Jakub Procházka jako malý
chlapec osiřel a vyrůstal na venkově u prarodičů. Jeho dětské sny o hrdinství
se zcela nečekaně naplnily, když byl vybrán jako muž, který bude tvořit
jednočlennou posádku rakety, již vyšle na nebezpečnou misi k Venuši nevelká
země uprostřed Evropy. Ale jak se Jakub noří do hlubin neprozkoumaného vesmíru,
postupně ztrácí kontakt se svou ženou Lenkou, kterou opustil na Zemi, a až
příliš pozdě mu začne docházet, že její lásku obětoval své vlastní ambici.
Osamělý v nesmírnosti
kosmu pohlíží Jakub na řadu věcí jinak než dřív, až se v raketě jako jeho
nepravděpodobný společník objeví (snad jen imaginární) mimozemský pavouk.
Zatímco spolu vedou filosofické debaty o povaze lásky, života a smrti, ale také
lahodné chuti špeku, vytvoří se mezi nimi silné emocionální pouto. Bude to ale
stačit, až se Jakub dostane do střetu s utajenými ruskými rivaly ve vesmírném
závodu na cestě k Venuši? Podaří se mu vrátit zpátky na Zem, aby dostal druhou
šanci a zkusil si znovu získat Lenčinu lásku?
Jaroslav Kalfař se narodil
a vyrůstal v Praze, od patnácti let žije USA. Studoval na New York University,
kde navštěvoval přednášky renomovaného amerického spisovatele Jonathana Safrana
Foera, a získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho literární
debut Spaceman of Bohemia zaujal americké čtenáře i kritiku. „Kalfařův hlas je
dostatečně jiný, aby zanechal stopy. Má skvělý čich na absurdno,“ míní například
The New York Times.
Jaroslava Kalfaře
přirovnávají média ke Stanislavu Lemovi nebo Franzi Kafkovi. „Chtěl jsem, aby
můj první román byl o České republice. Stále totiž o Česku přemýšlím jako o své
domovině. Chtěl jsem ho proto přiblížit mezinárodním čtenářům. Doufám ale, že
příběh pobaví i Čechy a že se v tom trochu poznají. Je to satira, ale psaná s
láskou,“ říká o své knize autor. Svůj román označuje i za "milostný dopis
rodné zemi“. Zajímalo ho také téma malé země, která se může prosadit ve světě
supervelmocí.
V překladu Veroniky
Volhjnové vydává nyní jeho knihu česky nakladatelství Plus.
Ukázka z knihy:
Do příletu k oblaku Chopra zbývaly čtyři dny, když se
mě mezi mnoha videoblogy a rozhovory pro česká média (Pane Procházko, co říkáte
tomu, že muž, který vaši misi prosadil, senátor Tůma, bude předsedou vlády? To je fantastické, odpověděl jsem, nebo něco v tom
smyslu. Zúčastní se vaše manželka veřejného přímého televizního přenosu vašeho
triumfu, nebo se bude dívat v pohodlí
domova? Samozřejmě že
bude celou událost sledovat velmi pozorně,
odpověděl jsem, nebo něco v tom smyslu. Máte teď, když se setkání s oblakem
blíží, čas sledovat fotbal? Co si myslíte o výkonech české reprezentace na
mistrovství světa v Litvě? Jak se zdvořile formuluje: „Tohle
všechno je mi úplně u prdele, copak nechápete, že nemůžu říct to, co bych
skutečně říct chtěl?“) Hanuš zeptal: „Sledoval jsem,
jak jsi snil o smrti. Přineslo ti to potěšení. Úlevu. Proč to tak je, hubený
člověče?“
Místo odpovědi jsem si vyčistil zuby a vybalil další
jednorázový ubrousek. Litoval jsem, že jsem už od počátku mise nesledoval,
kolik jich spotřebuju. Kompostovací nádoba, kam jsem použité zahazoval, byla už
příliš plná, než abych je počítal, protože ubrousky neprodukovaly dostatek
bakterií na to, aby se náležitě rozložily jako mé spodní prádlo.
Ta otázka mě pronásledovala. Během večeří
s Hanušem jsem většinou mlčel.
„Co tě trápí, hubený člověče?“ zeptal se.
„Pořád se na něco ptáš,“ řekl jsem, „ale sám mi
nepovíš nic. Odkud jsi. Na co myslíš, co cítíš. Kde je tvoje planeta a tvůj…
kmen. Ale mně si do myšlenek vlezeš, kdy se ti zachce. To by tě netrápilo?“
Odešel bez odpovědi. Díval jsem se na video
s lenochodem Normanem, v němž zavítal do kuchařské show. Norman namočil
špičku prstu do smetanové omáčky a zvědavě ho olízl. Následoval povinný smích.
Sny, o kterých se Hanuš zmiňoval, mě neopouštěly,
naopak byly čím dál neodbytnější, až jsem nakonec vůbec nedokázal usnout, a to
ani za pomoci léků. Vysedával jsem ve studiu jako čerstvý nespavec a hrál na
Placce pasiáns (jednoduchost hry mě uklidňovala: nestál jsem už o složité
počítačové hry, komplikované filmy ani zprávy – všechno se to vztahovalo k
Zemi, ale Země se nevztahovala ke mně; já jsem měl odloučené pracoviště.
Najednou se kolem pozorovacího okna mihl stín a narušil zlatou záři Venuše.
Doplul jsem k oknu a ten objekt ho minul znovu, tentokrát tak blízko, že jsem
rozeznal malý psí čumák, bílou čáru v tmavé srsti na čele, zdvižené uši,
doširoka otevřené černé oči, v nichž se odrážela blikavá světla nekonečna,
hubené tělo s nafouklým břichem, navlečené v robustním postroji.
Opatrně jsem odtáhl víčko od oční bulvy a zaslechl
tiché mlasknutí, když se odlepilo – tenhle trik mě naučila babička, když jsem
se potřeboval přesvědčit, jestli jsem vzhůru. Byl jsem, a tohle se skutečně
dělo. Byla to ona, psanec z Moskvy, první živá hrdinka kosmických letů,
pouliční lupička, ze které se stala pýcha národa.
Byla to Lajka. Její tělo se dochovalo díky vakuu,
v němž nepůsobí rozkladná síla kyslíku. Uvažoval jsem o výstupu do
vesmíru, abych vyzvedl její tělo, ale byl jsem unavený, a krom toho jsme byli
příliš blízko k oblaku Chopra, než aby to řídicí středisko schválilo. Proč ji
ostatně vozit na Zemi, aby shnila v hlíně nebo aby ležela vedle Leninova
nabalzamovaného těla v moskevském mauzoleu, když tady je věčnou královnou své
říše. Soudruzi letoví inženýři pro ni plakali, když v bolestech umírala, a
národ jí jako pokání postavil sochu. Země jí už žádné další pocty nabídnout
nemohla, kdežto vesmír jí daroval nesmrtelnost. Většina vody z jejího těla se
vypařila, kůže byla bledá, uši nastražené. Jednotlivé chlupy se vlnily sem a
tam jako chaluhy v moři. Biologický rozpad Lajku minul, a mohla tedy takhle
plout miliony let, její tělesná schránka mohla přežít celý druh, který ji
odsoudil k smrti.
Uvažoval jsem o tom, že ji vyfotografuju a fotku pošlu
řídicímu středisku, ale pak se mi zdálo, že nejsme hodni toho svědectví. Lajčin
věčný let patřil jen jí.
Tělo zmizelo. Když jsem se obrátil, byl vedle mě
Hanuš.
Zeptal jsem se ho, jestli ji taky viděl.
„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se.
Copyright © 2017 by Jaroslav Kalfař
This edition is published by arrangement with Little,
Brown and Company, New York, USA.
Translation © Veronika Volhejnová, 2017
ISBN 978-80-259-0670-5
Žádné komentáře:
Okomentovat