„Čtěte,
máte-li dostatek odvahy,“ řekl na okraj této knihy Thomas Mann.
Slunce
mrtvých vychází po 91 letech od prvního českého vydání, v novém překladu Jakuba
Šedivého. Knihu vydává nakladatelství Prostor jako čtvrtý svazek nové edice
Pozdní sběr. Doplňme, že edice přináší v nových, nebo revidovaných překladech
díla cizojazyčných autorů, se kterými se český čtenář mohl setkat v průběhu
dvacátého století. Díla, dnes možná pozapomenutá anebo zapadlá, která však na vinici
času dozrála a prokázala svou trvalou hodnotu.
Hlavní linie
Šmeljovovy prózy patří popisům živoření na Krymu za občanské války v Rusku. „Během občanské války se na
poloostrově vystřídalo šest různých vlád, bílé generály střídaly příchody a
odchody bolševiků. V listopadu 1920 po evakuaci bílé armády generála Wrangela
definitivně nad Krymem přejímá vládu sovětská moc a začíná „rudý teror“.
Šmeljov na Krymu zůstává, Rusko spolu s wrangelovci opustit nechtěl,“ popisuje
okolnosti Šmeljovova pobytu na Krymu v doslovu ke knize Jakub Šedivý. Během masakrů byl
zastřelen i jediný Šmeljovův syn Sergej, pětadvacetiletý důstojník
Dobrovolnické armády. Zlomený a vyčerpaný Šmeljov roku 1922 opustil Rusko a za
pomoci Ivana Bunina odjel do Paříže, kde dopsal Slunce mrtvých. „V novele se mísí konkrétní fakta a
události s proudem vědomí, blouzněním vypravěče, události se střídají, vracejí
se a prolínají celým dějem. Vypravěč připomíná Bohem zkoušeného Jóba a stejně
jako on se cítí Bohem opuštěný (Nemám Boha: modré nebe je opuštěné. str. 28), když však uslyší
neutuchající hlas minaretu, stejně jako Jób ví, že nad vším přebývá Veliký Bůh, že nad
tím vším bude přebývat věčně a že vše jsoucí jest z Jeho Vůle. (str. 122) Vedle biblického podtextu
najdeme v první kapitole reminiscence na Homérovu Odysseu i na Hádovo podsvětní království –
ve Šmeljovově pojetí je Krym zobrazován jako říše mrtvých nebo na smrt
odsouzených, přičemž slunce zde není zdrojem života, ale smrti,“ píše Jakub
Šedivý a dodává: „Sám Šmeljov Slunce mrtvých označil za epopej – v krymské
tragédii viděl známky konce civilizace.“
Ivan
Sergejevič Šmeljov (1873–1950) byl významný ruský spisovatel a publicista,
představitel konzervativně-náboženského směru v ruské literatuře. Patřil k
nejpopulárnějším a nejznámějším spisovatelům Ruska počátku 20. století. Před
válkou mu největší uznání přinesl román Sklepník (1911). Za občanské války se s
rodinou dostal na Krym, kde napsal ceněnou novelu Nevysychající číše (1918) o
mladém nevolníkovi s ikonomalířským talentem. Už v emigraci, ve které strávil
zbytek života, vzniklo jeho nejvýše ceněné dílo – autobiografická novela Slunce
mrtvých (1923). Z let občanské války načerpal ještě témata pro dvě knihy
povídek O jedné stařeně (1927) a Světlo rozumu (1928) a z části i pro román Chůva
z Moskvy (1936). Od třicátých let nastupuje ve Šmeljovově tvorbě nová etapa,
svědectví o zkáze Ruska nahrazují vzpomínky na Rusko jako na ztracený ráj,
následují romány Cesty nebeské (1937–1948), Léto Páně (1933), Pouť (1935). České
překlady jeho děl vycházely zejména v desátých a dvacátých letech. Roku
1977 pak vyšel v Odeonu výbor z jeho povídek a novel Sklepník.
Ukázka z knihy:
Hra se smrtí
„Dobrý
den!“
Trhnu
sebou – jako bych padal do propasti. Usnul jsem? Slunce stojí už docela vysoko
a já mám ještě spoustu práce: musím natrhat listí, vypustit slepičky; musím
zajít daleko, až k Tatarovi, a košili směnit za pět liber ječmene…
„Zdá
se, že jste usnul… Pomůžu vám s tím.“
Pod
Křížem stojí otrhaný člověk, snědý, s opuchlou, dávno neholenou a nemytou žlutou
tváří, v děravém slamáku se širokou střechou, v tatarských opáncích, jež
odhalují prsty – drápy. Bílá kartounová košile je stažená páskem a skrz její
díry jsou na těle vidět žluté skvrny. Podle vzhledu je to tulák z přístavu.
Znám
ho dlouho: je to kolega, mladý spisovatel Boris Šiškin. Sedá si ke mně na kámen
a mlčíme. Z nějakého důvodu je mi s ním obzvlášť těžko.
Jímá
mě hrůza. Zdá se mi, že za jeho zády stojí cosi neúprosného, stojí tam a
pohrává si s ním – vysmívá se mu: sevře mu hrdlo a pak náhle povolí – no tak,
dýchej! Jeho úděl je neobyčejně tragický. Je jasné, že si s ním zahrává: jednou
mu bere život, podruhé mu ho nečekaně daruje! A dozajista mu něco vyvede. Něco
se mu určitě přihodí. Co – to nevím. Ale něco se s ním stane… Když se s ním potkám,
vždycky je mi ho líto a je mi těžko. Má sen, který ho neopouští – vzdát se
tohohle života, odejít třebas pod zem a věnovat se psaní. Vím, že i
v téhle době píše – někde na kameni, na břehu moře, ve zpustlé vinici, za
úplňku – bez světla. Mezi řádky starých novin, inkoustem z nějakých modrých
bobulí: papír se nedá sehnat, za žádné peníze koupit.
I
teď, v téhle rokli, o tom mluví:
„Kéž
bych se ocitl na pustém ostrově, živil se mušlemi, kořínky… nikdo by tam nebyl
– a mohlo by to trvat navždy! Jen aby mi nikdo nepřekážel v psaní… Kolik mám
jen témat! Víte… chci psát o něčem jiném… o něčem dětském, o takovém čistém,
jasném… a tohle všechno mě tak tíží!…“
Vím,
že má talent, citlivou a vnímavou duši a že ve svém nepříliš dlouhém životě měl
tolik strašných a ohromujících zážitků, že by to vystačilo na sto životů.
Ve
světové válce sloužil jako voják u pěchoty na nejnebezpečnější – německé –
frontě. On, člověk s citlivou duší, láskyplně vyprávějící o bylinkách, musel
vrážet bodák do břicha nepřítele. Při útoku se dostal do zajetí, třikrát utekl
a třikrát ho chytili. Při svých útěcích přeplavával řeky, bloudil v lesích,
skrýval se celé dny v obilí, pobýval v kůlnách po vesnicích, umíraje hladem
rval sousta z rukou dětí. Při svém posledním útěku se dostal až do přední
linie, za nočního ostřelování byl raněn střelou z vlastních řad a ocitl se v
německé rojnici. Jen zázrakem ho nezastřelili jako špiona. Za trest ho pověsili
na sloup za dozadu zkroucené ruce a po žebrech ho „lechtali“ škrabáky tak
dlouho, dokud neomdlel, a potom ho spustili do šachty. V šachtách ho
mořili hladem. Ačkoli měl otoky jako při vodnatelnosti a sotva hýbal nohama,
nutili ho, aby vláčel vozíky uhlí. Osud si s ním však zahrál i pod zemí: s
dalšími deseti zajatci ho zasypal výbuch. Za tři dny ho vyhrabali – jediného
živého: měl štěstí, že ho přikryl převržený vozík. Půl roku si poležel v
nemocnici a díky výměně zajatců se vrátil do Ruska. Dostal se do městečka na
dolním Dněpru, už za sovětské vlády, a musel vstoupit do služby. Vybral si
podle svého srdce – vyhledával sirotky bez domova. Město pak dobyli kozáci,
sebrali ho na ulici, a že měl aktovku, považovali ho za komisaře a vlekli s
sebou, kolemjdoucí důstojník v něm však poznal svého spolehlivého četaře z
německé fronty. To byl samozřejmě zázrak. Jenže co všechno se v životě nestane!
Přepravil se na Krym, kde se setkal se svou rodinou, dostal se do Dobrovolnické
armády, sloužil v týlu na městské vojenské správě. Při ústupu neodešel za moře.
Uvěznili ho bolševici a ve chvíli, kdy ho chtěli hnát vysvlečeného do
podvlékaček do Jalty, kde by ho čekal jistý trest smrti zastřelením, ho opět
zachránil zázrak: ukázal jakémusi opilému katovi tenkou knížečku svých povídek
a svěřil se mu s příběhem svého příšerného života. Ten člověk se na něj otupěle
díval a pořád opakoval: „Zatraceně… kulka ho nechce trefit! Moje ho tre-fí!“
Popadl ho za rameno, silně je zmáčkl, zopakoval ještě jednou to své příšerné
„moje… trefí“, a nakonec ho vztekle odstrčil: „Táhni… ke všem čertům!“ Šiškin
znovu nastoupil do služby – podle rozkazu. Musel šmejdit po vilkách a proti své
vůli – byl poctivý a mírný – konfiskovat pro nadřízené postele, stoly a židle,
lampy a samovary. Spravoval dělnický klub, kam nikdo nechodil, a politickou
čítárnu, kde si nikdo knihy nepůjčoval. Byl to však poctivý zaměstnanec, a tak
mu nabídli zodpovědné postavení: navrhli mu, ať se stane komunistou, on ale
předložil zprávu o tom, že je nemocný, a nakonec získal svobodu. Teď mohl
chodit po sadech, pracovat za půl libry chleba a psát povídky.
„Teď
jsem svobodný! Nadobro odejdu z tohohle prokletého městečka… nebudu nic
vidět, nic slyšet… Budu žít ve skalách! Slunce, hvězdy a moře… U nás je ti-cho!
Je to odsud deset verst… pod Kastelí je liduprázdno. Strýček tam měl chatu…
vloni odjel do Konstantinopolu a my jsme si tam vyběhali povolení založit
takové rodinné družstvo… budeme obdělávat sad. Otec, matka a já. Brášku v
těchto dnech zprostili vojenské služby, protože má souchotiny… Zaseli jsme
kukuřici, najmeme si vinici, pořídíme krávu… Šel jsem k vám, abych se s vámi
rozloučil, a našel vás tady…“
Byl
nepopsatelně šťastný, seděl pod Křížem s hlavou skloněnou ke kolenům a
něco si zběžně prohlížel v sešitku.
„Napíšu
povídku… Radosti života! Tak to teď
cítím… Jenomže ne tohohle života, ale… přívětivého… představuju si ho jako
modré nebe…“
Je
tak šťastný, že nemůže ani myslet. Jenom cítit.
„Tam
u nás je prastarý Chaos, dávný skalní sesuv… ve skále jsou jeskyně. Zařídím si
tam pokojík, světlo bude dopadat svrchu skulinami… Bude se tam dobře psát! A
místo stolu budu mít balvan z dioritu… Příští rok zasejeme pšenici. Jenom nějak
přečkat zimu! Teď pečeme placky ze žaludů… máme jich zásobu z minulého roku,
jenže je mi z nich zle…“
Jeho
opuchlá žlutá tvář – tvář, jakou mají všichni v tomhle kraji – jasně napovídá,
že hladoví. A přesto je šťastný.
„Měl
jsem však tenkrát odjet… Evropa! Zůstal jsem kvůli rodině. Bylo mi líto opustit
otce, matku a sestřičku… Teď budu chodit do města zřídka…“
Sedíme
pod Křížem a každý myslíme na to svoje.
„Jo!!!…“
vykřikne najednou. „Slyšel jste, co se stalo?!“
„Co
se stalo? Copak se může ještě něco stát?!“
„Utekli!
Dnes v noci!…“
„Oni…
utekli?!!! Ti?!…“ Před očima mám kruhy a mžitky.
„Všichni…
všichni utekli… teď jsou už tam!“ ukazuje na hory. „Přímo zpod oprátky!“
Doktor…
prorok doktor! Před smrtí mu ten obraz vyvstal před očima?… Nebo se to
proslýchalo? Ale kdyby se to proslýchalo, neušlo by to tamtěm…
„Stalo
se to kolem jedné v noci. Ve dvě hodiny se je chystali naložit na torpédoborec…
odvézt do Jalty. To pro ně přijel. Povídalo se, že hladem hrozně zeslábli –
dostávali jen čtvrt libry chleba, a to ještě ne každý den! A jakého chleba… sám
víte. Seděl s nimi nějaký Francouz, za co – to se neví. U výslechu vypověděl,
jak se to seběhlo. A mně to vyprávěl jeden známý komunista. Celou noc tam byl
šílený zmatek!… Teď se bude zatýkat, vezmou rukojmí… Seběhlo se to takhle.
Zpočátku se nechystali utéct, doufali, že si je tam nějakou dobu nechají a pak
je propustí. Když ale začali slábnout – napadlo je, že je chtějí utýrat hlady.
Nevěřili, že by je zastřelili. Vždyť vyhlásili amnestii! No co, deportují je… A
vtom se nějak dozvěděli, že v Simferopolu zastřelili ,zelené‘, kteří jako oni
sestoupili z hor, a nějakého jejich velitele, asi Čerkese… A to za nimi pořád
chodili a lákali je do služby. Tehdy se rozhodli, že utečou ve chvíli, kdy je
budou vyvádět ze sklepení. Že je mají odvézt dnes v noci, to netušili. Pak si
to promysleli znovu: měli strach, že brzy zeslábnou natolik, že nebudou mít na
útěk dost síly. Proto se rozhodli, že utečou už tuhle noc… zrovna hodinu
předtím, než je měli odvézt… To je náhoda, co!? Vypracovali plán a losovali,
kdo se má obětovat… kdo se střetne se strážným. Vždyť nebyli ozbrojení!
Francouz nelosoval, odmítl pláchnout. Byl přesvědčený, že ho určitě propustí,
vždyť ani netušil, proč ho vlastně sebrali… Byl Francouz – to stačilo. Teď ho
odvezli do Jalty: věděl o útěku, a neoznámil to! Los padl na Tatara. Byli tam
všichni – Rusové, Tataři, Čečenci… objali se a políbili… rozloučili se… Jak je
to… úžasné! Naprosto zpustlí, uštvaní… všude krev… a takové bratrství ve
chvíli, kdy je čekal příšerný úděl! Potom záměrně ztropili ve sklepení rámus,
aby vylákali strážného. Povedlo se, strážný se tam vydal… Tatar popadl jeho
pušku… strážný na něj skočil… a všichni se vrhli na něho! Povalili ho na zem a
zmizeli. Noc byla tmavá, běželi rovnou k horám, rozprchli se… měli pušku…
Strážný, který měl službu venku, vyhlásil poplach, Tatara zabil, probodl ho –
teď zaplatí za všechny Francouz. V městečku nejsou koně… navíc byla noc… a
uprchlíci znají všechny cesty. Teď dá o sobě průsmyk vědět! Mají odvážného
podporučíka!… Žádné slitování mít nebudou… Nikdo z těch šesti.“
Vděčně
koukám na hory, jež se pokryly rozpáleným oparem. V téhle chvíli už jsou tam!
Požehnaný kámen!… i vy, lesy…
„Komunisté
jsou vyplašení, průsmyk je zase odříznutý. Člověk jim neujede ani v autě – hned
začnou pálit! Všechny zatáčky ostřelují. Mají teď strach spát, čekají z hor
útoky. Uprchlíci vědí, kde kdo bydlí… a pochopitelně mezi sebou udržují
spojení. Nelze je vypátrat…“
Aspoň
těch šest se vrátilo do života! S láskou hledím na hory, uklidňující, drsné –
ochránce udatných. Udatné skryjí kameny – mají prostou pravdu – svou pravdu.
Udatní jsou v rukou Božích! Kameny mohou být milostivé – jsou nehybné. Žijí v
nich lidé, a ony je ukryjí. O poslední kousek se s nimi podělí. Uprchlíci mají
pravdu – svoji pravdu. Boj za pravdu bude pokračovat, boj o duši. Dnem i nocí.
Na odlehlých pěšinkách, nad stržemi, v orlích hnízdech, na sjízdných cestách… S
radostí pokleknou k průzračným pramenům, budou naslouchat laskavému tichu
hor… Mohl se stát zázrak!
„Žít
je přeci jen zajímavé!“ horuje šťastlivec. „Moc dobře chápu, co je to utéct
před smrtí! Štěstí vědomého zrození… je tak zázračné!“
Je
načase vyjít z rokle. Pomáhá mi táhnout klestí, naložil si i pytel s těžkými
pařezy. Překypuje štěstím.
„Jsem
svo… bod… ný! Dnes je kouzelný den! Jak jsou hory krásné! Vidím, jak dýchají,
dnes mají svátek, je neděle… napíšu o nich! Co všechno se může stát…“
Vidím
ho naposled! Ani on, ani nikdo jiný netuší, co se za chvíli stane… Jeho dětsky
naivní tvář září takovým štěstím! A někde pletou oprátky a nikdo neví, která ho
zachrání před smrtí a která uškrtí.
Takhle
dojdeme až k domku. Vítá nás tklivým křikem páv – stojí na vratech a na slunci
září zeleně, fialově a modře.
„Ach,
to je krása! Kolik je jí kolem… stačí natáhnout ruku!“
Ani
já netuším, že do jeho radostných očí nahlíží smrt a chce si s ním opět pohrát.
Čtyřikrát si s ním pohrála, jen tak, z legrace! Popáté s ním bude hrát
doopravdy, bezcitně.
Originally
published under the title СОЛНЦЕ МЕРТВЫХ
Copyright © Ivan
Shmelev and the descendants, 2017
All rights reserved
Czech edition ©
PROSTOR, 2017
Translation © Jakub
Šedivý, 2017
Afterword © Jakub
Šedivý, 2017
ISBN
978-80-7260-354-1
Žádné komentáře:
Okomentovat