Corrie Jackson: Tváře noci

Svět modelingu je drsné místo pro život. A smrt je jeho součástí…

Sophii Kentové se díky píli a houževnatosti podařilo vypracovat mezi elitu novinářské branže. Avšak v den, kdy zemřel její mladší bratr, se Sophiin soukromý i profesní život rozpadl na kusy. Zatímco se snaží přežít další den, rozhodne se – nyní coby reportérka krimi rubriky London Heraldu – vyzpovídat svědky brutální vraždy malého chlapce. Přitom se seznámí s vyděšenou ruskou modelkou Natalijí, která ví evidentně víc, než je ochotná Sophii prozradit. Když je potom v předvečer londýnského Týdne módy v luxusním hotelu nalezeno Natalijino zohavené tělo, Sophie si bolestně uvědomuje, že mohla děsivému činu zabránit. Sžíraná pocitem viny se po hlavě vrhá do zářivého, ale krutého módního světa, jehož odvrácenou tvář ovládají drogy, ničivá tajemství, prostituce a vydírání. Stopy vedou Sophii k překvapivému zjištění, že klíč k nalezení pachatele leží hluboko v minulosti, ve dvacet let starém případu vraždy jiné dívky. A nevypočitatelný, sadistický vrah zatím vyčkává, aby mohl udeřit znovu…

Corrie Jacksonová pracovala více než patnáct let jako novinářka a během té doby psala pro respektované deníky a magazíny, jako jsou Harper’s Bazaar, The Daily Mail, Grazia nebo Glamour. Zkušenosti ze žurnalistické branže zúročila ve krimi thrilleru Tváře noci (2016), který renomovaný žánrový portál The Crime Warp přirovnal k Volání Kukačky od Roberta Galbraitha (alias J. K. Rowlingové). Hlavní hrdinka knihy, novinářka Sophie Kentová, se o rok později objevila také v románu Dokonalá oběť.

Český překlad Moniky Pavlisové vydává nakladatelství Mystery Press (ISBN: 978-80-7588-031-4), které chystá také autorčin druhý román.

Ukázka z knihy:

Třpytivý mráz nabílil trávu, která mi křupala pod nohama, když jsem obcházela policejní pásku, abych se dostala blíž. Odštípnutý kus sekery se leskl v namodralém zimním světle. Zbytek byl zaseknutý v hlavě toho chlapce. Na dřevěném topůrku byla vyražená značka, ale nemohla jsem to slovo přečíst. Vytáhnu ho později z fotek. Je to detail, který ráda použiju.

Zhluboka jsem se nadechla a zamrkala jsem, když mi arkticky chladný vzduch vnikl do plic. Bylo děsivé ticho. Zrovna jsme s fotografem číhali ve vedlejší ulici před domem, ve kterém bydlel svědek jedné loupeže, když vtom se rozječely sirény. Běželi jsme za modrými světly, takže jsme k činžáku na Milton Way dorazili jen o pár vteřin později než policie. Takový náskok znamenal, že kriminalisté teprve začínali s ohledáváním těla. Tedy ne že by příčina smrti byla nejasná.

„Kristepane.“ Hlas Neda Masona zněl tiše a jakoby z dálky, i když u mě stál tak blízko, že jsem cítila jeho poslední cigaretu.

„To je sekera?“

Nečekal na odpověď. Zběsilé cvakání jeho fotoaparátu mi jasně prozradilo, že se Ned dal dohromady. Bylo zásadní, aby zachytil detaily. Vyhrnutá nohavice odhalující hubené černé lýtko. Okopaná bota ležící vedle něj. Chomáč vlasů uprostřed rozsekané rudé kaše. Zabloudila jsem očima k tmavě modré parce. V hlavě mi naskočila vzpomínka, ale zahnala jsem ji a soustředila se na rozpřažené chlapecké ruce. Konečky prstů se pořád zarývaly do bělavé trávy, po které se snažil odplazit pryč.

Ned se vedle mě pohnul a zašeptal: „Blíží se kavalerie.“

Policista ze zásahové jednotky, kterého jsem nepoznávala, se k nám kolébavou chůzí a s plachtou v podpaží blížil.

„Můžete mi o tom dítěti něco říct?“

Vrhl na mě podezřívavý pohled. „A vy jste?“

Zvedla jsem novinářskou průkazku a napřáhla ruku v rukavici. „Sophie Kentová, London Herald.“

„Dobře, Sophie Kentová, jestli najdete něco, co by připomínalo tvář a umožňovalo identifikaci, řeknu o tom šéfovi.“

Vytáhla jsem poznámkový blok, i když mi jeho výraz dával jasně najevo, že je to ztráta času. „Víte, kdo ho našel? Nebo jak je tu dlouho?“

Policista přehodil přes tělo plachtu a sklonil se, aby ji vyrovnal. Maličko zaváhal na konci, kde byla sekera. Když se znovu narovnal, byl jeho poďobaný obličej o odstín bělejší.

„Pardon, zlato, máme přísné rozkazy nebratříčkovat se s vaší partou. Což je ovšem škoda. Nevadilo by mi bratříčkovat se zrovna s váma.“ Jeho tenké rty se protáhly do úšklebku, který ale ne­ skryl pevně stisknuté čelisti. Jeho poznámku jsem ignorovala. Napětí se tu dalo krájet a byl k tomu dobrý důvod. Tohle bylo něco, čemu můj šéf říkal „kurva důležitá vražda“. Byl to už dvacátý teenager, kterého zabili ode dne, kdy policejní komisař veřejně vyhlásil politiku tvrdého potírání pouliční zločinnosti v Londýně. To bylo před devíti měsíci. Tenhle kluk se stane synonymem jejich neschopnosti. Není divu, že nechtějí mluvit.

Policista oddusal zpátky k řadě policejních aut a jeho boty zanechávaly na zmrzlé zemi pás smaragdových otisků.

Ned vedle mě prohlížel displej fotoaparátu a pak zavrčel: „Mám párkrát tělo, párkrát sekeru. Co ještě potřebujeme?“

Podívala jsem se na klukovu parku, na zlatý kroužek, který zdobil rukáv. Pevně jsem zavřela oči, když mi v mysli probleskla ta samá parka – ale tahle byla oblečená na hubeném bílém chlapci se stříbřitě blond vlasy.

Zhluboka jsem se nadechla a donutila svůj hlas znít klidně. „Sežeň pár záběrů davu. Truchlících. Za chvíli začnou nosit květiny. Pár detailů osobních vzkazů. Cokoli, co bude vyprávět jeho příběh.“ Tenhle kluk se klidně může stát symbolem ochabující moci metropolitní policie, ale ať se propadnu, jestli se stane pouhým číslem ve statistice.

Ned předstíral, že si mého vnitřního boje nevšímá. Posuzoval scénu mazanýma šedýma očima. „Asi sotva vaše běžná pouliční vražda, co?“

Odkašlala jsem si, párkrát jsem přešlápla, abych se zahřála, a podívala jsem se na zelenou plátěnou aktovku, která byla pohozená vedle těla a jejíž obsah se vysypal. Plastová krabička na oběd ležela hned vedle zohýbaného výtisku Romea a Julie. Obálka učebnice bio­ logie povlávala ve větru. „Byl malý. Šel domů ze školy, chudák.“

Hlas se mi zlomil. Tentokrát se na mě Ned podíval.

„Jste v pohodě?“

Upřela jsem pohled na tmavnoucí oblohu. „Dobrý.“

Ned se zastavil a přehodil si popruh od fotoaparátu kolem krku. „Přijdu za vámi, až skončím.“

Sledovala jsem ho, jak se prodírá davem jako boxer uprostřed dlouhé řady prohraných mačů. Ve čtyřiašedesáti byl Ned výrazně starší než průměrný fotograf kriminální rubriky, ale co mu chybělo v technických detailech, doháněl zkušenostmi. Možná už se chystal do salonku „Čekárny na nebe“, jak tomu říkal, ovšem já jsem ani na jedinou vteřinu nepochybovala o tom, že přinese fotku za milion liber.

V dálce se ve vzduchu ozvalo monotónní hučení zpravodajské helikoptéry. S bušícím srdcem jsem sledovala chaos, který vznikl. Svědkové se shlukovali do skupin, tiskli se jeden k druhému a oči jim tančily v blikajícím světle. Reportéři a zpravodajské týmy pobíhali kolem nich jako rozrušené veverky. Jestli se k nim přidám, dostanu jen to samé co oni. Musím na to jinak.

Rozhlédla jsem se po věžácích kolem. K vraždě došlo za řadou zaparkovaných aut na travnaté pustině před domem. Nejlepší výhled musel být ze třetího patra napravo. Doběhla jsem ke schodišti a brala schody po dvou. Cestou jsem se vyhýbala použitým kondomům a prázdným krabicím z Burger Kingu. Nahoře jsem se zastavila, abych popadla dech. Do nosu mi pronikl kyselý pach moči.

Zaklepala jsem na první dveře.

Objevila se starší dáma. Byla malá asi jako já a kulatá jako soudek. Kolem krku jí visel řetízek se svatým Kryštofem.

„Dobrý den, jsem reportérka z London Heraldu. Můžete mi říct něco o tom, co se tu stalo?“

„Nic jsem neviděla.“ Její hlas byl vysoký a mečivý. Postrčila si silné brýle a na nose jí zůstaly hluboké rudé otisky. „Ale je to jasné, ne? Drogy. Žiju tady přes čtyřicet let. Tahle čtvrť bývala slušná. Víte, kolik mladých tu za poslední dobu zabili?“

Věděla jsem, o čem mluví. O většině z nich jsem psala.

Všimla jsem si, že na konci chodby spěchá vysoká bruneta do svého bytu.

„Počkejte!“

Ohlédla se a její rozrušení bylo natolik ryzí, že mě to na chvilku spletlo. Skrz pramen tmavých vlasů jsem letmo zahlédla její tvář. Měla drobné skřítkovské rysy a plné rty, které si vtáhla do mezery mezi předními zuby. Zírala na podlahu, jako by se snažila přestat plakat, až se jí tím úsilím nakrabatila brada. „Poslyšte, jste v pořádku?“

Dívka si otřela oteklé oči dlaní. Ruka se jí přitom třásla. Na dolním článku prostředníčku měla vytetovaného modrého motýla. Chys­ tala se zavřít dveře, ale já natáhla ruku, abych jí v tom zabránila.

„Prosím, můžu vám pomoct.“

Dívka nepromluvila. Místo toho nechala dveře pootevřené.

Šla jsem za ní do maličkého pokoje, v němž se převaloval cigaretový kouř. Na zdech byl popraskaný žlutý nátěr, který překrýval vlhké skvrny. Připomínalo to akné. V bytě nebylo o moc tepleji než venku. Zachumlala jsem se do kabátu a čekala, až dívka promluví, ale ona se zhroutila na šedý gauč, propletla své hubené dlouhé nohy a připálila si napůl vykouřenou cigaretu. Kouř stoupal vzhůru ke stropu.

„Znala jste oběť?“ Podívala se na mě prázdným pohledem. Všimla jsem si, že na polici leží ruský slovník. „Jste z Ruska?“ Při zmínce o Rusku se jí rozzářily oči. „Jak se jmenujete?“

Zhluboka se nadechla a vyfoukla dlouhý bílý oblak kouře. „Natalija.“

Hlas měla hlubší, než jsem čekala. I když bylo chladno, měla na sobě tričko a krátkou květovanou sukni, která se vlnila, jak škubala bosýma nohama.

„Kolik je vám let?“

Na chvilku přestala. „Osmnáct.“

„Jak dlouho jste v Londýně?“

Natalija típla cigaretu v přeplněném popelníku. „Tři měsíce.“

Nerozváděla to a já na ni netlačila. Všimla jsem si, že pod gaučem leží zastrčené černé desky se zlatě vyraženým nápisem: Models International. Tím se vysvětlovala její kostnatá vizáž a štíhlá figura.

„Bydlí tu s vámi ještě někdo?“

Natalija si zapálila další cigaretu. Ruce se jí pořád třásly. „Eva. Ona na konkurze.“

Blížil se mi termín uzávěrky, a tak jsem se přesunula k oknu. Síťovaná záclona byla na dotek vlhká. Policisté na místě činu stavěli nad chlapcovým tělem bílý stan. Ta modrá parka.

Potřásla jsem hlavou. „Pláčete kvůli tomu? Vy jste něco viděla?“

Natalija se zvedla a došla ke mně. V mdlém denním světle, které oknem pronikalo dovnitř, jsem si ji mohla lépe prohlédnout. Byla bledá jako stěna a na tváři se jí vybarvila ošklivá fialová modřina. Podívala se z okna a ruka jí vyletěla k ústům. Zápěstí měla kolem dokola poseté modřinami. Třásla hlavou tak prudce, až se jí z culíku uvolnily vlasy a spadly jí na ramena. Jemně jsem ji odvedla zpátky na gauč.

„Natalije, co se vám stalo s obličejem?“

Schoulila se na sedačce a sukni stáhla přes mléčně bílá stehna. Ale ani tak nezakryla mateřské znaménko, které bylo kulaté a hnědé jako stará pence.

„To nehoda. Já uklouzla.“ Zoufale se na mě dívala. „Prosím, vy jít pryč.“

„Nikam nepůjdu, dokud vám nepomůžu.“

Natalija se kousla do rtu. „Tady nemůžu mluvit. Jinde.“

„Kde?“

Pokrčila rameny, oči měla plné strachu. Vzala jsem její telefon a namačkala tam své číslo. Telefon zazvonil v kabelce. „Poslouchejte, mám vaše číslo. Pošlu vám zprávu s adresou hospody, která je tady nedaleko. Sejdeme se tam dnes večer?“ Natalija zavrtěla hlavou. „Zítra?“ Nepatrně kývla.

Vyšla jsem z bytu a ztěžka se opřela o starý beton. Silou vůle jsem nutila chodidla, aby se pohybovala. Věděla jsem, co se stane, když se nebudou hýbat.

Než jsem došla ke třetím dveřím, věděla jsem, že obětí je čtrnáctiletý Jason Danby. Snaživý kluk a horlivý fanda fotbalového klubu Millwall, kterého vychovávala teta Mary, jež bydlela ve věžáku naproti. Jeho starší bratr Jermaine byl členem místního nechvalně proslulého gangu známého pod jménem Red-Skilled Boys a často se poflakoval po okolí v bundě, která byla jeho poznávacím znamením: v modré parce. Muž se smutnýma očima a prošedivělými vlasy mi řekl, že slyšel křik, podíval se z okna a uviděl krev, která z chlapcovy lebky vytékala na zem. Myslel si, že je to Jermaine, dokud si nevšiml aktovky. Ten muž si vzal mou vizitku, a když za mnou zavíral dveře, nevěřícně vrtěl hlavou.

Osmnáct metrů pode mnou se ke stanu blížil soudní lékař. Běž dál. Zavřela jsem oči a za víčky si přehrávala celou scénu. Zakrvácená tvář a sněhově bílé ponožky. Zmrzlé prsty, lepkavá sekera. Běž dál. Ruku jsem položila na malé stříbrné T na řetízku, který jsem nosila na krku. Vtiskla jsem si jeho známý tvar mezi prsty. Potom se mi zničehonic v žaludku rozlil děs – byl těžký jako mokré bahno. Pevně jsem zavřela oči a připravila se na srážku. Srdce mi bušilo, dech jsem měla přerývavý a chladná železná pěst svírala mé srdce. Zaryla jsem si nehty do dlaní a čekala, až to přejde. Nevolnost ustoupila bolesti. Zaskučela jsem do větru a tvrdě nakopla zeď.

Klopýtala jsem kupředu a zabušila na další dveře. Levná překližka mi rezonovala pod rukou. Ve dveřích se objevila malá škvíra a z ní vykoukl svalnatý chlap v modré mikině s kapucí. Oči měl plné nedůvěry.

„Jo?“

„Jsem reportérka z London –“

Dveře se mi před nosem zabouchly. Znovu jsem zaklepala.

Ozval se tlumený hlas plný vzteku. „Vypadněte odsud, kurva.“

Běž dál.

Opřela jsem se o dveře. „Řekněte mi, co jste viděl. Přestaňte se schovávat jako kluk. Snažím se pomoct –“

„Sophie!“ Ned mi rukou stiskl rameno. „Co to děláte?“

Vyškubla jsem se mu, stáhla se zpátky a zavrávorala na betonu. „Mám jméno. Jason Danby.“ Oči se mi zalévaly slzami tak rychle, že jsem skoro nic neviděla. „Čtrnáct, Nede. Čtrnáct. Jeho teta bydlí v bloku C. Musím s ní mluvit.“

„Jeho tetu bude chránit spousta lidí. Navíc,“ Ned se odmlčel a povytáhl obočí, „neměla byste se vyptávat členů rodiny. Ne takhle.“

„Co má tohle, k čertu, znamenat?“

Ned si pohrával s popruhem fotoaparátu. „Podívejte, jste zpátky první den a místo činu je –“

„Nede, leží tam kluk se sekerou v hlavě. Mohli bychom toho teď nechat?“

Ned potřásl hlavou a chystal se něco říct, ale já už nečekala. Otočila jsem se na podpatku a utíkala ze schodů dolů. K bloku C. K Mary Danbyové. K příběhu.

Ledový vzduch mi drtil vnitřnosti.

Zůstaň, kurva, v pohybu.