Richard Price: Sráči

„Nejlepší krimi roku,“ prohlásil o té knize Stephen King. „Kniha, která se řítí jako metro tunelem,“ dodal Michael Connelly. A do třetice Dennis Lehane: „Velký americký román.“ Mezi nejlepší knihy roku zařadily román Richarda Pricea Washington Post a New York Times Book Review, knihy roku, Amazon.com a National Public Radio, list Los Angeles Times mu udělil výroční knižní cenu. V Německu se román stal vítězem žánrové ceny Deutscher Krimi Preis za rok 2016. Ovšem, jak podotkl v listu Chicago Tribune recenzent Lloyd Sachs, „tvrdit o Sráčích, že jsou obyčejná detektivka, je jako to samé tvrdit o Zločinu a trestu.“

Jedinečnosti Priceova románu si byl vědom i český vydavatel – nakladatelství Paseka. Překladu se proto ujal Pavel Dominik, držitel Státní ceny za překlad a dvorní překladatel Vladimira Nabokova.

V románu spojil Price všechny tradiční znaky svých příběhů – drsné policisty, ještě drsnější zločince a bitevní pole, kterým je New York. Policisté se přitom často od gaunerů liší pouze tím, že nosí odznak. Hlavní postavou Sráčů je dvaačtyřicetiletý seržant Billy Graves. V polovině devadesátých let byl jedním ze skupiny policistů zvyklých čelit zločinu v Jižním Bronxu podle hesla „účel světí prostředky“. Poté co mu vyhlídky na postup pokazilo neúmyslné postřelení desetiletého chlapce, pracuje dnes jako seržant v manhattanské noční hlídce připravující podklady pro vyšetřovatele v denní službě. Když se ukáže, že zavražděný muž, ke kterému je Billy jednoho rána povolán na nádraží Penn Station, byl kdysi sám podezřelým v nevyřešeném případu brutální vraždy dítěte, Billy se rozhodne obnovit spojení se starými kolegy, kteří mezitím řady policie opustili. V tu chvíli ještě netuší, že návrat do problematické minulosti se promění v dosud nejtěžší zkoušku jeho profesní dráhy a že jeho rodina bude zanedlouho čelit dalšímu, zcela nečekanému ohrožení.

K dalším známým Priceovým románům patří Clockers (1992), jejichž filmovou adaptaci natočil v roce 1995 Spike Lee (česky Hra se smrtí). Sám Price byl nominovaný na Oscara za adaptovaný scénář ke Scorseseho Barvě peněz (1986) s Paulem Newmanem a Tomem Cruisem. Price se podílel také na několika epizodách kultovního seriálu The Wire od HBO a je spolutvůrcem a scenáristou oceňované minisérie Jedna noc, kterou uvedlo taktéž HBO v roce 2016.

Ukázka z knihy:

Když v Pavlickově mamutím krémovém lexusu přejížděli Triborough Bridge, Billy měl pocit, že by si na místě spolujezdce mohl stoupnout a nelízat přitom hlavou strop. Pro jeho majitele bylo ovšem nadměrně velké esúvéčko nutností. Pavlicek byl tak obrovský, že by si téměř zasloužil vlastní směrovací číslo: výška sto devadesát, hlava jako potápěčský zvon, od pasu nahoru tělo závodníka v silovém trojboji a ruce, které jednou kvůli sázce rozmáčkly syrový brambor. Přestože obličej i tělo díky odchodu do výslužby a dobrému bydlu poněkud změkly, Pavlickova figura měla stále sklon stavět všechny okolo, včetně Billyho, do latě. Velký chlap, velké auto, velký život. Podle Billyho názoru nevzal nikdo z jejich původního týmu odchod od sboru tak poctivě jako právě Pavlicek.

Každý policajt na okrsku vám mohl říct, kam mizí veřejné finance, ale Pavlickova genialita se tenkrát v devadesátých letech projevila v tom, že viděl, kde scházejí: v rozlapených skořepinách honosných činžáků, z nichž se staly crackové squaty, ve zdecimovaných domech bez výtahů, zpustlých prázdných bytovkách, se kterými to šlo z kopce už od čtyřicátých let. Skupoval je za revidovanou akumulaci daňových nedoplatků a pohledávek, a to buď od města, nebo přímo od zoufalých vlastníků, přičemž platil průměrně sedm a půl tisíce dolarů na začátku a nikdy víc než padesát tisíc později, jakmile se na kšeft přisáli další spekulanti. Po podepsání kupní smlouvy se Pavlickovi dařilo domy vyklízet, když squaterům a feťákům, kteří se tam ani po prodeji nepřestávali zdržovat, nejprve nabídl peníze a potom přešel k násilnějším metodám.

Zpočátku vykonával Pavlicek všechnu špinavou práci sám, přičemž většinou stačilo přijít neohlášeně za svítání a ukázat pouzdro se služebním revolverem nebo baseballovou pálku. Jak počet jeho nemovitostí rostl, začal tyhle spontánní soudní výpovědi, jak jim říkal, zadávat: hlavně suspendovaným policistům, chlapům, kteří se dostali do průšvihu proto, že přijali úplatek nebo zmlátili vězně, nebo dokonce přišli o odznak i penzi, a neštítili se žádné práce, jen když za ni dostali zaplaceno. Jakmile vandráci a vagabundi zmizeli, Pavlicek rychle domy zrenovoval a nastěhoval tam slušné lidi – nějací byli k mání vždycky –, hlavně ty v letech, kteří měli důchod nebo jiný pravidelný příjem, ale i takové, co mohli zařídit, aby město nebo jejich banka platily činži přímo jeho firmě, takže pět let po odchodu do výslužby disponoval osmadvaceti vesměs otlučenými, ale relativně neproblémovými nemovitostmi ve Washington Heights a Bronxu, vlastním domem zvíci tankeru v Pelhamu a osobním majetkem v hodnotě přinejmenším třiceti milionů dolarů.

Bohatství však bylo vykoupeno ztrátami: po třech letech poměrně šťastného manželství se jeho žena Angela pokusila v dětském bazénku za domem utopit jejich tehdy půlročního chlapečka. Po čtyřech měsících, v den, kdy ji propustili z Psychiatrické kliniky Paynea Whitneyho, to zkusila znovu. O devatenáct let později byla stále v ústavní péči, naposledy v michiganské léčebně, odkud to nebylo daleko k jejím rodičům ve Wisconsinu. Pavlicek po ní stále truchlil a vyčítal si, že byl tenkrát k její bolesti a duševní chorobě tak netečný. Pokud Billy věděl, nikdy se nerozvedli.

„Byls někdy v cizině?“ zeptal se Pavlicek, když na Wards Islandu projížděli kolem Centra forenzní psychiatrie, přezdívaného Fabrika na klobouky.

„Ne,“ řekl Billy a mžoural přes zamřížovaná okna na vězně napumpované thorazinem. „Táta byl párkrát v Anglii a pak ve Vietnamu.“

„Ty, ne táta. A válka se nepočítá.“

„Jednou jsme byli s Carmen v Portoriku za její babičkou.“

„Portoriko je součást Spojených států. A návštěva rodiny se taky nepočítá.“

„V tom případě asi žiju dvaačtyřicet let ve vlastní prdeli. O co ti jde, pupíku?“

„Vyprávěl jsem ti někdy, jak jsme byli s mladým v Amsterdamu?“

„Tys byl s Johnem v Amsterdamu?“

„Před čtyřma lety mě pozvali, abych tam vystoupil na konferenci o oživování měst, a já ho chtěl vzít s sebou. Bylo mu šestnáct, město je super, a tak mi povídá: ‚Můžeš mě vzít do Amsterdamu…‘“

„Můžeš?“

„‚… mě tam vzít, když se tam se mnou zhulíš. Nick Perlmutter tam byl loni taky s tátou a říkal, že se tam spolu pěkně zrušili.‘ Prej: ‚Hele, aspoň budeš vědět, s kým se sjíždím.‘“

„Neříkej, žes to udělal.“

„Promiň, ale ty ses nikdy nesjel?“

„S vlastníma dětma?“

„Tvoji kluci jsou malí. Později je to jiný, je to jako snažit se rukama zadržet vodu. Věř mi.“

„I tak ale s nima nemusíš hulit.“

Pavlicek pokrčil rameny.

Billy se trochu pohoršeně odmlčel.

„Každopádně jsme tam přijeli, vzali to rovnou do nejbližšího coffee shopu, sedli jsme si venku, před sebou náměstí, platz, nebo jak tomu říkají, mladej machroval, jak umí číst v nabídce trávy jak ve vinným lístku, objednal nám něco údajně slabýho, my si párkrát šlukli, a byli jsme zkouřený. Nejdřív to byla sranda – nemohli jsme vykoumat, jak se spolu vyfotit, drželi jsme foťák na všecky způsoby, chechtali se, prostě jak dva zbouraný dementi. Nakonec se nad náma smilovala jedna Holanďanka, co seděla vevnitř, vyšla ven a ujala se toho. Dva debilové z Ameriky se sjíždějí v Amsterdamu, něco takovýho v životě neviděla. Asi půl hodiny jsme se řehtali jak idioti, potom prásk, paranoia, konec, šlus. Hele, celou hodinu jsme ze sebe nemohli dostat slovo, jen jsme tam seděli jak zařezaný a přemýšleli, jak najít ten posranej hotel, Prinzengracht, Schminzenstrasse, kde je dům Anne Frankové a jestli jsme špatní položidi, když to odpískáme, a jestli se vůbec postavíme na nohy. Trvalo to pár hodin, až se na mě nakonec Johnnie otočil a povídá: ‚Asi to nebyl zrovna nejlepší nápad, co?‘ Další den odletěl domů, ve městě bylo kulový, ale já tam trčel, protože jsem musel na tu konferenci. Bylo mi fakt hrozně… Jasně, máš recht, kterej kretén musí takhle lízt do zadku vlastnímu dítěti? Ale víš co? Za tejden přijedu domů a koukám, že Johnnie si na dveře pokoje nalepil zvětšeniny fotek, co nacvakala ta Holanďanka, a pánbůh mě netrestej, jestli to nevypadalo, že jsme si to užívali jak malí haranti. A teď, když… Vždycky když to někomu vypravujem a pak ukážem ty fotky, začnou se řehtat. Jako by se z nás stal párek komiků. A člověk zapomene, teda já jsem zapomněl, jak blbě jsem se cejtil, prostě

jsem…“

Billy uslyšel náhlé zaskřípání slz, které si absolutně neuměl vyložit, a tak zůstal zticha, dokud o dvacet nervózních minut později nedojeli na místo určení.

Riverovi bydleli stejně jako všichni ostatní na City Islandu v jedné z krátkých ulic odbočujících z jediné široké, která probíhala jako páteř dvě míle po úzkém pruhu pevniny směrem k průlivu Long Island Sound. Jejich dům, omšelý viktoriánský „perník“, stál na samém konci Fordham Street a šplouchání vln bylo slyšet v každém jeho pokoji. Rodina měla dvě vyhlídky: na estuár v místě, kde se pod vodou setkával New York s Connecticutem, a na trosky domu necelých třicet metrů naproti přes cestu, za nímž se před pěti lety našlo odhozené a potrhané tělo jejich syna Thomase. Noví majitelé prováděli na domě bourací práce, zdi se zřítily do divoké hromady, zubatá dřevěná kopí vystřelovala do všech směrů jako abstraktní výraz jeho vlastní špatné pověsti.

Ray Rivera, o třicet kilo těžší než té noci, co se našlo tělo jeho syna, stál na zahrádce s Billym a Pavlickem, zapaloval si jednu cigaretu od druhé a zíral na trosky přes ulici. Jeho manželka Nora byla kdesi v domě, o návštěvě určitě věděla, ale odmítala vyjít ven. Billymu se zdálo, že Riverova nová otylost se projevuje spíš v horní části trupu a obličeji než na břiše, ve zvrstvených váčcích pod očima a ochabujících svalech širokého hrudníku a dopředu schýlených silných ramen. Znal už tuhle proměnu od jiných rodičů, kteří se den co den snažili vyrovnat s násilnou smrtí dítěte. Po pár letech je taková emocionální zátěž dokázala napohled tak vykastrovat, že se nakonec jeden druhému podobali víc, než kdyby se spolu dožili devadesátky.

„Musím říct, že nejsem dvakrát nadšenej z toho, že ten barák jde k zemi.“ Rivera vlhce zachrchlal do své tučné pěsti a šlukl si. „Pořád si říkám, že tím třeba ničej důkazy, nebo že tam ještě někde může bejt kousek jeho duše.“

„On už tam není, Rayi,“ řekl Pavlicek. „Vím, že to víš.“

Billy si všiml pohybu za oknem v patře: Nora, každý den hledící dlouhé hodiny přes ulici.

„Lidi se nás ptali, proč jsme se neodstěhovali, ale přece ho neopustíme, no ne?“

Náhle se okno otevřelo, Nora Riverová se vyklonila ven a rudá v obličeji zakrákorala: „Proč se neodstěhujou oni!“

Pavlicek zvedl ruku na pozdrav. „Ahoj, Noro.“

Okno prásklo jako výstřel z pistole.

„Hele, mám známosti, moh jsem vytočit pár čísel, kdybych chtěl. Jednou jeden chlap zavolal mně. Ale kdybych chtěl, aby Jeffrey chcípnul, tak bych to udělal sám.“¨

„To není tvůj styl, Rayi.“

„Máš vůbec ponětí, kolikrát jsem seděl na verandě s bouchačkou v ruce? Vždycky jsem se z toho vychlastal.“

„Chcete se ohledně Jeffreyho Banniona na něco zeptat mě?“ zkusil to Billy.

Rivera jako by otázku neslyšel. „Vloni jsme byli na sjezdu Strážců paměti, tady Johnny tam šel s náma,“ kývl k Pavlickovi. „Měli spoustu workshopů a seminářů, já byl členem podpůrný skupiny pro otce zavražděnejch dětí.“ Rivera si dal dalšího vlhkého šluka. „Byl tam chlap, starej motorkář z Texasu, a ten mi řek, že se v Huntsvillu zúčastnil popravy vraha svýho syna. Prej to nebylo k ničemu. Zklamalo ho to. Ale nevím, jestli bych to cejtil stejně.“

„Rayi,“ řekl Pavlicek mírně, „už musíme.“

„Náš pastor tvrdí, že Ježíš chce, abysme se snažili odpouštět, ale řeknu ti, těch posledních pár let? Chtěl bych toho židovskýho krále vidět.“

THE WHITES

Copyright © 2015 by Richard Price

All rights reserved

Translation © Pavel Dominik, 2017

ISBN 978-80-7432-821-3