Anton Hykisch: Věřte císaři

Je možné udělat miliony lidí šťastnými — a to rychle, bez lásky a často i proti jejich vůli? Tuto otázku si klade nový historický román, který se odehrává na konci osmnáctého století, v předvečer Francouzské revoluce. Císař Josef II. dlouho čekal na smrt své matky Marie Terezie a ihned po jejím skonu začal netrpělivě uskutečňovat svůj sen o spravedlivé vládě. Horečnou sebezničující prací chtěl zapomenout na své osobní neštěstí a nedostatek lásky. Kniha odkrývá bolestné soukromí mladého panovníka až k jeho předčasnému tragickému konci.

V poutavém románu nahlédneme do života evropských panovníků, vysokých církevních hodnostářů i chudých vesnických kněží, josefínských osvícenců, reformátorů a spisovatelů, kteří probouzeli národní povědomí.

Anton Hykisch (1932) je slovenský prozaik, dramatik a autor literatury pro děti a mládež, v letech 1993—1997 byl slovenským velvyslancem v Kanadě. První kniha mu vyšla v roce 1963, od té doby jich napsal desítky, řada z nich byla přeložena do němčiny, ruštiny, polštiny nebo maďarštiny. Velmi úspěšný byl zejména román Milujte královnu (1984) o Marii Terezii, který se dočkal několika vydání jak na Slovensku, tak v Česku, Německu i dalších evropských zemích. Historický román o Josefu II. Věřte císaři je jeho volným pokračováním.

Román vydává v českém překladu nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Půlnoční s obavami

Obličej mu zbělel, ve tvářích pocítil chvění. Pokoušel se promluvit.

Co udělá?… Kam udeří?

Hlas mu z úst nevyšel. Rty se chvěly jako podzimní listy.

Co udělá?… Bože, tato nejistota je strašná.

Vášnivě si přál být jasnovidcem. Chtěl uvidět mladého císaře a vniknout do jeho hlavy, probrouzdat jeho mozkem. Co udělá lvíče utržené z řetězu? Na koho skočí? Už ho nic nebrzdí. Energická a silná matka ho držela na řetězu. Matka je už měsíc mrtvá. Je sám, bez dozoru.

Pane Bože, pomoz! Co udělá? Kam padne císařův první úder?

Přidržel se stolku se zkroucenými nohami. Na jejich koncích byly lví drápy.

Kardinál primas měl popelavou tvář. Pozlacené lví drápy se zahryzly do červeného koberce.

Třebaže byl Štědrý den, muž v klerice se očividně bál. Prsty na intarzii stolku se mu rozklepaly. Nedokázal je zastavit.

Vánoce v roce 1780 byly podivné. Setmělo se hned odpoledne. V podvečer začalo prudce sněžit. Mokrý sníh padal na ztuhlé vesnice a města mocnářství, od Antverp přes tyrolské Alpy až po hory bájného Sedmihradska. Minutu po minutě se kontury krajiny ztrácely, jako by příroda chtěla zakrýt žal minulých dnů, pohladit znepokojené tváře. Bílé nebe padalo na země, provincie a župy. Nehřálo, ale mrazilo.

Byl svatvečer. Biskupové, arcibiskupové, vikáři, opati, eparchové, presbyteři, kazatelé, právě navlékaní do vyzývavě skromných černých komží nebo do bohoslužebných ornátů a zlatem protkávaných dalmatik, nejistě podupávali v sakristiích. Ve střelných modlitbách mezi vklouznutím do alby, vázáním uzlu na ozdobné šňůře se střapci a pobíháním kaplanů, kleriků, ministrantů prosili Boha o dobrou radu. Jak spojit dva protichůdné pocity? Na jedné straně svátek narození Spasitele — na druhé straně nedávná smrt císařovny, arcivévodkyně, královny, laskavé matky mocnářství. Čas půlnočních mší se nebezpečně blížil.

Příval bílých vloček zastřel nejistotu v duši kardinála primase. Sladká nejistota se rozpouštěla. Možná tady vůbec nebyla. Převládl jediný pocit. Strach, co bude zítra, za týden. Po Novém roce. Co udělá císař? Kdo bude jeho první obětí?

„Co udělá císař?“ zašeptal a rychle dodal: „Ty opravdu nevíš, co udělá Jeho Veličenstvo?“

„Nevím, Eminence.“

Samozřejmě že neví, blesklo kardinálovou myslí. Měl bych se uklidnit. Soustředit se. Ten pětadvacetiletý mladíček s černými vlasy nemůže vědět, co se děje ve vídeňském Hofburgu. Mladý kaplan generálního vikariátu Ostřihomské arcidiecéze v Trnavě stojí bezradně, ne však poníženě, před svým představeným. Hrabě Josef Batthyány upřel zrak na kaplana, ale jen na vteřinu. Bál se, že mladý kaplan vyčte v jeho očích ten nezvladatelný strach ze zítřka. Na Štědrý den by žádný Boží služebník neměl mít strach, pokud opravdu prožívá, co hlásá svatá matka církev.

Kaplan, nedávno vysvěcený bohoslovec, hledí na svého arcibiskupa klidně a beze strachu. Musí se ovládnout, aby neprozradil vnitřní radost, která v něm od rána panuje.

Primasovy prsty na intarzii stolku se lvími drápy stále klepaly, jako by hrál na klavír nebo na cembalo. Jak je dobře, že je tu ticho. Mladý kaplan už od dětství nesnáší hudební nástroje a s nežádoucími zvuky bude bojovat po celý život.

Primas nespouštěl oči z kaplana. Nebyl to pohled suveréna ze starého uherského šlechtického rodu. Primasovy oči připomínaly spíše oči ustrašené matky, která vyprovází syna do neznáma. Kaplan nepatrně pohnul špičatou bradou. Moje matka se teď také chystá na půlnoční. Možná už otec přikázal pacholkovi, aby odklidil sníh před domem. Možná se i sám chopil lopaty, protože příval sněhu neustává.

„Nevíš, nevíš, synku,“ zamumlal primas. „Tady u nás jsi byl vysvěcen. Teologii jsi však ukončil na Vídeňské univerzitě. Jak dlouho jsi tam studoval?“

„Tři roky, Eminence.“

„Tři roky,“ ušklíbl se primas. „A netušíš, co udělá náš panovník,“ zaváhal, „nejmilostivější císař?“

Kaplan zavrtěl hlavou. Byl napjatý jako struna, primas nemohl z mladíkovy tváře nic vyčíst.

„Přednášeli ti pánové jako Eybel…“

„Profesor církevního práva…“

„Exkomunikovaný!“ zachvěl se primas. „A Wittola… šéfredaktor Wiener Kirchenzeitung, celým jménem Markus Wittola, že?“

Kaplan přikývl. Venku nepřestávalo sněžit. Vločky se měnily ve vodu a pomalu stékaly po vysokém, úzkém francouzském okně.

Primas pokračoval: „Wittola, ten farářík z vesnice u Vídně. A ještě…“ Primasovy prsty nepřestávaly klepat na stolek. Bože, kdy přestane? „A jak se jmenuje rektorův zástupce?“

„Profesor Pehem,“ řekl kaplan.

„Pehem. Ano, ano, můj synu. Nahradil vyhozeného Eybela.“ Kardinál primas se pokusil o úsměv. „Celá slavná takzvaná vídeňská teologická škola. Pletou hlavy stovkám bohoslovců, i vám z Pázmánea. Skrze Sonnenfelse, pokřtěného žida, mají velký vliv na císaře.“ Povzdechl si. „Vídeňská škola. Samý jansenismus. To bychom vypadali. Uděláme všechno pro to, aby v seminářích v našich Uhrách tito pánové neuspěli.“

Přestal bubnovat prsty do stolku a v kaplanových očích hledal souhlas. Kaplan se snažil spočítat, kolik pramínků vody stéká po vysokém okně. Věděl své. Najednou se nadechl a trochu pisklavým hlasem řekl: „Přednášel nám také opat Rautenstrauch. Připravuje reformu teologického studia v celém mocnářství.“

Primas přistoupil ke kaplanovi.

„Co říkáš, synu? Opravdu mluvili o reformě studia? Podívejme, odkryli karty.“ Zamyslel se. Určitě jim dodal odvahu sám císař. Primas sotva zastavil horečnaté myšlenky. Nebezpečí se přiblížilo na dosah. Chtějí ovládnout mladé, vychovat jiné kněze, postavit klérus proti Římu, zevnitř zničit svatou matku církev. Jaká opatření dělá vídeňský arcibiskup? Problémy mu přerůstají přes hlavu. Kardinál Migazzi je už příliš starý.

Mladý kaplan před ním stál nehybně, takřka zpupně. Neuhýbal očima. Primas se pokusil projevit rozhodnost. „Nepodaří se jim to. Ten benediktin s hrozným jménem — všimni si, synu, všechno to jsou Němci — Rautenstrauch, tuším opat z pražského Břevnova, naštěstí nemá moc rozhodovat o naší arcidiecézi.“

Zatím nemá, pomyslel si mladý slovenský kaplan. Uherský primas hrabě Batthyány nemůže nevědět, že bývalého opata císař jmenoval rádcem spojené rakousko-české dvorské kanceláře. Císař tedy určitě pozorně naslouchá jeho radám a možná brzy (kaplan si povzdechl) se výchova budoucích kněží v celém mocnářství od základu změní. Nahlas to neřekl. Podcenil však úsudek svého nadřízeného.

„Tedy, kam udeří císař?“ Primas se pokusil o patetické gesto. „Zdá se, že první úder proti církvi bude zaměřen na duše nás, samotných kněží.“

To je hrozné, pomyslel si primas.

Kaplan jemně přikývl a přes tvář mu přeběhl slabý, sotva znatelný úsměv. Pohled na primase s vystrašenýma očima jen posílil kaplanovu radost, která ho ovládala už od brzkého rána.

Během těchto Vánoc se tisíce lidí brodily v čerstvém sněhu. Ve venkovských kostelících, stejně jako v chrámech a katedrálách měst po celé říši hořely tisíce svíček. Svíčky i lidské duše byly zapáleny. Nevěděly však přesně, zda mají tesknit, nebo se radovat.

Primas Uherského království, ostřihomský arcibiskup se sídlem v Trnavě, před dvěma lety poctěný hodností kardinála, Jeho Eminence hrabě Josef Batthyány dal na Štědrý den přednost nebeské radosti. Bez ohledu na to, co se děje v říšském hlavním městě Vídni.

Primas vnímal sněhové vločky jako miliony bílých poslů, jiskry energie. Dnes večer bude zase veleknězem, pastýřem, který za sebou vede zástupy. Zviditelní Boží moc a rostoucí věrnost křesťanského lidu. Od poslední sněhem zaváté fary na severním Slovensku přes plebány protestanty z nakažených německých měst a nespočetné kláštery až po biskupská sídla království sahá dobře utkaná síť církve. Touto sítí nesmí proniknout do myslí milionů věřících ďábelské pokušení svobodných zednářů, agnostiků, volnomyšlenkářů, reformátorů. Cítil na hrudi ozdobný pektorál. Velký zdobený kříž připomíná povinnost bránit Ukřižovaného vždy a všude za všech okolností. Primas měl v sobě geny staré uherské šlechty z rozvětveného rodu na rakousko-maďarském pomezí, zdědil odvahu obránců vlasti před Turky, přidal k tomu nejvyšší vzdělání ve filozofii a teologii, navíc lásku k literatuře, hudbě a vůbec k umění. (Vždyť mě označují přívlastkem Dionýsos uherského areopagu.) Bůh mu dopřál, aby spravoval obrovské církevní majetky. Byl přesvědčený, že výnosy využívá smysluplně. Svědčí o tom desítky postavených kostelů, chudobinců a církevních sídel.

Kardinál arcibiskup si za místo triumfu zvolil univerzitní kostel svatého Jana Křtitele, součást areálu Trnavské univerzity, založené jeho velkým předchůdcem kardinálem Petrem Pázmánym.

Když se hrabě Batthyány blížil ke chrámu, už z kočáru viděl náměstí přeplněné věřícími, stírali si vločky sněhu z klobouků a pelerín a snažili se dostat do chrámu už zpola zaplněného mladými studenty a kleriky.

Zahřměly varhany. Nitro univerzitního chrámu vypadalo z výšky chóru jako nekonečný bílý tunel pod stále unikající nebeskou klenbou s mihotavými postavami andělů. Oblouky bočních lodí jako by unášely člověka dopředu ve stále se zrychlujícím tempu až ke konečnému cíli před mramorový oltářní stůl vsazený do vysoké stěny. Při podhledu na nadlidské postavy evangelistů a dalších světců, které se postupně objevily na jednotlivých úrovních, se primas cítil jako Dante postupující po poschodích Nebeské hory až k Nejvyššímu.

Velký sbor na kůru, seřazený po obou stranách varhan, se tlačil k zábradlí. Jen v první a druhé řadě viděli, jak se na podlaze hlavní lodi vlní bílá vřava. Lidský vodopád se blíží ke stříbřitému zázraku, jakési lesklé mušli před oltářem. Z koberců nad kamennou podlahou chrámu se vynořuje obrovská kolébka a v ní nad zlatými palmovými listy se v polosedu zvedá chlapeček s červenými tvářemi, poněkud velký na novorozeně, s výraznými očními víčky, polekaně hledící na blížící se vřavu kněží, kleriků a ministrantů. Výtvor místního řezbářského mistra.

Varhany hřmí všemi manuály, vydávají spodní tóny pekla, výšiny nebe i naději očistce.

Kardinál primas klečí na červeném koberci, potom se pokouší vstát. Je mu něco přes padesát. Ale v těch dobách to už není věk mládence a zvednout se ze země mu pomáhají kněží z obou stran průvodu. Kardinálský purpur ho vyčlenil z bělavého společenství. Stojí před svatostánkem jako sloup a jeho postříbřená hlava se zvedá k nebi.

Rozpřáhl ruce. Z chóru zazní chvalozpěv. Aleluja… aleluja…

Prostor před oltářem oživne, míhají se koncelebranti, biskupové, kanovníci, opati, kněží, ministranti, nádoby, kalichy, lesknou se patény, v žilnatých rukou kardinála oslnivě září bílý oblouk křehké eucharistie, chvíle posvátného ticha, cinkání neviditelného ministranta, všichni, celý chrám je na kolenou, ti natlačení v uličkách mezi lavicemi, v bočních chrámových lodích klesají do loužiček rozpuštěného sněhu z bot a botiček, válenek, jen ti předvídavější si přinesli nánožníky. Jen ti, co mají čest sedět v lavicích, klesají na kolena, na klekátka vystlaná červenou látkou, protože i pokora a ponížení před Bohem jsou buď mokré a studené či tvrdé, anebo měkké, vystlané peřím a slámou, aby pokání příliš netlačilo.

Mladý černovlasý kaplan (křtěný jako Jozef Ignác) se necítil nejlíp. Namačkaný mezi dalšími kaplany, jáhny, kleriky a ministranty stál na pravém křídle bohaté primasovy asistence před oltářem. Byli seřazeni podle velikosti, podle polohlasných pokynů ceremoniáře vstávali, klekali, latinsky odpovídali podle rituálu tridentské mše. Obřady mohly trvat určitě půldruhé hodiny, spíše ale více než dvě hodiny, protože kardinál primas Uher se chtěl zavděčit Bohu, Trnavě a blízkému okolí náročným chrámovým koncertem v provedení chovanců semináře svatého Štěpána.

Jozef Ignác stál v široké řadě, snažil se sledovat obřady, jednotlivá latinská slova se rozdrobila, rozpustila v kakofonii zvuků sboru a různých nástrojů. Zněly housle, violiny, violy, violoncella, basy, barbory, klarinety, flétny, hoboje, fagoty, klavicembala, spinety, tambory, bubny, cimbály a další nejrůznější nástroje… První slabika z Kyrie eleison se ozývala za takovou dobu, za jakou odslouží ve Vídni celou mši i nejšouravější výpomocný kněz…

Mladý kaplan přimhouřil oči. Půlnoční v rodné vsi, blízko širokého Váhu praskají ledy na řece. V kostelíku se místní pan farář na půlnoční jako obvykle připojil k písni:

Pásli ovce Valaši

při betlémské salaši,

anděl se jim ukázal

do Betléma jít kázal:

Vstaňte hore a běžte,

Pána Krista najdete,

on tam leží v jesličkách,

ovinutý v plenčičkách,

Maria ho kolébá, svatý Josef mu zpívá

na housličky ju-ju-ju,

a na dudy du-du-du.

Kakofonie orchestru v univerzitním chrámu přehlušila vzpomínku na dětství. V přeplněném chrámu vzduch ztěžkl, ke klenbě se zvedal opar z namačkaných těl a sněhových kaluží. Jozef Ignác přimhouřil oči, uši si zacpat nemohl. Concerto grosso bylo nezadržitelně dlouhé. Návaly hudby otevřely v mladé hlavě tajemné komnaty. Mhouřil oči. Drží se zábradlí lodě a nad ním bije o stožár plachta bičovaná větrem. Pluje do Tripolisu a do Káhiry, do neznámých světů. Pootevřel oči, vidí štíhlé tmavé děvy a svou neznámou sestru Fatimu. Znějí činely, uslyší křik dervišů, vidí bičované lidi a laskavé vousaté starce, kteří volají Alláh akbar, Bůh je velký, a těla, kterých se nedotýká oheň. Chtěl to všechno zaznamenat, napsat, hned jak se vrátí domů do Benátek. Proč do Benátek? Proč ne do rodné Drietomy pod hradem Bytča, na severu slovenské země? Nevěděl proč.

Netušil, že v těch chvílích se stal spisovatelem, otcem příběhů. Zrodil se romanopisec.

Dozněl koncert, utichly nástroje, všichni si oddechli. Nastalo ticho. Znalci si pyšně šeptali, že slyšeli vánoční koncert, Concerto grosso g moll, opus 6, číslo 8 a složil ho Arcangelo Corelli (štíhlý mnich od paulánů tvrdil, že to sice bylo Concerto grosso g moll, ale opus 8, číslo 6 a potom autorem musí být Giuseppe Torelli). Závěrečná slova Ite missa est z úst kardinála primase byla sotva slyšitelná. Dav se opatrně rozhýbal. Bílá řada asistence se zavlnila, kaplan Jozef Ignác poslušně odpochodoval do sakristie. Za pomoci spolubratrů jeden druhého svlékali z dlouhé bílé alby. Sotva stáli na nohou a všichni měli hlad.

Kaplani a bohoslovci posledního ročníku diecézního semináře měli být hosty kardinála primase. Jozef Ignác si rychle oblékl kleriku, přičísl si vlasy a spěchal do jídelny zasednout ke štědrovečernímu stolu.

Copyright © Anton Hykisch, 2016

Translation © Miroslav Zelinský, 2017

Kniha vyšla s finanční podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-041-7