Stefan Zimmer a kolektiv: Keltové. Mýtus a realita

Hovoříme-li o Keltech, někdo si vybaví Asterixe a Obelixe, někdo zase bretonské lidové tance, irské pivo nebo skotské tartany… Publikace špičkových německých keltologů a historiků se obrací na široký okruh čtenářů, kteří se, ať už z jakýchkoli důvodů, zajímají o Kelty a jejich kulturu. Autoři jasným a srozumitelným jazykem představují moderní stav bádání a odhalují, co skutečně o tomto národě, spjatém historicky též s českým územím, víme a co o něm vědět nemůžeme. Čtenář tak může posoudit, co se v dnešní evropské kultuře dá ještě považovat za keltské a co rozhodně ne.

„Náš starý kontinent se může chlubit množstvím úžasných kulturních tradic, jejichž pěstování a poznávání je i nadále navýsost vzrušující, poučné a užitečné. Jednou z nich je zde představovaná keltská tradice, jež žije už 2500 let a která bude, doufejme, žít ještě hodně dlouho,“ píší autoři v úvodu knihy. V jednotlivých kapitolách představují různé aspekty Keltů a jejich kultury, mezi jinými náboženství, jazyky, literaturu, právo či folklor. Čtenář se tak nejen dozví, co dnes lze o Keltech říct a kde se informovat o dalších podrobnostech, ale i to, jak se orientovat v publikacích, jež se v knihkupectvích vystavují bezprostředně a často neslučitelně vedle sebe.

Autoři zdůrazňují, že jejich příspěvky jsou psány ze středoevropského pohledu: „Keltské téma nemá v naší zemi žádné ideologické konotace, jak se až příliš často děje například ve Francii, nebo ještě výrazněji v Irsku a Velké Británii. Pojem Keltové nemá v dnešním Německu žádné politické konotace. O to se v německé historii posledních dvou set let postarala ideologie germánství. V etnologických souvislostech se už jen občas odkazuje na domnělé keltské dědictví, například při ale¬manském masopustu.“

V čele autorského kolektivu stojí Stefan Zimmer (1947), jazykovědec, keltolog a emeritní profesor na univerzitě v Bonnu. Již od mládí se zajímá o indoevropskou jazykovědu, kterou též v letech 1966 až 1972 na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem úspěšně vystudoval. V německém akademickém prostředí rychle našel uplatnění a následně působil na své frankfurtské alma mater, na Svobodné univerzitě Berlín, ale objevil se též jako hostující výzkumný pracovník v Oxfordu (1992–1993) nebo jako hostující profesor na Humboldtově univerzitě v Berlíně (1994–1995). V roce 1995 byl jmenován profesorem srovnávací indoevropské jazykovědy a keltských studií na univerzitě v Bonnu, kde stabilně působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2011. Stefan Zimmer stál rovněž u zrodu několika významných keltologických sympozií a kongresů a v roce 2009 byl jedním ze spoluzakladatelů Societas Europaea Celtologica (Evropské keltologické společnosti). Zároveň je členem redakčních rad několika renomovaných mezinárodních odborných časopisů.

Knihu v českém překladu vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

„Kelty“ nazývali ve starověku řečtí a později také římští autoři velkou skupinu národů obývajících střední a západní Evropu severně od Alp. Později tyto národy pronikly i do jižní a jiho­východní Evropy a dostaly se tak do styku s Řeky a Římany. Tím si zajistily pevné místo v dějinách starověku. Jejich jazyk známe z mnoha nápisů a zejména z četných vlastních jmen, jež nám předali řečtí a římští autoři. Ti nám sice z jejich kultury líčí hodně, ale zdaleka ne vše, co bychom rádi věděli. Všechny keltské národy starověku splynuly s helénistickou a provinciální římskou kulturou. Pouze na okraji impéria, v Británii, a za jeho hranicemi, v Irsku, žily keltská kultura a jazyk dál – a tak je tomu, ač stále menší měrou, dodnes.

Ve středověku povědomí o keltské minulosti prakticky zaniklo. Národy hovořící keltskými jazyky si už neuvědomovaly dřívější společnou minulost. V artušovské literatuře jsou těsné vztahy Walesu, Cornwallu a Bretaně naprosto samozřejmé, velšská lite­ratura však líčí Iry a Skoty jako zcela cizí národy. To se změnilo až za humanismu s návratem k antickým literaturám (srovnej kapitolu „Keltské jazyky“). V 18. století se posléze zrodilo to, co dodnes známe jako moderní pojem Keltů a moderní nadšení pro Kelty. Roku 1707 vyšlo první keltologické dílo, brzy nato zahajuje keltská literatura (v překladu) vítězné tažení celou Evropou, byť zprvu ještě v lehce deformované podobě. Avšak právě tato defor­mace zřejmě přispěla k její velké popularitě – už Goethe horoval o Ossianovi (srovnej kapitolu „Druhý život“). Nadšení pro nebu­lózní blouznivost údajně keltské povahy, pro její sklony k eso­terice a emocionalitě, její poetické nadání a údajně nedostatečné schopnosti racionálního zvládání světa dodnes straší ve fejetonech i seriózních novinách. Filologická věda zcela nezávisle na tom vytvářela od počátku 19. století mravenčí prací vědecké základy pro probádání raně středověkých keltských písemných památek. Brzy nato byly i moderní keltské jazyky vědecky dokonalým způsobem uvedeny do společné historické souvislosti s pozůs­tatky keltských jazyků starověku. Dnes hovoříme o keltské větvi indoevropské jazykové rodiny.

Do keltologie však v žádném případě nespadají pouze ling­vistika a literární věda. Vzhledem k tomu, že keltské jazyky žijí dodnes, je předmětem keltologické vědy celé spektrum jejich kultury. Podobně jako germanistika značně přesahuje jazyk a lite­raturu, musí se i keltologie zabývat otázkami, které jsou do ní vnášeny zvenčí. Ty jsou jednak politického, jednak všeobecně kulturně teoretického rázu. Všechny jsme v této publikaci pojed­nat nemohli. Je to dáno hlavně tím, že v německé vzdělávací tradici už nemá keltské dědictví naší kultury žádnou významnou hodnotu, a tudíž se na našich univerzitách prakticky nesetkáme ani s vědeckým diskursem o keltologických tématech. V současnosti tak existují už jen dvě univerzity, jež nabízejí studijní obor kel­tologie (Bonn a Marburg). Orientují se především na lingvistiku a literární vědu. Nikde v Německu nenajdeme katedru keltské archeologie, natož keltské etnologie, nebo pracoviště, které by se soustředilo na keltské regiony Evropy. A vzhledem k tomu, že tyto keltské regiony jsou i ve svých zemích v menšinovém postavení (anglicky se tomu říká Celtic fringe), ani tam už dávno nejsou dostatečně podporovány. Irská republika a nyní také částečně samosprávné Knížectví Wales sice vyvíjejí veliké úsilí o zpraco­vání svých keltských kořenů i na vědeckém základu, ale značně opomíjejí celokeltské souvislosti.

Keltština dnes žije už jen ve čtyřech jazycích: v irštině a skot­ské gaelštině, ve velštině (neboli kymerštině, jak ji Velšané nazý­vají) a v bretonštině. Bretonština, jak už nasvědčuje její jméno, přišla na kontinent s vystěhovalci z Británie. Dva jazyky, jež vymřely teprve v relativně nedávné době, manštinu a kornštinu, horlivě pěstují početně zanedbatelné skupiny, takzvaní revivalisté, avšak bez jakéhokoli skutečného dopadu na regionální kulturu. Počet mluvčích irštiny a skotštiny je mimořádně malý; kolik osob hovoří bretonsky, není známo. Pouze velština se zhruba půl milionem skutečných mluvčích má šanci, aby se jako malý, ale životaschopný jazyk podílela na kulturní budoucnosti Evropy. O tom všem budeme ještě pojednávat v následujících kapitolách, a to i v podrobnostech. Zabývat se budeme rovněž předkřesťan­ským náboženstvím starých Keltů a jeho případným přežíváním v lidových představách. Odpověď na otázku, zda existuje též keltské umění, hudba nebo folklor, jsme nuceni vyjádřit stručněji.

Touto publikací bychom rovněž rádi přispěli k vyzdvižení kulturní rozmanitosti Evropy a ozřejmení jejího významu pro všechny, kdo se cítí omezováni, či dokonce ohrožováni americ­kým způsobem života, šířeným takzvanou globalizací. Náš starý kontinent se může chlubit množstvím úžasných kulturních tradic, jejichž pěstování a poznávání je i nadále navýsost vzrušující poučné a užitečné. Jednou z nich je zde představovaná keltská tradice, jež žije už 2500 let a která bude, doufejme, žít ještě hodně dlouho.¹

Kdo je dnes ještě Kelt?

Keltologům, zejména pak britským, se stále znovu předhazuje, že pracují s nespolehlivým termínem. Označení „Keltové“ by se prý mělo používat pouze pro ty národy, které tak nazývali Caesar a jiní antičtí autoři. Proto za Kelty nelze označovat ani obyvatele Británie před dobytím Anglosasy, ani obyvatele sta­rého Irska, natožpak moderní Velšany, Skoty, Iry a Bretonce.² Proti nepopiratelnému faktu, že jazyky jmenovaných národů jsou prokazatelně úzce spřízněny, se ozývá námitka, že jazyk nelze klást na roveň s kulturou a s národním charakterem (někteří dokonce hovoří rovnou o „rase“). To je sice v zásadě správně, ale jestliže se takový názor aplikuje příliš rigorózně a úzkoprse, vede ke zcela zjevným absurditám. Nesmíme zapomínat, že historické bádání čelí podobným terminologickým problémům všude. Ani obyvatele Skandinávie neoznačovali antičtí autoři za Germány, a přesto nikdo nezpochybňuje, že by Islanďané, Norové, Švédové a Dánové nebyli z jazykového a kulturně historického hlediska jednoznačně Germáni. V případě Keltů se s tím pojí závažný argument, který angličtí kritikové ideologie a jejich pokračova­telé rádi opomíjejí: V Irsku kulturní kontinuita z doby bronzové dodnes trvá nejen jazykově a literárně, nýbrž ji lze také zcela reálně a očividně prokázat i archeologicky. Existuje materiální kontinuita irské kultury, jež je prakticky identická se (zpočátku) souběžnou, nepopiratelně keltskou laténskou kulturou v Galii atd. Zcela odpovídá oné starokeltské kultuře, jak ji líčí antičtí autoři, a odráží se v samotné irské literatuře. Historická lingvistika zcela nezávisle na archeologických svědectvích a ryze formálními pro­středky – bez jakéhokoli ohledu na obsah jazykových svědectví – prokázala úzkou spřízněnost jazyků jak starověkých pevninských, tak středověkých ostrovních Keltů. Upírat zmíněným národům a jazykům právo patřit mezi „keltské“ je proto nesmysl. Tam, kde se podobné snahy projevují, možná vystupují na povrch hluboko uložené emoce (pocity viny vyvolávající obranu a agresi?) a poli­ticky motivované ideologie (imperialismus, rasismus?), které odpovídají spíše duchu 19. než 21. století. V zásadě je správné a důležité stále znovu zpochybňovat a prověřovat i zavedené pojmy, zda jsou ještě adekvátní, nebo již scestné. Každý, kdo si tuto knihu přečte, bude mít po ruce dostatek argumentů, aby si ujasnil vlastní postoj a dokázal vystoupit proti takovým bludným snahám o přepisování evropských kulturních dějin.

Tato kniha nemá předchůdkyni, a to ani v Německu, ani nikde jinde. Nemůže být ani encyklopedií, neboť její možný rozsah je ze zcela zjevných důvodů už od samého počátku omezen. Řadu témat jsme bohužel mohli pouze nadhodit. Přesto pevně věříme, že takto složené puzzle zprostředkují – navzdory některým meze­rám – čtenářkám a čtenářům jasný, pestrý, a především však spolehlivý obraz Keltů a jejich kultury.

Poznámky v textu:

¹ Už zde musíme důrazně připomenout, že megalitická kultura nemá s Kelty nic společného, a to navzdory menhirům, s nimiž se vláčí Obelix. Jedná se o kulturu mnohem starší, z dob, kdy se v Evropě – každopádně v severozápadní Evropě – ještě nemluvilo žádným indoevropským jazykem. Samozřejmě se však můžeme zcela oprávněně ptát, jaká je kontinuita populace od konce doby ledové až po dnešek.

² Na tento názor měl značný vliv zejména pamflet M. Chapmana: The Celts: The Construction of a Myth, London 1992. I archeologové se nechají ošálit, jak například ukazuje zcela nešťastný úvod k jinak doporučeníhodné knize S. Rieckhoffa a J. Biela: Die Kelten in Deut­schland, Stuttgart 2001.

Copyright © Original Edition „Die Kelten – Mythos und Wirklichkeit“, 3rd edition 2012 by Konrad Theiss Verlag, an imprint of WBG (Wissenschaftliche Buchgesellschaft), Darmstadt, Germany.

Kartografie © Peter Palm, Berlin/Germany

Translation © Jan Hlavička, 2017

ISBN 978‑80‑7429‑806-6