Viktorie Hanišová debutovala v roce 2015 dobře přijatým románem Anežka
o komplikovaném vztahu matky a adoptivní dcery, o skrytém rasismu a
stereotypech. Také v pozadí nového příběhu je ukryto rodinné tajemství, které
si hrdinka odnáší ze svého dětství a na které se snaží zapomenout. Jenže lze
skutečně uniknout tomu, co se už jednou stalo?
Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno
si nazuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a
vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá
houby na týchž místech a za pár stovek je prodává. Jako dobrovolná poustevnice
se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou
do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti
proto Sářin život příliš nezmění. Avšak co se zdá jako nepatrnost na povrchu,
bouřlivě bují pod ním.
Viktorie Hanišová (nar. 1980) pochází z Prahy, na Univerzitě Karlově
vystudovala anglistiku a germanistiku. Věnuje se překladatelství a je lektorkou
cizích jazyků.
Stejně jako autorčinu prvotinu i její druhý román vydává Host.
Rozhovor o knize si můžete přečíst na https://www.facebook.com/notes/nové-knihy/viktorie-hanišová-jsem-takový-houbařský-přizdisráč/1867167636629568/
Ukázka z knihy:
Každý den si brzy ráno natáhnu v předsíni otcovy kožené pohorky,
popadnu do ruky košík s utěrkou a vydám se na stezku.
Svou pětadvacetikilometrovou trasu mám perfektně promyšlenou. Vím,
který les je houbový a kde naopak nezavadím ani o prašivku, kterou skulinkou
nejlépe proniknu do hustého mlází, kde můžu přebrodit potok a jak se propletu
mezi ohradníky na pastvinách pro krávy a ovce.
Někdo by si mou stezku mohl představit jako úzkou pěšinu vedoucí
temným tajuplným lesem, ve kterém si nohy rousám orosenou trávou, po kamenech přeskakuji
horské bystřiny, šplhám po úbočích skal a balancuji nad hlubokými stržemi
plnými stromů polámaných po vichřici. To by se ale mýlil. Na pomezí Šumavy jsou
prořídlé lesy protkané loukami, chatovými osadami a kempy a místními obyvateli
a turisty se to tu jenom hemží. Do panenské přírody to má daleko. Ale já si na
své pěšině skutečně připadám jako osamělý cestující uprostřed divočiny. Když se
dostanu do okolí autokempů, mám pocit, jako bych zdolala ostrý štít vysoké
hory. Při protínání cyklostezek se ocitám na nepřátelském území plném hladových
vlků číhajících na svou kořist. A na cestě po asfaltce, které se nemohu vyhnout,
se stávám poutníkem, jenž se na tisícikilometrové pouti do Compostely proplétá
úbočím skal.
Proto také na svých cestách s posvátnou úctou hledím k zemi. Nestojím
o pohled do tváří náhodných kolemjdoucích. Hlavně ale nechci, aby někdo viděl mne. Raději jsem stínem, který se plouží
lesem.
Když si mě na mé trase přece někdo všimne, uvidí jen tuctovou holku
oblečenou do vytahané mikiny neurčité barvy. Moje tvář je fádní, vlasy nejsou
ani krátké, ani dlouhé, barvy nijaké. Maskuju se jako ty nejchutnější houby.
Jsem nezapamatovatelná.
Moje dny mají neměnný řád. Když krátce po sedmé opouštím Dvorce, cítím
v chodidlech příjemné šimrání. S prvními nálezy mezi Stráží a Nuzerovem se napětí
vyšplhá po nohách výše, u Krušců mi začnou trnout lýtka a tuhnout stehna, a
proto raději přidám do kroku, abych zvládla celý pochod. U Hartmanic se v lese
nikdy dlouho nezdržím, nahlédnu pod pár smrčků, netrpělivě stočím směr na
východ a vyrazím na zteč lesem u Kundratic. U Vatětic mě v podbřišku šimrá
a píchá, můj cíl cesty, jehličnany za Annínem, je už, co by kamenem dohodil.
Vím přesně, pod jakým smrkem narazím na hříbky a na kterém místě v trávě rostou
ty nejvyšší bedly. Naučil mě to táta a já jsem mu dodnes vděčná.
Běhám z plácku na plácek, z babkové stráně na bedlový palouk, z liškového
fleku na sameťáčkový mech, prošmejdím holubinkový páč a křemenáčový kout. Shýbám
se k plodnicím a prohlížím si jejich pestré i méně nápadné klobouky vyrůstající
z třeně. Čím delší a silnější noha, tím lepší. Sevřu třeň do dlaně, obemknu
prsty a vytahuju ze země jednu trčící houbu za druhou. Nakláním se ke kořenům
stromů a zase se rychle zvedám, pod smrčky mě píchá v boku, u modřínů radostně
poskočím, u borovic mi srdce tluče až v krku.
Když proklikatím celý les, tělo mi bolestivě sténá a v podbřišku mi
mravenčí. Zpocené oblečení se mi lepí na tělo. Hrbím se pod tíhou košíku a lapám
po dechu. Na stráni u řeky pod shrbenou borovicí se konečně posadím na dvojitý
pařez a ulevím nabobtnalým plicím a zjitřeným orgánům. Položím košík, opřu si
lokty o nohy, schovám horké tváře do dlaní a zhluboka oddechuji. Stejně jako uřezané
houby v košíku u mých nohou strávím nehnutě několik minut, než se mi vrátí
puls na obvyklou úroveň a bublání potoka přehluší rozdivočelý dech. Pak se
pomalu zvednu, protáhnu si zvadlé tělo a vydám se na Sušici. Když po cestě na
sever následuju koryto Otavy, nohy se mi únavou pletou. Ale stejně mi to nedá a
sem tam ještě zabrousím do lesíka ohraničeného hustým ostružiním nebo vysokými
kopřivami a přidám něco do košíku.
Kolem páté už klepu na zadní vchod Muchomůrky a předávám svůj úlovek. Část
vydělaných peněz schovám do vnitřní kapsičky v peněžence a z části si koupím něco
k snědku a pak se ploužím domů. Do Dvorců se obyčejně dostanu teprve kolem
sedmé, slupnu večeři a zabíjím čas až do okamžiku, kdy jdu spát.
Tak to chodí od dubna, kdy ještě rostou penízovky a začínají se
objevovat smrže a kačenky, až do listopadu, ve kterém při troše štěstí občas
narazím na václavky nebo šťavnatky. Trasu v podstatě neměním, jen ji sem tam
mírně poupravím podle ročního období. Na jaře, kdy je příroda v pošumavském
lese ještě cudně zahalená a křehká, uhýbám z lesa na prosluněné pastviny a
pole, kde slídím po májovkách a špičkách, v listnáčích mám zase počíháno na kačenky
a opeňky. Po každém výpadu se ale zase rychle vrátím ke své společnici, stezce,
která už nedočkavě vyhlíží mé boty.
Duben a květen jsou pouhou předehrou k tomu, co nastane v letních měsících.
V červnu, kdy začínají růst lišky a kováře, už ze své trasy neuhnu ani o píď. Prošlapávám
stále stejnou cestu až do října, kdy musím znovu zabrousit do listnáčů pro
podzimky, abych nechodila do Muchomůrky s poloprázdným košíkem.
Koncem listopadu na mě začne doléhat splín. Dny se krátí, do lesa se
musím vydávat později a do Sušice většinou dorazím jen s několika paběrky.
Abych trávila čas v lese smysluplně, snažím se v tomto období odvděčit lesu za
to, co mi v minulých měsících daroval. Strčím si do kapsy velké pytle na
odpadky a do těch pak sbírám petlahve, placatky od rumu a pytlíky od čipsů.
Namísto s košíkem plným hub dorážím do Sušice s napěchovanými černými pytli.
Vláčím je za sebou jako zdechliny.
V prosinci nastává depresivní období. Živím se konzervami, kompoty, vařenými
bramborami a rýží, i tak se ale zásoby tenčí a v březnu už skoro nemám co do úst.
Cítím, jak mi tělo z nicnedělání chřadne a měkne. Často postávám u kuchyňského
okna a civím směrem k lesu. Zachumlané stromy se spolu tulí, drží se navzájem kolem
ramen a mně nastavují záda. Občas ze cviku prošlapu do sněhu svou stezku a
zastavím se na místech, kde pod botami cítím zmrzlé podhoubí. Nakonec se usadím
na dvojitý pařez pod borovicí, kde to všechno začalo. A v dubnu konečně zase
sáhnu po rodinném košíku a vyrazím na obhlídku terénu.
„Ty jsi byla na houbách už v době, kdy jsi byla ještě na houbách!“ řekl
mi jednou táta a namířil prstem na fotografii, která dodnes visí mezi okny naší
kuchyně — maminka na ní drží košík plný hub a bratři a táta jí s úsměvem míří
ukazováčky na velké břicho. Vypadají na ní jako šťastná rodina. A kdybych se
tenkrát nenarodila, možná to tak mohlo i zůstat.
I první vzpomínka, kterou si vybavuji, se týká hub. Sedím na dřevěné
lavici před chalupou ve Dvorcích a kopu nohama, kterýma ještě nedosáhnu na zem.
Z maminky vidím jen štíhlý trup oblečený do kostkované zástěry. Co chvíli se
nad mou hlavou mihne nožík, kterým maminka čistí houby od jehličí a mechu. „Čistění
hub je práce pro ženský,“ dolehnou ke mně tátova slova. Maminka si ode mě vezme
velkého modráka, kterého jí podávám, a mírně se na mě usměje.
© Viktorie Hanišová, 2018
Illustrations Ernst Haeckel
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018
ISBN 978-80-7577-456-9
 |
| Viktorie Hanišová |
Žádné komentáře:
Okomentovat