Maude Julienová: Pod zámkem

I po více než padesáti letech si Maude Julienová pamatuje ten zvuk, když se za ní zavřela mříž. Její otec právě koupil pochmurný dům obklopený parkem v oblasti Saint-Omer. Maude, které tehdy byly tři roky, zde bude žít zavřená, aniž by kdy šla do školy, aniž by kdy měla přátele. Je také uzavřená psychicky, protože patriarcha chce ze své dcery udělat „nadčlověka“. Musí se učit překonávat strach, nouzi, bolest i samotu, aby byla schopná uskutečnit poslání, k němuž ji předurčil. Až po dlouhé době pochopí, že její otec, vysoký hodnostář zednářské instituce, vytvořil závratný projekt, v němž ona hraje hlavní roli.Jak se zbavit tak extrémního vlivu? Kde najít sílu uniknout z takového zajetí? Maude se podařilo v osmnácti letech opustit vězení svého dětství. A pak, po dlouhém úsilí, si vydobýt svou svobodu…

Maude Julienová od necelých čtyř let do devatenácti žila uvězněná rodiči ve velké vile v Bavinchove na severu Francie. Vystudovala psychologii v USA, Kanadě a ve Francii, v roce 1994 si zařídila ordinaci v Paříži. Dnes je uznávanou terapeutkou, specializuje se na traumata a pomoc lidem, kteří se ocitli v područí, např. rodiny nebo sekty. V roce 2014 vydala knihu Pod zámkem, v níž popisuje výchovné metody a peklo, které prožila. Říká: „Chtěla jsem, aby se tato kniha stala učebnicí přežití pro ty, kdo se ocitnou v podobné situaci.“

Z francouzského originálu Derrière la grille přeložila Jitka Řihánková. Vydává Jota.

Ukázka z knihy:

Linda

Když přicházím do domu, nejsou mi ani čtyři roky. Na sobě mám červený kabát. Ještě teď cítím v prstech jeho tlustou, plstnatou strukturu. Nikdo mě nedrží za ruku a nikdo mě nedoprovází. Cítím jen, jak v kapsách zatínám pěsti a tahám za látku, jako bych se na ní chtěla zachytit.

Na zemi leží plno hnědých kamínků. Nenávidím toto místo. Cítím, že mě ta nekonečná zahrada pohlcuje. A pak se tam tyčí ta tmavá a znepokojující masa: obrovský dům vpravo ode mě.

Slyším, jak se za mnou zavírá těžká mříž a drhne o štěrk. Drásavé skřípění, dokud o sebe obě křídla nenarazí. Následuje klapnutí zámku a otočení klíčem. Neodvažuji se ohlédnout. Mám pocit, jako by mě přiklopili pokličkou.

Když jsme samy dvě s matkou, opakuje mi, že je to moje chyba, že jsme museli odjet z Lille a zahrabat se v této díře. Nejsem normální. Musí mě schovat, jinak by mě okamžitě zavřeli do Bailleul. Bailleul je blázinec. Jednou jsem tam byla, když si rodiče najali jednu chovanku jako služebnou. Je to děsivé místo plné křiku a zmatku.

Je pravda, že úplně normální nejsem. V Lille jsem mívala záchvaty vzteku, při nichž jsem tloukla hlavou o zeď. Byla jsem plná nezkrotné vůle, radosti i zloby. Bolelo mě, když se mi do hlavy zabodly ostré kousky hrubé omítky, když mi matka drtila ruku nebo mě tahala za paži. Ale neměla jsem strach. Připadala jsem si statečná, nic mě nemohlo zlomit.

Aby mě otec „zkrotil“, nechal natáhnout ještě drsnější omítku. Nebylo to k ničemu. V návalech vzteku budu mlátit i do těchto zdí. Museli mi tolikrát zašívat hlavu, že pokožku mám pod vlasy posetou jizvami. Matka, která se přitom poškrábala nebo si zničila šaty, pak zuřila.

Od té doby, kdy žijeme v domě, se cítím oslabená. Jsem sama. Už nechodím do školky. Teď mě v druhém patře učí moje matka. Už nevídám dělníky z otcova autoservisu, kteří mě rozesmávali. Téměř nikdy se nedostaneme ven, málokdy nás někdo navštěvuje.

Já chci opravdu chodit do skutečné školy a mít učitelku a malé kamarády. I přes hrůzu, kterou mi nahání otec, se ptám: „Budu se moct jednou vrátit do školy?“ Dívají se na mě, jako bych právě pronesla nějakou nehoráznost. Matka vypadá znechuceně. Otec mě pozoruje tvrdým pohledem: „Uvědomuješ si, že jsem nechal tvou matku tak dlouho studovat kvůli tobě? Nadřela se, věř mi. Myslela, že se jí to nepodaří. A já jsem ji donutil pokračovat. Se svými diplomy by mohla sama učit celou třídu. Ty ji máš jen pro sebe až do maturity. Máš takové štěstí a stěžuješ si?“

Nevím, který čert mi nakuká ten hloupý nápad: „Když může učit celou třídu, nemohli bychom se učit s ostatními žáky?“ Ledové ticho. Ztuhnou mi všechny končetiny. A pochopím, že už se načít toto téma nikdy neodvážím. Do školy nepůjdu.

Naštěstí je tady Linda. Přišla do domu zhruba ve stejnou dobu jako my. Vyrůstaly jsme společně. V mých nejstarších vzpomínkách je ještě štěnětem. Když pohne ocasem, otře se mi o nos. Lechtá to. Rozesmává mě to. Mám ráda vůni jejího kožichu.

Protože je malá, spí v kuchyni, neboť na severu jsou noci chladné. Ale do jiných místností nesmí. Když jsme v jídelně, slyším, jak na chodbě naříká. Velmi rychle ji vyženou do odlehlejší nevytápěné místnosti, do prádelny.

Otec ji chce co nejdříve dát ven. Nechá si dovézt boudu z natřeného dřeva, kterou umístí do zahrady za kuchyní. Odteď musí Linda spát tam. Absolutní zákaz vstupu do domu. Až do příchodu tuhé zimy, kdy se to ubohé třesoucí se stvoření s chlupy ztuhlými mrazem vrátí do prádelny.

Otci se to nelíbí. „Psi,“ říká, „mají hlídat dům. Jejich místo je venku.“ Když největší zima přejde, je Linda čím dál častěji přivázaná k venkovnímu schodišti. Tam za ní chodím, když mohu. Zdá se mi obrovská. Chytím ji za krk a ponořím obličej do jejího kožichu. Otec na ni křičí rozkazy a terorizuje ji. Matka, která musí zachovávat chladnou zdvořilost, je rozhořčená. „Ta fena je moje,“ opakuje mi. „Ale ty si samozřejmě musíš všechno přivlastnit. Chováš se, jako by byla tvoje. Nakonec té pitomosti uvěříš.“

Stydím se. Nechápu, kdo je čí. Linda na to kašle. Jsem s ní šťastná.

Jednoho dne přicházejí zedníci. Otec mi vysvětluje, že Linda bude mít palác. Šílím kvůli ní radostí. Když je „palác“ hotový, je vidět, že má zvláštní tvar: přední část u vchodu je vysoká, že se v ní může postavit i dospělý, a za ní pokračuje nízká část vystlaná skelnou vatou, „aby byla v teple“. Takže do budoucna bude moct Linda být venku za každé teploty.

Je zvláštní, že Linda náhle odmítá do boudy vstoupit. Aby si na ni zvykla, otec mi říká: „Běž si sednout dozadu.“ A Linda za mnou skutečně rychle přiběhne. Několik dnů se bavíme tím, že vklouzneme do výklenku a choulíme se k sobě.

O týden později, odpoledne, otec zazvoní a nařídí mi, abych šla s fenou do boudy. Jupí! Překvapivá přestávka! Linda nadšeně přiběhne a choulíme se v našem úkrytu. V té chvíli se mi zdá, že slyším přicházet dělníky. Nevím proč, ale srdce se mi sevře. Vejdou do boudy a přinášejí kovovou mříž s příčkami natřenými na černo a na bílo, nadzvednou těžkou mříž a klap! zavěsí ji do pantů.

Otec řve: „Maude, vylez ven!“ Poslechnu. Musím poslechnout. Vylezu ven, nechám Lindu za mříží a v jejím pohledu vidím zklamání a smutek. Otec mi do očí říká: „Vidíš, věřila ti, a kam ji to dovedlo. Nikdy nikomu nemůžeme věřit.“

Od toho dne až do konce svého života bude Linda zavřená od osmi hodin ráno do osmi hodin večer. Věřila mi, a já jsem pro ni nic neudělala. Kvůli mně se chytila do pasti.

Ze začátku Linda pláče, škrábe do mříží, natahuje packu, když mě vidí. Nesmím se zastavit. Dívám se na ni a potichu ji prosím o odpuštění. Za několik týdnů jen němě sedí za mříží se stále vyhaslejším pohledem, a když mě spatří, jen zavrtí ocasem.

Její povaha se mění. Z ničeho nic ji přepadají záchvaty zuřivosti. Když slyší kroky, vrčí a cení tesáky. Po osmé hodině večer, když ji vypustí do zahrady, pronásleduje dokonce i matku. Je to velký německý ovčák, a když chce, může působit hrozivě. Matka se brání a chrstá na ni kbelíky vody. Linda se roztřese pokaždé, když vidí prázdný kbelík.

Otec je spokojený. Z Lindy se stal dobrý hlídací pes. Aby dokončil její výcvik, občas ji vypustí z vězení a nařídí jí, aby mu hlídala kolo. Musí bez hnutí sedět vedle stroje. Pak mě otec nechá přiblížit, a jakmile fena pohne ocasem, zařve. Hned sklopí ocas. Když pochopila, jak se má hlídat kolo, blahopřeje jí a odmění ji hodinou nebo dvěma svobody.

Po několika měsících tréninku se rozhodne, že ji otestuje. Aby Linda, rovná jako svíčka, zůstala na stráži, otec na mě volá: „Teď budeš utíkat ke kolu, popadneš ho a odejdeš s ním.“ Poslechnu. Když Linda vidí, že se k ní blížím, trhne sebou, skočí a zakousne se mi tesáky do stehna. Křičím překvapením a bolestí. Linda hned povolí sevření, lehne si mi k nohám a zvedne ke mně zoufalé oči. Otec mentorsky pronese: „Kdokoli, na jakýkoli hloupý rozkaz nebude váhat a zaútočí na tebe, dokonce i ten pes, o němž sis myslela, že je ti věrný.“

Mám Lindu pořád tak ráda, nikdy neuvěřím, že mě kousla úmyslně. Byla to jen nehoda. Později se otec k této epizodě bude často vracet. Chce, abych pochopila, že jedině on mě má rád a chrání mě. Že mohu věřit jen jemu.

Pitou

Každý večer v osm hodin jdu vysvobodit Lindu z jejího vězení. Než ji na noc vypustím do zahrady, polohlasně jí vyprávím příběhy, které pozorně poslouchá. Protože nechci, aby někdo slyšel, co jí vyprávím, šeptám jí do ucha. Někdy ji to lechtá a tře si ucho o mé tváře. Často jí vyprávím o kachnách, které žijí u jezírka, jež otec nechal vyhloubit vzadu v zahradě.

Je období migrace, divoké kachny letí na obloze a někdy se některé posadí v parku. Otec je nervózní, protože naše zvířata riskují, že je „znečistí“ ti tvorové odjinud. Popadne loveckou pušku a střílí na vetřelce. Matka mu je pomáhá zahnat, vytáhne hnědý kovářský měch, který vydává nesnesitelné troubení.

Musíme zabránit našim domácím ptákům uniknout. Proto jim sestřiháváme péra na křídlech. Já je musím chytit, protože z neznámého důvodu jdou nejvíc ke mně. Po jednom je podávám matce, která nad péry šermuje velkými nůžkami. Kachní peří je velice tvrdé. Chce je zastřihnout nakrátko, a někdy dokonce tak moc, že křídlo začne krvácet. Všechny naše kachny se legračně kolébají s jedním nedotčeným křídlem, které se zdá v porovnání s pahýlem na druhé straně obrovské.

Vyprávím Lindě o strašném skřípění nůžek na křídlech, o pachu trusu, který vypustily v návalu strachu. Připadám si jako ty kachny u jezírka, s jedním křídlem, které rodiče chtějí mít dlouhé a krásné, a druhým ustřiženým až do krve.

Naštěstí jí vyprávím také zábavnější příběhy. Jako třeba ten o Pitouovi, kachňátku pižmovky, které se nám podařilo zachránit před jistou smrtí. Pitou zoufale pískal. Všichni tři jsme k němu spěchali a spatřili jsme žalostný chomáč peří, znehybnělý pod břichem velkého samce, jak mu údery zobáku noří hlavu do vody. Je to jeho otec a zřejmě se rozhodl ho utopit. Matka popadne hůl a honí velkého samce, aby Pitoua pustil. Ale ten je zatvrzelý, vyhýbá se ranám, aniž by povolil zobák. Musí za ním na úzkou lávku vedoucí přes jezírko. A žbluňk, spadne do vody. Nakloním se, abych jí podala ruku, a padám také. Podrážděný otec řve: „Co jsem komu udělal, že mám dvě takové pitomé ženské!“ Čvachtáme v bahnité a páchnoucí vodě, matce se uvolní drdol a její dlouhé světlé vlasy leží v bahně. Nakonec mě popadne za límec a postaví mě na lávku.

Jsem jako blátivá koule, ale nechci opustit Pitoua, jemuž se podařilo uniknout svému otci těsně před utonutím a teď se vyděšeně vzpouzí. Znovu se nakloním a podaří se mi ho zachytit. Pak mi ale uklouzne noha a octnu se znovu ve vodě. Nakonec se zachytím lávky a podaří se mi vytáhnout na břeh, aniž bych pustila Pitoua.

V dlaních se mi ten ubožák se slepenými péry třese. Křičím: „Je zmrzlý! Umře zimou!“ Otec, jenž byl ještě chvíli předtím na vrcholu podráždění, náhle zjihne. Připomněl mu Pitou králíka, kterého měl jako dítě a kterého jeho bezcitný otec nechal jednou připravit k rodinné večeři? Nečekaně mi navrhne: „Musíš ho dát do trouby, aby se zahřál.“

S bláznivou radostí utíkám do kuchyně. Když uschne, už od něj neodejdu. Otci je Pitou určitě sympatický. Dovolí mi, abych s ním všude chodila a připravila mu pohodlné bydlení v krabici vystlané bavlnou.

O několik dnů později končí uvolněná kázeň a musím Pitoua zanést do přístřešku pro kachny. Ale jeho otec stále zuří: jakmile ho uvidí, zaútočí na něj zobákem. Prosím, aby otec dovolil žít Pitouovi vně mříží, které ohraničují jezírko. Odpoví: „Jak chceš, ale až ho Linda zakousne, budeš si za to moct sama.“ Pitou se Lindy vůbec nebojí. Volně se prochází po zahradě, kromě rohu s jezírkem, kterému se vyhýbá jako čert kříži. Pokouším se ho naučit plavat, ale když se přiblížíme k vodě, kroutí se jako blázen a rozrušeně kvičí.

Když Pitou vyroste, je z něj krásná černá kachna s červenou hlavou. Když mě spatří, rychle se přikolébá. Nehne se ode mě, když pracuji v parku, a rozesmává mě svým neustálým ga ga ga. Má štěstí, že je pižmovka, která nelétá. Tak se aspoň vyhne stříhání křídel. A ještě větší radost mám, že si velice rozumí s Lindou. Když je zavřená, protáhne se přes mříž a jde za ní do boudy.

Linda a Pitou jsou moje lásky. Rodiče to pochopili správně. Když ode mě něco chtějí, stačí, aby řekli: „Pozor! Když neposlechneš, zůstane Linda zavřená celý měsíc o dvě hodiny déle.“ Nebo: „Necháme Pitoua v dřevěné bedně tři dny bez jídla a pití.“ Nebo ještě hůř: „Dáme Pitoua zpátky na jeho místo.“ Jeho místo znamená jezírko, kde, jak vím, by nepřežil. A moje drobné vzpoury okamžitě zmizí.

Otec často připomíná Pitouův příběh při vyučování o lidské povaze. „Když se setkáš s ostatními lidmi, budou s tebou zacházet jako kachny z jezírka s Pitouem. Nebudou váhat tě zničit z jakéhokoli důvodu, nebo úplně bezdůvodně. Lidé říkají, že jsou čestní, ve skutečnosti mají jen strach z policie.“

Copyright © Editions Stock, 2014
International Rights Management: Susana Lea Associates
Translation © Jitka Řihánková, 2017
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2018