Inspektor Hasengap a
finanční rada Dolnopolský zasahují
Jednoho rána kráčí
finanční rada Dolnopolský do svého úřadu a najde botu. Na tom by nebylo nic
podivného, pokud by v té botě nebyla i noha...
Nález obuté končetiny a
potažmo celého lidského těla naprosto změní panu Dolnopolskému život. Setkává
se s mladým inspektorem Hasengapem, který kromě bystrého myšlení a kreativity
vládne i neortodoxními vyšetřovacími metodami. Nesourodá dvojice má před sebou
dobrodružné vyšetřování netuctového případu a zločinu v nočním expresu.
Ve dvou humorných
detektivních příbězích Ivo Hudečka narazíte nejen na kvalitní zápletku, ale tu
a tam i na nějakou podivnost. Viděl například někdo z vás někdy buvoveverku?
Knihu vydává
nakladatelství Plus. Ilustroval David Böhm.
Ukázka z knihy:
Pan Dolnopolský kráčel tak
rozvážně, jak to jeho věk a postavení vyžadovaly, a v myšlenkách se věnoval
jednomu zapeklitému případu odpočtu daně z lihu.
Byl zřejmě poněkud
roztěkaný, neboť pokud by se opravdu plně soustředil na problematiku přepočtu
poměrných koeficientů, nebyl by si všiml, že stranou pěšiny trčí z listí
věc dosti nepatřičná.
Lakovaný dámský střevíc.
Pan Dolnopolský prokázal
mimořádnou duchapřítomnost.
Aniž se zdržoval jakýmikoli
zbytečnými projevy svého, v tuto chvíli drobně vykolejeného já, přidal rázně do
kroku. Leckterý neuctivý pozorovatel by mohl říci, že přímo pelášil. Na Soví
ulici se tak pan Dolnopolský málem srazil se strážníkem.
Tento bodrý muž jménem
Johan Müller se zprvu zdráhal podniknout kroky, které po něm pan Dolnopolský
požadoval. Bránil se tím, že bota odhozená do listí nevyžaduje policejní
pozornost. Teprve když ho pan Dolnopolský několikráte ujistil, že v botě, a to
říká se vší vážností, je i noha, Müller povolil.
Zadržel pekařského učně,
který na bicyklu rozvážel čerstvé housky, a vyslal jej nejprve za doktorem
Sauerkrautem, nejbližším to lékařem, a posléze na policejní stanici v Úzké
uličce pro vrchního strážmistra Kožíška.
Pak se společně s panem
Dolnopolským vydal zpět k ohlášenému nálezu.
Veškeré obavy pana
Dolnopolského, kterými se cestou zpět zaobíral, se ukázaly jako neopodstatněné.
Znovunalezení boty jim nedalo žádnou práci. Strážník Müller pana Dolnopolského
vyzval, aby setrval na pěšině, a sám se vydal obhlédnout nález zblízka.
Bližším ohledáním seznal,
že by zde kromě boty a nohy měl být i zbytek těla a snad i vcelku, což v
současné situaci považoval za pozitivní zjištění. Přidřepl a shrnul listí z
místa, kde předpokládal, že bude hlava nebožky.
A skutečně! Odhalil bledou
tvář mladé ženy.
Ačkoliv to samozřejmě
netušil, jednalo se o sedmadvacetiletou Otýlii Szemberovou, stylistku
zaměstnanou v nedalekém
salonu Žofie.
Vzhledem k tomu, že nemohl
pro dotyčnou udělat nic užitečného, a naopak jeho další pohyb by dozajista
napáchal mnoho škody v neprospěch budoucího vyšetřování, vrátil se strážník
zpět na pěšinu, aby vyčkal příchodu svého nadřízeného a lékaře.
Druhý jmenovaný dorazil
jako první.
Doktor Sauerkraut byl tak
kulatý, jak jen to fyziognomie dovoluje. Přes tento utěšený tvar se pohyboval
velice svižně, což zřejmě pomáhalo zachraňovat životy jeho pacientů. Aniž se
vůbec zastavil, pozdravil oba přítomné pány, a podobně jako před chvílí
strážník Müller klekl si k tělu ženy.
Na zem položil svou naditou
lékařskou brašnu a otevřel ji. Z jejích útrob vytáhl cvikr, nasadil si jej na
nos a dotázal se: „Tak co to tady máme?“
Nato se slečna Szemberová
posadila.
Ke cti pana Dolnopolského
je dlužno dodat, že nevykřikl, neomdlel, ba ani neupustil svou vycházkovou hůl.
Z jeho úst se pouze
vydralo tlumené: „Huf!“
Stejně tak strážník Müller
si víceméně zachoval důstojnost hodnou uniformy, kterou nosil. Na obličeji se
mu pouze objevil poněkud hloupý výraz, který se rapidně zhoršoval s tím, jak si
uvědomoval, co si asi vyslechne od svého nadřízeného.
Doktor Sauerkraut
nereagoval vůbec. Pouze se slečny zdvořile zeptal: „Jak se cítíte?“
Slečna Szemberová se na
něj nepřítomně podívala a zamumlala: „Je tam mrtvola, tam dál...“ a znovu
upadla do mdlob.
Tato věta probrala strážníka
Müllera z úleku. Stále tu tedy byla naděje na objevení mrtvého těla, což by ho
zřejmě zachránilo od skutečnosti, aby mu byl další půlrok krácen plat. Takže
zatímco doktor Sauerkraut lovil z brašny čichací sůl a pan Dolnopolský se
snažil vyrovnat se s vývojem věcí, strážník se rozvážně vydal dále po pěšině.
Urazil jen pár kroků a
musel dát slečně Szemberové za pravdu.
Pod listím se rýsovala
mužská postava smutně zakončená vyčuhujícími patami lakýrek. V místě, kde měl
nešťastník záda, bylo žlutozlaté listí zbarveno dočervena. Krví.
Pan Dolnopolský se nyní
stal svědkem velkých policejních manévrů. Postupně přijel velitel okrsku,
velitel četnictva, vrchní policejní rada, vyšetřující soudce a nakonec i sám
policejní ředitel.
Příjezdy a odjezdy těchto
pánů a všeobecné hemžení jejich podřízených sledoval zpovzdálí a jistě byste si
mysleli, že zcela bez zájmu.
Pan Dolnopolský byl ovšem
přes své povolání, ačkoli on by vám sdělil, že právě díky němu, zvídavý člověk.
Brzy si udělal o celé situaci obrázek. Z útržků rozhovorů, které vyslechl,
zjistil, že zcela nedávno byl do města převelen jistý policista, specialista na
vyšetřování hrdelních zločinů.
Ten měl nahradit nedávno
penzionovaného vrchního policejního radu, který měl právě takovéto případy na
starosti. Podle toho, co vyslechl, byla tato akvizice přijímána s rozpaky,
neboť takových závažných zločinů se ve městě odehrávalo jen málo, a navíc
drtivá většina z nich měla triviální řešení. Bralo se to jako úlitba novému
policejnímu radovi, který na rozdíl od svého předchůdce neměl tak dobrodružnou
povahu a ze všeho nejvíce si hleděl pečlivé úřední práce. A nedalo se říci, že
by za tento povahový rys nezískal páně Dolnopolského sympatií.
„Vy jste našel tělo?“
oslovil ho náhle někdo za jeho zády.
Po dnešních zážitcích se
pan Dolnopolský už nelekl.
Obrátil se na mluvčího a
uviděl nevysokého, štíhlého mladého muže. Oblečený byl podle poslední módy
z hlavního města: nasoukal se do žaketu s nepříliš pečlivě uvázaným
askotem, na hlavě měl černý cylindr a oběma rukama ukrytýma v bílých kožených
rukavicích svíral vycházkovou hůl, jejíž hlava vypadala pozlaceně.
Panu Dolnopolskému blesklo
hlavou, že se určitě jedná o nějakého novináře, nicméně než se stačil
rozmyslet, zda je vhodné vybavovat se na místě činu s reportéry, odpověděl:
„Dobrý den,“ aby dal tomu mladíkovi na srozuměnou, že nestoudné vynechání
pozdravu z jeho strany bylo zaznamenáno a přičteno mu k tíži. „Obávám se, že
ne. Tedy alespoň ne tělo, o které vám jde.“
„Och, jak přesně se umíte
vyjadřovat!“ zvolal mladík. „Bude z vás báječný svědek. Možná i podezřelý!
Povězte, zabil jste toho chudáka?“
Pan Dolnopolský toho měl
tak dost. Přesto si udržel klidný hlas a mladíkovi odvětil: „Nevím, kdo jste a
co tu děláte, nicméně považuji náš rozhovor za uzavřený!“ Odvrátil se od něj s
nadějí, že si jej brzo všimne nějaký policista a vyhodí ho.
K nelibosti pana
Dolnopolského se mladík prosmýkl před něj, a aby toho nebylo málo, zazubil se
na něj. „Jsem inspektor Hasengap a právě jsem se ujal vyšetřování tohoto
případu.“
© Ivo Hudeček,
2017
ISBN
978-80-259-0638-5
Žádné komentáře:
Okomentovat