„Neměl jsem se na ostrov vracet, ale vrátil jsem se,“ říká Andreas na
začátku své cesty za záhadami vlastní minulosti. Během své cesty vzpomínkami i
ponurou současností se musí vyrovnat s dědictvím po právě zemřelém pěstounovi,
nevysvětlitelným odmítavým chování sestry Minny, stopami po tragicky zahynulých
rodičích i osobou ostrovního vládce Kaufmanna, zrádce, který si po válce
odseděl svůj trest. Možná ale není zrada jediný Kaufmannův zločin. Možná rodiče
nezahynuli při leteckém neštěstí, jak se na ostrově vypráví. Možná žijí
obyvatelé ostrova ještě dnes, v roce 1995, pod vlivem prokletí zrozeného před
více než padesáti lety a možná tu není jistého vůbec nic. Navrstvenou horu
otázek řeší vyprávění, jehož shakespearovské souvislosti nejsou náhodné, s
hypnotickou silou blízkou detektivnímu žánru.
Švédský spisovatel, novinář a literární kritik Steve Sem-Sandberg
(1958) se českým čtenářům poprvé představil románovým bestsellerem Chudí v
Lodži (č. Paseka 2011, 2013), poté romány Ravensbrück o Mileně Jesenské (č.
Paseka 2012) a Vyvolení, jenž líčí příběh z válečné kliniky provádějící pokusy
na dětech (č. Paseka 2015). Zatím poslední román Bouře není jako předchozí
knihy založen na reálných dokumentech a autor, narozený v Oslo, se v něm vrací
do prostředí, které důvěrně zná z dětství.
Stejně jako předchozí Sem-Sandbergovy knihy, i Bouři přeložila do
češtiny Dagmar Hartlová, mimo jiné držitelka Řádu polární hvězdy. Prestižní
ocenění získala za zásluhy o Švédsko a švédskou kulturu na základě rozhodnutí
krále Karla XVI. Gustava.
Román opět vydává Paseka.
Ukázka z knihy:
Neměl jsem se na ostrov vracet, a přece jsem tady. Je duben. Jako
vždycky touhle roční dobou se po dešti nad zem snese nízký pruh mlhy a zahalí
obě strážní budky na předmostí i to, co zbylo z železného soklu někdejší
závory. Mlha mi připomíná bílou záclonovinu, jíž Johannes v létě přikrýval
třešně, aby ochránil plody před ptáky, ale stromy za mlžným oparem jsou pořád ještě
holé, bez listí a jediné, co se ve vodě zrcadlí, jsou sukovité větve a
skaliska. Johannes se vždycky chlubíval, že tenhle most stavěl vlastníma
rukama. Dřív tu byl lanový přívoz, který kotvil o pár set metrů níž v zálivu a
převážel sem i auta, přestože v té době nebyly cesty na ostrově v nijak
valném stavu. Když Johannes navštívil ostrov poprvé, přivezl si s sebou
motorku. V té se pak často a všem na odiv kodrcal po ostrově a v sajdkáře vedle
něj většinou sedával Kaufmann, oba s motorkářskými brýlemi na očích, v
přepásaném koženém kabátě s podšívkou a vysokým kožešinovým límcem. Dostat se
tenkrát přes záliv přívozem nebyla žádná hračka. Když hodně foukalo, ocelová
lana se div neutrhla a kromě převozníka, který navíjel vodicí lano, bylo
zapotřebí dalších dvou chlapů na pevnině, aby loď u přístavního můstku
zajistili. Dalo se proto očekávat, že Kaufmann stejně bude muset jednou
přistoupit na stavbu pevného mostního spojení, třebaže to rozhodnutí mnohé
překvapilo, když posléze padlo. On i jeho rodina vlastně užívali ostrůvky
kousek od pevniny, Blízké ostrovy, odedávna jako své soukromé léno, kam se
smělo vkročit pouze s jejich souhlasem: tehdy se to týkalo hrstky obyvatel
včetně pacientů, lékařů a sestřiček ze starého sanatoria na Západním ostrově.
Hned jak most stál, dal ho Kaufmann z každé strany předmostí osadit strážní
budkou a chlapi, co předtím obsluhovali přívoz, pak sloužili jako mostní stráž.
Zpočátku tam byla i závora, ale čím víc pozemků Kaufmann odprodával, tím víc
závory ztrácely smysl, nakonec zůstaly trvale zdvižené a po dalších pěti šesti
letech se odmontovaly a zbyly z nich jen ty sokly. Jak dlouho to může být? Už
se nepamatuju. Nebo spíš: paměť je k ničemu, když se jí má měřit čas panující
na ostrově. Už jen zhruba pět set kroků přes most ve mně probouzí stejně jako
dřív pocit, jako bych se přenesl stovky let zpátky do minulosti. Jako kdyby se
krajina kolem vás prohloubila, rozšířila a zbarvila, i samotný vzduch jako by zhoustl.
Klima na ostrově je jiné, vysvětloval Johannes s přehnanou horlivostí
pedanta, již si na stará kolena osvojil. Má to co dělat s mírnými mořskými
proudy. Poznáš to na medúzách, ty se vždycky stahují do zálivu. Hledají
teplejší vodu. Za srpnových večerů, kdy je tma jako uhel, rozkládal na
kuchyňské podlaze mapu hvězdného nebe a ukazoval mně a Minně souhvězdí. Andromeda,
Pegas, Kassiopeia. A jestli uvidím i sedmou hvězdu Plejád, tak mám výtečný zrak
a takový už mi zůstane. Tenkrát byl Johannes napůl slepý, ale nechtěl se k tomu
znát. S baterkou v ruce nás vedl do zahrady, abychom souhvězdí spatřili na
vlastní oči, a mně se vybavuje, jak jsem si pomyslel, že kdyby se všechno to,
co se pořád a všude kolem nás ničí, špiní a rozkládá – Johannes celé dny
prochlastal, spal v pomočených peřinách, zahrada pustla, dům rozežírala
hniloba, Minna terorizovala sousedství široko daleko svým puberťáckým,
nakřáplým skřehotem –, tedy kdyby se tohle všechno, náš společný neuspořádaný život,
dalo vyměnit za jediný okamžik klidu a pohody, vypadal by ten okamžik přesně
takhle. Kdy je kolem nás konečně ticho a tma a hvězdy stojí nepohnutě na nebi.
A pak už všechno bude pokračovat takhle pořád dál, stejně jako tam nahoře v
teplé tmě. Noc co noc. Stejně bezpečné, stejně neochvějné, ve stejných
rozpoznatelných konstelacích. Tak jsem si to představoval. Tak si to
představuje dítě.
Že má člověk něco živě v paměti, ještě vůbec neznamená, že věci kolem
sebe rozpoznává, a nejmíň ze všeho místopis. Nevzal jsem si taxi a šel pěšky,
což představovalo dobrý kilometr chůze s plnou polní na zádech. A protože jsem
netušil, v jakém stavu Žlutou vilu najdu, připravil jsem se na nejhorší.
Do batohu jsem přibalil spacák a karimatku a vzal si s sebou dokonce i plynový
vařič a konzervy pro případ, že v domě nenajdu nic k snědku. Každopádně mi
cesta pěšky dala možnost prohlédnout si na vlastní oči ty nové procovské vily,
které Johannesovi tolik pily krev. Všechny se obracely zády k silnici a
prosklené terasy a přeplácané zdobné fasády nastavovaly moři, dřív něco naprosto
nemyslitelného. Uložili se tam jako do hrobek, tak by to vyjádřil Johannes, s
těmi svými automaticky ovládanými vraty pro auta, parabolickými anténami, které
se jako pomníky vzpínají nad nově získanými nemovitostmi a neznají míru ani slušnost.
Dokonce i silnice nabrala jiný směr, ale možná je to jen tím, že je širší a
asfaltovaná. Běží dolů v dlouhých obloucích podél skalnatého pobřeží až k
nejužšímu bodu ostrova, šíji, kde se jeho východní a západní část spojují jako
přesýpací hodiny, a pak zase vystoupá na kopec až k místu, kde leží obchod Kiwi.
Přímo naproti obchodu, ve starém dřevěném stavení, přízemním a protáhlém, dřív
sídlil Brekkeův koloniál a železářství, kam Johannes chodil kupovat hřebíky a
plynové bomby. Dlouhá dřevěná budova tu stojí dodnes, sice renovovaná a
dostavěná v jakémsi moderním rustikálním stylu, za výlohou bezduchý prospekt
makléřské firmy, ale nakoupit se přirozeně dá už jen v samoobsluze přes ulici.
Na parkovišti před vchodem nestojí jediné auto (je neděle), jen nákupní vozíky,
s nimiž jako by tu někdo jezdil nazdařbůh a potom je nechal, kde mu z rukou
vypadly. Od samoobsluhy vede Královská cesta, královská proto, že probíhá kolem
celého ostrova po této straně šíje. Z ní odbočuje úzká silnička, dřív to
bývala pouhá pěšina nahoru do kopce ke Kaufmannovu statku, a když se po ní
pustíte až na konec a minete ceduli s nápisem Soukromá cesta, dostanete se až do statku. Stojí tu doposud: rodinná vila s vysokou
strmou střechou a věžičkou, dlouhou verandou podél celé strany domu obrácené do
dvora, vzadu stáje, stodoly a hospodářská stavení. Kus opodál, tam, kde už se
cesta začíná ztrácet v louce a lese, je stará vodárna a vpravo od ní
koňská ohrada a tréninková klusácká dráha, již pan Carsten zbudoval buď s Kaufmannovým
souhlasem, nebo majiteli na truc. Za mého dětství tu odedávna bývala hned pod
lesem dohola spasená dobytčí ohrada, kde u smaltované vany, která se používala
místo napajedla, stával bělouš. Pamatuju, jak jsem se v létě za krátkých světlých
nocí díval na koně ze svého okna a žasl nad tím, že dokáže hodinu za hodinou
stát úplně bez pohnutí. Možná spal vstoje, jak to zvířata umějí. Nebo on jediný
na ostrově bděl, zatímco všichni ostatní hluboce spali. Vidím Minnu, jak
polonahá běží s běloušem přes pole pod ohradou. Je zase žhavé léto a v puse mám
stejnou pachuť sluncem spálené země jako ona. Jako kdyby to řezalo a pálilo mě,
cítím, jak ji ostré klasy švihají do holých nohou a paží. Běžíme, já jako
vždycky o krok pozadu, ale možná také sedím v podkroví a pozoruju ji
Johannesovým dalekohledem, utíká a potom padá. Uprostřed pole se udělá důlek a
pšeničné klasy se za jejím tělem neprostupně zavřou. Ale odsud shora ji přece
vidím: zůstává ležet naznak s tváří obrácenou přímo k nebi, pokřivenou řevem,
který není slyšet, potom vidím, jak po cestě shora od statku kráčí starý, na
zádech tmavou skvrnu od potu v místech, kde mu kšandy tisknou košili k tělu,
nebo že by to byl pan Carsten? Scéna ztuhne: Minnino nehybné tělo na zádech v
poli a on se blíží jako temný stín mimo obraz, stále mimo obraz. Nic víc. Sen, nebo
vzpomínka, nevím. Teď jsem došel ke Žluté vile a ocitl se před zadním vchodem.
Za stromy ve vysoké trávě stojí Johanessovy úly jako zástup malých čtyřhranných
lebek a ostře, nakysle to tady čpí zahnívající zemí jako vždycky: tím, co
příliš dlouho leží ve stínu. Houstnoucí mlhou se zvolna blíží letadlo, objevuje
se a mizí v plynoucích oblacích, mohutné burácení sílí a přechází ve vysoký
jekot. Vzápětí je to pryč a letadlo s blikajícími světly na koncích křídel mizí
nad Ptačí horou za Kaufmannovým statkem. Klíč se vzpěčuje v zámku. Opřu se do
dveří ramenem, dřevo praská a nakonec povolí a já padám do tmy plné prachu a
známého pachu sklepní hniloby a topné nafty. Zase doma.
STORMEN © 2016 by Steve Sem-Sandberg
First published by Albert Bonniers Förlag
Published by arrangement with Nordin Agency AB, Sweden
Translation © 2017 by Dagmar Hartlová
ISBN 978-80-7432-808-4
Žádné komentáře:
Okomentovat