Osobitým jazykem, přímo s
živelnou chutí na základě osobních prožitků vypráví klasik moderní ruské
literatury o hrůzách první světové války, Říjnové revoluci, občanské válce,
vzniku sovětské Rusi, zhroucení starého a zrodu nového světa.
Tématem Arťoma Vesjolého
je Rus v pohybu. Vlaky, vozy, lidé, všechno se žene vpřed. Pohyb uskutečňuje
revoluce. Postihnout její atmosféru se nepodařilo nikomu tak jako autorovi Rusi
krví umyté. Většina ruský prozaiků se jí zmocňovala v hrdinech. Arťom Vesjolyj
v situacích. Snažil se detaily postihnout obecné. Vnikla tak do díla
skutečnost: syrová, drsná, složitá, krví umytá.
Čtyři části z
románu-fragmentu, který vznikal v letech 1920 až 1936 (Smrt nad ním
nepanuje; Městečko Ostružná; Ves Chomoutov; Hlavou zed neprorazíš), životního
díla Vesjolého, ve dvacátých a třicátých letech velmi populárního spisovatele,
který zahynul v roce 1938 jako jedna z obětí stalinského teroru, vybral a
přeložil Josef Sedlák. Jeho překlad poprvé vyšel roku 1966 v odeonské
edici Světová četba. Znovu jej vydává nakladatelství Dauphin.
Pár slov o překladateli: Josef Sedlák (1922 – 2007) studoval na Vysoké škole ruského
jazyka a literatury v Praze. Od roku 1945 do roku 1970 působil jako učitel na
Olomoucku, v letech 1972-82 pracoval jako kameník u Okresního střediska státní
památkové péče a ochrany přírody, věnoval se rovněž reprodukčnímu
kamenosochařství. Byl mu udělen titul Mistr umělecké řemeslné práce v oboru
kamenosochařství a restaurátorství. Ve studentských letech publikoval verše, po
roce 1945 k nim přibyly fejetony. Roku 1995 mu vyšla sbírka veršů Via crucis.
Překládal z ruštiny, okrajově z polštiny a němčiny. Knižně vyšlo více než 40
jeho překladů, v 70. a 80. letech hlavně pod vypůjčenými jmény přátel.
Zaměřoval se především na ruskou prózu 20. let 20. Století – mezi autory, které
přeložil najdeme kromě Vesjolého také Jurije Kazakova, Čingize Ajtmatova,
Jevgenije Zamjatina, Borise Pasternaka či Valerije Brjusova.
A ještě k obálce: nakladatel použil reprodukci plakátu Válku až do vítězství, který byl vydán k akci Úvěr svobody).
Ukázka z knihy:
Tři čtvrtě na osm. Poslední čtvrthodinku
proležela Hilda s otevřenýma očima, probírala ve vzpomínkách včerejšek a
přemýšlela o dnešku. Zmocňovaly se jí pochybnosti o metodách politické výchovy,
o neúčelnosti požadavku chtít nahustit do řadových straníků abstraktní teorie,
když ani nedokážou vést obyčejnou schůzi nebo kloudně vysvětlit, proč byl
zaveden obilní monopol.
Hodinová
ručička přelezla osm. Hilda vyskočila z teplého pelíšku a rozběhla se k
umyvadlu; její bosé nohy plácaly po natřené podlaze. Oknem ohmataným tlapou
mrazu prosekávaly se ostré oči lednového slunce. Hilda se čvachtala v míse
jako kačena a úsměvem, rozpustilým jako voda při měsíci, dráždila Jefima:
„Nechrň
už, vstávej.“
„Nechce
se mi,“ bručel nakvašeně.
„Co
je s tebou?“
„Zase
se zavrtáš do těch svých konspektů?“
„Večer
mám referát.“
„Kdy
už tomu bude konec?“
„Čemu?“
„Těm
referátům.“
„Blázínku...
Bože můj, proč ty jsi takový truhlík?“
„Referáty,
schůze... Všechen svůj čas vlastně obětuješ cizím lidem, a mně...“
„Jak
cizím lidem?“
„Tak
mě nechytej za slovo. Domů chodíš unavená a jenom spíš. Mně milostivě házíš
pětníky chvilek jako žebrákovi do klobouku. V mé duši se hroutí všechny bašty
lásky a stydnoucí popel padá na naše hlavy...“
„Přestaň
hrát divadlo. Kdybys ty viděl můj kroužek v kolonii! Moje dělníky! Jak dychtivě
se derou k vědění. Všechno je pro ně nové! Pracovat s nimi je pro mě svátek.
Kdybys to dovedl pochopit, neházel bys mi klacky pod nohy.“ Prudce z něho
strhla pokrývku a šplíchla na něj ledovou vodu.
„Vstávat!“
Hněvivě
zasupěl a zamotal se až po uši do deky.
Hilda
se rychle oblékla, zapálila vařič a usedla ke stolu. Ale řádky před ní
vyskakovaly a hasly jako kapky deště v písku, její myšlenky odbíhaly k
Jefimovi... První dni a noci, první slastné vzdechy... Letěly sny, světlé a
lehké jako podzimní voda.
Jefim
byl laskavý a něžný, bláznivě se točil plápolající kolotoč jeho extází. A ona?
Srdce v ní zpívalo jako kohout. Běhala a zem pod sebou necítila. Ale strom
shazuje podzimní peří, brzo opršely ty krásné závratné dny. Od slzí v lásce
vybledají oči, přestávají rozeznávat a ztrácejí citlivost k barvám. Jefim začal
být podrážděný a hrubý. Jak to? Copak to u nich dopadne tak jako vždycky u
všech? Jak se to píše v hloupých románech?
Jefimuška
byl přece tak báječný... Zatoužila rozběhnout se k němu, pomuchlat ho,
zlíbat... Polil ji horký ruměnec, odhodlaně rozevřela knihu a rozněžnělýma
očima začala chroupat řádky jako mladá klisnička křehký oves.
Jefim
si prozpěvoval: „hrob v tragédii očekává reka a v komedii pouta
manželská.“ Kráčel zvolna po ulici, radoval se ze sněhu a mrazu, ze zářivého
dne. Větrem naváté závěje se třpytily v slunci. Vypasení voláci vrkali pod
střechami.
„Teď
by se tak hodilo toulat se pěkně po jezerech, ale nejsou třpytky, nikde je
neseženeš. Ale já vím co, zajdu si za Timoškou Anaňjevem, to je zažraný rybář,
ten musí nějaké mít...“
Na
požární vížce vysloužilý voják Onufrij vesele odbíjel hodiny.
Široké
špinavé okno hokynářství na rohu ulice bylo celé polepené cedulemi jako září
červeným a žlutým listím. Konec fronty před krámkem byl zatočený až do uličky;
ženské nadávaly.
„Ancikrist
jeden, koukejte, kolik papírů tam nalepil! Člověk by si řekl, bůhvíco
není...“ „Mno, papíru habaděj, ale
koupit není co. Ta cedule o slanečkách bude myslím stará.“
„Vypadá
to tak. Třeba tady zmrzáme nadarmo.“
Vedoucí
prodejny, sklenář Kašin, staré cedulky nestrhával, lepil pořád dál nové, a
ženské se v nich nevyznaly. Ale kluci, ti filutové, dokázali povědět zcela
bezpečně, které oznámení tu visí týden, které čtrnáct dní.
„Koukejte,
tetky, to je staré, inkoust je celý vybledlý... Co bysme tady stáli a
posmrkovali?“
Jefim
si chvíli prohlížel ty naškrabané klikyháky na okně, se zálibou se zadíval na
chlapce, který si opodál hrál se psem.
Strakatý
voříšek dorážel na klučinu a převaloval ho do závěje, škubal ho ze všech stran,
skákal nad ním jako pominutý, chvílemi odběhl stranou a kochal se svým
vítězstvím, strkal čumák do sněhu a odfrkoval, smál se radostným psím smíchem.
Kolem
výboru chumel lidí.
Učitel
plastických tanců monsieur Léon a neteř pana továrníka Lidočka Šerstněvová si
tu odbývali svou pracovní povinnost.
Francouz
měl plášť přepásaný provázkem, na nohách místo lakýrek nehorázná bagančata. Z
někdejšího přepychu zbyly jenom pyšné kníry, které si dokonce i v téhle
nepřípadné situaci zachovaly jistý šarm. Chvatně se oháněl sekáčkem a otloukal
z chodníku led. Lidočka držela koště v přehrnutých rukávech – záblo ji do
ruček – a odmetala ledovou tříšť do vozovky. Dlouhý plášť na cizí postavu se jí
pletl pod nohy.
Podivnou
dvojici obstoupili v širokém kruhu venkovští chlapi, podobní jeden druhému jako
stromy v lese. Přicházeli stále noví a noví, vozkové v kožiších, s bičem v
ruce.
„Koukej,
Vašku.“
„Co
je to tady za tyátr?“
„Á...“
„Hele,
pracanti!“
„Buržousti,
co?“
„Tak,
tatíku, přesně tak.“
„Cha,
k smíchu!“
„Jaképak
k smíchu, spíš k pláči.“
„To
jsou mi věci...“
„Já
to taky říkám, vytrhni si z dlaně chlup, když máš prdel holou.“
„Že
ani ženským nesleví?“
„Všechno
stejná pakáž.“
„Jaká
je bílá a fajnová...“
„Jako
pávice... Prej Šerstněvova céra.“
„No
a?“
„Na
mou duchu.“
„Koukej,
Jermolaji, jak se holka činí!“
Vozkové
se dávili smíchy, plácali rukavicemi velikánskými jako kravince, strkali se,
šťouchali pro zahřátí jeden druhého. Po cestě klusali vedle vozů formani, jen
se z nich v mrazu pářilo. Smáli se a zase kleli jako pohani.
„Slečinko
hezká, držej to pometlo za špatnej konec.“
„Dyď
zmr-rzne, křehotinka.“
„Vopatrně,
milostpane, ať si nestrhnou pupík!“
„Cho-cho-cho-cho-cho...“
Za
rohem se vyvrbila dlouhá karavana povozů s lejtami močůvky.
Vpředu
jel handlíř Ilja Fjodorovič Ljulin s prorockou bradou, největší spekulant
z celého újezdu, dobytek skupoval v celých stádech. Čepici měl naraženou až na
nos, ani se neohlídl, nejradši by se neviděl. Za ním si rázně vykračoval
jednooký policejní inspektor Dudarev – postrach všech místních šenkýřů a
ochlastů – kalným okem jako rezavým hřebíkem šťoural do mužiků. Na další lejtě
trůnil protodiákon otec Divnogorskij, pošvihával krátkým bičíkem a mírně se
usmíval.
Ještě
před revolucí byl vyloučen z církve za tolstojovské volnomyšlenkářství a
vykázán z gubernského města do Ostružné.
Odřené,
utahané herky sotva pletly nohama. Za podivným procesím běželi s štěkotem,
křikem a hvízdáním psi a kluci z celé kolonie, div se horlivostí nepřetrhli.
„Strejčku,
nenamáčej chleba v bečce, povím to komisařovi!“
„Strejčku,
plivni kobyle pod ocas!“
Chlapi
odháněli psy i kluky bičem. V snědých ošlehaných tvářích jiskřily tichým
smíchem rozesmáté oči.
„No
ne...“
„Tak
to vidíš... Potom že jenom nás hladí bolševici proti srsti.“
„Nebude
to tam Povaljajevův zaťáček, ten v tý šedý čepici?“
„Vypadá
to tak.“
„Takový
krám, dům na patro, mohl si krásně žít...“
„Mlč,
člověče.“
„No
ne... Smradlavou bečku... Ti mají nápady, potvory jedny, cha-cha-cha...“
„Jak
klopí hanbou uši!“
„Hanba
je lízt do cizí kapsy.“
„O-cho-cho...“
„Jen
jim přisolit.“
„No
nazdar!“ „Savosko, nemělo by se dát
koňům pít?“
Jefim
pamatoval Lidočku ještě z gymnasia, kdysi za ní bláznil, oba hrávali v
ochotnickém kroužku hlavní role. Pět let ji neviděl, ale poznal ji na první
pohled. Nerozhodně popošel blíž a zvedl čepici. Nevěděla, kam honem s koštětem,
chvatně si upravovala kaštanovou kadeř vylézající zpod šátku.
Promodralé
rty se jí zachvěly:
„Jefime...
Jefime... Soudruhu... nevím, jak bych vás měla...“
„Na
tom nezáleží,“ usmál se neurčitě, „dobrý den.“
„Jefime
Savvatějiči, prosím vás... To je hrozné... Já za nic nemůžu... Udělám všecko,
budu sloužit, pracovat... Smilujte se nade mnou, proboha vás prosím.“
„Já
bych hrozně rád, ale... chápete?“
Mužští
se přišourali až k nim a bez ostychu poslouchali, co si povídají. Jefim se
rozpačitě usmíval, v ruce žmolil čepici.
„Velmi
rád, ale...“
„Proboha
vás prosím... Máte tolik známých soudruhů. Vy jste teď asi taky komunista, že?“
„Ano,
ano.“
„Nešlo
by to nějak...“
„Pokusím
se. Opravdu, na mou čest... Zatím na shledanou.“
„Mějte
se dobře.“ Lidočka se rozpačitě usmála prosebným úsměvem. „A nasaďte si čepici,
Jefime Savvatějiči, ať nenastydnete.“
Přišel
strážný, který se dobrou hodinu kdesi coural, mrkl na vozky a zavelel na plné
hrdlo:
„Pozor,
napravo vyřídit! Končit, bando jedna mizerná, deset a půl minuty přestávka.“
Léon
s Lidočkou si sedli na vyvrácený patník.
Jefim
se ještě jednou uklonil, vyhrnul si límec a vykročil přes náměstí, kolem
slavnostní tribuny, která tam trčela jako šibenice. „Musím to děvče
zachránit... Proč? Tak... Na koho bych se měl obrátit? Že bych promluvil s
Hildou?... Radši ne, je to jen ženská, bůhví co by si mohla pomyslet... Stavím
se u Grebenščikova, je tady nový, třeba by...“
© Dauphin, 2017
Translation © Josef Sedlák, dědicové
ISBN 978-80-7272-887-9
Žádné komentáře:
Okomentovat