Elena Ferrante: Příběh nového jména

Děj druhého dílu tetralogie Geniální přítelkyně Eleny Ferrante přímo navazuje na závěr předešlého románu: Raffaella Cerullová, řečená Lila nebo Lina, se stala paní Carracciovou a odjíždí na líbánky. Pro Elenu, vypravěčku příběhu, není snadné se s touto změnou vypořádat, stejně jako v dobách školní docházky chce s přítelkyní ve všem držet krok. Příběh nového jména zachycuje dobu mládí obou hrdinek a soustřeďuje se na objevování jejich vlastní sexuality, slasti a bolesti, jež jsou s ní spjaty, a také na nesnadnou situaci „geniálních“, svobodomyslných a zároveň po lásce toužících dívek ve světě neapolských mužů, pro které milovat znamená především vlastnit. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie po letech fašismu a války konečně probouzí k životu, hospodářsky se rozvíjí, podporuje obchod a podnikání, ale taky bezskrupulózní dravost, poznává zábavu a hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí, camorristé Solarovi se stávají neomezenými vládci periferní čtvrti, ale jejich ambice sahají daleko za její hranice… A Elena s Lilou prožívají osudové horké léto na Ischii, které jim oběma vnese do života cit, vášeň a spoustu bolesti, s níž se budou moci vyrovnat jedině pomocí psaného slova. Psaní jako terapie, jako hledání řádu, jako způsob oživování i umrtvování skutečnosti dostává v jejich příběhu a osudu stále větší prostor a upřímná výpověď o ženském přátelství opět zaujmou čtenáře.

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě. Univerzitní profesor Marco Santagata je na základě literárního zkoumání jejích děl přesvědčený, že za jménem Eleny Ferrante se skrývá historička Marcella Marmo; novinář Claudio Gatti, který zas sledoval tok peněz, přišel s odhalením, že je to překladatelka Anita Raja, manželka spisovatele Domenica Starnoneho. Existují i teorie, že autorem knih je sám Starnone, jiní spekulují o týmové spolupráci manželského páru, případně i dalších osob z okolí nakladatelství Edizioni E/O, které knihy Eleny Ferrante vydává. Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), nyní se na motivy tetralogie Geniální přítelkyně chystá v produkci společnosti HBO a italské RAI osmidílný televizní seriál.

V českém překladu Alice Flemrové vydává celou tetralogii nakladatelství Prostor. Na obálce použita ilustrační fotografie z jižní Itálie 50. let od Rudolfa Pestalozziho

Ukázka z knihy:

Přepadla mě tak strašná únava, že ač jsem se snažila odpočívat sebevíc, nemohla jsem se jí zbavit. Poprvé jsem se ulila ze školy. Nechodila jsem tam myslím čtrnáct dní, a dokonce ani Antoniovi jsem neřekla, že už studium nezvládám, že toho chci nechat. Vycházela jsem z domu v obvyklou hodinu, celé dopoledne jsem se courala po městě. V tom období jsem se toho o Neapoli hodně naučila, přehrabovala jsem se použitými knihami na stáncích v Port’Alba, bezděčně jsem do sebe nasávala jejich názvy, jména autorů, pak jsem pokračovala směrem k via Toledo a k moři. Nebo jsem vystoupala po via Salvator Rosa do čtvrti Vomero, došla jsem až ke kartouze svatého Martina a vracela se dolů oblastí Petraia. Nebo jsem poznávala Doganellu, došla jsem vždycky až ke hřbitovu, bloudila tichými alejemi, četla si jména zemřelých. Mladí povaleči, senilní starci, a dokonce i ctihodní pánové středního věku na mě občas dotírali nemravnými návrhy. Přidávala jsem do kroku s očima zabodnutýma do země, utíkala jsem, když jsem ucítila nebezpečí, ale dál jsem v tom pokračovala. Naopak, čím déle jsem chodila za školu, tím víc ta dlouhá toulavá dopoledne rozšiřovala trhlinu v síti školních povinností, v níž jsem byla uvězněná už od svých šesti let. V náležitou dobu jsem se pak vracela domů a nikdo neměl podezření, že já, že zrovna já bych nešla do školy. Odpoledne jsem trávila četbou románů, pak jsem utíkala k rybníkům za Antoniem, který byl nadšený, že na něj mám čas. Rád by se mě zeptal, jestli jsem se viděla s mladým Sarratorem. Četla jsem mu tu otázku v očích, ale neodvažoval se mi ji položit, bál se, že se pohádáme, bál se, že se naštvu a odepřu mu těch pár minut rozkoše. Objímal mě, aby cítil mou povolnost na svém těle a zahnal tak veškeré pochyby. V těch chvílích si nepřipouštěl, že bych byla schopná ho zostudit a scházet

se i s tím druhým.

To se pletl: i když jsem se cítila provinile, ve skutečnosti jsem myslela jen na Nina. Toužila jsem se s ním setkat, hovořit s ním, a na druhou stranu jsem z toho měla strach. Bála jsem se, že se nějakým způsobem vrátí k důvodu, proč nepublikovali můj článek o konfliktu s profesorem náboženství. Bála jsem se, že mi sdělí krutý soud redakce. To bych neunesla. Jak při toulkách po městě, tak večer v posteli, když spánek nepřicházel a já zcela jasně pociťovala svou nedostatečnost, jsem si raději namlouvala, že můj text vyhodili prostě jen z pouhého nedostatku místa. Utlumit to, nechat to vyblednout. Jenže to nebylo snadné. Nesahala jsem Ninovi ani po kotníky, takže jsem mu nemohla stát po boku, přimět ho, aby mi naslouchal, sdělit mu své myšlenky. A vůbec, jaképak myšlenky, žádné jsem neměla. Bude lepší, když se vyřadím sama, dost bylo knih, dost bylo známek a pochval. Doufala jsem, že na všechno pomaličku zapomenu, na pojmy, které se mi kupily v hlavě, na živé i mrtvé jazyky, na italštinu, která se mi teď drala na jazyk dokonce i při hovoru se sourozenci. Za to, že jsem se vydala touhle cestou, může Lila, říkala jsem si, musím zapomenout i na ni: Lila vždycky věděla, co chce, a dostala to; já nechci nic, jsem stvořena z ničeho. Doufala jsem, že se ráno probudím bez jakýchkoli tužeb. Až budu prázdná, plánovala jsem si, Antoniův cit a můj cit k němu mi budou stačit.

Pak jsem jednoho dne cestou domů potkala Pinucciu, Stefanovu sestru. Dozvěděla jsem se, že Lila se vrátila ze svatební cesty a že uspořádala velkou hostinu na oslavu zasnoubení švagrové se svým bratrem.

„Vy jste se s Rinem zasnoubili?“ zeptala jsem se a předstírala jsem překvapení.

„Ano,“ řekla mi celá rozzářená a ukázala mi prsten, který jí daroval.

Vzpomínám si, že zatímco Pinuccia mluvila, měla jsem v hlavě jen jedinou pokřivenou myšlenku: Lila pořádala ve svém novém bytě oslavu a nepozvala mě, ale tím líp, to jsem ráda, už dost toho srovnávání s ní, nechci ji víckrát vidět. Teprve když byly probrány všechny podrobnosti jejích zásnub, zeptala jsem se opatrně na svou přítelkyni. Pinuccia se zlomyslně usmála a odpověděla frází

v dialektu: musí se eště učit. Nezeptala jsem se co. Když jsem přišla domů, prospala jsem celé odpoledne.

   Druhý den jsem vyšla v sedm ráno jako obvykle z domu, abych se vydala

do školy, či lépe řečeno, abych předstírala, že jdu do školy. Zrovna jsem přešla hlavní ulici, když vtom jsem uviděla Lilu, jak vylézá ze sporťáku a mizí v našem dvoře, ani se neotočila, aby pozdravila Stefana za volantem. Byla pečlivě oblečená, na očích měla velké tmavé brýle, i když nesvítilo slunce. Udivil mě bleděmodrý hedvábný šátek, uvázaný tak, aby jí nebyly vidět ani rty. Záštiplně jsem si pomyslela, že je to její nový styl, už žádná Jacqueline Kennedyová, ale spíš nějaká záhadná dáma, jakou jsme se už odmalička chtěly ve svých snech stát. Šla jsem dál a nezavolala jsem na ni.

Po pár krocích jsem se přece jen vrátila, ale ne s nějakým jasným plánem, prostě proto, že jsem si nemohla pomoct. Srdce se mi rozbušilo, nevěděla jsem, co vlastně cítím. Možná jsem ji chtěla požádat, aby mi řekla do očí, že s naším přátelstvím je konec. Možná jsem na ni chtěla začít křičet, že jsem se rozhodla skončit se studiem a taky se vdát, jít žít k Antoniovi domů s jeho mámou a sourozenci, mýt schody jako šílená Melina. Přešla jsem rychlým krokem přes dvůr, viděla jsem ji, jak vchází do domu, kde bydlela její tchyně. Vydala jsem se po schodech nahoru, týchž, po nichž jsme společně vystoupaly jako malé, když jsme šly požádat dona Achilla, aby nám vrátil panenky. Zavolala jsem na ni, otočila se.

„Vrátila ses,“ řekla jsem.

„Jo.“

„A proč ses mi neozvala?“

„Nechtěla jsem, abys mě viděla.“

„Ostatní tě můžou vidět, a já ne?“

„Na ostatních mi nezáleží, na tobě jo.“

Nejistě jsem si ji prohlédla. Co jsem neměla vidět? Vyšla jsem schody, které nás dělily, a opatrně jsem jí odhrnula šátek, nadzvedla jsem jí brýle.

Copyright © 2012 by Edizioni e/o

Czech edition © PROSTOR, 2017

Translation © Alice Flemrová, 2017

ISBN 978-80-7260-357-2