovědi obrátil ke zdi. Narovnala mu polštář pod hlavou. V koupelně se opláchla studenou vodou. V předsíni vklouzla do bot a potichu za sebou zavřela dveře. Než se bratr probudí, koupí něco k večeři.

Ve večerce na rohu ulice nabrala z chladicího boxu do košíku několik jogurtů se žlutě vyvedeným štítkem akce, kterým bylo polepené téměř všechno od povadlých kedluben po předražené láhve alkoholu. Přidala bagetu, vajíčkovou pomazánku a pomelo. Než zaplatila, požádala o cigarety. Venku si zapálila a pomalu se vydala směrem ke Štěpánovu bytu.

„Přinesla jsem bagetu,“ zahlaholila v předsíni. „A někde tu mám vajíčkovou pomazánku,“ vsunula ruku po loket do tašky, která jí visela přes rameno.

Nepochybovala o tom, že Štěpán už je vzhůru. Prošla předsíní do kuchyně a vyskládala nákup na kuchyňskou linku. Natáhla se do police pro talíře. Kuchyni naplnil cinkot nádobí.

Dveře do Štěpánova pokoje byly pootevřené.

„Dáš si jogurt?“ zavolala přes rameno, ale odpovědi se nedočkala. Zatmělo se jí před očima. Od počátku věděla, že k tomu musí dojít, ale měla příliš málo času, aby se na to dokázala připravit. Zhluboka se nadechla a vykročila ke dveřím vedoucím do Štěpánova pokoje. Zpocenou dlaní uchopila kliku.

„Štěpáne? Spíš?“

Žaluzie na okně na protější straně pokoje byly vytažené, poprvé od chvíle, kdy překročila práh bratrova bytu. Štěpánova postel byla prázdná.