Bernard Minier: Noc

Během vyšetřování vraždy na ropné plošině v Severním moři narazí norská inspektorka Kirsten Nigaardová na sérii fotografií. O pár dní později už sedí v toulouské kanceláři kriminalisty Martina Servaze, který si snímky se zájmem prohlíží. Je na nich on sám zachycený teleobjektivem nepolapitelného sériového vraha Juliana Hirtmanna. To ale není vše. Na dalším snímku je malé dítě, Gustav. Pro Kirsten a Martina začíná děsivá výprava s ještě děsivějším nepřítelem na jejím konci.

Thriller francouzského autora navazuje na knihy Mráz, Kruh a Tma. Vydává XYZ v překladu Jiřího Žáka.

O Bernardu Minierovi čtěte také na https://ivanmatejka.blogspot.cz/2018/02/bernard-minier-nejsem-martin-servaz.html

Ukázka z knihy:

Červený vlak se vynořil z potemnělého tunelu jako jazyk z úst zimní krajiny. Břidlicově modrá barva noci, neprůhledná temnota tunelu, namodralá bělost sněhu a o něco tmavší šedý odstín ledu. A pak najednou ostré červené světlo, podobající se krvavé skvrně rozpínající se až k nástupišti.

Nádraží Finse. Dva tisíce osm set metrů nadmořské výšky. Nejvyšší bod celé trati.

Nádražní budovy pokrývala vrstva ledu a sněhu. Na nástupišti, které se ve žlutých světlech lamp spíš podobalo běžkařské trati, čekal jeden pár a jedna žena.

Kirsten odlepila tvář od okna a venku se všechno propadlo do šera zastíněného světlem uvnitř vagonu. Zaskřípaly dveře a na kraji svého zorného pole zahlédla na konci centrální uličky pohyb. Nějaká žena, asi čtyřicátnice, stejně stará jako ona. Kirsten se vrátila ke knize. Podařilo se jí usnout asi jen na hodinu, ačkoliv Oslo opustila už před čtyřmi. Radši by použila letadlo nebo aspoň lůžkový vagon, ale nadřízení jí dovolili jen obyčejnou jízdenku na noční vlak. Místenku. Omezený rozpočet. Poznámky, které si předtím uložila do telefonu, si teď stáhla na displej tabletu. Tělo nalezené v kostele v Bergenu. Mariakirken, kostel Panny Marie. Žena zavražděná na oltáři mezi kultovními předměty.

Amen.

„Promiň.“

Zvedla oči. Žena, která předtím nastoupila, teď stála před ní.

Usmívala se. V ruce držela kufřík.

„Jestli ti to nevadí, sedla bych si naproti tobě. Nebudu tě rušit, jen… to ten prázdný noční vlak. Nevím, ale cítila bych se tak víc

v bezpečí.“

Jestli by jí to nevadilo! Věnovala jí chabý úsměv.

„Ne, ne, nevadí. Jedeš až do Bergenu?“

„Ehm… ano, ano, do Bergenu. Ty taky?“

Pročítala si své poznámky. Ten chlápek z Bergenu nebyl v telefonu moc sdílný. Kasper Strand. Napadlo ji, jestli je tak nemluvný i během vyšetřování. Podle jeho výpovědi se právě stmívalo, když nějaký bezdomovec, který šel náhodou kolem, uslyšel z kostela křik. Místo toho, aby se šel podívat, co se děje, vzal nohy na ramena a doslova vrazil do první policejní hlídky, která tudy procházela.

Policisty zajímalo, kam a proč tak pospíchá. Nakonec jim přiznal, že z kostela slyšel křik. Podle Kaspera Stranda byli policisté velmi skeptičtí (z intonace jeho hlasu a z některých narážek pochopila, že bezdomovce na místní služebně dobře znají), ale tu noc byla zima a vlhko a oni se strašně nudili. Dokonce i vymrzlý kostel jim připadal příjemnější než déšť a vítr „vanoucí z širého moře“ (Přesně takhle se Kasper Strand vyjádřil. Policejní básník, pomyslela si.).

Zaváhala, jestli si nemá pustit i video z kostela, které jí Strand poslal. Překážela jí ta spolucestující naproti. Kirsten vzdychla.

Doufala, že žena hned usne, ale místo toho vypadala čileji než chvíli předtím. Kirsten na ni vrhla postranní pohled. Žena ji upřeně pozorovala. Na rtech měla lehký úsměv, o němž by Kirsten nedokázala říct, jestli je přátelský nebo ironický. Oči měla přimhouřené. Potom její pohled sklouzl dolů na displej tabletu.

Zamračila se a evidentně se pokoušela přečíst, co je tam napsáno.

„Ty jsi od policie?“

Kirsten to docela pobavilo. Žena si všimla malého znaku v rohu obrazovky, na němž byl lev s korunkou a nápisem POLITIET.

Věnovala jí pohled, který nebyl ani přátelský, ani nepřátelský, a na jejích úzkých rtech se objevil odměřený úsměv, který však nevypadal vyloženě pohrdavě. Na komisařství v Oslu nebyla Kirsten Nigaardová zrovna proslulá svou lidskou vřelostí.

„Ano.“

„Z kterého oddělení, jestli to není tajné?“

A je to tady, pomyslela si.

„Kriminální policie.“

„Aha, já… ne, ne… nechtěla jsem… To je zvláštní profese, ne?“

„I tak se to dá říct.“

„A jedeš do Bergenu… kvůli…“

Kirsten se rozhodla jí to nijak neusnadnit.

„No… víš, já… kvůli nějakému zločinu?“

„Ano.“

Nevlídný tón. Žena si možná uvědomila, že zašla příliš daleko, protože zavrtěla hlavou a sevřela rty.

„Promiň, to se mě opravdu netýká.“

Ukázala na kufr.

„Mám s sebou termosku kafe. Dáš si?“

Kirsten zaváhala.

„Dobře,“ odpověděla nakonec.

„Bude to dlouhá noc,“ řekla žena. „Jmenuju se Helga.“

„Kirsten.“

„Takže žiješ sama a momentálně nikoho nemáš, je to tak?“

Kirsten na ni vrhla podezřívavý pohled. Moc mluvila. Aniž by si to uvědomila, nechala Helgu, aby z ní vytáhla spoustu informací. Tahle Helga byla větší čmuchal než novináři. Jako vyšetřovatelka Kirsten věděla, že naslouchat někomu i v těch nejbanálnějších a neosobních vztazích vždycky souvisí s hledáním pravdy. Na okamžik si pomyslela, že by tato žena excelovala ve vyslýchání svědků. Kirsten se nad tím nejdřív pousmála. U kriminální policie znala některé vyšetřovatele, kteří ani zdaleka neměli na práci se svědky takový talent.

Ale teď už se neusmívala. Teď jí Helžina vlezlost začínala jít na nervy.

„Helgo, myslím, že si trochu zdřímnu,“ oznámila jí. „Zítra mě čeká dlouhý den. Nebo spíš už dneska,“ opravila se při pohledu na hodinky. „Do Bergenu zbývají ještě dvě hodiny, musím se trochu prospat.“

Helga se na ni podívala se zvláštním výrazem a pak přikývla.

„Samozřejmě. Když chceš.“

Úsečnost její odpovědi Kirsten vyvedla z míry. Pomyslela si, že v téhle ženě je něco, co se zpočátku vůbec neprojevovalo, teď to však už bylo naprosto zřejmé. Nemá ráda, když jí někdo oponuje nebo se staví proti ní. Tolerance založená na frustraci, tendence projevovat vztek, černobílé vnímání světa. Osobnost jako historický souhrn vlastností, ukončila svoje úvahy. Vzpomněla si na přednášky na policejní

škole o tom, jak se chovat tváří v tvář nejrůznějším osobnostem.

Zavřela oči a doufala, že tak rázně přeruší rozhovor.

„Je mi to líto,“ řekla náhle Helga za jejími zavřenými víčky.

Otevřela oči.

„Je mi líto, že jsem tě obtěžovala,“ opakovala Helga. „Půjdu si sednout jinam.“

Trochu si odfrkla, na tváři se jí objevil shovívaný úsměv a panenky se jí rozšířily.

„Asi nemáš moc přátel.“

„Prosím?“

„Kvůli té své pitomé povaze. Kvůli tomu, jak jsi arogantní. Vůbec mě nepřekvapuje, že jsi sama.“ Kirsten strnula. Chtěla něco odpovědět, ale Helga se náhle zvedla a vytáhla kufr ze síťky nad sebou. „Je mi líto, že jsem tě obtěžovala,“ zopakovala ještě jednou příkře a vykročila pryč.

Fajn, řekla si Kirsten. Najdi si jinou oběť!

Usnula. Něco se jí zdálo. Ve snu jí jakýsi vemlouvavý, jedovatý hlas syčel do ucha: „Ty ssssvině, ty kurvo!“ S trhnutím se probudila. A trhla sebou podruhé, když spatřila Helgu, jak se k ní naklání. Seděla na protějším sedadle a pozorovala ji jako vědec zkoumající amébu pod mikroskopem.

„Co tady děláš?“ zeptala se jí Kirsten šeptem.

Opravdu to Helga řekla? Kurvo? Skutečně to slovo vypustila, nebo se jí to jen zdálo?

„Chtěla jsem ti jen říct, aby ses šla vycpat!“

Kirsten cítila, jak se jí zmocňuje hněv, temný jako bouřkový mrak.

„Cos to řekla?“

V 7 hodin 01 minut vjel vlak na nádraží v Bergenu. Deset minut zpoždění, pro státní dráhy jako nic, řekl si Kasper Strand přešlapující

na nástupišti. Byla temná noc a v Bergenu bude díky oblačnosti tma až do devíti hodin ráno. Viděl ji, jak sestupuje na stupátko a jak klade špičku boty na nástupiště. Zvedla hlavu a okamžitě ho poznala mezi lidmi, kteří se tam v tuto hodinu

nacházeli.

„Polda!“ přečetl si v jejích očích, když se před ním zastavila.

A tušil, co vidí. Poněkud neohrabaného policajta s holou hlavou, špatně oholenou bradou a panděrem napínajícím knoflíky koženého

kabátu, který dávno vyšel z módy.

Vykročil jí vstříc a snažil se jí přitom nezírat na nohy. Trochu ho překvapilo její oblečení. Pod rozepnutým zimním kabátem

s kapucí lemovanou kožešinou měla na sobě konzervativní kostýmek, punčochy v tělové barvě a kozačky s vysokými podpatky.

Třeba je to tenhle podzim na osloské policii v kurzu! Dovedl si ji představit, jak vychází ze zasedačky v Radisson Plaza vedle nádraží nebo u budovy DnB NOR banky. Ale ať to bylo jakkoliv, nesporně byla hezká. Tipoval ji mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety.

„Kirsten Nigaardová?“

„Ano.“

Podala mu ruku v rukavici a on na okamžik zaváhal, jestli ji má vůbec stisknout. Byla tak měkká, jako kdyby neměla kosti nebo jako kdyby byla rukavice jen naplněná vzduchem.

„Kasper Strand, policie Bergen. Vítám tě.“

„Díky.“

„Nebyla cesta moc dlouhá?“

„Byla.“

„Podařilo se ti usnout?“

„Moc ne.“

„Pojď.“ Natáhl zčervenalou ruku k uchu její tašky, ale ona mu pokývnutím naznačila, že si ji radši ponese sama. „Na policejním

komisařství tě čeká kafe, chleba, občerstvení, džus a brunost. Pak se do toho pustíme.“

„Já bych radši viděla místo zločinu. Pokud se nemýlím, není to odsud daleko.“

Kráčeli spolu podél velké skleněné stěny. Otočil se k ní, zamračil se a potom se podrbal v šestidenním strništi.

„Cože? Hned?“

„Kdyby ti to nevadilo.“

Kasper se pokusil zakrýt podráždění, ale moc se mu to nepovedlo.

Viděl, jak se policistka usmívá. Byl to úsměv, v němž chyběla vřelost, který nebyl určený jemu, ale který přicházel odněkud

zevnitř a potvrzoval, jaký úsudek si o něm udělala. A do prdele!

Mohutné lešení a obrovská plachta zakrývaly hodiny svítící na počest plátku Bergens Tidende. Nejvlivnější deník západního Norska to bezpochyby udělal po vraždě v kostele, k níž došlo ráno.

V hale zabočili doprava, prošli kolem obchodu s delikatesami Deli de Luca a vešli do vlhkého větrného tunelu, na jehož konci se nacházelo

stanoviště taxíků. Jako obvykle na dohled žádný nebyl, přestože na ně v dešti čekalo půl tuctu zákazníků. Kasper svůj Saab 9-3 zaparkoval u chodníku na protější straně ulice. V malých parcích a budovách stojících kolem bylo něco venkovského. Každopádně

ve smyslu, jaký tomuto slovu přisuzovali v Oslu.

Měl hlad. Se zbytkem skupiny vyšetřovatelů z Hordalandu byl na nohou celou noc.

Když se posadila vedle něj, její tmavý kabát se otevřel, sukně se vyhrnula a ve stropním světle odhalila krásná kolena. Její blond vlasy se vlnily na límci v neposlušných kadeřích, ale na temeni byly hladké a na levé straně rozdělené pečlivě učesanou pěšinkou.

Nebyla přírodní blondýnka. Kasper si všiml tmavých kořínků a obočí, které si vytrhala do úzkých obloučků. Měla modré, takřka zneklidňující oči, rovný, trochu větší nos a úzké, avšak pěkně tvarované rty. A znaménko krásy vlevo na bradě.

Z jejího obličeje šlo vyčíst rozhodnost.

Žena, která se umí kontrolovat, je klidná a důsledná.

Znal ji teprve deset minut, ale s překvapením si uvědomil, že by ji jako partnerku nechtěl. Nebyl si jistý, jak dlouho by dokázal

snášet její povahu a jestli by jí neustále nekoukal na nohy.

Copyright © XO Éditions 2017.

All rights reserved.

Cover Illustration © photographie de Xiao Yang

Translation © Jiří Žák, 2018

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

ISBN 978-80-7505-974-1

Bernard Minier: Zkurvenej příběh

Bernard Minier opět potvrzuje, že patří mezi nejlepší francouzské autory detektivek, thrillerů a kriminálních románů. V novém románu opouští tentokrát Martina Servaze, Toulouse i Pyreneje a vezme čtenáře do Spojených států, na sever od Seattlu, kde se táhne řetězec jen trajektem přístupných ostrovů, tři sta šedesát dní v roce obklopených mlhou, kde každý zná každého.

Na jednom z nich – Glass Islandu – žije teprve šestnáctiletý Henry. Ten se po vraždě jeho přítelkyně dostane do centra pozornosti všech obyvatel, kteří na ostrově žijí. Je právě on pachatelem vraždy?

Bernard Minier se narodil 26. srpna 1960 v Béziers, vyrůstal na jihozápadě Francie, své dětství strávil v Pyrenejích. Studoval na univerzitě v Toulouse, odkud pochází také hlavní hrdina jeho thrillerů Martin Servaz. Více než dvacet let žije nedaleko Paříže, je ženatý, má dvě děti a psaní se věnuje na plný úvazek. Jeho první román Mráz byl přeložen do několika světových jazyků včetně angličtiny a největší úspěch zaznamenal především ve Francii a v Německu. Také další knihy z této série Kruh a Tma měly ve světě mimořádný ohlas. V těchto dnech vydalo pařížské nakladatelství XO novou knihu, v níž se na scénu vrací Martin Servaz.

U nás vydává Minierovy knihy nakladatelství XYZ. Všechny ve vynikajícím překladu Jiřího Žáka.

Ukázka z knihy:

Na začátku je strach.

Strach, že se utopím.

Strach z ostatních – z těch, kteří mě nenávidí, a z těch, kteří chtějí mou kůži.

A taky strach z pravdy.

Na začátku je strach

Na ostrov se nikdy nevrátím, i kdyby přišla k mým dveřím zazvonit Jennifer Lawrencová osobně a prosila mě, abych se tam vrátil, tak to nikdy neudělám.

A ještě vám musím říct jedno: To, co vám budu vyprávět, vám bude připadat neuvěřitelné. Netvrdím, že to není banální příběh. To ne. Je to zkurvenej příběh. Jo, zkurvenej příběh…

Abych vás navnadil, popíšu vám následující obraz: Z propasti se k nebi vynoří bílá ruka s roztaženými prsty a pak definitivně zmizí ve vlnách. Když se od té strašidelné ruky vzdaluji, všude kolem sténá vítr a do očí mě bičuje jemný déšť. Snažím se plavat, třímetrové vlny s napěněnými hřbety mě přitom zvedají a unášejí k ostrovu. Kašlu, škytám, třesu se a jsem napůl utopený.

Na začátku je strach

Další obraz:

…Barák v plamenech, já před ním klečím, pláču, řvu jako hysterka a tmu všude kolem rozřezávají policejní majáčky.

A ještě něco vám řeknu, i jemu to řeknu. Vím, že mi nebudete věřit. Nemůžu se vůbec divit. A přesto se to stalo. Přesně takhle.

Sedí v křesle a pozoruje mě svým temným pohledem. Je vysoký a úctyhodný. Jeho černé sako muselo stát víc, než kolik já mám na účtu. Právě se podíval na hodinky. Mlčí. Kolik mu je? Pětačtyřicet? Padesát… Patří k těm mužům, kteří se musí líbit ženám.

„Kde mám začít?“ zeptám se ho.

„Na začátku,“ odpoví. „To bude nejlepší.“

„Kolik mám času?“

„Kolik budeš chtít, Henry.“

„Dobře,“ řeknu. „Samozřejmě mi nemusíte věřit.“

Neřekne nic. Nedá na sobě nic znát. Ten muž je můj otec… Má pravdu: Vraťme se tam, kde to všechno začalo…

… vraťme se na začátek.

Před začátkem

Srpnová noc: Zvuky. Řinčení, praskání, poryvy deště. Pak ostré pískání vracející se ozvěnou v zátoce, skřípání, které se podobá škrábání nehtů po nafouknutém balonu.  Skřípání roste. Voda a vlny šplouchají.

Sedím v mořském kajaku a upřeně hledím do mlhové stěny. Ticho. Hladinu kolem osvětluje měsíční světlo. Zadržím dech. Z moře se vynoří černá ploutev, pak druhá, třetí, čtvrtá, až je jich jedenáct… Srdce mi bije rychleji. Z mlhy se pomalu vynořují obrovští černobílí predátoři seřazení v řadě, jako by se chystali k bitvě. Jejich trojúhelníkové ploutve září v měsíčním svitu. Pomalu začnu pádlovat jejich směrem.

Několik věcí, které byste měli vědět o kosatkách

Kosatka je superpredátor, nejnebezpečnější na zemi. Nemá žádného přirozeného nepřítele. Je na vrcholu potravního řetězce. Je to mimořádně inteligentní zvíře. Každé stádo kosatek černých má svůj vypracovaný jazyk, dialekt, jímž se naprosto liší od ostatních stád. Je to jeden ze vzácných druhů, který dědí zkušenosti od předcházejících generací. Kosatky mají velmi vyvinutý sociální smysl.

Jenomže pak jsou tu kosatky dravé…

Jsou ještě mnohem nebezpečnější, ještě troufalejší. Křižují oceány v naprostém tichu a – většinou – osaměle. Říká se jim také vražedné velryby. Neváhají útočit na velké mořské savce, na tuleně, lvouny, sviňuchy, a dokonce i žraloci a velryby z nich mají obavy. Kosatky dravé strach neznají. Jsou to dokonalí zabijáci…

Kosatka je predátor, který nemá soupeře, ale na člověka útočí jen velmi zřídka, s výjimkou těch žijících v zajetí. Nejlepší by bylo vyhnat všechny turisty a všechny lodě okupující od června do října jejich teritorium – je to i moje teritorium – a nechat kosatky na pokoji. Jako to dělám v tu srpnovou noc tiše já. V kajaku. V tuto hodinu, kdy jsou tady jenom ony a já. Jen je pozdravím. Podívám se, jak proplují kolem. Nechám je žít. I ony nechají žít mě. Nikdy na mě nezaútočily. Nikdy se mě nesnažily vytrhnout ze života. Sežrat mě. Zabít mě.

Proč nejsou někteří lidé schopni jednat jako ony?

Kosatka dravá je nejkrutější mořský savec, ale člověk je nejkrutější ze všech savců vůbec.

To je známá pravda. Jen jsem na ni musel přijít sám.

Říjnová noc: Vlny narážejí do lodě. Za ní se rozevírá hrdlo, mužské hrdlo. Zvedne oči k nočnímu nebi. Kolem měsíce proletí nějaký mořský pták a otiskne se jí do zornice. Do její tmavé zornice. V koutku oka se objeví slaná slza. Otevřená ústa má dokořán a mělce dýchá. Srdce jí vystoupilo tak vysoko, až má pocit, že ho vyplivne na kluzkou lodní palubu.

Za zády se jí opět ozve kovové skřípání. Ostrý, rezavý zvuk. Jako kdyby tam někdo něco brousil. Skrz oka v síti jí vítr načechrá vlasy.

Představte si její strach. Je jí teprve sedmnáct. Jestli to vůbec dokážete, představte si, jaký musí mít strach. Tak obrovský, že člověku rozdrtí kosti a že mu nafoukne srdce, takže má pocit, že mu v hrudi vybuchne. Strach, který člověku stiskne svaly jako namočená lana, která na slunci vyschnou a ztvrdnou.

Lodní můstek se kymácí na vlnách a jí dá strašnou práci udržet rovnováhu, hlavně když má na ramenou a na hlavě tu těžkou rybářskou síť. Přes vlasy cítí její uzly, vdechuje pach mořských řas, ryb, naft y a soli, z něhož se jí zvedá žaludek. Nemá vůbec tušení, co tady dělá, jen cítí na ramenou váhu mokrých zamotaných páchnoucích lan, chaluh, které se podobají poutům a řetězům. Cítí, jak ji tíží a smáčejí. A navíc ten déšť, který jí buší do hlavy. Chtěla by vidět víc, ale je taková tma, taková tma…

A přesto tam je – blízko. V očích se jí objeví záblesk, když si stoupne před ní a zpod kapuce na ni pohlédne.

Trvá to jen vteřinu, ale je tam, v jejích panenkách. Čeká na ni. Škytne hrůzou. Chytí se kluzkého okraje paluby, ale všechno kolem jsou jenom stíny, mraky podobající se černé vatě, srpek bledého pokrouceného měsíce připomínajícího pařát, černé stromy na pobřeží, vítr a prostor svírající malou šalupu, plný háků a zrezivělých hran, které ji už zranily.

Mezi rumpálem a kabinou, tam, kde dokončí svou odpornou práci.

„Neměla jsi o tom mluvit,“ řekne.

Má chladný vzdálený hlas.

„Teď už to chápeš?“

Chvílemi tančí na jedné, chvílemi na druhé noze a upírá na ni oči. Ona se celá třese. Má otevřená vyschlá a lepkavá ústa. Najednou si krkne. Obejme ji oběma rukama kolem toho magmatu tvořeného sítí, lany a chaluhami, jako by ji vyzýval k tanci, k nějakému absurdnímu tangu. A pak do ní strčí.

„NE!“

V tu chvíli se jí neobjeví před očima obrazy z dětství, jak se o tom mluví ve filmech a románech… Je sama. V té říjnové temné noci není nikdo jiný než ona a on. Před sebou vidí jen tmavou, hrozivou masu obrovského válcovitého rumpálu omotaného oranžovými bójkami a závoj sítě, která ji ještě spojuje s lodí. Linie ponoru, linie života. Vzápětí do ní znovu strčí a ona přepadne dozadu, do prázdna. Spolkne ji temná, studená voda. Otevře ústa, aby se nadechla, lokne si a začne kašlat. Bojuje, aby ji tíha sítě nestáhla pod vodu, ale vlny do ní buší, zalévají ji, pak se na okamžik vzdálí a znovu na ni útočí. V hlavě jí vybuchne panika a hrůza. Vykřikne, ale vzápětí se znovu napije, škytá a žaludek se jí plní mořskou vodou. Motor změní rytmus a loď ji najednou obrovskou rychlostí vleče za sebou. Zmítá se a točí kolem své osy jako káča.

Rukama poslepu hledá v okách sítě východ a nehty zatíná do lan. Tělo jí v ledové vodě ztuhne. Je strašně ledová. Zmocní se jí závrať. Jak loď zrychluje, cítí, že se potápí do hlubin. Nějaká velká ryba, platýz nebo losos, se zmítá vedle ní. Hlava jí mizí ve vlnách jako splávek rybářského prutu. Pak se znovu vynoří a přitom se pokaždé zoufale snaží nadechnout mořského vzduchu. Jde jí to čím dál hůř. Vzduch jí chybí čím dál víc… Na vteřinu spatří v pohybující se slané temnotě všechno, pochopí všechno, před očima se jí v jediném průzračném zářivém záblesku promítne celý její život.

Ještě dávno předtím, než nad mořem začne svítat, je mrtvá.

Oči má otevřené jako panenka, její pokožka mezi oky sítě zbělá a leskne se jako rybí kůže.

Tak se to asi muselo stát, aspoň tak si to představuji.

Copyright © XO Éditions 2015. All rights reserved.

Translation © Jiří Žák, 2017

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017

ISBN 978-80-7505-620-7