„Nejlepší krimi roku,“ prohlásil o té knize Stephen King.
„Kniha, která se řítí jako metro tunelem,“ dodal Michael Connelly. A do třetice
Dennis Lehane: „Velký americký román.“ Mezi nejlepší knihy roku zařadily román
Richarda Pricea Washington Post a New York Times Book Review, knihy roku,
Amazon.com a National Public Radio, list Los Angeles Times mu udělil výroční
knižní cenu. V Německu se román stal vítězem žánrové ceny Deutscher Krimi
Preis za rok 2016. Ovšem, jak podotkl v listu Chicago Tribune recenzent
Lloyd Sachs, „tvrdit o Sráčích, že jsou obyčejná detektivka, je jako to samé
tvrdit o Zločinu a trestu.“
Jedinečnosti Priceova románu si byl vědom i český
vydavatel – nakladatelství Paseka. Překladu se proto ujal Pavel Dominik, držitel
Státní ceny za překlad a dvorní překladatel Vladimira Nabokova.
V románu spojil Price všechny tradiční znaky svých
příběhů – drsné policisty, ještě drsnější zločince a bitevní pole, kterým je
New York. Policisté se přitom často od gaunerů liší pouze tím, že nosí odznak.
Hlavní postavou Sráčů je dvaačtyřicetiletý seržant Billy Graves. V polovině
devadesátých let byl jedním ze skupiny policistů zvyklých čelit zločinu v
Jižním Bronxu podle hesla „účel světí prostředky“. Poté co mu vyhlídky na
postup pokazilo neúmyslné postřelení desetiletého chlapce, pracuje dnes jako
seržant v manhattanské noční hlídce připravující podklady pro vyšetřovatele v
denní službě. Když se ukáže, že zavražděný muž, ke kterému je Billy jednoho
rána povolán na nádraží Penn Station, byl kdysi sám podezřelým v nevyřešeném
případu brutální vraždy dítěte, Billy se rozhodne obnovit spojení se starými
kolegy, kteří mezitím řady policie opustili. V tu chvíli ještě netuší, že
návrat do problematické minulosti se promění v dosud nejtěžší zkoušku jeho
profesní dráhy a že jeho rodina bude zanedlouho čelit dalšímu, zcela nečekanému
ohrožení.
K dalším známým Priceovým románům patří Clockers (1992),
jejichž filmovou adaptaci natočil v roce 1995 Spike Lee (česky Hra se smrtí).
Sám Price byl nominovaný na Oscara za adaptovaný scénář ke Scorseseho Barvě
peněz (1986) s Paulem Newmanem a Tomem Cruisem. Price se podílel také na
několika epizodách kultovního seriálu The Wire od HBO a je spolutvůrcem a
scenáristou oceňované minisérie Jedna noc, kterou uvedlo taktéž HBO v roce
2016.
Ukázka
z knihy:
Když
v Pavlickově mamutím krémovém lexusu přejížděli Triborough Bridge, Billy měl
pocit, že by si na místě spolujezdce mohl stoupnout a nelízat přitom hlavou
strop. Pro jeho majitele bylo ovšem nadměrně velké esúvéčko nutností. Pavlicek
byl tak obrovský, že by si téměř zasloužil vlastní směrovací číslo: výška sto
devadesát, hlava jako potápěčský zvon, od pasu nahoru tělo závodníka v silovém
trojboji a ruce, které jednou kvůli sázce rozmáčkly syrový brambor. Přestože
obličej i tělo díky odchodu do výslužby a dobrému bydlu poněkud změkly,
Pavlickova figura měla stále sklon stavět všechny okolo, včetně Billyho, do
latě. Velký chlap, velké auto, velký život. Podle Billyho názoru nevzal nikdo z
jejich původního týmu odchod od sboru tak poctivě jako právě Pavlicek.
Každý
policajt na okrsku vám mohl říct, kam mizí veřejné finance, ale Pavlickova
genialita se tenkrát v devadesátých letech projevila v tom, že viděl, kde
scházejí: v rozlapených skořepinách honosných činžáků, z nichž se staly
crackové squaty, ve zdecimovaných domech bez výtahů, zpustlých prázdných
bytovkách, se kterými to šlo z kopce už od čtyřicátých let. Skupoval je za
revidovanou akumulaci daňových nedoplatků a pohledávek, a to buď od města, nebo
přímo od zoufalých vlastníků, přičemž platil průměrně sedm a půl tisíce dolarů
na začátku a nikdy víc než padesát tisíc později, jakmile se na kšeft přisáli
další spekulanti. Po podepsání kupní smlouvy se Pavlickovi dařilo domy
vyklízet, když squaterům a feťákům, kteří se tam ani po prodeji nepřestávali
zdržovat, nejprve nabídl peníze a potom přešel k násilnějším metodám.
Zpočátku
vykonával Pavlicek všechnu špinavou práci sám, přičemž většinou stačilo přijít
neohlášeně za svítání a ukázat pouzdro se služebním revolverem nebo
baseballovou pálku. Jak počet jeho nemovitostí rostl, začal tyhle spontánní
soudní výpovědi, jak jim říkal, zadávat: hlavně suspendovaným policistům,
chlapům, kteří se dostali do průšvihu proto, že přijali úplatek nebo zmlátili
vězně, nebo dokonce přišli o odznak i penzi, a neštítili se žádné práce, jen
když za ni dostali zaplaceno. Jakmile vandráci a vagabundi zmizeli, Pavlicek
rychle domy zrenovoval a nastěhoval tam slušné lidi – nějací byli k mání
vždycky –, hlavně ty v letech, kteří měli důchod nebo jiný pravidelný příjem,
ale i takové, co mohli zařídit, aby město nebo jejich banka platily činži přímo
jeho firmě, takže pět let po odchodu do výslužby disponoval osmadvaceti vesměs
otlučenými, ale relativně neproblémovými nemovitostmi ve Washington Heights a
Bronxu, vlastním domem zvíci tankeru v Pelhamu a osobním majetkem v hodnotě
přinejmenším třiceti milionů dolarů.
Bohatství
však bylo vykoupeno ztrátami: po třech letech poměrně šťastného manželství se
jeho žena Angela pokusila v dětském bazénku za domem utopit jejich tehdy
půlročního chlapečka. Po čtyřech měsících, v den, kdy ji propustili z
Psychiatrické kliniky Paynea Whitneyho, to zkusila znovu. O devatenáct let
později byla stále v ústavní péči, naposledy v michiganské léčebně, odkud to
nebylo daleko k jejím rodičům ve Wisconsinu. Pavlicek po ní stále truchlil a
vyčítal si, že byl tenkrát k její bolesti a duševní chorobě tak netečný. Pokud
Billy věděl, nikdy se nerozvedli.
„Byls
někdy v cizině?“ zeptal se Pavlicek, když na Wards Islandu projížděli kolem
Centra forenzní psychiatrie, přezdívaného Fabrika na klobouky.
„Ne,“
řekl Billy a mžoural přes zamřížovaná okna na vězně napumpované thorazinem.
„Táta byl párkrát v Anglii a pak ve Vietnamu.“
„Ty,
ne táta. A válka se nepočítá.“
„Jednou
jsme byli s Carmen v Portoriku za její babičkou.“
„Portoriko
je součást Spojených států. A návštěva rodiny se taky nepočítá.“
„V
tom případě asi žiju dvaačtyřicet let ve vlastní prdeli. O co ti jde, pupíku?“
„Vyprávěl
jsem ti někdy, jak jsme byli s mladým v Amsterdamu?“
„Tys
byl s Johnem v Amsterdamu?“
„Před
čtyřma lety mě pozvali, abych tam vystoupil na konferenci o oživování měst, a
já ho chtěl vzít s sebou. Bylo mu šestnáct, město je super, a tak mi povídá:
‚Můžeš mě vzít do Amsterdamu…‘“
„Můžeš?“
„‚…
mě tam vzít, když se tam se mnou zhulíš. Nick Perlmutter tam byl loni taky s
tátou a říkal, že se tam spolu pěkně zrušili.‘ Prej: ‚Hele, aspoň budeš vědět,
s kým se sjíždím.‘“
„Neříkej,
žes to udělal.“
„Promiň,
ale ty ses nikdy nesjel?“
„S
vlastníma dětma?“
„Tvoji
kluci jsou malí. Později je to jiný, je to jako snažit se rukama zadržet vodu.
Věř mi.“
„I
tak ale s nima nemusíš hulit.“
Pavlicek
pokrčil rameny.
Billy
se trochu pohoršeně odmlčel.
„Každopádně
jsme tam přijeli, vzali to rovnou do nejbližšího coffee shopu, sedli jsme si
venku, před sebou náměstí, platz, nebo jak tomu říkají, mladej machroval, jak
umí číst v nabídce trávy jak ve vinným lístku, objednal nám něco údajně
slabýho, my si párkrát šlukli, a byli jsme zkouřený. Nejdřív to byla sranda –
nemohli jsme vykoumat, jak se spolu vyfotit, drželi jsme foťák na všecky
způsoby, chechtali se, prostě jak dva zbouraný dementi. Nakonec se nad náma smilovala
jedna Holanďanka, co seděla vevnitř, vyšla ven a ujala se toho. Dva debilové z
Ameriky se sjíždějí v Amsterdamu, něco takovýho v životě neviděla. Asi půl
hodiny jsme se řehtali jak idioti, potom prásk, paranoia, konec, šlus. Hele,
celou hodinu jsme ze sebe nemohli dostat slovo, jen jsme tam seděli jak
zařezaný a přemýšleli, jak najít ten posranej hotel, Prinzengracht,
Schminzenstrasse, kde je dům Anne Frankové a jestli jsme špatní položidi, když
to odpískáme, a jestli se vůbec postavíme na nohy. Trvalo to pár hodin, až se
na mě nakonec Johnnie otočil a povídá: ‚Asi to nebyl zrovna nejlepší nápad,
co?‘ Další den odletěl domů, ve městě bylo kulový, ale já tam trčel, protože
jsem musel na tu konferenci. Bylo mi fakt hrozně… Jasně, máš recht, kterej
kretén musí takhle lízt do zadku vlastnímu dítěti? Ale víš co? Za tejden
přijedu domů a koukám, že Johnnie si na dveře pokoje nalepil zvětšeniny fotek,
co nacvakala ta Holanďanka, a pánbůh mě netrestej, jestli to nevypadalo, že jsme
si to užívali jak malí haranti. A teď, když… Vždycky když to někomu vypravujem
a pak ukážem ty fotky, začnou se řehtat. Jako by se z nás stal párek komiků. A
člověk zapomene, teda já jsem zapomněl, jak blbě jsem se cejtil, prostě
jsem…“
Billy
uslyšel náhlé zaskřípání slz, které si absolutně neuměl vyložit, a tak zůstal
zticha, dokud o dvacet nervózních minut později nedojeli na místo určení.
Riverovi
bydleli stejně jako všichni ostatní na City Islandu v jedné z krátkých ulic
odbočujících z jediné široké, která probíhala jako páteř dvě míle po úzkém
pruhu pevniny směrem k průlivu Long Island Sound. Jejich dům, omšelý
viktoriánský „perník“, stál na samém konci Fordham Street a šplouchání vln bylo
slyšet v každém jeho pokoji. Rodina měla dvě vyhlídky: na estuár v místě, kde
se pod vodou setkával New York s Connecticutem, a na trosky domu necelých
třicet metrů naproti přes cestu, za nímž se před pěti lety našlo odhozené a
potrhané tělo jejich syna Thomase. Noví majitelé prováděli na domě bourací
práce, zdi se zřítily do divoké hromady, zubatá dřevěná kopí vystřelovala do
všech směrů jako abstraktní výraz jeho vlastní špatné pověsti.
Ray
Rivera, o třicet kilo těžší než té noci, co se našlo tělo jeho syna, stál na
zahrádce s Billym a Pavlickem, zapaloval si jednu cigaretu od druhé a zíral na
trosky přes ulici. Jeho manželka Nora byla kdesi v domě, o návštěvě určitě
věděla, ale odmítala vyjít ven. Billymu se zdálo, že Riverova nová otylost se
projevuje spíš v horní části trupu a obličeji než na břiše, ve zvrstvených
váčcích pod očima a ochabujících svalech širokého hrudníku a dopředu schýlených
silných ramen. Znal už tuhle proměnu od jiných rodičů, kteří se den co den snažili
vyrovnat s násilnou smrtí dítěte. Po pár letech je taková emocionální zátěž
dokázala napohled tak vykastrovat, že se nakonec jeden druhému podobali víc,
než kdyby se spolu dožili devadesátky.
„Musím
říct, že nejsem dvakrát nadšenej z toho, že ten barák jde k zemi.“ Rivera vlhce
zachrchlal do své tučné pěsti a šlukl si. „Pořád si říkám, že tím třeba ničej
důkazy, nebo že tam ještě někde může bejt kousek jeho duše.“
„On
už tam není, Rayi,“ řekl Pavlicek. „Vím, že to víš.“
Billy
si všiml pohybu za oknem v patře: Nora, každý den hledící dlouhé hodiny přes
ulici.
„Lidi
se nás ptali, proč jsme se neodstěhovali, ale přece ho neopustíme, no ne?“
Náhle
se okno otevřelo, Nora Riverová se vyklonila ven a rudá v obličeji zakrákorala:
„Proč se neodstěhujou oni!“
Pavlicek
zvedl ruku na pozdrav. „Ahoj, Noro.“
Okno
prásklo jako výstřel z pistole.
„Hele,
mám známosti, moh jsem vytočit pár čísel, kdybych chtěl. Jednou jeden chlap
zavolal mně. Ale kdybych chtěl, aby Jeffrey chcípnul, tak bych to udělal sám.“¨
„To
není tvůj styl, Rayi.“
„Máš
vůbec ponětí, kolikrát jsem seděl na verandě s bouchačkou v ruce? Vždycky
jsem se z toho vychlastal.“
„Chcete
se ohledně Jeffreyho Banniona na něco zeptat mě?“ zkusil to Billy.
Rivera
jako by otázku neslyšel. „Vloni jsme byli na sjezdu Strážců paměti, tady Johnny
tam šel s náma,“ kývl k Pavlickovi. „Měli spoustu workshopů a seminářů, já byl
členem podpůrný skupiny pro otce zavražděnejch dětí.“ Rivera si dal dalšího
vlhkého šluka. „Byl tam chlap, starej motorkář z Texasu, a ten mi řek, že se v
Huntsvillu zúčastnil popravy vraha svýho syna. Prej to nebylo k ničemu.
Zklamalo ho to. Ale nevím, jestli bych to cejtil stejně.“
„Rayi,“
řekl Pavlicek mírně, „už musíme.“
„Náš
pastor tvrdí, že Ježíš chce, abysme se snažili odpouštět, ale řeknu ti, těch
posledních pár let? Chtěl bych toho židovskýho krále vidět.“
THE WHITES
Copyright © 2015 by Richard Price
All rights reserved
Translation © Pavel Dominik, 2017
ISBN 978-80-7432-821-3
