Michael Kardos: Dřív než ji najde

Příběh knihy se odehrává v poklidném městečku Silver Bay, jímž před lety otřásla tragédie: jednoho zářijového nedělního večera uspořádal Ramsey Miller večírek pro sousedy a potom zavraždil svou ženu i malou dceru. Pak už ho nikdy nikdo nespatřil. Ne všechno je ale pravda. Dcera unikla. Teď už jí bude osmnáct a má plné zuby života v utajení. Posledních patnáct let se v rámci programu na ochranu svědků pod jménem Melanie Denisonová skrývala v malém městě v Západní Virginii – její otec totiž nebyl nikdy dopaden. Navzdory přísným pravidlům Melanie navázala vztah s mladým učitelem z místní střední školy, nyní je deset týdnů těhotná a nechce, aby se její dítě muselo schovávat jako ona. Vzepře se svým opatrovníkům a vezme věci do vlastních rukou. Vrací se do Silver Bay a doufá, že dokáže to, v čem úřady selhaly: najít svého otce dřív, než on najde ji...

Michael Kardos získal na Princetonské univerzitě titul v oboru hudby a po řadu let se živil jako profesionální bubeník. Je autorem povídkové sbírky Poslední dobré časy, příručky pro spisovatele Umění a řemeslo příběhu, dvou ceněných thrillerů Třídenní aféra (nejlepší kniha roku 2012 podle časopisu Esquire) a Dřív než ji najde i řady kratších textů uveřejněných jak v časopisech, tak v antologiích, jako je například prestižní řada sborníků Nejlepší americké povídky. Je docentem na katedře anglického jazyka a zároveň jedním z garantů programu tvůrčího psaní na Mississippské státní univerzitě.

Román Dřív než ji najde je příběhem o lásce, víře a strachu – a o tom, jak se ty nejdůležitější věci mohou děsivě zvrtnout, když se k nim až přespříliš upínáme. V českém překladu ho vydává nakladatelství Mystery Press.

Ukázka z knihy:

Melanie Denisonová – protože tak se teď jmenovala – zkazila snídani.

Jinak to mohlo být dokonalé podzimní ráno. Ve Fredonii v Západní Virginii nebylo krásnějšího ročního období. Všechno pořád kvetlo a sladce vonělo, jediný krůček od prvního krutého mrazu.

Strýc Wayne stál u okna a díval se do zahrady, kde se rajčata a papriky pevně držely unavených stonků. „Ty víš, že tě mám rád,“ řekl a otočil se k ní, „ale nelíbí se mi to...“

Po ránu většinou jeden z nich odříkal modlitbu a potom se společně jako rodina nasnídali. Melanie pak odklidila nádobí, Kendra se osprchovala a oblékla do práce a Wayne odešel ven plít záhony nebo sekat trávu nebo ostříkávat wapkou špínu z plastových obkladů přívěsu – cokoli, jen aby mohl strávit pár minut venku, než odjede do Monroevillu, kde v dílně Lube & More stráví osm hodin pod auty.

„Opravdu se nemusíš bát,“ řekla Melanie. „Jsem opatrná.“

„O tom nepochybuju, zlato,“ odpověděl. „Ale i tak je to pořád nebezpečné.“

Možná. Jenže jí už bylo skoro osmnáct. A rodinná pravidla, která platila takovou dobu, se dodržovala stále obtížněji.

Půjdeš rovnou do školy. Po škole přijdeš okamžitě domů.

Na střední to chápala. Ale minulé úterý si zašla na oběd s několika spolužáky z prvního ročníku místní vysoké školy. O pár dní později jela sama do JC Penney v Reynoldsvillu, aby si koupila džíny, co by jí lépe seděly. Sama sebe musela přesvědčovat, že se nejedná o zásadní porušení pravidel.

„Proč to ale musí být zrovna noviny?“ ozvala se teta.

Melanie před nimi nerada něco tajila. Řekla jim, že se přidala k týmu, který vydává vysokoškolské noviny, aby je trochu otestovala: chtěla vidět, jak zareagují, a podle toho se rozhodne, co jim může říct dál.

Upřímně řečeno, v testu naprosto pohořeli. Melanie položila na stůl sklenice s džusem a zeptala se tety: „Co myslíš tím ‚zrovna‘?“

Odpověď ale znala. Sama už dokázala představy o tom, jak ji otec po všech těch letech najde, dovést k dokonalosti.

A teta se strýcem? Taky profíci.

„Mají ty noviny webovou stránku?“ zeptal se strýc Wayne.

„To si nemyslím,“ odpověděla Melanie – ačkoli ji samozřejmě měly.

„No i tak,“ on na to. „Tvoje fotka by se mohla dostat na internet.“

Znělo to celé tak paranoidně, že bylo snadné zapomenout, že ani teta, ani strýc si tento způsob života nevybrali – úkryt v odlehlé vísce v Západní Virginii. Federální policie ovšem rozhodla, že právě tady bude ideální místo pro jejich „přemístění“ čili ukrytí. A proto ve svých sedmnácti letech nenavštívila Melanie ještě nikdy žádné velké město, nikdy nebydlela v hotelu a necestovala dál než do Glendalu na místní hudební a balonový festival. Nikdy neletěla letadlem a neviděla oceán. Nikdy nepotkala nikoho slavného. V Alleghenských horách se jí líbilo, jenže nikdy neochutnala sushi ani čerstvou bagetu. Dvakrát viděla v dálce trychtýř tornáda, ale nikdy nebyla na diskotéce ani na fotbalovém zápase.

Vždycky když se jí zdálo, že je k tetě a strýci moc kritická, počkala si, až bude v domě sama, otevřela šuplík ve strýcově stole a přečetla si ty děsivé dopisy od policie, které si tam schovával – dopisy, které úplně náhodou našla před lety, když hledala tužku. Ty dopisy byly děsivé tím, jak byly neosobně stručné, nikdy delší než odstavec nebo dva, a tím, jak nic neříkaly. Nebo spíš říkaly pořád dokola to samé, tedy pořád dokola nic. Ramsey Miller úřadům dál unikal; úřady se i nadále bály o Melaniinu bezpečnost. Ty dopisy byly děsivé i tím, že byly jasné a srozumitelné a na hezkém papíře (představovala si úhlednou, ale uspěchanou kancelář, kde mezi sebou zaměstnanci vtipkují a rozebírají fotbalové zápasy a plány na víkend), a děsivý byl i jejich trvale optimistický tón, ačkoli nikdy neexistoval žádný důvod k optimismu. Vrátila pak vždycky ty dopisy do kancelářské složky ve spodním šuplíku a připomenula si, že nemůže čekat na hrdinu v policejní uniformě, který ji přispěchá zachránit. Ani po patnácti letech. Ne, jedinými hrdiny jsou teta a strýc a oběť, kterou museli podstoupit, aby ji ochránili. Jenže tím to nebylo o nic snadnější.

Aspoň jí s nimi bylo fajn. V zimě hrávali deskové hry. Hráli karty. Na jaře pomáhala Melanie Waynovi zrýt zahradu a zasadit sazeničky. Kendra kupovala levné knížky ve výprodejích, a když vyšlo slunce, vzali si každý svůj džus nebo kávu a rozečtenou knížku na zahradu, kde se usadili do křesel postavených vedle sebe a kde je chránil živý plot, který obklopoval jejich pozemek, a také lesy, které se rozprostíraly za ním. Asi tak jednou za měsíc si udělali radost a vyrazili na jídlo do restaurace Lucky’s Grill – vždy ve všední den kolem půl páté, kdy tam bylo víceméně prázdno.

Teta ji doma ještě odučila látku předposledního ročníku střední školy, načež seznala, že jako učitelka dosáhla hranice svých možností. Takže Melanie, kterou myšlenka, že každý den na sedm hodin vypadne z přívěsu na adrese Notress Pass č. 9, děsila a zároveň uváděla v nadšení, od dalšího podzimu každé ráno a každé odpoledne nastupovala do rozhrkaného žlutého školního autobusu, kde seděla buď sama, nebo vedle Rudyho, autistického chlapce, který byl nosem přilepený k okénku a nic neříkal. Ne­ přihlásila se do žádných mimoškolních aktivit. Neúčastnila se žádných her. Chodila do školy, jedla sama ve školní jídelně a potom se vracela domů.

Ten nudný rok na střední přes to všechno představoval kousek svobody a ona zjistila, že chce víc. Nemohla přece zůstat zavřená v obytném přívěsu navěky, nebo ano? Pokud by měla zemřít přirozenou smrtí ve věku devadesáti pěti let a přitom nikdy nevidět a neudělat jedinou věc, po které toužila, jaké by to pak bylo vítězství?

Mnozí Melaniini spolužáci se chystali na univerzitu v Západní Virginii. Nosili trička s emblémem Horalů a mluvili o tom, jak si „vedeme“ v různých sportech, jako by tam už patřili. Melanie se jednou chabě pokusila tetu a strýce přesvědčit o tom, že zařadit se mezi pětadvacet tisíc studentů by nebylo nic nápadného. Trochu se nechala unést fantazírováním o životě na koleji, chození na fotbalové zápasy, randění s chlapci. O kamarádech.

Televizní seriál Přátelé běžel snad po celý její život a ona vždycky žasla nad útulností kavárny, ve které se šestice z New Yorku scházela a s takovou samozřejmostí si užívala kamarádského škádlení a svobody. Snila o tom, že na vysoké by to mohlo být právě takové.

Jenže pro tetu a strýce vysoká škola znamenala registry, identifikační karty, otevřený kampus, kde ji mohl kdokoli najít, sledovat a udělat jí hrozné věci. Nakonec ale dospěli ke kompromisu. Mohla se přihlásit – dálkově – na Mountain Community College, která byla po silnici třicet kilometrů od nich. Bude bydlet doma a studovat vždy jeden nebo dva předměty. Wayne jí sežene starší auto a naučí ji řídit. Aby pokryla své výdaje, najde si brigádu někde ve Fredonii.

Přijala jejich nejlepší a jedinou nabídku. Když nemůže být Horalem, potom bude Bojovným sójovým bobem.

„Stejně tomu tvému náhlému zájmu o novinařinu nerozumím,“ řekl Wayne a odvrátil se od okna. Otevřel si plechovku s mletou kávou a nasypal tři vrchovaté lžíce do filtru. Nalil do překapávače vodu a spustil ho.

„Není náhlý,“ odvětila. „Jenom mi to připadá zajímavé.“

„Zajímavé to určitě je – ale já pořád tvrdím, že je to riziko.“

„Ach, všechno je riziko, strýčku Wayne.“ Najednou se jí z vůně kávy zvedl žaludek.

„To je pravda,“ řekla Kendra, „všechno je riziko.“ Přišla k Melanii a vzala ji za ruku. „Holčičko, co se děje?“

„Vidíte? Přesně v tom to je – já už nejsem holčička. A vy si oba pořád myslíte, že jo.“

„Nikdy se nemůžeš stát novinářkou,“ řekl strýc. „To přece víš, ne? Dokud ho nechytí.“

„Nikdy ho nechytí, moc dobře to víš.“ Ta slova jí vylétla z úst, než je stihla zavřít.

„Melanie.“ Kendra vždy dokázala v jediném slově vyjádřit sympatie i výtky.

„Omlouvám se, strýčku Wayne.“ Melanie si povzdechla. „Jde o to, že už jsem dospělá. Když budu chtít riskovat, to rozhodnutí je opravdu jenom na mně.“ To ale znělo nevděčně. „No tak, když se nad tím zamyslíte, zas tak velké riziko to není. A konec­ konců Ramsey Miller může být teď klidně někde na Antarktidě. Může být i mrtvý.“

„Není mrtvý, Mel.“

„Ale mohl by být.“

Strýc Wayne potřásl hlavou. „To si nemyslím.“

Chystala se pokračovat v hádce o hypotetickém skonu svého otce, zeptat se, jak si může být Wayne tak jistý, že ještě pořád představuje hrozbu, když najednou ucítila husí kůži vzadu na krku a najednou znala odpověď. Byla si naprosto jistá.

Přišel nový dopis. Dopis, ve kterém se doopravdy něco píše.

Zeptat se na něj ale nemohla, vždyť o těch dopisech neměla přece vůbec vědět. A nejhorší ze všeho bylo, že už asi před rokem je Wayne začal schovávat jinam než do stolu.

Překapaná káva páchla tak nechutně, že Melanie toužila utéct z domu ven na vzduch – jenže poslední dobou jí i stromy voněly nakysle. S mnohem menším sebevědomím prohlásila: „Jsou to jen blbé univerzitní noviny, které nejspíš stejně nikdy nikdo nečte. Nechápu, proč tak šílíte.“ Jenže věděla, že pro ni je snadné mluvit o riziku, když jsou tu jiní, kteří obětovali své vlastní životy, aby ona přežila.

Teta a strýc se na sebe podívali. „Zlato,“ pronesl Wayne jemně, „mám tě z celého srdce rád. Ale jestli si vážně myslíš, že blázníme bez důvodu, dokazuje to, že se nad tím musíš ještě zamyslet.“

Pod stolem byl položený rezavý koberec. Našla na něm odbarvenou skvrnu v místě, kde jako malá zvracela. Tu nemoc si pamatovala lépe než kteroukoli jinou. Celý týden ležela na gauči, sledovala televizi a seriály. Usrkávala zázvorovou limonádu, ukusovala suchary, zvracela do odpadkového koše. Teta jí na čelo dávala chladivé obklady, držela ji, měřila jí teplotu. Byla tam pro ni. Vždycky tam pro ni byla.

Změna ročního období donutila stěhovavé ptáky, aby se ukryli v korunách stromů, kde nesnesitelně hlasitě krákali. Listy se každou chvíli promění. Ale uvnitř těchto stěn se nezmění nikdy nic. Teta a strýc vybavili narychlo pronajatý přívěs podle jediných dvou kritérií: účelnost a hospodárnost – proto nábytek z Goodwillu, police z Walmartu, zlevněné zbytky koberců. Předpokládali, že doba, kterou tu stráví, bude krátká. Když se jejich prvotní panika proměnila v trvalý, otupělý strach, neměli žádný důvod (a ani peníze), aby svůj příbytek vybavovali znovu.

Nešlo ale jen o vybavení. Oni tři – to, jak tu společně žili, způsob, kterým uspořádali svůj život tak, aby je nepřemohl hluboko uložený děs... tak mohli strávit celý život.

„Takhle už to bude navždycky, že jo?“ pronesla Melanie. Už neměla chuť se dál přít. Místo toho náhle viděla pravdu o své budoucnosti, možná úplně poprvé. „Je jedno, kolik je mně, nebo kolik je vám nebo jak už je to dávno. Nikdy už se nic nezmění, je to tak?“

„Až ho chytí...,“ začal Wayne. Kdysi dávno těm slovům určitě věřil. Teď už to znělo apaticky. Jejich život ve Fredonii byl všechno, co znala, a stále víc i všechno, co znali její teta a strýc. Nikdo z nich se prakticky nikdy nezmiňoval o minulosti a navíc tam stále figuroval „on“. „Až ho chytí...,“ zopakoval Wayne. Ale zdálo se, že tu větu nedokáže dokončit, protože by to byl čirý výmysl.

Jako by si to uvědomil, zamračil se a nalil si hrnek černé kávy. Postavil ho na kuchyňský stůl, kde se z něj kouřilo. Melanie se přinutila nezvracet.

„Jinými slovy nikdy,“ řekla a její ruka se instinktivně dotkla břicha. Chtěla ho pohladit, uklidnit. Posledních pár týdnů to tak dělala ve škole, v posteli i v autě. Ale tohle tajemství jim ještě prozradit nechtěla – zatím –, takže ruku nechala klesnout dolů.

„Až ho chytí,“ řekl její strýc.

* * *

Později odpoledne na hodině matematiky, když učitel začal mluvit o fraktálech, matematických vzorcích, které se opakují v každém měřítku, se Melanie kvůli ranní hádce s tetou a strýcem stále ještě cítila mizerně. „Je to jako brokolice a její malé květy,“ vysvětloval, „z nichž každý má své vlastní podobné malé květy, které zase obsahují ještě další.“ Promítal obrázky ze svého laptopu na tabuli za sebou. „Nebo pobřeží, které má stejný základní tvar, ať se na něj díváte z pláže a vidíte jen pár metrů, nebo shlížíte ze satelitu na celou jeho plochu.“ Mluvil pomalu, s nádechem tajemství, jako by byl čaroděj, a ne učitel na místní vysoké škole, který nosil každý den do školy stejný svetr.

Fraktály vytvářely nádherné obrázky, rovnice se zviditelňovaly a barevně zvýrazňovaly a potom to Melanii najednou došlo s takovou intenzitou, až se jí začaly potit dlaně.

„To jsem já,“ zamumlala si pro sebe a zírala na promítané obrazy. „Já jsem fraktál.“

„Prosím?“ zíral na ni učitel. Melanie ve třídě nikdy nemluvila a hučení projektoru její hlas utlumilo. „Říkala jste něco, slečno Denisonová?“

Nepřestávala se dívat na geometrický tvar a žasla nad tím, jak to bylo zřejmé a pravdivé. Schovala se v malém domě zastrčeném na opuštěné silnici, která sama byla ukrytá v malém městě v odlehlé části Západní Virginie. Její úkryt byl stejný v každém měřítku a byl tak definitivní jako matematická jistota.

„Omlouvám se,“ řekla učiteli. Přitahovala k sobě pozornost tím nejhorším možným způsobem – způsobem, na který se hned tak nezapomene. Ta divná, tichá holka konečně něco říká. Pár lidí se nervózně zasmálo. „Já jen...,“ rozhlédla se po dvou desítkách dalších studentů a napadlo ji, jak dítě, které v sobě nosí, jak tohle menší měřítko jí samé skončí stejně hluboce ukryté, vrstvu po vrstvě.

To nemohla dovolit.

„Musím...,“ vlhké ruce sevřela v pěst. Tu větu by nedokončila, ani kdyby znala správná slova. Vstala a vyběhla z místnosti dolů do chodby a do koupelny, kde se vyzvracela do záchodu. Klečela na zemi, dokud nevolnost nepřešla, potom šla k umyvadlu a opláchla si obličej. Stála nad umyvadlem, hladila si břicho a několikrát se nuceně nadechla, až do chvíle, kdy cítila, že už je dostatečně klidná na to, aby dojela do Fredonie a počkala tam na Phillipa.