Sebastiano
Vassalli v příběhu dvou kostelů, z nichž jeden postavili mobilizovaní muži před
odchodem do války a druhý přeživší veteráni, předkládá „v kostce“ italské
dějiny dvacátého století s přesahem do dnešních dnů. Činí tak s nadhledem,
ironií a pro autora typickým smyslem pro zkratku, ale i s hlubokým lidským
pochopením.
Sebastiano
Vassalli se narodil 25. října 1941, zemřel 26. července 2015. V té době už měl
oficiální nominaci na Nobelovu cenu za literaturu a v září 2015 měl převzít
významnou cenu Campiello za celoživotní dílo. V devadesátých letech získal
nejprestižnější italské literární ocenění Premio Strega za román Chiméra (La
chimera, 1990), od té doby se však odmítal účastnit jakýchkoli literárních
soutěží (jak bylo vždy uvedeno na záložkách italských vydání jeho knih).
Sebastiano Vassalli byl jednou z nejvýraznějších a nejsvébytnějších postav
současné italské literatury. Je překládán do mnoha světových jazyků. S řadou
jeho románů se mohli seznámit i naši čtenáři; v českých překladech dosud vyšlo:
Zlato světa, příběh zachycující postfašistické poválečné období v Itálii (L’oro
delmondo, 1987, česky 1996), Labuť (Il Cigno, 1993, česky 2000) pojednávající o
jihoitalské mafii na sklonku 19. století, Nespočet (Un infinito numero, 1999,
česky 2003), román o tajemném světě Etrusků, Archeologie přítomnosti
(Archeologia del presente, 2003, česky 2006), hořká bilance života
„osmašedesátníků“, Noc komety (La notte della cometa, 1984, česky 2014),
svébytný životopis „prokletého básníka“ Dina Campany.
Dva kostely vydává v českém překladu Kateřiny Vinšové nakladatelství Pistorius
& Olšanská.
Ukázka z knihy:
Všechno
začalo čtyřmi výstřely, které se rozlehly tichem hor.
Všechno
začalo nehybným tělem ve sněhu potřísněném krví a kouskem plíšku: něco jako
odznak, který kdosi na tělo pohodil. Na tom odznaku, jenž bude dlouho
přechováván v soudních archivech jako vrahův „podpis“ a tedy i jako základní
poznatek vyšetřování, jsou plasticky vyvedená slova: UŽ ŽÁDNÍ SLUHOVÉ, UŽ ŽÁDNÍ
PÁNI.
Jak se
ukáže, tělo ležící nehybně na sněhu patřilo šestatřicetiletému strážmistrovi Ernestu
Prandinimu, ženatému a v době těchto událostí otci dvouletého dítěte. Malý
Luigi Prandini, syn oběti, si na svého otce neuchová žádnou živou vzpomínku. Až
vyroste, pozná a zapamatuje si tvář muže s vlasy ostříhanými „na ježka“, přísný
pohled a sevřené rty se svěšenými koutky. Fakticky ho pozná a zapamatuje si ho
z fotografie, kterou má matka v ložnici na prádelníku v perleťovém
rámečku. Zato z otcova pohřbu utkví malému Luigimu v paměti pár kusých obrazů a
zvuků, tonoucích v jakési mlze. Bude si pamatovat ozvěnu slov (nikoli slova,
ale to, jak se rozléhala loděmi farního kostela v Oru) dvou smutečních projevů:
faráře a jednoho důstojníka ze sboru karabiniérů, k němuž otec patřil. Bude si
vzpomínat na sebe v náručí své Neposkvrněné matky a na tvář důstojníka, která
se přiblíží k její tváři a řekne jí: „Víme, kdo jsou vrazi, a dopadneme
je. Dávám vám své čestné slovo, že uděláme vše, abychom je předali
spravedlnosti.“
(Později mu
však řeknou, že otce zabil neznámý pašerák.)
Černobíle se
mu bude vybavovat pohřební průvod. Muži a ženy bez tváří kráčející k vesnickému
hřbitovu a pomalé odbíjení zvonů.
Bim bam. Bim
bam.
Takové jsou
první vzpomínky naší první postavy. Takhle začíná její život, pohřbem; potom
ale vzpomínky zvolna začnou na sebe navazovat a bude z nich dětství plné her a
dobrodružství ve vesnici jménem Oro (tedy „zlato“) nazvané tak kvůli dolům,
které je dosud vidět na úbočí hory a které, jak říkají starci, kdysi tím
vzácným kovem oplývaly. Právě ty opuštěné doly jsou místem her (nebezpečných) a
dobrodružství (někdy i smrtelných) a děti mají přísně zakázáno tam chodit;
občas se v nich některé ztratí nebo spadne do šachty, odkud se nedá dostat.
Dalším místem her a průzkumů pro malého Luigiho a jeho kamarády je řečiště řeky
stékající z Bílého štítu, které budeme říkat Velká (stejně jako budeme nazývat
Velké i údolí, v němž vesnice Oro leží), na rozdíl od jejího přítoku Malé řeky
a pro rozlišení dvou údolí, v nichž žijí naše postavy a kde dojde i k
nejdůležitějším událostem našeho příběhu. Pochopitelně obě údolí, Velké i Malé,
stejně jako Bílý štít se na zeměpisných mapách jmenují jinak. Pokud by někdo
chtěl zjistit jejich pravá jména, nedá mu to velkou námahu; možná pak ale
pochopí, že prostor, v němž se odehrávají příběhy, není stejný jako prostor našeho
každodenního života, a že když ho budeme vyhledávat v atlasech, nakonec tím o
něco, ne-li o všechno přijdeme.
Pochopí
důvod těch smyšlených jmen: Velké údolí a Malé údolí.
Bílý štít.
Ale vraťme
se k naší první postavě a jejímu dětství.
Dětství a
dospívání Luigiho Prandiniho a všech ostatních dětí jako on, které žijí ve
stejné době a v těchto údolích kolem vysoké hory, ovládá náboženství a jeho
symboly. Jednak obrazy ve farním kostele v Oru, zasvěceném archandělu Michalovi,
které znázorňují poslední soud s blahoslavenými na jedné straně, zatracenými na
opačné straně a pánembohem jako soudcem uprostřed. Dále proslovy a kázání těch,
kteří řídí život a smrt, tedy kněží. Pak utkvělé představy paní Neposkvrněné,
Luigiho matky; ta se po manželově smrti uzavře do svého světa pobožností,
náboženských obřadů, rozjímání a nakonec, až syn dospěje, vstoupí do kláštera.
A také spousta kostelů a kapliček roztroušených po horách s obrazy Panny Marie
a svatého Kryštofa, světce přenášejícího do bezpečí duše přes řeku hříchu a
patrona našich údolí. Avšak nade vším v údolí Velké řeky a v myšlenkách těch,
kteří se tu narodili a kteří tu žijí, je přítomnost Boha, jenž přebývá ve
vysoké hoře a alespoň v určitém smyslu je sám vysokou horou.
Povíme si o
ní?
Chce-li
člověk doopravdy znát tato místa, musí znát i pověsti, které se v zimě
vyprávějí u krbu a které poslouchá i malý Luigi s očima navrch hlavy. Podle
těchto pověstí není Bílý štít jen obrazem Boha a místem, kde přebývá na zemi,
tedy svět vezdejší. Je to i onen svět, místo, kde každý, až umře, skončí. Je to
ráj a peklo. Ráj se nachází na druhé straně hory, v údolí, kde kytky kvetou
celý rok, výhonky raší samy od sebe a kde žijí zvířata všeho druhu, neobyčejně
krotká díky podnebí a hojnosti potravy. Jsou tam lvi, tygři, papoušci. Jsou
tam, jak jinak, rajští ptáci (rajky). To místo, kde kdysi žili naši předci, se
jmenuje „Ztracené údolí“ a v minulosti se tam pár lidí snažilo dostat. Podle
vyprávění starců vyrazilo z Ora jednoho, dnes již dávného letního dne sedm
mladíků vybavených provazy a žebříky, aby se přes horu dostali do ráje.
Pochopitelně do něho nedošli: do ráje se zaživa dostat nelze. Zahlédli však
údolí na dálku a vynalezli sport: alpinismus…
Peklo je pod
ledovci Bílého štítu. Přidržíme-li se toho, co se vypráví u krbu, pak podnebí v
těchto místech bývalo kdysi zcela jiné než dnes a na naší hoře stálo město plné
mužů a žen, kteří uráželi Boha svou zpupností a nemravností. A tak je Bůh
potrestal. Seslal na ně ohromnou vánici: celé metry sněhu, které pak tuhá zima
změnila v led. A pod ním dodnes končí zlí lidé; proto ve dnech a měsících tání
je zpod ledovce slyšet pláč, kvílení a skřípění zubů duší odsouzených k věčnému
utrpení.
Ze tří
království věčnosti, říkají starci, se jen očistec nenachází na vysoké hoře a
bylo by marné ho tam hledat. Je v lidských příbytcích Velkého údolí a ostatních
údolí kolem Bílého štítu; v oněch vesnicích, kde je život tak krušný a
neutěšený a strasti jsou tak velké, že i Bůh k tomu musí přihlédnout, když
odměňuje a trestá. Kdo se narodí na horách, odpykává si očistec už za života.
Ale o tom a o podmínkách života v horách budeme mluvit později.
Malý Luigi
roste. Je to poslušný chlapec, přemýšlivý, učení mu jde snadno a podle pana
učitele Pina z obecné školy v Oru „by byla věčná škoda nedat ho na studia“. V
jedenácti letech ho pošlou do církevní školy v Roccapianě, kde se děti dělí na
bohaté a chudé podle toho, jak vysoké stravné platí; a on pochopitelně spí a jí
s chudými. Právě tady, v církevní škole v Roccapianě začíná naše postava
uvažovat o nespravedlnostech světa a poznamenávat si své myšlenky do jakéhosi
deníku, kam si zapisuje i první básničky. A právě tady začíná mít první
pochybnosti o existenci Boha. Možná proto, že z Roccapiany není Bůh vidět, nebo
abychom byli přesnější, není vidět Bílý štít, který zůstává skrytý za několika
nižšími horami. Zato je vidět skalnatý svah zvaný Svatá hora, posetý kostely.
(Svaté hoře a jejímu zakladateli věnujeme jednu z kapitol našeho příběhu.)
Anebo protože si myslí, že kdyby Bůh opravdu existoval a byl otcem všech,
nestrpěl by na světě tolik nespravedlnosti.
Kdoví.
Pár poznámek
o místu zvaném Roccapiana.
Roccapiana
je malé městečko na půl cesty mezi nížinou a Bílým štítem. Je to okresní město
Velkého údolí a všech dalších, která sem ústí. Je to město plné kostelů a
klášterů, kde se z mužů a žen zdejšího kraje můžou bez velké námahy stát
světci, pokud si myslí, že je to cílem jejich života; ale je tu i pár heren, a
to už v dobách našeho příběhu, pro ty, kteří se chtějí zruinovat hazardní
hrou. A pro ty nejzhýralejší je tu nevěstinec (neznámo proč zvaný Čajovna), o
němž se bájí ve všech chlapeckých internátech přes den a hlavně večer. (Než jim
ve společných noclehárnách zhasnou světlo, si chlapci povídají. Říkají: „V den,
kdy mi bude osmnáct a pustí mě dovnitř, tam zůstanu celou noc. Až tam přijdu,
zachraň se, kdo můžeš,“ a tak podobně.) Někdo z větších chlapců, kdo už nosí
dlouhé kalhoty a tvrdí, že se mu tam podařilo dostat na občanský průkaz svého
staršího bratra nebo bratrance, líčí potichu podrobnosti, při nichž zůstanou
všichni paf a říkají si: „To jako doopravdy?“ Jak v noclehárnách chudých, tak i
bohatých. Chlapci v Roccapianě usínají každý večer s myšlenkou na ženy
zČajovny: „Já chci macatou. Já chci mladou. Já je chci všechny…“
V šestnácti
letech vstoupí Luigi do semináře; ne že by si doopravdy přál stát se knězem
(teď už je přesvědčený, že Bůh neexistuje, a i kdyby existoval, nemusíme si ho
všímat, jako si on nevšímá nás), ale protože nemá jinou možnost, jak pokračovat
ve studiu a dokončit ho, když už jednou začal. Ostatně nerozhodoval o tom sám.
Rozhodla paní Neposkvrněná, když si promluvila s farářem v Oru. Vzala si syna
stranou a vysvětlila mu, že první běh studia v semináři „se rovná gymnáziu a
učitelskému ústavu. Jestli se ti tedy nebude chtít pokračovat a stát se knězem,
budeš mít aspoň diplom, který ti umožní najít si práci v kanceláři nebo jako
učitel“.
O sobě ovšem
paní Neposkvrněná rozhodla už dávno. Jakmile bude o jejího syna postaráno,
vstoupí do kláštera: „Slíbila jsem to nebožtíkovi tvému otci v den jeho pohřbu.
Řekla jsem mu, že po něm už v mém životě žádný muž nebude a že jakmile
vyrosteš, složím slib.“
V semináři
Luigi přečte (potají) všechny knihy, které mu půjčují spolužáci, včetně
několika zakázaných románů a několika brožurek socialistické propagandy. Píše
básničky plné zvolacích vět a přídavných jmen a posílá je anonymně jedné dívce,
do níž je zamilovaný: jisté Aldě, prodavačce v parfumerii. Tu to nejdřív udiví
a taky trochu vyplaší, ale pak začne jeho básničkami bavit kamarádky. Luigi
složí učitelské zkoušky a obdrží diplom. Po vojenské službě ve sboru alpínů a
po několika letech suplování na obecných školách v Roccapianě a okolí vyhraje
konečně naše postava konkurs a je umístěna do vesnice zvané Rocca di Sasso
ležící v horní části údolí Malé řeky.
A právě tady
se s ní setkáváme. Na návsi před Alpským penzionem a koloniálem; čeká tam jako
každé ráno na autobus, který přiváží školáky z osad a dalších vesnic v údolí.
Jaký je pan
učitel Luigi Prandini v sedmadvaceti letech?
První z
našich postav (v pořadí, jak se objevují) je muž středního vzrůstu s kaštanově
hnědými, nakrátko zastřiženými vlasy a knírem, který si nechal narůst „na
zkoušku“ a posléze ho oholí, protože se mu nelíbí. Podle toho, jak se obléká a
chová, je jasné, že chce vypadat starší, než ve skutečnosti je. Kouří dýmku a
někdo z jeho žáků mu začne říkat Lulka, ale to ještě není jeho pravá přezdívka.
(Přezdívky jsou v Rocca di Sasso vážná věc.) Nosí sametové sako, pořád to samé,
a v hodinách vyučování si ho chrání před křídou a skvrnami od inkoustu černými
klotovými rukávy sahajícími až nad loket. V kapsičce saka má zastrčený rudý
hedvábný kapesník, který zpočátku, když do vsi přišel, ještě nenosil a který
když se objevil, se stal znakem jisté výzvy a odlišnosti toho, kdo ho nosí,
vůči okolí.
Praporem.
Když před
dvěma lety přišel nový učitel do Rocca di Sasso, hned se všem zalíbil, i faráři
a starostovi, protože vypadal vážně jako slušný mladík a protože jeho
předchůdce, nebožtíka Serena přezdívaného pro jeho ošklivost Čort („čert“), po
tolika letech služby nikdo neželel. Byl to lenivý, zanedbaný člověk, který
mluvil nářečím i ve škole a který si poslední dobou zvykl dát si už po ránu o
pár skleniček víc, než bylo radno. Spousta lidí ve vesnici to uvítala: „Konečně
tu budeme mít opravdového učitele!“
Rozdíl
oproti předchůdci byl okamžitě znát. Pan učitel Prandini, v tom jsou všichni
zajedno, je člověk, který ve věcech gramatiky a aritmetiky nikomu nic nedaruje;
je přísný, ale dokáže si žáky získat, protože je učí spoustu věcí, které se v
Malém údolí nikdy neučily a které zná jen málokdo. I z dospělých. Vykládá jim,
jak se jmenují různé druhy mraků, co to je blesk, jak a proč se rodí telata a
taky děti, proč slunce a měsíc vycházejí a zapadají, co to jsou hvězdy. Každý
den, když se děti vrátí ze školy, mají svým rodičům co vyprávět. O věcech, o
nichž rodiče neměli zdání a které je přimějí se ptát: „Jseš si tím jistý?
To píšou v
učebnici? Říkal to pan učitel?“
Později ale
vyšly najevo i vady. První vadou pana učitele Prandiniho je, že v neděli
nechodí do kostela, jak by měl chodit každý a učitel především, aby šel
příkladem; a ve škole nevyžaduje, aby se žáci na začátku a na konci vyučování
pomodlili. Druhou vadou je, že čte socialistické noviny. Je to socialista a
možná dokonce ateista; a tenhle fakt, který nemůže projít bez povšimnutí,
protože on sám se s tím netají, naopak v tom zřejmě nachází zalíbení, mu získal
řadu nepřátel. Na návsi došlo ke střetu se starým farářem donem Ignaziem
přezdívaným Funebrák. (Pro jeho pohřební vzhled a protože se nikdy nesměje.)
Pan učitel vykládal ve třídě o evangeliích a prohlásil, že ten slavný Ježíš
Kristus byl v podstatě první socialista, kterého pronásledovali a
ukřižovali tehdejší kněží; načež si na něj starý farář počkal před školou, a
kdo byl u toho, říkal, že „se sice do sebe nepustili, ale chybělo jen málo“. Na
jedné straně don Funebrák s krucifixem v ruce nařkl pana učitele
Prandiniho, že je „bezbožník a budí pohoršení“, a vyzval ho, aby poklekl a kál
se. Na druhé straně mu naše postava po prvním momentu překvapení odpověděla, že
náboženství „je opium lidstva“ a že by udělal líp, kdyby ten krucifix schoval a
nemával jím takhle přede všemi: „Právě takoví fráteři, jako jsi ty, odsoudili
chudáka Krista k smrti!“
(„Ještě
štěstí,“ říkaly kmotry, „že je don Ignazio hluchý jako pařez. Kdyby to slyšel,
kdoví jak by to dopadlo!“)
Děti utekly
domů nebo se schovaly v autobuse a ve vesnici se pak o té příhodě mluvilo celé
týdny. Některé matky chtěly dokonce vzít děti ze školy; ale to nešlo, protože
škola je povinná a učitele si bohužel nelze vybírat! Je třeba brát je takové,
jací jsou. Pokud jde o faráře dona Funebráka, místní zbožní hlásili, že jak
zaslechne o učiteli, pokřižuje se. Pronese: „Jeho předchůdce vypadal jako čert
a tak se mu i říkalo, ale tenhle je mnohem nebezpečnější. Je to zosobněný
Belzebub!“ Ke střetu se starostou Rocca di Sasso, se zeměměřičem Eusebiem,
přezdívaným Pukl („kozel“) pro jeho tvrdohlavost (ale ta přezdívka se u nich
dědí, tvrdí starci, v té rodině jsou samí paličáci), došlo kvůli dítěti, které
učitel přijal do školy a které podle starosty přijmout neměl. Celý spor se točí
kolem chlapcovy matky, jisté Marie Carly, které ve vesnici všichni říkají
Maruna a která v osmnácti utekla z domova a vrátila se s outěžkem. Chlapec je
Marunin syn, plod jejího mladistvého poklesku, nebo jak říkají kmotry „dítě
hříchu“. Jmenuje se Carlino, a když nadešla chvíle, aby i on začal chodit do
školy, dovedla ho matka do vesnice a svěřila ho učiteli; tím vyvolala vzpouru ostatních
matek, které nechtěly, aby dítě hříchu bylo ve třídě s jejich ratolestmi.
Ohrazovaly se, že starosta Pukl je stejného názoru a že pro takové děti jako
Carlino jsou ve městě speciální školy; říká se jim „školská zařízení“. „Tam ať
chodí takoví jako on, co ani nejsou pokřtění a nežijou v Boží milosti!“
Několik dní
se jim to učitel snažil rozmluvit. Vysvětloval jim, že děti jsou všechny
stejné, nezávisle na prohřešcích rodičů. Carlino taky: „Je to úplně normální
kluk,“ řekl jim, „zapsaný v matrice jako ostatní. Taky má povinnost chodit
do školy a já zas mám povinnost ho přijmout.“
„My ho tam
nechceme,“ odpovídaly ženské. „Nemůže chodit do třídy s našimi dětmi.“
Vyvalovaly oči, lomily rukama a povykovaly: „Je to dítě hříchu! Není pokřtěný!“
Nakonec
zasáhli „královští“ karabiniéři, jak se jim tenkrát říkalo. V době našeho
příběhu totiž ještě v údolích kolem Bílého štítu panoval král a karabiniéři
byli jeho vojáci: královští vojáci pověření udržováním veřejného pořádku.
Strážmistr Esposito, velitel posádky ve Velkém údolí, kterého učitel informoval
telegramem, přijel na motocyklu do Rocca di Sasso a pohrozil starostovi
Puklovi, že pokud protesty matek neustanou, nahlásí ho za narušení chodu jedné
z veřejných služeb: v tomto případě školy.
„Děti se
zkrátka vrátí do třídy. Vyjádřil jsem se dost jasně?“
Pan učitel
Prandini a Maruna se při těch událostech seznámili a pak se začali i
scházet.Nežijí spolu, protože on bydlí v Rocca di Sasso, kdežto ona v osadě
Pianebasse; ale žijí v hříchu. O tom, jak tvrdí kmotry, není sporu.
Pár
informací o hříšné Marii Carle přezdívané Maruna.
Maruně je
dvacet pět let. Je to pěkná ženská, vysoká a statná, s hustými tmavými vlasy.
Pracuje s mužskými na polích a ve stájích a dokonce ji viděli, jak zedničí na
lešeních a na střechách. Obléká se jako chlap, nosí barchetové kalhoty a vesty,
které si v zimě sama šije. Mluví, kleje a nadává jako chlap. Po obědě si
vždycky vykouří cigaretu. Noviny nečte, ale chlubí se, že je „moderní“ a že se
celý život chovala „moderně“. Proto, jak říká, měla dítě mimo manželský vztah a
necítila potřebu dát ho pokřtít, protože svatba a křest jsou stejně zastaralé
jako předsudky jejích sousedů. Je to něco, co brzy upadne v zapomnění. Jednou,
když byl Carlino u dědečka a babičky a Maruna byla s učitelem, vyprávěla mu
svůj příběh.
Řekla mu, že
když byla malá, nechávali ji rodiče spát v komůrce. Aby překonala strach ze
tmy, vymyslela si přítele; říkala mu Alberto a mluvila s ním nahlas, dokud oba
neusnuli. Občas se přišla do komůrky podívat matka, jestli Maria Carla spí.
Slyšela ji mumlat si něco pod peřinou a řekla manželovi: „Spí, ale mluví ze
spaní.“
Když bylo
Marii Carle patnáct, potkala Alberta. Byl to chlapec z města a jednou v létě jí
pomohl odnést domů otep roští, kterou ji rodiče poslali nasbírat do lesa. Další
léto byl jiný Alberto, který jí slíbil, že se vrátí a vezme si ji, ale už se
neukázal. Třetí Alberto se objevil o dva roky později a zdálo se, že je to ten
pravý. Maria Carla utekla za ním z domova, jenže zjistila, že už je ženatý.
Když ho znovu vyhledala, aby mu řekla, že s ním čeká dítě, choval se k ní jako
k ničemnici. Křičel na ni: „Já tě v životě neviděl, neznám tě. Co po mně chceš?
Jestli ještě jednou přijdeš otravovat, zavolám policii!“
Po posledním
Albertovi, po tom třetím, a když se jí narodil syn, zapřísahala se Maruna, že v
jejím životě už žádní muži nebudou, už nikdy. Jenomže přišel pan učitel
Prandini se svým rudým kapesníkem v kapsičce a se svým tak jednoduchýma tak
moderním uvažováním, že se jí srdce rozbušilo počtvrté… Řekla si: „Co bych ho
odmítala? Aby ho dostala nějaká jiná?“
© 2015-2017 Rizzoli Libri S.p.A. /
BUR Rizzoli,Milan
Translation © Kateřina Vinšová, 2017
ISBN 978-80-87855-82-9
Žádné komentáře:
Okomentovat