Německý autor připomíná osudy nezletilých německých vojáků,
které Hitler nuceně naverboval v samotném závěru druhé světové války. Kniha je působivým
obrazem zmrzačených životů a traumat mladinkých vojáků.
Rothmann text vystavěl na skutečném příběhu svého otce,
proto je jeho vyprávění o běsnění a zvráceném násilí v posledních měsících
největší válečné apokalypsy v lidských dějinách tak autentické a působivé.
Hrdiny románu jsou dva sedmnáctiletí kamarádi, které v únoru 1945 pošlou na
frontu. Walter se stane řidičem zásobovací jednotky, Fiete, který bojuje přímo
v první linii, dezertuje. Brzy ho však chytí a odsoudí k trestu smrti, a Walter
se náhle ocitá v popravčí četě se zbraní namířenou na svého nejlepšího
kamaráda...
Zemřít na jaře je, jak poznamenal na stránkách týdeníku Der
Spiegel kritik Thomas Andre, protiválečný román, který snese srovnání s
nejlepšími díly tohoto žánru, jako je Na západní frontě klid spisovatele Ericha
Marii Remarquea. „Nejsilnější pasáže jsou ty, v nichž autor vypráví o otcích a
synech, které spojuje tatáž válečná zkušenost v obou světových válkách, které
Německo vedlo. (...) A tak jede Walter jako nedobrovolný příslušník jednotek SS
surreálnou válečnou krajinou v zásobovacím voze a kolem panuje atmosféra konce
lidstva jako v Cestě Cormaca McCarthyho. V řekách plavou mrtvoly, na stromech
visí němečtí dezertéři. Zubožení Židé táhnou rozvrácenou zemí v pochodech
smrti, wehrmacht ustupuje, nacističtí důstojníci pořádají v opuštěných hotelích
orgie. Walter hledá hrob svého otce, který údajně nedávno padl. Prochází
hřbitov za hřbitovem a pak musí zase na frontu. Dokud válka konečně neskončí.“
Romanopisec, básník a dramatik Ralf Rothmann, ročník 1953,
patří k nejvýznamnějším německojazyčným vypravěčům své generace. Hlavním
námětem jeho děl je dělnické a maloměstské prostředí rodného Porúří i Berlína,
kde žije od roku 1976. Rothmann se vyučil zedníkem a řadu let se touto profesí
živil, vystřídal i řadu dalších manuálních zaměstnání. Píše od druhé poloviny
80. let, je nositelem řady významných německých literárních ocenění. Letos v
listopadu mu bude udělena Kleistova cena za rok 2017.
V překladu Tomáše Dimtera vydává jeho román česky
nakladatelství Argo.
Ukázka z knihy:
V noci dojeli bez ostřelování až téměř k Ingolstadtu, kde
bylo čtyřicet mužů z vlaku ubytováno v dílenském skladišti, ve stodole na kraji
lesa. Na korbě transportéru byla ledová zima, a tak se potom všichni tlačili k
žáru kolem komína, kde jim ustavičně někdo spílal, protože překáželi v cestě. Zdravotní
jednotka vyrazila předchozí večer příliš brzy a dostala se na mušku amerických
stíhacích letounů. Přeživší, z nichž někteří na sobě měli obvazy, společně s
muži z údržbového oddílu opravovali své vozidlo, značně rozstřílený skříňový
Opel Blitz, a v řezání, bušení kladivem a svařování nebylo na spánek ani
pomyšlení.
Seděli na balících slámy a kouřili, a když bylo třeba sehnat
nějaké dobrovolníky, aby zašli do vesnice pro jídlo, skoro všichni vystřelili
ruce do výšky. Dva smaltované kbelíky museli nést vždy dva a dva vojáci na tyči
opřené o ramena, a Egon Vatteroth, jejich scharführer, si posunul čepici z čela
a pozoroval oblohu s tenkou vrstvou mraků, dříve než na ně mávl, aby prošli
bránou na polní cestu. „Mějte oči na šťopkách!“ křikl za nimi. „Nechci tady mít
ajntopf s lidským masem. Amíci mají bezchybný zaměřovače, odstřelej vám vajgla
od pusy.“
Vybral Oleho a Harryho Laatzovy, dvojčata od Plönu, také
Waltera a hubeného Paula Jeppsena, a muži vyrazili rychle se svažující cestou,
jízdní stopou mezi žlutavou trávou, která jim máčela kabáty. Přitom se drželi
blízko vrb u příkopu, jejich rozježených, tu a tam kvetoucích výhonků, a Paul,
selský synek z husumské oblasti, utrhl jednu větvičku a řekl: „Tohle pokroucený
proutí by se mělo ořezat. Jinak se z nich stanou smuteční vrby.“
„Hloupost,“ řekl Ole, který nesl tyč s Walterem. „To můžeš
klidně nechat včelám, ať si pochutnaj. Času dost, až odkvetou kočičky.“ I
dvojčata, která si sotva byla podobná, pocházela z venkova, ale pihatý Ole se
učil na strojníka ve Flensburgu, odkud ho před třemi týdny vytáhli přímo ze
školního dvora a odvedli do kasáren. „Dřív je náš otec v zimě často zastřihával,
protože nebylo co dělat. A pak jsme museli plíst tyhle podělaný ploty, jako
nějaký ženský. Mám pravdu, milej Harry?“
„Ale ne,“ opáčil bratr, „já to dělal rád. Každopádně když u
toho byla Hildička.“ Podíval se na Waltera. Byl o něco silnější než bratr,
chodil na zemědělskou školu v Kielu, kde vojáci divize Frundsberg obstoupili
kino Gloria a každý muž, který vyšel ven, byl prohlášen za dobrovolníka. „Naše sestřenice,
víš. Něco tak zkaženýho jsi ještě nezažil. Svlíkala kůru z klouzavejch
vrbovejch větví jako prezervativ a…“ Zasténal. „To se ani nedá vyprávět. S ní
jsem viděl ten film Romance v dur, nebo jak se to jmenovalo, z poslední řady. A
hádej, kde jsem měl ruce?“
„Sklapněte!“ sykl Paul a všichni se zastavili a zadívali do
mraků, které se před něžně modrým březnovým nebem tu a tam protrhávaly. Ale
vypustil ze sebe jenom pšouk, vysoký tón jako z dětské trumpetky, a se smíchem
pokračovali dál. Stezka přešla v dlážděnou cestu svažující se mezi chmelnicemi,
a když podcházeli železniční násep, zvuk jejich podrážek zesílil. V úžlabině za
tunelem ležela vesnice, čtyři nebo pět statků, hospoda a pestře pomalovaný
kostel. Zeď pod cibulovitou věžní kupolí byla vyvalená a bylo vidět do zvonice,
na prázdnou zvonovou stolici. Mezi krokvemi seděl sokol.
Před lokálem stály dva motocykly wehrmachtu, bez maskování.
Těžké dveře zavrzaly ve veřejích, a když vstoupili do chodby plné skříní a
truhlic, objalo je studené ticho prodchnuté zápachem kvasnic a vařeného ovoce.
Černé kamenné desky na podlaze se leskly ve světle svíčky, která plápolala před
krucifixem, plakát na zdi ukazoval zkosený stín jakéhosi muže v klobouku a s
vyhrnutým límcem, a Ole vykřikl: „Ať žije Hitler, milí lidé! Je tady někdo? My
jsme polívková parta.“
Kdesi kvičela prasata. Na konci chodby se rozlétly dveře a z
chléva vyšla mladá žena v pracovní zástěře bez rukávů. „Šmankote, to už jste
tady?“ Vlasy měla na šíji svázané a v první chvíli to vypadalo, jako by měla
červené rukavice. Také na jejích gumových holínkách byla čerstvá krev, a když
si všimla pohledů chlapců zaměřených na její nahá kolena, musela se ušklíbnout.
„Právě porážíme,“ řekla a ukázala nožem do kuchyně, kde se topilo pod
kameninovým hrncem. „Pomozte si sami. Pytle na chleby jsou v komoře.“
Dveře do chléva se zabouchly. Mastné cákance na kuchyňské
zdi se rozpíjely ve sluneční skvrně, která dopadala zamřížovaným oknem, a ve
stínu se zase stékaly. „No, panejo,“ řekl Ole a shýbl se nad hrnec. „Co to má
bejt za polívku? Vypadá to jako zejtřejší lejno, že jo?“
Rozvařená čočka, na které plavala černá kolečka cibule,
páchla octem a občas byly vidět plátky brambor, ale nikde ani kousek masa.
„Ne,“ odpověděl jeho bratr a olízl si prst. „Nene, jako včerejší.“
Paul vyndal pár naběraček z hromady kuchyňského nádobí ve
dřezu, a zatímco jeho kamarádi nabírali vlahou kaši do kbelíků, otevřel Walter
okénko na výdej jídel a nahlédl do lokálu. Přestože bylo poledne, panovala i tady
tma; v tlustých zdech vypadala okna jako skuliny. Jakýsi blonďatý mladík v
pumpkách, který dřepěl na lavici a četl si, odpověděl na jeho „Nazdar!“ plachým
„Pozdrav Pánbů!“. Přitom dál komíhal nohama v selských botách a jen letmo
pohlédl do rohu s kamny, varovné pokývnutí.
Walter se předklonil, a ještě než mohl v cigaretovém
kouři postřehnout tváře obou mužů, zahlédl na jejich hrudi lesk štítků polního
četnictva, jako vycíděné stříbro. Před nimi stály prázdné půllitry, talíře se
zbytky jídla a koš s nedotčeným bílým chlebem. Měli na sobě polní uniformy,
dopnuté až ke krku, a podle výložek šlo o hauptscharführery. Jeden už měl
šedivé skráně a ten druhý, kterému chyběly tři prsty na pravé ruce, potáhl z
cigarety a řekl: „No, co čumíte jako hovado? Neumíte pozdravit? Všichni
nástup!“
Walter zavřel okénko, zapnul si kabát a sykl: „Psi na
řetězu!“ Paul si odplivl na podlahu. Všichni si urovnali opasek a lodičku, a
když létacími dveřmi vstoupili do hostince, byl ten hoch pryč; kniha Poslední
Mohykán ležela na sudu. Předpisově pozdravili a čekali v pozoru. Polní četníci
si mezitím nasadili čepice s hliníkovými proplétanými šňůrami a invalida měl
bílé rukavice, scházející prsty vycpané. O lavici na konci jejich stolu, pod obrazem
Panny Marie s planoucím srdcem, se opíraly dva samopaly.
Mouchy bzučely v okenním výklenku a šedovlasý vytáhl z tašky
brýle, ukázal na Harryho a řekl: „Vojenskou knížku a rozkaz k pochodu.“
Krabička zápalek vedle jeho talíře byla potištěna stejným motivem jako plakát
na chodbě; pod širokým stínem muže stálo zářivě žlutým písmem: „Pst! Nepřítel poslouchá!“
Harry prudce vytáhl váček, který měl na hrudi, přistoupil ke
stolu a řekl: „Poslušně hlásím, že jsme nosiči jídla.“
Důstojník se zamračil. Vedle něho na lavici ležela tmavě
zelená, na hranách odraná dřevěná krabička, a on rekrutovi ukázal pohybem
hlavy, aby se zařadil. Otevřel vojenskou knížku, v níž, vyjma osobních údajů,
nebyly žádné záznamy. Na fotce měl Harry ve vlasech pomádu a civilní oblek s
kravatou. Z knížky vypadl zlatě potištěný papír od bonbonu Storck. „Má to
snad znamenat, že nemáte rozkaz k pochodu?“
„My jsme jenom nosiči jídla,“ řekl nyní taky Paul, a ten
druhý zvedl bradu a praštil dlaní o stůl.
„Jsem snad hluchej, vojíne? Vy budete mluvit, až budete
tázán – to vás nikdo nenaučil?“ Přimhouřenýma očima si mladíka pozorně měřil.
Vedle pivních půllitrů stály menší skleničky s malovanými hořci, také
prázdné, a zatímco si nehtem palce projížděl mezery mezi zuby, ukázal malíkem
téže ruky na Oleho. „Jaká rota?“
Ole těžce polkl a chraplavě řekl: „Poslušně hlásím, že jsme
ještě nebyli k žádné jednotce přiděleni. Přijeli jsme ze zkráceného základního
výcviku v Hamburku-Langenhornu, čtyřicet vojínů SS, scharführer Vatteroth.“
„Výzbroj? Vozidla?“
„Pušky K98, ruční granáty a ruční palné zbraně. Dva
transportéry Vomag.
„Ubikace a směr pochodu?“
Walter, který stál vedle Oleho, otočil nohou na podpatku a
drcl do něho, ale Ole napřáhl ruku, ukázal do neurčita. „Kilometr severně
odtud, v dílenském skladu Zbraní SS. Až se setmí, pojedeme dál do
Štýrského Hradce, přesněji řečeno do Abelsriedu, kde budeme přiděleni divizím.
My opravdu jenom neseme jídlo pro náš vlak.“
Důstojník s vycpanou rukavicí, který si dělal poznámky, odložil
svou knížku a otevřel stříbrnou etuji. Ležely v ní cigarety s oválným průřezem.
„A to vám máme věřit, jo? To vypadáme tak hloupě?“ Silně zaklepal náustkem o
víčko. „Vy všichni se nacházíte bez velitele za hlavní bojovou linií, kde se
žádné jednotky nevyskytují. Nemáte ani helmy, ani hodnostní označení, ani
nemáte propustku nebo rozkaz k pochodu. Nemáte dokonce ani oznámení o převedení
do stavu nemocných, a proč jste při vašem údajném směru cesty dorazili právě do
týhle díry, taky není jasný.“ Na štítku ve tvaru půlměsíce, který mu visel na
krku, se zrcadlil plamínek zápalky. „Chtěli jste snad navštívit babičku?“
Všichni se uchichtli, nikdo neodpovídal a šedovlasý se
podíval na hodinky, černý chronometr pro piloty, a taky si navlékl rukavice.
„Takže dobrá, kamarádi,“ řekl, „prověříme vaše údaje. Běda vám, jestli nebudou
pravdivé; před náma se nikdo neschová, ani u babičky. Pak byste viseli na
prvním stromě dřív, než řeknete ,dezerce‘. A teď koukejte padat!“
Chlapci srazili podpatky, zvedli ruce k německému pozdravu
a zase šli do kuchyně, kde vybrali zbytky polévky z kotle a k opasku si
přivázali pytle s chlebem. Jejich náklad byl těžký, Walter si svou lodičku
položil pod žerď tyče, ostatní to udělali po něm a mlčky opustili hostinec a
přešli ulici, aby se dostali pod ochranu zdi chléva. Nebe bylo bez mráčku a
před kostelem zářily na slunci první krokusy, bílé a fialové.
„Páni, to byli teda týpci,“ řekl Ole, když za sebou nechali
poslední stavení vesnice. „Přesně podle předpisů. Ty bych jednou rád potkal v
civilu, po soudku piva. Proč jsi do mě vlastně drcnul?“
Paul a Harry už byli v tunelu; vystrašení netopýři profi
čeli pod obloukem a Walter se po očku rozhlédl.
„No, protože říkat pravdu nebylo moc chytrý,“ řekl tlumeně.
„Ti chlapi měli esesácký uniformy, přijeli ale na motorkách wehrmachtu. Kromě
toho měli vysílačku a zahraniční cigarety.“
Lanová poutka zavrzala a kbelík ho bouchl do lýtek, jak se
Ole najednou zastavil. „Cože? Co to má znamenat? Myslíš si, že to byli zběhové?
Dobytek, co zradil spolubojovníky? Tady v Bavorsku?“
Promnul si nos. „To je blbost, člověče. Žádnej špion se
neodváží tak daleko do týlu. To všechno mohla bejt kořist po zajatcích nebo
sestřelenejch pilotech.“
Walter zavrtěl hlavou. „Můj kámoš z práce, dojičský mistr,
co padl minulý rok, se k nim přidal, dobrovolně. Dostal dokonce železnej kříž.
Každej z těchhle psů na řetězu přesně ví, jaký vojáci se mu pohybujou v revíru,
jinak by to nebyl polní četník. Typ výzbroje, síla mužstva, typy vozidel, kde
dělají pauzu a jakým směrem budou pokračovat – na to se nepotřebujou vyptávat.
Všechno mají probraný po vysílačce ještě dřív, než vůbec vyrazíš na cestu.“
Ole otevřel pusu. Ale nic neřekl. Někde za domy a stodolami
byl slyšet rachot motorů a oba se ohlédli zpátky do vesnice. Sokol pořád seděl
ve zvonici, čistil si pera, ale místo před hostincem bylo prázdné, pokud se
odhlédne od ženy v zástěře. Drbala malého psa po srsti a nechala se jím
olizovat a mladíci vystoupili z podchodu na úzkou cestu šrafovanou stínem chmelových
tyčí a pospíšili si, aby dohnali ostatní.
Harry, s cigaretou mezi rty, cvakl zapalovačem. „Vezmu si
ji,“ řekl přes rameno Paulovi. „To udělám. Víš, nejsme přímí příbuzní. Takže
děti nebudou švihlý. Taky si umíme pěkně pokecat, a už mi do kasáren psala
kvůli zásnubám. Jenže teď, když jsem u Himmlera… on říkal, že žena příslušníka
SS by měla mít aspoň metr šedesát. To se bude muset ta malá trochu povytáhnout,
má jenom metr pětačtyřicet.“ Otočil se dozadu a podal druhému cigaretu. „No jo,
tak si prostě vezmu nějakou velkou ženskou a budeme víst dvojí život jako ve
filmu Romance v moll. Viděl jsi ho?“
Paul zavrtěl hlavou, zhluboka potáhl. Ve vzduchu, který
páchl brakickou vodou z příkopu, visely pavučiny a zřejmě za to mohl směr
větru, že letadlo neslyšeli dřív. Byl to jednomotorový bombardér, stříbrně šedý,
a když odstavovali kbelíky a odhazovali tyče, aby se přitiskli k vrbám, polévka
vyšplouchla zpod pokličky. Na trupu byla patrná čísla a bílá hvězda v černém
kruhu, a pilot v prosklené kabině, který je viděl pochopitelně už dlouho, zvedl
ruku.
Vypadalo to, jako že je zdraví, takže si na okamžik mysleli,
že obě bomby, které shodil kousek od nich, měly úplně jiný cíl. Jenže nepadaly
kolmo. Blyskotavě se otáčely v jarním povětří a téměř do sebe narazily, dříve
než, jen zlomek vteřiny poté, co kluci skočili do příkopu, vybouchly po
stranách silnice. Okamžitě je to ohlušilo. Každopádně Waltera, s tváří v
zahnívající trávě zahlédl jenom Paulovu otevřenou, výkřikem zkřivenou pusu, než
mu přes obličej chlístlo bláto, stříkající zemina zatemnila oblohu a chmelové
tyče vyhozené do vzduchu zabubnovaly na dláždění jako déšť z kopí, nehlučně.
Chleby se mu svezly do zátylku. Něco se mu otřelo o nohu. Na
okraji příkopu kouřila střepina, černofialová, a když se narovnal, rozšklebila
se holeň jeho pravé holínky. Přesto až na jeden škrábanec zůstalo lýtko
nedotčené, a i ostatní měli očividně štěstí. Kbelíky na poli ležely pomačkané
jako plechovky a oni stáli mezi korunami vrb, které tlaková vlna odtrhla od
kmenů, a čepicemi si oklepávali čočku a špínu z kabátů. Všichni byli bledí,
dýchali otevřenými ústy a Walter, jednu nohu ještě v příkopu, otřel rukávem jeden
chleba. Byl žlutý, jak se do něho otiskly jívové kočičky.
Czech
edition © Argo, 2017
©
Suhrkamp Verlag Berlin 2015
Translation
© Tomáš Dimter, 2017
ISBN
978-80-257-2118-6
Žádné komentáře:
Okomentovat