Herbert George Wells: Stroj času & Ostrov Dr. Moreaua

Herbert George Wells
(Repro: The H.G. Wells Society)

Román Stroj času vyšel v roce 1895, v témže roce, kdy vzniklo několik převratných technických vynálezů – například bezdrátový telegraf, film či elektrifikovaná železnice. Už tehdy si tu ale autorův svérázný hrdina-vynálezce na dobrodružné a krkolomné pouti časem klade otázky o mezích vývoje lidské civilizace, které možná až dnes nabývají té pravé aktuálnosti.

Ostrov Dr. Moreaua - vydaný o rok později - rovněž přesahuje žánr dobrodružného románu. Pojednává o vědeckých experimentech, jež se pokoušejí změnit odvěký řád živé přírody. Rozpor mezi téměř neomezenými možnostmi lidského poznání a svazujícími etickými principy představuje stále palčivější problém, na němž může záviset přežití celého lidstva.

Oba tyto romány propojují anglickou literární klasiku s moderním žánrem vědeckofantastické literatury. V překladu Jany Mertinové je společně vydává nakladatelství Romeo – Stroj času vychází v tomto překladu již podruhé, Ostrov Dr. Moreaua má premiéru. Jako ilustrace jsou použity kresby Michala Rychlíka z počátku šedesátých let, které doprovázely texty Františka Rachlíka „Balty“.

„Dostáváte do rukou v podstatě (když nepočítáme díla publikovaná na pokračování v literárních a jiných časopisech) první dva knižně otištěné romány H. G. Wellse z let 1895 a 1896. Oba zkoumají hranice lidství, i když odlišnými způsoby,“ píše v předmluvě k novému společnému vydání Richard Podaný. „Ve Stroji času napíná autor do krajnosti podstatu toho, co znamená být člověkem, masivní plynutí historického času a s ním související změny v podobě a struktuře společnosti. V Ostrově Dr. Moreaua je lidství zpochybněno a v důsledku toho analyzováno na úrovni biologické. Pozoruhodné je, že zatímco Stroj času udělal z H. G. Wellse prakticky přes noc světovou celebritu a bohatého člověka, za Ostrov Dr. Moreaua si byl autor nucen vyslechnout nejedno ošklivé slovo; málokdo z kritiků si asi uvědomil, že obě knihy, ač tak odlišné, mluví velmi podobnou řečí a jejich rozdílné hodnocení svědčí spíš o neschopnosti posuzovatelů si připustit, že podobná idea oblečená do kulis daleké budoucnosti je nadchne, zatímco zasazená do prostředí soudobého světa je k smrti urazí.“

Ukázka z románu Ostrov Dr. Moreaua:

Ležel jsem v malé špinavé kajutě. Seděl u mě poměrně mladý plavovlasý muž s ježatým slámově žlutým knírem a převislým dolním rtem a držel mě za ruku. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali. Muž měl vodnaté šedé oči a zvláštní nepřítomný výraz.

Náhle se ozvala rána, jako by někdo s řinčením převrhl železnou postel, a vzápětí hluboké, zlostné zavrčení jakéhosi velkého zvířete. Tehdy muž promluvil.

„Jak je vám?“ zeptal se mě.

Zřejmě jsem mu odpověděl, že docela dobře. Nemohl jsem si vzpomenout, jak jsem se tam dostal. Určitě tu otázku vyčetl z výrazu mé tváře, protože jsem ji ještě nedokázal vyslovit.

„Našli jsme vás ve člunu, málem jste umřel hlady. Člun nesl nápis Lady Vain a na boku měl stopy od krve.“

Pohlédl jsem na svou ruku, tak hubenou a kostnatou, že připomínala umolousaný kožený váček chrastící kostmi, a znovu se mi vybavily všechny zážitky ze člunu.

„Napijte se trochu,“ řekl muž a podal mi sklenici s jakousi červenou, vychlazenou tekutinou.

Chutnala jako krev a skutečně mě posilnila.

„Máte velké štěstí, že vás našla loď, na jejíž palubě je lékař,“ prohlásil muž. Při artikulaci měl plná ústa slin a nepatrně si šlapal na jazyk.

„Co je to za loď?“ vypravil jsem ze sebe pomalu, ochraptělý dlouhým mlčením.

„Malá obchodní loď, plující mezi Arikou a Callaem. Nikdy jsem se neptal, kde má domovský přístav. Asi v nějaké zemi bláznů. Já jsem nastoupil v Arice. Ten starý osel, co mu loď patří, tedy kapitán Davis, prý přišel o licenci či co. Známe taková individua. Svou loď nazval Ipecacuanha. Vybral jí ze všech nesmyslných jmen takové ďábelské, a ona se podle toho na širém moři chová, zvlášť když je bezvětří.“

Nad hlavou se nám znovu ozval ten zvuk, temné zavrčení a současně lidský hlas. Potom jiný hlas okřikl nějakého zatraceného idiota, aby už mlčel.

„Byl jste skoro mrtvý,“ pokračoval můj společník. „Od smrti vás dělil jen krůček. Dal jsem vám ale léky. Vidíte ty vpichy na rukou? Od injekcí. Byl jste skoro třicet hodin v bezvědomí.“

Myslelo mi to pomalu. Navíc mě rušilo kňučení celé smečky psů.

„Smím už normálně jíst?“ zeptal jsem se.

„Jen díky mně,“ řekl muž. „Skopové se už peče.“

„Ano,“ přisvědčil jsem. „S chutí si dám kousek skopového.“

„Jenom…,“ pokračoval po krátkém zaváhání, „víte, moc rád bych věděl, jak to, že jste byl v tom člunu sám.“ Zdálo se mi, že mu v očích kmitlo jakési podezření. „Zatraceně, zase skučí!“ vyběhl z kajuty a já slyšel, jak se zuřivě hádá s někým, kdo mu odpovídal nesrozumitelným blábolením. Nakonec asi padla i nějaká rána, ale možná mě jenom šálil sluch. Pak muž okřikl psy a vrátil se do kajuty.

„Tak co?“ zahlaholil ode dveří. „Zrovna jste se chystal začít vyprávět.“

Řekl jsem mu, že se jmenuju Edward Prendick a studoval jsem přírodní vědy, abych si zpestřil svůj zahálčivý život. To ho podle všeho zaujalo.

„Také jsem se trochu zabýval přírodními vědami, dokonce jsem na univerzitě skládal zkoušky z biologie – odstraňoval jsem žížale vaječník, hlemýždi jazyk a tak podobně. Bože, už je to deset let! Ale povídejte dál, vyprávějte mi o tom člunu.“

Bylo vidět, že mé upřímné vyprávění ho uspokojilo, i když jsem mluvil jen v krátkých větách, neboť jsem se cítil velice slabý. Když jsem skončil, vrátil se znovu k přírodním vědám a svým studiím. Začal se mě podrobně vyptávat na Tottenham Court Road a Gower Street.

„A co Caplatzi, pořád prosperuje? To byl panečku podnik!“

Patrně to byl velmi průměrný student medicíny, neustále chtěl mluvit o kabaretech. Přidal k lepšímu i pár anekdot.

„To vše jsem před deseti lety opustil,“ řekl. „Tenkrát bylo tak veselo! A já, mladý osel, jsem z toho vypadl ještě před jednadvacátými narozeninami… Troufám si ale říct, že teď se všechno změnilo. Musím se podívat, co dělá ten ničemný kuchař s vaším skopovým.“

Vtom se nad námi znovu ozvalo děsivé zaskučení, ale s tak divokou zuřivostí, až jsem zkoprněl.

„Co to bylo?“ zavolal jsem, ale dveře za ním už zaklaply.

Zakrátko se vrátil se skopovou pečení. Její libá vůně mě zaměstnala natolik, že jsem na zvířecí zvuky, které mě předtím tak vyděsily, dočista zapomněl.

Celý další den jsem jenom spal a jedl, až jsem se zotavil natolik, že jsem mohl opustit lůžko, postavit se k okénku v boku lodi a sledovat, jak se smaragdové moře snaží udržet s námi krok. Z toho jsem usoudil, že škuner má vítr v zádech. Právě když jsem tam stál, vrátil se Montgomery – tak se jmenoval ten plavovlasý muž. Požádal jsem ho o nějaké oblečení. Půjčil mi několik svých svršků místo těch, co jsem měl na sobě ve člunu. Ty prý hodili přes palubu. Jeho oblečení na mně viselo, protože byl větší a mohutnější než já. Mezi řečí mi prozradil, že kapitán je opilý a leží ve své kajutě. Když jsem se oblékl, chtěl jsem vědět, kam má loď namířeno. Dověděl jsem se, že jejím cílem je Havaj, ale nejdřív musí vysadit jeho.

„Kde?“ zeptal jsem se.

„Na ostrově. Tam, co žiju. Pokud vím, nemá zatím žádné jméno.“

Díval se na mě s tím svým převislým dolním rtem a najednou se zatvářil tak přihlouple, že mi došlo, že se chce vyhnout dalším otázkám. Rozhodl jsem se, že budu diskrétní a nebudu se už na nic vyptávat.

Translation © Jana Mertinová, 1992, 2017

ISBN 978-80-86573-61-8