Kelli Stanley: Město draků

San Francisco 1940: Město žije oslavami Svátků jara, čínského nového roku, a třídenní slavností Misky rýže, jež má pomoci vybrat peníze na válečnou pomoc Japonskem napadené Číně. Svérázná soukromá vyšetřovatelka Miranda Corbieová se odmítá smířit s vraždou mladého Japonce Takahašiho, jehož v Chinatownu zastřelili přímo před jejíma očima. Kvůli japonské invazi do Číny jsou vztahy mezi čínskou a japonskou komunitou vypjaté a policie se mezi znepřátelené dračí gangy nechce míchat, jenomže Miranda chce spravedlnost. Při vyšetřování případu naráží na mnohá úskalí, a to nejen kvůli své minulosti luxusní kurtizány, která jí na druhou stranu umožňuje vhled do světa luceren, který se úřady tváří, že nevidí...

Kelli Stanleyová vystudovala klasickou literaturu, miluje jazz, staré filmy, ošoupané plstěné klobouky, Art Deco a jazykové hříčky. Jejími literárními vzory, jejichž tvorba ji nejvíce ovlivnila, jsou Raymond Chandler, Dashiell Hammett, Tennessee Williams, Cornell Woolrich, Francis Scott Fitzgerald a Thomas Hardy.

Město draků získalo Cenu Macavity za nejlepší historický román, bylo nominováno na Cenu Los Angeles Times, Shamusovu cenu, Cenu Bruce Alexandera a Cenu RT Book Reviews, po vydání se dlouhé měsíce drželo mezi nejprodávanějšími knihami a v mnoha hodnoceních patřilo mezi nejlepší knihy roku.

V českém překladu román vydává nakladatelství BB art.

Ukázka z knihy:

Mlha se přikrádala dolů od noblesních hotelů Mark Hopkins a Fairmont a luxusu na Nob Hill. Zalila současně Stockton Street a Clay Street, převalila se kolem GOLDEN STAR RADIO SIGN, utopila žlutý neon v moři hustých bílých studených vodních par, mířila k přístavu. Zadul mlhový roh, dunivý nízký tón zaplnil i jedno z mála posledních tichých míst Čínské čtvrti. Pravá mlha, ne pouze beztvarý oblak vysrážené vlhkosti, byla událost. Spolu s ní ožívali draci v Čínské čtvrti a přízraky z dob sanfranciské zlaté horečky.

Jedna hodina. Oslavy začnou za hodinu. Nezbyl čas na procházku po Ross Alley, k restauraci Manila a dál do Malého Japonska. Mirandě došly kuřitelné cigarety, měla za sebou únavný den. Navíc ji zakrvácený obvaz v podprsence pěkně svědil.

Po setkání s Čchenem zůstala hořká pachuť. Začíná být příliš stará. Využij, co máš, Mirando, a využij to co nejlíp. Charlieho Burnetta pro práci detektiva. Její případy už jsou teď její, ne zakázky pro Burnetta nebo Dianne Shrinersovou, už není jen ozdoba na klopu a něco výjimečného po skončené show.

V drugstoru u hotelu Republic chesterfieldky vyprodali. Odmítla prodavačem nabídnuté Lucky Strikes, vzala si Examiner a Call-Bulletin. V lékárně News nevedli a Miranda ze zkušenosti věděla, že Chronicle nemá smysl ani zkoušet.

Eddie se dostal na předposlední místo poslední strany Examineru, v Call-Bulletinu poskočil o pár stránek dopředu. Citovali Phila ohledně Eddieho trestního rejstříku, otiskli ujištění Výboru pro oblast zálivu pověřeného Kampaní na podporu čínského civilního obyvatelstva a další výroky od kohosi z Obchodní komory. Závěr byl nasnadě: Eddie byl kriminálník, nikoho ani za mák nezajímá, kdo ho zavraždil, a nikoho to taky zajímat nebude, pokud to nenaruší slavnosti Misky rýže a nezavře peněženky dárců. Uzavřete to, hoši. Připište to na vrub Nankingu.

Zpátky do Monadnocku, ještě pár kroků vzdáleného v mlze. Miranda si užívala křeče v lýtkách, tu prostou a přirozenou bolest. Market Street už se plnila, připravená nechat se naplnit, nedělní večírek v Čínské čtvrti. Veselí, v němž od pondělí přibylo mnohem víc zoufalství, na opačném konci.

Vešla do haly, dívka za pultem s novinami si podpírala pečlivě nakadeřenou, ale už ne tak pečlivě odbarvenou hlavu dlaní, nudila se a kulila oči na hispánského milovníka se širokými rameny, který čekal na výtah.

„Gladdy, máš chesterfieldky?“

Z dřevěného rádia skřehotal Cesar Romero a Gladdys s povzdechem podala Mirandě tři krabičky.

„Sem ti je schovala. Nechápu, proč najednou všichni chtěj zrovna chesterfieldky.“

„Ty to nevíš? Dokážou uspokojit.“

Gladys si odfrkla. „To si dělaj z lidí srandu? Mě by teda,“ ukázala palcem k výtahům, kde hispánského milovníka mezitím vystřídal hubený plešoun s deštníkem, „uspokojoval von.“

Miranda si neprodleně zapálila. „Máš dnešní News?“

Eddie se posunul mezi důležité události. News ho zařadily na druhou stranu a měly odvahu poukázat na očividné: byl Japonec a zavraždili ho před slavnostmi Misky rýže. Přeložila noviny a zasunula je do podpaží.  Ten článek znamenal, že může očekávat telefonát od Ricka.

„Hele, Miri, ten chlápek… ten hezoun… jel do třetího. Možná že jde za tebou.“

Při pohledu na dychtivost v dívčině obličeji se usmála. „Jestli jo, zlato, tak ti ho pošlu zpátky.“

Nechala Gladys spropitné, postavila se do fronty. V Monadnocku, který přežil požár, bylo pořád rušno. „Železniční palác“, dobré místo, pokud chtěl člověk rychle lístek na neviditelnou cestu z některé z hlavních s Des Moines, Union Pacific nebo East Coast. Dobré místo, kde se ztratit.

Miranda se vmáčkla do prostřední kabiny vedle tlusté ženy v klobouku ozdobeném pery a s mrtvým zvířetem kolem krku. Byla jediná, kdo vystupoval ve třetím patře. Zamířila prostornou halou na konec, kde se nacházela její kancelář. Zlá předtucha se vrátila. Zelený olds na Commercial Street. Vzpomínala, jestli auto nestálo venku, ale byla příliš unavená, než aby si detailně všímala okolí.

Pinkertoni měli vždycky napilno, kanceláře vypiglované jako šmajchl kabinet. Tlumené světlo, rozhodně ne přeplácené nábytkem, moderní umění, co nebylo moderní, koberec s vlasem vysokým dost na to, aby se jím dal někdo udusit. Jediné, co scházelo, bylo přestříknutí Chanelem č. 5 každé tři minuty.

Nová slečna v recepci. Na pohled nic moc, ale peníze byly vidět. Pořád nabírali nové, protože ty staré se buď vdaly, nebo nabraly zkušenosti.  U pinkertonů znamenalo příliš mnoho zkušeností vyhazov.

Nelibost jí tryskala ze všech pórů. „Jak vám mohu pomoci, slečno?“

Miranda si zapálila další chesterfieldku a nevzrušeně se na dívku zadívala. „Jsem Miranda Corbieová. Mám tady svou kancelář.“

Recepční se málem ušklíbla, jak jí cukal ret. Miranda vyfoukla kouř přes dívčino pravé rameno a pozorovala, jak se jedna z kadeří uvolnila z účesu.

„Jsem detektiv, miláčku. Nejsem konkurence, nedělám pro Pinkertona – ani pro pinkertony. Allen Jennings má kancelář nejblíž mé. Zajímalo by mě, jestli tu je.“

Trucovala jako malé dítě. Zmáčkla několik knoflíků a ověřovala si to, zatímco Miranda se vrátila ke vchodu a cestou pokuřovala.

„Slečno, už můžete dál.“

Naposled potáhla. Potom zamáčkla nedopalek v popelníku, který zůstával neviditelný, dokud ho člověk nepotřeboval, prošla úzkými dveřmi do vnitřní haly a pokračovala až k Allenově kanceláři. Jeho špeluňka měla ještě jedny dveře, které ústily do hlavní haly, což mu umožňovalo vidět kohokoli, kdo přicházel za Mirandou.

Allen byl podsaditý chlap, svaly mu už sice začaly měknout, ale pořád zůstávaly nebezpečně tvrdé. Holá hlava se mu blýskala, oči třpytily a bylo mu přes čtyřicet. Rozhodně ne ideální představitel filmového detektiva. Což ona také ne.

„Co máš za problém, Mirando?“ Věděl, že se nejedná o zdvořilostní návštěvu.

„Nejsem si jistá. Asi mě někdo sleduje. Možná policajti.“

Zavrtěl hlavou, opřel se do židle, až zavrzala, vrhl na ni zcela neprofesionálně poťouchlý pohled.

„Myslel jsem, že stín vždycky dokážeš zjistit, zvlášť když jsou to kabáti.“

„Je to jen pocit. Neprošel tu někdo, kdo se ještě nevrátil? Nebo máš ty pitomý dveře celej den zavřený?“

Chvíli se smál, potom si strčil do pusy cucavý bonbon. „Jsem tady deset minut a celou dobu byly zavřený. Takže musíš jít do jámy lvový naslepo. Promiň, holka. To jsou ty absence.“

Miranda se natáhla a sáhla do broušené křišťálové mísy na rohu Allenova stolu pro citronový bonbon.

„Moje absence. Tak zatím.“

„Jo, jo. Zlom vaz, holka.“

Přešla před ním k vnějším dveřím a zastavila se na prahu. Ze všech stran byla slyšet ozvěna kroků, nedalo se zjistit odkud a kam míří. Vzduchem ochlazovaným větráky se nesl šum hlasů těch, kteří odjížděli na dovolenou a za prací, nebo přišli žádat o radu soukromé vyšetřovatele. Jedna velká neznámá a pouze jedna cesta dovnitř.

Odkráčela do haly, její lodičky přispěly příjemným ťukáním ke kakofonii zvuků. Před svou kanceláří se zastavila, přečetla si své jméno na dveřích – MIRANDA CORBIEOVÁ, SOUKROMÝ DETEKTIV – černo-zlatý nápis působil sebevědomě a neohroženě. Zhluboka se nadechla a otevřela si.

Žádný koberec, žádná mahagonová recepce, žádné umění, moderní ani jiné. Staromódní dubový psací stůl od Weinsteina, dvě kartotéky, rádio, tři rozvrzané židle (dvě z nich pohodlné), kalendář, přenosná skříňka, její křeslo, ze kterého úřadovala, a použitý sejf, co si vybrala u Wells Fargo. A ještě hispánský milovník z přízemí a podmračený irský policajt s krátery místo pórů a křivými zuby.

Miranda nakráčela ke stolu, jako by tam nebyli. Cesar Romero vstal. Ten druhý si zarazil párátko mezi zuby a zašklebil se.

„Slečna Corbieová?“

Nejdřív obešla stůl a usadila se na polstrovaný kožený sedák. Sklouzla pohledem k zásuvkám. Někdo je zotvíral a dostatečně nedbale zavřel, aby si toho musela všimnout.

„Co pro vás mohu udělat?“ Noblesní tón lady Esther, co voní po fialkách, rozléhá se v jachtařských klubech a zahajuje noc v opeře.

Ten, co stál, byl hezoun. Vysoký, tak stopětaosmdesát, tenký knírek, dobře střižený tmavý oblek. Možná až příliš dobře střižený na poctivého policajta. Zuby v úsměvu neukázal. Velké, hnědé a vlídné oči.

„Inspektor Gonzáles. Toto je mladší inspektor Duggan. Chceme si s vámi promluvit.“

Elegantně se uvelebil na židli. Duggan upřeně zíral na Mirandu a najednou vyplivl na zem rozžvýkaný kus párátka.

Nedopřála mu takovou radost, aby na sobě dala znát znechucení. „Nebude vadit, když si zapálím?“

Nečekala na odpověď, otevřela horní zásuvku a vyndala z ní téměř prázdnou krabičku. Připálila si těžkým stolním zapalovačem a nabídla Gonzálesovi, který zdvořile odmítl zavrtěním hlavou.

„Tak prosím. Mluvte.“

Gonzáles si odkašlal a vytáhl z vnitřní kapsy složený list papíru. Osmatřicítka v podpažním pouzdře se zablýskla.

„Jsem přesvědčen, že jste dnes dopoledne byla v Čínské čtvrti a vyptávala se na smrt Eddieho Takahašiho.“

Opřela se a rozhodla se ignorovat zakrvácený obvaz v podprsence, který najednou ztěžkl. Vyfoukla kouř Dugganovým směrem. Stěží se ovládal, chtěla, aby vybuchl, až přijde čas. Pozorně se zadívala do Gonzálesova nevtíravě hezkého obličeje.

„Mohu vidět vaše průkazy, pánové?“

Gonzáles se znovu bodře usmál a zalovil v kapse. Duggan znenadání vyskočil, nahnul se přes stůl, položil obě chlupané tlapy na desku a jeho žilkami prokvetlý nos se octl ani ne třicet centimetrů od jejího.

„‚Mohu vidět vaše průkazy,‘ povídala.“ Zatrylkoval jedovatě fistulí.

„Hraješ si na něco, co nejsi. Víme, kdo seš a co seš zač. Hrabeš se v tom případu a my tě zhaftnem za maření vyšetřování. A za cokoli jinýho tady najdeme. Nebudeme muset hledat dlouho.“

Gonzáles zrudl a stále držel v ruce odznak. Miranda krátce kývla. Vstala, hodně pomalu a upřeně se zadívala na Duggana, jehož obličej stále trčel dopředu, malé oči se mu zle leskly, žluté jako jeho zuby.

„Proč se neposadíte, inspektore? Obávám se, že vám nemohu nabídnout plivátko, ale můžete plivat na svého kolegu. Podle všeho vám jde plivání velice dobře.“

Jeho tělo se napjalo, záda se prohnula a zvedl jednu ruku, již nechal ztuhnout ve vzduchu. Gonzáles mluvil tiše.

„Posaď se, Gerry. Zkusme si promluvit se slečnou Corbieovou jako profesionálové a ne jako nějací komiksoví poldové z Argosy.“

Duggan obrátil svou pozornost ke Gonzálesovi, který teď také stál. Neřekl ani slovo, ale cestou k židli nabral svého parťáka ramenem. Gonzáles to vzal stoicky stejně jako teatrální zamumlání „mexickej ksindle“.

„Nuže, kvůli čemu jste přišli, inspektore? Když jsem to naposledy kontrolovala, byla jsem svobodná, bílá a plnoletá. A to obvykle znamená, že člověk může jít do Čínské čtvrti a bavit se tam s kým chce, aniž by se o to policie zajímala.“

„V tomto případě se jedná především o zdvořilostní návštěvu, slečno Corbieová.“

Povytáhla obočí a sklouzla pohledem k Dugganovi, který čučel z okna.

„Aha. Promiňte prosím, že jsem to hned nepoznala.“ Típla cigaretu do popelníku z Treasure Islandu. „Pojďme dál. Odrazovali mě od toho, ale neposlechla jsem. Co hodláte udělat? Zavřít mě, jak navrhoval tady rytíř Lancelot?“

Duggan pomalu, jako mechanický klaun v Playlandu, otočil hlavu.

„Už se nebudou brát servítky, holčičko, a na Phila nespolíhej. Asi jsi ho šukala příliš dlouho a začalo se mu to zajídat. Na obhajobu je to málo a úsměv ti už brzo zmizne z tváře. Pošleme tě zpátky do bordelu.“

„Duggane…“

„Tenhle napomádovanej šmejd by taky rád nějaký to číslo, zlato. Na tvým místě bych chtěl dvojnásobnou taxu.“

Gonzáles zpopelavěl. Klidným krokem došel k Dugganovi, který seděl, nohy rozcapené, a poškleboval se mu, s dalším párátkem v ústech. Gonzáles sáhl do kapsy, v hnědých očích se mu nezračilo nic, a vyndal pár rukavic z vepřovice. Rychle a nečekaně jimi přetáhl Duggana přes obličej. Dvakrát.

„Ven. Nebudu si s tebou špinit ruce.“

Duggan zůstal na Gonzálese zírat s otevřenou pusou, párátko přilepené na dolním rtu. Jeho vyboulená, opičí ramena a paže se smrskly a svěsily, jako loutce, které přestřihli vodicí provázky. Vstal, nepodíval se ani na jednoho z nich. Mátožně se opřel o stěnu, když si nasazoval klobouk, těžké kroky se šouraly po dřevěné podlaze ke dveřím, které se za ním tiše a mechanicky zavřely.

Gonzáles se obrátil k Mirandě. „Omlouvám se, slečno Corbieová.“

Pokrčila rameny. „Nic, co bych už neslyšela. Je mi líto, že máte za parťáka takového hajzla.“

„Jak jste řekla, slečno Corbieová. Svobodná, bílá a plnoletá. Souhlasí.“

Vydolovala z krabičky další chesterfieldku. „Říkejte mi Mirando. Oceňuji, že se mnou jednáte na rovinu, a oceňuji i vaše chování a sebeovládání. Co pro vás mohu udělat?“

Potřeboval pár minut, aby se uklidnil, prošel kolem ní k oknu a zadíval se na ruch na Market Street.

„Budu stručný. Nový policejní šéf by velice ocenil co nejmenší publicitu Takahašiho případu. Stejně tak státní návladní Brady. A stejně tak primátoři San Franciska, Oaklandu a Berkeley. A stejně tak řada dalších neméně důležitých lidí.“

„Prověřte si to. Nedělám pro Chronicle.“

Usmál se, okouzlujícně. „Ano, vím. Jenomže se znáte s novináři, spolupracujete s nimi a, promiňte prosím, ale máte sklon přitahovat značnou míru pozornosti.“

Znovu pokrčila rameny. „V loňském roce jsem měla pár sledovaných případů, to ano. Nejsem ale ve společenské rubrice každou neděli.“

Upřímně se na ni zadíval. „Duggan mluvil pravdu. Přidělili nám Takahašiho případ a bylo nám řečeno, že máme použít cokoli bude nutné. Brady je odhodlaný vytáhnout na vás všechno, co – nebo na kohokoli jiného, kdo by ten případ nenechal spát. Nemůže si dovolit další Athertonovu zprávu.“

Miranda vyfoukla pramínek kouře směrem k oknu. „Připadá mi, že ho čistka na policii, a nic jiného to není, tři roky celkem dost zaměstnala. Můj advokát mě dostane ven do půl hodiny a obvinění bude zamítnuto.“

„Vím, ale poškodí vás to. I kdybyste nepřišla o licenci, pozornost…“

Naklonila se. „Inspektore, něco vám řeknu. Pracovala jsem jako společnice. Všichni to ví. Městská rada to ví, policejní šéf taky, stejně tak i Brady a dokonce i váš Duggan. Nikdo mě tam nedržel násilím a nenechám se omezovat ani teď. Jak už to chodí, mám pár přátel, pár z nich usazených výš než v Hall of Justice, a jsem si oprávněně jistá, že dokud nebudu šňupat, o licenci nepřijdu. A pokud jde o publicitu – jak jsem podle vás přišla ke klientům, které mám?“

Znovu se opřela a zavrtěla hlavou. „Nenechám se zastrašit. To na mě neplatí. Jen se víc zatvrdím.“

V jeho obdivném výrazu se nezrcadlila ani stopa fyzické přitažlivosti. Miranda odvrátila pohled, kouřila a dumala nad tím, jestli neřídí zelený olds. Gonzáles se vrátil k židli naproti ní, posadil se a odkašlal si.

„V tomto případě nemohu spoléhat ani na státní, ani na federální orgány. Misky rýže se pořádají v čínských čtvrtích všude v Americe. Naše je největší. V loňském roce přišlo na tři sta tisíc lidí a vybralo se víc peněz než na všech ostatních dohromady.“

Miranda típla cigaretu, pomalu drtila nedopalek v Tower of the Sun.

„Viděla jsem váš odznak Charitativní ligy vedle policejního, inspektore. Také jsem si jich pár koupila. Tečou mi slzy, když se dívám na úvodníky, syčím, když otevřu Life a vidím fotky. Jsem z toho naměkko, vysmrkám se a pošlu dalších padesát centů Červenému kříži. Ale kolik rozkošných dětiček umírá hlady v ulicích Šanghaje – nebo v koncentračních táborech v Německu – nebo přímo tady, uprostřed Kalifornie, jak nespravedlivý, krutý a zlý je kvůli tomu svět, podle mě je sakra hnusnej, nic nezmění na tom, že Eddie Takahaši byl včera zavražděný. A kdo sakra truchlí pro něj?“

Její zaťaté a zarudlé ruce ležely na desce stolu. Sakra práce. Nechtěla se přestat ovládat.

Gonzáles sáhl do kabátu a vytáhl peněženku. Vypadala jako z marocké kůže. Znovu ji napadlo, odkud bere peníze.

„Tady je má vizitka. Zavolejte mi, když na něco narazíte.“

Zamračila se. „Myslela jsem, že to policii nezajímá.“

„Vyšetřování možná ne, přinejmenším pokud jde o vraždu, ale jsou i další zločiny.“

Natáhla se, vzala mu navštívenku z prstů a prohlédla si ji. „Předpokládám, že tato nabídka se vašeho parťáka netýká, že?“

„Týká se pouze a jedině mě, slečno Corbieová.“

Podívala se na něj. „Upřímnost za upřímnost. Mám na vás otázku. Bylinkář na Sacramento Street, nedaleko místa, kde Eddieho zastřelili, ten mladší, Mike Čchen. Mluvil jste s ním?“

Gonzáles znovu zalovil v kapse, vytáhl notýsek a otočil pár stránek.

„Pouze zběžně. Má záznam – odseděl si pár let za podomní prodej trávy. Od té doby je čistý.“

„Možná ho jenom nechytli.“

Gonzáles povytáhl obočí, usmála se.

„Mám za sebou dlouhý den, inspektore.“

Elegantně vstal a natáhl k ní ruku. Stiskla ji. Měl teplou a suchou dlaň.

„Děkuji, slečno Corbieová. Mám tušení, že se ještě uvidíme.“

„Děkuji, inspektore. A vyřiďte Philovi, že má štěstí, že vás má.“

Při nasazování klobouku se Gonzáles trochu začervenal.

„Povím mu totéž o vás, pokud to není příliš troufalé.“

Miranda se otočila k oknu. Někde na Market Street naříkal pozoun, ale ten zvuk se utopil v lomozu aut a troubení dřív, než stačila rozpoznat melodii.

„To by bylo. A hodně.“

Přikývl. „V tom případě mi prosím promiňte.“

Zavolala ho, když už byl na odchodu. „Inspektore…“

Otočil se k ní s tázavým výrazem v obličeji a rukou na klice.

„Pokud potřebujete cíga nebo něco od papíru, kupte si to dole u té holčiny ve vstupní hale. Jste pro ni princ z pohádky.“

Zasmál se tomu a odešel, kabát se za ním maličko nadouval.

Copyright © 2010 by Kelli Stanley

Z anglického originálu City od Dragons (Published by Minotaur Books, New York, 2011) přeložila © 2017 Petra Andělová

ISBN 978-80-7507-656-4