Romain Roller je
důstojníkem francouzské armády, který po misi v Afghánistánu trpí
posttraumatickým syndromem. Marion Deckerová působí jako novinářka a píše
článek o francouzské účasti na misi, zároveň je ženou Françoise Vélyho,
úspěšného podnikatele, kolem kterého se roztočí skandál s obviněním z rasismu
poté, co pózuje na soše zobrazující černošku. Na jeho obranu se postaví
Rollerův dávný přítel Osman Diboula, syn afrických imigrantů, který nedávno
přišel o vysoké postavení v prezidentském týmu a který svým článkem vyvolá
nečekaný zvrat ve vývoji událostí...
Karine Tuilová zde
představuje příběh o odvrácené straně moderní společnosti, která je i přes
pozlátko civilizace neustálým bojem – nejen na válečném poli či v rámci nejvyšší
politiky, ale i bojem se sebou samým či s ostatními lidmi o svou vlastní
identitu. Všichni hlavní hrdinové si budou muset sáhnout až za hranice svých
možností a právě bezstarostnost bude první obětí jejich bitvy.
Spisovatelka Karine
Tuilová (*1972) je ve Francii již známou autorkou a její knihy se pravidelně
objevují mezi kandidáty na nejprestižnější literární ocenění – její zatím
poslední román Bezstarostnost se v roce 2016 dostal do úzkého výběru titulů
nominovaných na prestižní Prix Goncourt a předchozí kniha L’Invention de nos
vies byla přeložena do šesti jazyků a vzniká podle ní filmová adaptace.
V roce 2003 se autorka
rozhodla opustit svou původní profesi právničky, aby se mohla plně věnovat
psaní. Celou její literární tvorbu provází smysl pro ironii, zájem o současnou
společnost a pevné zakotvení v sociální realitě i témata identity, rodinných
vztahů a manipulace. O své motivaci ke psaní říká: „Když jste smíření a
spokojení s tím, co se děje kolem vás, tak nepíšete.“
V edici Francouská
knihovna román vydává nakladatelství Garamond. Přeložil Tomáš Havel.
Ukázka z knihy:
Zuřivost,
zuřivost a politické ambice, všechno, co z Osmana Dibouly předčasně
učinilo intuitivního politika, omezuje ho starost o to, aby se líbil, to možná,
ale z člověka, jejž prezident republiky zařadil do svého sboru poradců, do
uzavřeného kroužku, kam se dalo proniknout teprve po prokázání morální
odolnosti a věrnosti, kypí ohromná energie. Má neuvěřitelnou schopnost
vstřebávat fakta, snadno se dokáže dostat do středu dění, je to jedna z těch
přitažlivých osobností, jejichž šarm účinkuje na první pohled; má přirozenou
autoritu, štíhlé tělo upnuté v tmavých oblecích, poněkud vybrané způsoby,
nenucenou elegancí zastírá dravou sílu, soupeřivost; touhu vítězit, zalíbení v
soubojích, patří k těm, kteří bez váhání vezmou za společenský provaz a přes
riziko, že si spálí dlaně, šplhají – po provazu, na němž se někteří, a nejsou
to pokaždé ti nejkřehčí, nakonec pověsí – šplhal ze všech sil, ze svých trumfů
dostal, co jen šlo, a že jich měl! Stačilo pár let, aby se dokázal stát
nepominutelnou postavou, mužem ve stínu, jehož všudypřítomnost v prezidentově
okolí vyvolávala napětí a nejzakořeněnější předsudky; jeho nominaci na místo
poradce v oddělení pro mládež bylo nakloněno jen málo členů – nebyl z jejich
světa. Neměl za sebou klasickou dráhu, tedy studia na elitních školách
Sciences-Po či ENA – často mu někdo vytkl, že nemá žádné diplomy. Kvalifikaci,
na rozdíl od svých kolegů, nezískal v lavicích prestižní školy či v kuloárech
nějakého ministerstva, ale v terénu, na výbušném pařížském předměstí
Clichy-sous-Bois: coby držitel osvědčení pro pracovníky s dětmi a mládeží BAFA
pracoval jako sociální pracovník v městských volnočasových střediscích, aktivně
bojoval za spolkové činnosti a zasazoval se o vzdělávání a obrodu městského
života, člověk se slibnou budoucností obdařený skutečným citem pro politiku,
možná idealista, bdící nad změnami, pověřený mluvčí rodin za nepokojů v roce
2005, když malá obec Clichy-sous-Bois vzplanula – tenkrát odstartovala jeho
skutečná politická kariéra, v horečce a zmatku, když několik hodin po
smrtelném zranění elektrickým proudem dvou mladíků město pohltily plameny;
Bouna Traoré a Zyed Benna, prvnímu bylo patnáct, druhému sedmnáct, při honičce
s policií se schovali v transformátorové stanici. Byl vyhlášen stav nouze;
mezinárodní média opakovaně vysílala obrázky městské gerily a Osman Diboula se
nabídl jako výhradní vyjednávač – znal rodiny obětí i adolescenty, kteří po
znechucení oficiálními verzemi vyprovokovali nepokoje, v Clichy-sous-Bois se
narodil, vyrostl i pracoval. Jakmile napětí opadlo, založil spolek – Předměstí
34 – se sloganem: „Prosíme ty, kdo si myslí, že to není možné, ať nechají
pracovat ty, kteří mají snahu.“ Promyslel východiska z krize, představil problematické
čtvrtě v novém světle, víc sociálním, a veřejně upozornil na klišé, jimiž bylo
obyvatelstvo ocejchováno a která živila násilí a neporozumění, na mediální
zveličování, na novináře, kteří vytahovali kamery, jen když točili chaos přes
okénko automobilu jako na safari, na spory s policií a systematické kontroly
totožnosti, na „intelektuály“, kteří v televizních debatách hovořili o
„předměstích“, aniž by tam kdy vkročili, ani jedinkrát, po hodině
strávené pod rukama odborné maskérky, obličej a ruce pomazané líčidlem, byl jsem
dobrej? –
informační divadlo.
Clichy-sous-Bois
byl jejich životní prostor. Jejich vesmír. Prostředí to nebylo ideální,
zdaleka ne,
ale všichni čekali politická řešení, nikoli demonstrace síly. Projev
sdružil a vyvolal ohlas až za hranicemi – dokonce Američané kohosi vyslali
stvořit portrét „nového proroka ghett“ označovaného za „budoucího lídra, který
vzešel z viditelných menšin“. Slovo „viditelný“ se Osmana pokaždé dotklo. Je
viditelný, protože je černoch? Sám měl spíš pocit, že je průhledný. „Viditelný“
s sebou nese negativní konotace, znamená to, že si ho všimli; v bílé krajině
způsoboval rozpaky. Být v normě znamenalo být neviditelný, to znamená bílý. V
té době hovořil o svých zkušenostech, o tom, co cítil, nečetl moc knih, až
později získal mentory, zejména jednu ženu, starší než on, která si ho vzala
pod křídla a pomohla mu doplnit si chybějící kulturní vzdělání. Jmenovala se
Laurence Corsiniová, bývalá poslankyně za pravý střed, která se stáhla z
politiky, aby se mohla vrhnout na podnikovou komunikaci, patřila k
charismatickým osobnostem, jejichž přitažlivost spočívá jak v autoritě, tak ve
vrozeném smyslu pro mezilidské vztahy. Poznali se během televizní politické
debaty brzy po nepokojích. Přesvědčila ho, aby se v roce 2006 přidal k týmu
pravicového kandidáta a účastnil se středečních schůzí, kde think tank
připravoval budoucí prezidentskou kampaň. Corsiniovou zaujal Diboulův řečnický
talent a politické vize. Mladý Francouz, nejmladší ze tří dětí manželů
pocházejících z Pobřeží slonoviny, kteří na předměstí přišli v šedesátých
letech, měl v sobě sílu, upřímnost, ale také se u něj velice intenzivně
projevoval hněv – ten ale nevylučoval smysl pro analýzu a reflexi – což ve
francouzském politickém prostředí působilo jako zjevení. Jeho otec byl městským
zaměstnancem na matrice; jeho matka hlídala děti. Od osmi hodin ráno do půlnoci
mívala doma až pět děcek, v okolí byla známá časovou pružností, hodně žen
pracovalo pozdě do noci, zejména uklízečky, které v kancelářích nebo obchodech
v hlavním městě začínaly pracovat až večer, když zaměstnanci odcházeli. Osman
Diboula žil v bytě neustále plném dětí, díky čemuž mohl říkat, že pro něj
nebylo možné pokračovat ve studiu, protože pro to neměl podmínky, maturitu
udělal s odřenýma ušima a po roce studia psychologie na univerzitě ve
Villetaneuse se začal věnovat na plný úvazek práci sociálního mediátora. Rád
říkával, že stoupal příčku po příčce jedině díky dřině a vůli, ale za dveřmi
ministerských kabinetů, mezi muži a ženami, kteří mají v životopise
uvedený minimálně magisterský titul, skoro dennodenně narážel na záludné
argumenty těch, kteří v něm viděli pouze nástroj rovnostářské politiky… Věděl,
co se o něm povídá, přečetl si, slyšel, domyslel si, doneslo se mu: je to vládní
pojistka „předměstí“, dostal místo jen proto, že je černý, viditelné menšiny
jsou potřeba, čistý produkt pozitivní diskriminace, služební černoch. Jaké má
Osman Diboula politické schopnosti kromě toho, že je černý? „To jsme
dospěli teprve sem?“ říkal si. Četl Fanona, Césaira, Senghora, Glissanta,
Baldwina, Wrighta, Morrisonovou, dost pozdě, pravda, ale změnilo ho to. Projev
Malcolma X ze 3. dubna 1964 četl se slzami v očích: „Nesednu si s vámi ke
stolu, nebudu se před prázdným talířem dívat, jak jíte, a říkat, že večeřím s
vámi. Sezení u stolu z člověka ještě spolustolovníka nedělá, teprve společné
jídlo.“ Mělo se za to, že barva pleti byla argumentem v jeho prospěch, když ho
prezident jmenoval ve jménu diverzity. Nejen že tomu odmítal věřit – byl
členem prezidentova volebního týmu – ale takové argumenty hodnotil jako
rasistické předsudky: proč by elity měly být výhradně bílé? Ve jménu jakých
zásad separace, jaké sektářské politiky by měl být nucen zůstat na střídačce a
čekat, až na něj přijde řada – která možná nepřijde nikdy – když má silné
myšlenky i přesvědčení? Kdo by lépe než on dokázal rozhýbat linie na
předměstích, v uzavřených územích, kam se žádný politik neodváží vydat bez
eskorty policejní brigády podpořené jednotkou rychlého nasazení? Tolikrát
pocítil, že ho podceňují kvůli nedostatku politického a historického vzdělání.
Vzpomínal si na to, jak se ho prezident zeptal, co si myslí o „Gramscim“, měl v
úmyslu ho citovat v jednom projevu: moc se získává idejemi, a Osman
potvrdil „vynikající volbu“, i když o Gramscim nic nevěděl. Když byl zpátky v
kanceláři, rozkliknul si jeho jméno na Wikipedii: Italský
spisovatel a politický teoretik. Zakládající člen italské komunistické strany.
Uvězněný fašisty v roce 1926. Obsah článku Osmana uchvátil. Gramsci
za svého věznění mezi lety 1937 napsal Sešity z vězení, celkem
třicet – většina Osmanových kolegů ty zápisky četla a mohli vám z nich
citovat. Jindy, při večeři s ostatními prezidentovými poradci se řeč točila
kolem osoby jednoho francouzského politika, kterého neznal: Waldecka Rocheta;
spěchal na záchod, aby si ho našel na internetu: Francouzský
politik… Národní venkovský vůdce… Generální tajemník komunistické strany v roce
1964.
Jednou se blýskl bez námahy: před zástupem ohromených poradců zmínil dráhu
Jacquesa Fonlupta-Espérabera, francouzského politika, advokáta Pierra Mendese
France, odbojáře a představitele protinacistického hnutí Combat. Ve skutečnosti
o něm nikdy neslyšel, dokud na jeho jméno nenarazil v advokátní kanceláři
zastupující rodiny Zyeda Benny a Bouny Traorého – po bývalém významném
právníkovi se jmenovala jedna zasedací místnost. Osman měl ve znalostech dějin,
kultury a politiky spoustu mezer. Byl o míle pozadu za těmihle lidmi
vzdělávanými už od kolébky, kteří úspěšně prošli nejtěžšími zkouškami z dějin,
účastnili se celostátních žákovských soutěží, znali historii všech pěti
francouzských republik a byli vám schopní zpaměti citovat úryvky z alžírské
ústavy. Na pozvání od Američanů, kteří ho kontaktovali po nepokojích
z roku 2005, nereagoval nikoli kvůli antiamerikanismu, jak občas
naznačoval, ale kvůli tomu, že neuměl anglicky. Většina poradců, s nimiž
pracoval, anglicky mluvili plynně, uměli v angličtině psát i číst a on se,
bezpochyby ve snaze o uznání, snažil odlišit větší pracovitostí, vyhověl každé
prezidentově naléhavé prosbě, byl kdykoli k dispozici, zatímco ostatní poradci,
pod tlakem rodiny zoufalé z nároků jejich funkce, o kterou za nic na světě
nechtěli přijít, žádali o volno, o přestávku, o pár hodin oddechu, ale on ne, nikdy.
Jednou odešel z večeře uspořádané na oslavu matčiných pětašedesátin… Jednou
musel odpovídat na otázku týkající se vnitřní politiky, zatímco byl ve sprše…
Jednou vstal ve tři ráno s horečkou třicet devět stupňů, protože si to vyžádala
mimořádná schůze… Blízkým, které zajímalo, jak může snášet takový zotročující
život, odpovídal, že zbožňuje ten pocit, jako by si šlehnul nejčistší
adrenalin: „Člověk má pocit, že je ve středu událostí, v centru všeho dění,
tam, kde se tvoří rozhodnutí, která změní společnost, dokonce celý svět. Až mě
přestane bavit odcházet za prezidentem narychlo od rodinného oběda, všeho
nechám.“ Opájelo ho to. Pohybovat se mezi prezidentovými nejbližšími, bloudit
mezi zlatou výzdobou Elysejského paláce, zatímco byl zvyklý klopýtat po pozemcích
ležících ladem na sídlišti, nemá snad na takové ambice nárok? Vzpomíná si na
dojetí, když poprvé stanul na hlavním nádvoří Elysejského paláce. Tolik toho
obětoval výkonu moci a jednoho dne ho vyloučili. Ze dne na den ho z paláce
odstranili. Sbohem a šáteček. Kvůli čemu to všechno dělal? Aby se nakonec octl
kde? Tam, kde začal, pomyslel si na večeři v Klubu 21. století, vlivném
kroužku, kde se shromažďovaly elity vzešlé z diverzity, založeném za účelem
prosazovat rovné příležitosti, pomoci nejzářivějším osobnostem pocházejícím z
menšin, konečně se zviditelnit ve sférách moci – nahlédnout do klubu Siecle, o
němž mnoho z nich snilo: „Všichni ministři chtějí být členy Siecle,“ prohlásil
jeden ze zakladatelů Klubu 21. století, „zatímco všichni naši členové se chtějí
stát ministry.“ Osman se rozhodl do klubu vstoupit na radu jednoho člena,
přítele, s nadějí, že naváže nové styky, už dva roky o sobě nedal vědět,
pohltily jej funkce. Toho večera pozvali bývalého ministra, aby pohovořil o
svých zkušenostech, aby představil své úvahy o co nejlepším zastoupení menšin v
politice, ale Osman měl pocit, že poslouchá nějakého kandidáta v kampani –
demagogie a falešné spojenectví znásobené trochu podezřelým paternalismem.
Neocenil ani pozitivní projev jednoho z vedoucích funkcionářů klubu –
maghrebského původu – který vychvaloval integraci a Francouzskou republiku a
opakoval, že oni všichni jsou důkazem, že i člověk vzešlý z diverzity může
dojít k úspěchu, dokonce i ten, který v soukromí mluví o rasové diskriminaci
pokaždé, když mu zamítnou povýšení. Osman měl chuť vstát a říct: „Ano, je to
možné, ale jen do určité úrovně. Výš ne.“ Mladý úředník zmínil slogan, který
byl v módě v roce 1984 za druhého Pochodu za rovnost a proti rasismu: „Francie
je jako moped, aby jela, potřebuje směs.“ Osman měl z těch mladých ředitelů
podniků a držitelů diplomů špatný pocit. Pocházeli z Maghrebu, černé Afriky,
Asie, byli to imigranti nebo synové a dcery imigrantů, etnické seskupení, které
svědčilo o stigmatizaci – Vyloučení z Bílé Vlivné Francie. Dosáhli oslnivých
úspěchů a úspěšní budou dál, dosáhnou na nejvyšší funkce, ale vždycky s pocitem
nějakého podvodu a nelegitimity, který jim podsouvají ostatní. Původ. Kvóty.
Pozitivní diskriminace. Poslouchal, nijak nereagoval a pak, zničehonic, vypuklo
malé pohoršení; když ministr použil výraz beuržoazie, který podle něj znamenal
„nová elita maghrebského původu“, skočil mu do řeči: „Proč neřeknete
buržoazie?“ zeptal se Osman, „buržoazie by se pro Araby nehodila? Jestli vás
šokuju, tak se omlouvám. Ale význam slov je důležitý. Termín „beuržoazie“
obsahuje slovo „beur“, což je, jak všichni víte, argotické označení pro Araba.
Ono se tak mluví už i ve vládních kruzích? Nemluví. Na předměstích, tam ano. Z
toho je vidět, kam nás váš termín posílá. Do ghetta.“ Ministr se okamžitě
ohradil: „Tak jsem to nemyslel.“ Jeden z pozvaných mu přišel na pomoc: „Beur, black, to jsou
běžně používané termíny, které přešly do francouzštiny, nic víc v tom
není…“ Ale Osman pokračoval: „Arab není sprosté slovo… Já nemám problém říct,
že jsem černej. Nemám rád přislazování jazyka… Vzpomeňte si na to, co řekl
Camus: Špatným
pojmenováváním věcí přidáváme světu neštěstí.“ Osman cítil, že
bombastický tón, který zaujal, působí trochu směšně, ale konec konců, kdo není
směšný? „Ani ne před týdnem v jednom významném francouzském levicovém deníku
vyšel titulek: ‚Nepokoje mezi blacks ve Spojených státech‘. Je mi líto, ale já
nejsem black, i když
vím, že to nezní tak radikálně, je to hodně americké, black pobízí ke
snění, člověk si okamžitě představí sympaťáka, který při troše štěstí zatancuje
nebo zazpívá… Já jsem černý. Můžete si bojovat proti předsudkům a diskriminaci,
jak chcete, vždycky narazíte na určení původu. Je zapotřebí odvahy utkat se s
myšlenkovým ghettem.“ Nastalo dlouhé ticho. Ministr zodpověděl pár otázek a
zůstal sedět na místě, vedle vedoucích představitelů klubu. Osman raději
odešel. Mezi smečkou ctižádostivců se necítil dobře. Diverzifikovaná
společenská elita se bude množit bez něj.
© Karine Tuil et Editions Gallimard, Paris, 2016
Translation © Tomáš Havel, 2017
ISBN 978-80-7407-409-7
Žádné komentáře:
Okomentovat