Olivier Bourdeaut: Čekání na Bojanglese

„Nikdy jsem nepochopil proč, ale otec matce nikdy neříkal jedním jménem déle než dva dny po sobě. I když se jí některá přízviska omrzela dříve a jiná až o chvilku později, měla tenhle zvyk ráda.“ Otec hýřící příběhy, matka milující tanec a syn, který si s dětskou radostí užívá výstředních nápadů svých rodičů. Jejich láska je bláznivá a nespoutaná, jejich život plný přátel a večírků. Ale zatímco z gramofonu den co den zní píseň Niny Simonové „Mr. Bojangles“, matka pozvolna dotančí až k samé hranici šílenství. Hravý příběh plný nostalgie a lásky strhává do svého víru stále více čtenářů. Ve Francii sklidil řadu cen a překládá se do sedmadvaceti jazyků...

Olivier Bourdeaut (1980) vyrostl v domě bez televize a od útlého věku hltal jednu knížku za druhou. S vlastním psaním ale dlouho otálel, první knihu dokončil až poté, co jako neúspěšný realitní makléř dostal vyhazov z práce. Nenašel pro ni nakladatele. Zato jeho druhý román Čekání na Bojanglese se stal literární senzací.

Čekání na Bojanglese vydává v českém překladu Jovanky Šotolové nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Třikrát v týdnu k nám na noc chodil vždy stejný host. Senátor opustil svůj okrsek ve střední Francii a přesídlil do pařížského paláce. Otec pro něho měl něžné jméno „Špinavec“. Nevím, jak se seznámili, verze příběhu se po každém koktejlu měnila, ale rozhodně se spolu šíleně bavili. Špinavec nosil vlasy na mikádo. Ne holčičí mikádo, měl vlasy krátké, na ježka, ale nahoře mu tvořily pravý úhel; nebyl to střih mikádo, ale mikádovitý účes na kulaté červené kebuli fešně říznutý pěstěným knírem, a k tomu brýle s tenkými kovovými obroučkami, které mu seděly na podivných uších ve tvaru ocasu hodně velké krevety. Vykládal mi, že má uši jako ocasy hodně velkých krevet kvůli ragby, čemuž jsem moc nerozuměl, shledal jsem však, že „gym tonic“ je sport méně nebezpečný než ragby, aspoň co se týče uší. Barva a tvar rozdrcené chrupavky udělaly z jeho boltců krevety, chudák malá sotva mohl hřímat, že jsou to jen hloupé klevety. Když se smál, tělo se mu celé natřásalo, a jelikož se smál neustále, to zemětřesení nikdy nepřestávalo. Mluvil hlasitě, hlas mu praskal jako staré rádio. Neodkládal svůj věčný, obrovitý doutník, který si ale nikdy nezapaloval. Už při příchodu to objemné cigárodržel v ruce anebo v ústech, při odchodu ho ukládal do pouzdra. Hned na prahu křičel:

„Caipirovska! Caipirovska!“

Dlouho jsem si myslel, že tak volá na svou ruskou přítelkyni, jenže ta se nikdy neukázala, otec mu tedy pro zpříjemnění čekání podával ledový koktejl s mátou a senátor byl spokojený i tak. Matka měla Špinavce moc ráda, protože s ním byla legrace, skládal jí celé haldy komplimentů a umožnil nám vydělat spoustu peněz. Já ho měl rád ze stejných důvodů, prostě tak. Za dlouhých nočních tanečků se snažil obejmout všechny přítelkyně mé matky. Otec říkal, že skočí po každé příležitosti.

Někdy to zabíralo, to pak spěšně odcházel skočit po příležitosti do ložnice. Po pár minutách vycházel ven ještě červenější než obvykle, tvářil se šťastně a vykřikoval jméno své ruské přítelkyně, prostě se to snažil zamluvit.

„Caipirovska! Caipirovska!“ křičel nadšeně a nasazoval si brýle na ty své krevetí uši.

Ve dne pracoval v Lucemburském paláci, ten se skutečně nachází v Paříži, sám vlastně netuším proč. Říkal, že čím chodí pracovat později, tím se potom domů vrací časněji. Vedl veselý život. Tvrdil, že než padla zeď, jeho povolání bylo teprve veselé. Všechno prý se zdálo naprosto průhledné a s tou železnou oponou jednoduše ložené. Vykládal jsem si to tak, že mu předělávali kancelář, zbořili tam nějakou zeď a ve snaze o nápravu mu omylem zazdili okna. Chápal jsem, že se vrací domů brzy, v takových podmínkách se z každého stane povaleč, na to nemusíte být hned špinavec. Otec o něm prohlašoval:

„Špinavec je můj nejdražší přítel, jeho přátelství se nedá docenit.“

A tomu jsem rozuměl dobře.

Za peníze z autoopraven koupil tatínek krásný zámeček ve Španělsku, daleko, až dole na jihu. Chvíli autem, chvíli letadlem, ještě chvíli autem a s velkou dávkou trpělivosti. V horách, kousek nad úplně bílou vesnicí, kde v poledne nepotkáte živáčka, zato v noci to žije. Ze zámku jsme viděli jenom borovicové lesy, nebo skoro jenom. Vpravo rostly totiž ještě olivovníky, pomerančovníky a mandlovníky na terasovitém pozemku, který končil nachlup přesně u mléčně modrého jezera zadržovaného majestátní hrází. Tatínek říkal, že ji postavil on, a nebýt jeho, všechna voda by odtekla. Tomu se mi však nechtělo věřit, doma jsme přece neměli žádné nářadí, takže jsem si pomyslel, že tolik přehánět by zase nemusel. Kousek dál bylo moře, a u něj moře lidí na plážích, v budovách, v restauracích a také v zácpách, rozdíl skutečně dosti zarážející. Maminka říkala, že nechápe, proč prázdninoví hosté odjíždějí z měst a přejíždějí do jiných měst, vykládala, že pláže jsou znečištěné od lidí, kteří si mastí kůži, aby se opálili, ačkoli už jsou tuční a mastní dost, a taky že je tam z toho všeho moc hluku a moc to tam páchne. My se však mohli opalovat na plážičkách u jezera velkých přesně na tři osušky, pro nás tak akorát. Na střeše zámku jsme měli velkou terasu s mraky jasmínu, ty aspoň příjemně voní. A k tomu kouzelný výhled. Rodiče z toho všeho rychle dostali žízeň, popíjeli víno a do něho přidávali ovoce, ve dne se tedy ovoce jedlo a v noci se ovoce pilo, a k tomu se tancovalo. Mister Bojangles samozřejmě jezdil do zámku s námi, jen Slečna Nadpočetná dorazila o něco později, museli jsme pro ni na letiště, měla přece výjimečnou misi. Cestovala v krabici s dírou, z níž koukala pouze její hlava a krk, proto hodně křičela, a protentokrát měla proč. Rodiče si sem zvali všechny své přátele, aby také mohli jíst ovoce, tancovat a opalovat se u jezera, a všichni se dušovali, že je to opravdový ráj, a nebyl důvod jim jakkoli odporovat. Já do ráje mohl jezdit, kdy se mi zachtělo, ale hlavně když to chtěli mí rodiče.

© Éditions Finitude - Bordeaux 2015

Published by arrangement with Lester Literary Agency

Translation © Jovanka Šotolová, 2017

Cover Illustration © 123RF

ISBN 978-80-259-0675 -0