Patrick Kingsley: Nová Odyssea

Autor je zahraničním reportérem britského listu The Guardian, který byl pověřen sledováním uprchlické krize, a zná proto její pozadí i průběh zevrubněji než kdo jiný. V průběhu roku 2015 procestoval Kingsley sedmnáct zemí, kterými vedou nejfrekventovanější migrační trasy, a setkal se se stovkami uprchlíků, kteří putují přes pouště, moře i hory, aby dosáhli vytoužené Evropy. Kingsley s hlubokým pochopením věci vysvětluje, co jsou tihle lidé zač, proč odcházejí ze svých domovů a jakým způsobem to dělají. Z osobní zkušenosti píše o setkáních s pašeráky, s pobřežní stráží, s dobrovolníky i pohraničníky, a poměřuje situaci v terénu s vlažných přístupem vlád a úřadů, které by měly urychleně hledat optimální řešení.

Kniha přináší strhující zpravodajství o skutečných osudech jednotlivců podstupujících tuto nebezpečnou a strastiplnou pouť, a připomíná nám, že za bezejmennou masou se skrývají příběhy konkrétních lidí, stejných jako my.

V českém překladu Dominiky Křesťanové vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

V tu noc, kdy mu Evropa v podstatě vyhlásí válku, to je Hádždžovi úplně fuk. Když tu zprávu zaslechne, jen si lehne na bok, podloží si bosé nohy polštářem a spořádá dva celé mořské okouny. Pak vypije láhev nealko piva Beck. Na to si dá talíř nakrájených jablek. A na závěr misku oliv a kostek sýra.

Hádždž je zkrátka v klidu. Nic na tom nemění zprávy o nej­novějších snahách o ukončení libyjské občanské války, které vysílají v televizi za ním. A z klidu ho nevyvede ani oznámení, že EU ode dneška hodlá vojensky zakročit proti pašerákům, kteří nakládají tisíce lidí do starých rybářských lodí, které – když je zrovna dobrý den – nakonec doplují do Evropy.

Hádždže zajímají jiné věci. V první řadě jeho břicho. Má velkou nadváhu, a tak chvíli trvá, než si poradí se svým ob­řím pupkem, který se mu rozplácne na koberci jako sedací vak. Pak pašovaná whisky, kterou si předávají s přáteli – míst­ním básníkem, dopravcem a obchodníkem s palivy – v ne­vinně vypadající láhvi od vody. A konečně hudba. Hádždž naposledy mrkne na zprávy, v nichž ukazují postiženou loď s migranty – „Žádná z mých“ poznamená suše – a přepne na veselejší program s arabskými popovými videoklipy. Později, když básník na plné pecky pustí dunivou sbírku svých nej­novějších písní z reproduktorů v autě zaparkovaném před domem, se Hádždž přidá a zpívá taky.

„Necítím se ohrožený,“ říká Hádždž, jakmile oslavy tro­chu utichnou. „Takhle je to už celé roky, tyhle sliby a výhrůž­ky. To přejde.“

Na první pohled by si Hádždž měl dělat starosti. Brzy bude půlnoc, pondělí 20. dubna 2015, a jen před pár hodi­nami vedoucí evropští politikové řekli, že plánují vyslat pro­ti libyjským pašerákům svoje námořnictva. A tady v Zuáře, v centru převaděčství na severoafrickém pobřeží, to v pod­statě znamená vyslat je proti Hádždžovi. Je to třiatřicetiletý absolvent práv. A také muž, o kterém místní tvrdí, že má na triku přes polovinu pašeráckých výprav z této části pobřeží.

Ale namísto toho, aby měl obavy, to Hádždže a jeho přá­tele pobaví. „Jak by to chtěli udělat, vyslat sem dvě fregaty?“ chechtá se Hádždž. „Dvě válečné lodě? Do libyjských vod? To je invaze.“

Všichni si lámou hlavu. Jakou šanci by mělo vojsko pro­ti tak propletenému, složitému obchodu? Obchodu hluboce zakořeněnému nejen v pobřežní ekonomice, ale i v desít­kách zastávek po celé severní polovině afrického kontinentu. Navíc obchodu, který nyní závisí nejen na několika zkuše­ných jedincích, ale – kvůli přetrvávajícím nepokojům zažeh­nutým povstáním v Libyi v roce 2011 – na překrývajících se a neoficiálních sítích, které vznikají, přetvářejí se a zanikají během jediného týdne.

„Kdo? Kde?“ ptá se Hádždžův přítel dopravce, když uva­žuje o možných cílech protipašeráckých operací EU. „Nikdo nemá na čele napsáno ‚pašerák‘. Kdokoli tady, kdo nemá pe­níze, může prodat byt, koupit si loď a zorganizovat pašerác­kou plavbu. Než dáte dohromady další, máte polovinu ceny bytu zpátky. To jsou velmi jednoduché počty.“

Hádždž pašuje lidi přes Středozemní moře deset let. No­váčci teď ale nabízejí nižší ceny a konkurují mu při koupi člunů. „Jen se jděte podívat do přístavu,“ říká dopravce. „Všechny lodě jsou tam na prodej.“

Téhož večera, než jsem se dostal sem, jsem přesně tohle učinil. Díval jsem se z přístavní hráze s jedním z Hádždžo­vých přátel, jiným pašerákem, který mi slíbil, že mi uká­že, jak celý proces funguje. Hned při západu slunce začne ze zuárského přístavu pomalu vyplouvat modrá dřevěná loď. Ničím se neliší od desítky dalších lodí kotvících poblíž, všechno jsou to dřevěné čluny, které do sebe ve vánku lehce narážejí. Vypadá jako rybářská loď a taky jí před několika dny byla.

Ale přihlížející pašerák ji snadno rozpozná. Včera možná tahle loď přivezla do přístavu stovky ryb. Dnes v noci, říká, brzy poveze stovky uprchlíků do Itálie. O den později utone v blízkých vodách až 900 lidí, přesto bude vzápětí následovat další plavba.

Pašerák koupil loď od místního rybáře za částku mezi 80 000 a 160 000 dináry (40 000–80 000 britských liber).¹ Za dalších 25 000 dinárů (12 500 britských liber) povolí místní pobřežní stráž lodi opustit přístav a maximálně to doprovodí spikleneckým mrknutím. To, jak tiše odplula, je důkaz o ne­postižitelnosti pašeráckého obchodu.

Pašeráci nemají svůj vlastní, samostatný přístav, kde by měli jasně označené čluny připravené stát se terčem letec­kých útoků EU. Kupují je od rybářů pár dní před akcí. Abyste je připravili o lodě, museli byste zničit celé rybářské přístavy.

„Jedním z důvodů, proč jsou ryby drahé, je nedostatek rybářských člunů, které by mohly vyplout na lov,“ pozname­nává později Hádždž. „Příliš mnoho [lodí] se prodává paše­rákům.“

— — —

Na libyjském pobřeží se pašovalo vždycky. Zuára je tím nechvalně známá a kmen Berberů, který tu žije, – Amazighové – proslul šikovnými pašeráky. I Hádždž posílal lidi do Evropy dlouho před uprchlickou krizí roku 2015. Začal v roce 2006, rok po dokončení právnické školy. Nemohl najít práci jako právník, a tak se pustil do tradiční alternativy: pře­vaděčství. A v několika dalších letech začal postupně ovládat trh. Teď ten proces zná natolik dobře, že hovoří o moři, jako by to byl bazén.

Až do roku 2011 nešlo o nijak masový jev. V polovině prv­ní dekády jednadvacátého století mohli libyjští a tuniští pa­šeráci dohromady ročně vyslat na Lampedusu, nejjižnější italský ostrov, a na italskou pevninu za ním zhruba 40 000 lidí.² Španělsko nevybudovalo jeden ani dva, nýbrž tři ploty kolem dvojice svých enkláv v severozápadní Africe, a tak Ma­roko přestalo být nejlepší volbou pro ty, kdo se chtěli dostat do Evropy. Dostat se ze západní Afriky na Kanárské ostrovy také začalo být obtížnější, kvůli bezpečnostním dohodám mezi Španělskem, Senegalem a Mauritánií. A tak migranti namísto toho přicházeli čím dál častěji do míst, jako je Li­bye. Přiliv nicméně ustal téměř úplně kolem roku 2009, kdy tehdejší libyjský diktátor Muammar Kaddáfí podepsal s Italy dohodu, v níž se zavazoval vlnu imigrantů zastavit. Uměl to. Ten rok do Itálie doplulo pouhých 4500 lidí.³

Nicméně rok poté se situace znovu změnila. Arabská po­vstání roku 2011 začala v Tunisku a v únoru se dostala do Libye. V bezpečnostním vakuu, které nastalo po svržení tu­niského prezidenta, využilo příležitosti a odplulo na lodích do Itálie na 30 000 Tunisanů.⁴ Dalších 30 000 převážně sub­saharských migrantů odcestovalo z Libye, když se Kaddáfí snažil udržet moc po několika ozbrojených povstáních a po bombardování NATO. Pašeráci tvrdí, že za náhlým oživením pašeráctví stál i sám Kaddáfí. Chtěl členům NATO ukázat, o co přijdou, když pomohou svrhnout muže, který bránil pevnost jménem Evropa od jihu a který vyplutí několika lodí s migranty prý osobně nařídil. Ať už je to, jak chce, rok 2011

byl nepochybně rekordním rokem pro pašeráky lidí půso­bící na italské trase, jelikož do konce prosince k italským břehům doplulo 64 000 migrantů.⁵

V roce 2012 nastal další propad, úroveň klesla až na 15 900.⁶ Pašeráci tvrdí, že důvod byl ten, že se jako všichni ostatní především snažili, aby nová Libye fungovala, – a že chtěli NATO a EU oplatit „laskavost“, kterou zemi prokázaly předchozí rok (tím, že pomohly uspíšit odchod Kaddáfího). Ať je to pravda, nebo ne, činnost pašeráků se vrátila do nor­málu v roce 2013, kdy do Itálie doplulo 40 000 lidí.⁷

V roce 2014 se věci vymkly kontrole – jak v libyjských městech, tak na pobřeží. Po třech letech skrytého napětí mezi různými klany a městy a mezi islamisty a lidmi sekulárnější­ho ražení vypukla v Libyi občanská válka se vším všudy. Spí­še islamisticky orientovaná koalice zvaná Úsvit Libye ovládla Tripolis a západní pašerácké přístavy. V Kaddáfího rodném městě, v Syrtě, uprostřed libyjského pobřeží se objevila fran­šíza Islámského státu. A mezinárodně uznávaná vláda se stáhla do Tobruku daleko na východě země.

Přestože se to může zdát složité, je i tento popis třístranné občanské války zjednodušením. Dvě hlavní frakce tvoří desít­ky různých milic, z nichž některé řídí různé geografické ob­lasti a dokonce vládní instituce. Ani v hlavních jurisdikcích Tripolisu a Tobruku neexistovalo všemocné ústřední velení. A za tohoto chaosu mělo jen málo lidí schopnost nebo zájem omezovat práci převaděčů. Výsledkem byl ohromující nárůst migrace do Itálie. V roce 2014 k italským břehům doplulo více než 170 000 lidí, což byl téměř trojnásobek dosavadního rekordu.

Významnou úlohu v tomto nebývalém nárůstu hrála syr­ská občanská válka: zhruba třetina pasažérů v roce 2014 byli Syřané, kteří putovali do Libye čistě za účelem dostat se na loď a dosud neslyšeli o snazší trase mezi Tureckem a Řec­kem. Zbytek tvořili zejména subsaharští Afričané, kteří vy­užili bezpečnostního vakua a prchali před chaosem v Libyi. Zemřel rekordní počet lidí při pokusu dostat se přes moře: kolem 3 200, i když někteří si myslí, že jich bylo ještě víc. V roce 2015 zemřelo ještě více lidí – přinejmenším 3500 –, třebaže počet lidí vyplouvajících do Evropy z Libye mírně klesl na 150 000.⁸ Pro Evropu to ale žádné vítězství nebylo: příliv uprchlíků se stále pohyboval ve stejných číslech, i když trasu hromadně opustili Syřané, kteří se přeorientovali na plavbu z Turecka do Řecka.

Tento prudký nárůst libyjského pašování nenastal jen kvůli zániku centrální vlády a následné neschopnosti milic situaci zvládnout. Došlo k němu i proto, že se milice pa­šování účastnily. Libyjská občanská válka se vlekla a pro milice bylo čím dál obtížnější financovat své operace. Spo­jené arabské emiráty údajně podporovaly části tobrucké aliance, zatímco za některými sekcemi z Tripolisu zas prý stálo Turecko a Katar. Ale jejich podpora nestačila – a tak si někteří vůdci milic podle všeho uvědomili, že by schodek v rozpočtu mohli doplnit penězi z obchodování s migran­ty. Pokud moře přepluje 170 000 lidí a každý z nich zaplatí v průměru 1000 amerických dolarů, pak jsou potenciální zisky obrovské.

Neexistuje žádná konečná studie o zapojení milic. Někte­ré obchod aktivně hlídají, snad se snaží zavděčit mezinárod­nímu společenství. Ale podle mého zkoumání a zkoumání mých kolegů⁹ se zdá, že jiné milice činí pravý opak. Některé hrají pasivní úlohu. Výměnou za to, že povolí pašerákovi pů­sobit na svém území, může velitel milice vyžadovat podíl ze zisku. Jeden pašerák mi sdělil, že frakce, která kontroluje východní hranici Libye s Egyptem, nechává migranty přejít za poplatek – a totéž se děje na egyptské straně. Pašeráci na pobřeží tvrdí, že uplácejí skupiny, které kontrolují přístavy.

Někdy milice vyvíjejí větší aktivitu. Migranti, které jsem zpovídal v Itálii, tvrdili, že jejich cestu organizoval vůdce jedné z milic v severozápadní Libyi, a dali mi jeho jméno. Jiní popsali, jak je zatkly milice, které provozují některá z li­byjských detenčních středisek pro migranty, a zavřely je tam. Ti, kteří dokázali dát rychle dohromady potřebnou hotovost, si mohli koupit svobodu. Ty, kterým se to nepodařilo, pro­dali jiným milicím do jiných částí země, nechali je převézt do jejich detenčních táborů – a pak je nakonec prodali pa­šerákům. Pašeráci pak dostali svoje peníze zpátky od rodin migrantů, anebo od jiných krajanů, kterým přikázali, aby se složili na výkupné.

Dva takové tábory navštívím, když vedoucí představitelé Úsvitu Libye zorganizují prohlídku, a jsou to bezútěšná mís­ta. Jedno z nich je nedostavěná budova, která měla být ško­lou. Teď v ní žije 450 běženců, spí na podlahách ve třídách, které páchnou močí, po šedesáti v každé místnosti. Ženy a děti drží odděleně od mužů a v uličkách mezi jejich celami se ozývá chrchlavý kašel a naříkání miminek. Kolem pole­dne se všichni šourají bosí po písčité hlavní dvoraně a stojí ve frontě na každodenní misku rýže (a jeden brambor). Ten­tokrát vzlykají muži, když mi u okraje dvora vyprávějí své příběhy. „Proč máme zaplatit tisíc dinárů, abychom mohli odsud? Proč?“

Je to jedna z věcí, o níž se Hádždžovi moc mluvit nechce. Je pro něj fyzicky obtížné hovořit o čemkoli – při své tloušť­ce často jen sípavě dýchá. Ale když přijdou na řadu kontro­verznější témata, jako třeba právě milice, nevydá ani hlásku.

Vůbec je složité ho přimět, aby promluvil. Především je válka. Zuára je jedním z posledních měst před hranicí

s Tuniskem a nachází se pár kilometrů od válečné frontové linie, takže samotné boje město nepostihly. Pobřežní silni­ci do Zuáry z Tripolisu však kontrolují nejrůznější skupi­ny a často je uzavřena kvůli bojům mezi milicemi z aliance Úsvit Lybie a skupinami, které zastupují oficiální vládu. Noc předtím, než odjedu z Tripolisu, se v oblasti, kde přespávám, odehraje hlučná přestřelka přerušovaná palbou z děl, která trvá několik hodin. Dokud neustane, není radno vyrážet do Zuáry.

Ale válka v Tripolisu je hned tu a hned zas pryč. Boje mohou propuknout ráno na některém z hlavních kruho­vých objezdů. Do odpoledne jsou milice a jejich pickupy pryč, civilní doprava zpět a jedinou připomínkou ranní bitvy bude pár shořelých aut. V poledne jsme spolu s mým tlu­močníkem Jassínem na cestě do Zuáry, abychom se tam se­šli s Hádždžem.

Nyní je hlavním problémem samotný Hádždž. Mám se s ním setkat v den, kdy dorazím do města. Celé týdny mi místní pohlavár sliboval, že naše setkání je hotová věc. Na­konec k němu téměř nedojde. První noc se Hádždž neukáže. Neobjeví se ani další den, a tak ho strávíme na zuárských plážích, nahlížíme do skladišť a nedostavěných domů, kde drží migranty přes noc, než se dostanou ke člunům. Pak za­míříme do přístavu, kde veřejně probíhá pašování paliva. Pa­šeráci nalévají trychtýřem kradené palivo do člunů, aniž by je zajímalo, zda je někdo pozoruje. Rovněž třetí den není po Hádždžovi ani stopy, a tak nás můj hostitel – pašerák paliva – vezme s Jassínem na prohlídku města, které se moc neliší od jiných libyjských měst s 80 000 obyvateli. Klid, hodně be­tonu a spousta landcruiserů. Nejvíc je odlišuje amazighská vlajka, zeleno-červeno-žlutá trikolora, která visí na mnoha budovách. Připomíná návštěvníkům, že toto je amazighské

(neboli berberské) město, nikoli arabské. Obyvatelé Zuáry hovoří vlastním jazykem, považují se za původní Libyjce a už dlouho mají pocit, že je jejich arabští uzurpátoři přehlížejí.

Hádždž se neobjeví ani do večera, a tak nás pašerák pa­liva vezme zpátky do přístavu, kde sledujeme, jak pašerácká loď tiše odplouvá z přístavu. Pak nás pašerák seznámí s míst­ní pobřežní stráží (všeříkající spojení), jejíž příslušníci nás informují, že i kdyby chtěli zastavit pašování, nemohou: oni a jejich kolegové mají na hlídání celého západního pobřeží Libye k dispozici pouze tři nafukovací čluny.

Jsou to všechno zajímavé detaily, ale mou hlavní otázkou zůstává: kde je Hádždž? Začínám ztrácet trpělivost, když se okázalý džíp pašeráka paliva odchýlí od cesty domů a zastaví před jedním z největších sídel ve městě. Z brány se vyplou­ží obrovský muž v triku a šortkách. Aniž se nám představí, čeká, až mu Jassím spěšně uvolní přední sedadlo, a pak si s žuchnutím, které rozkývá celé auto, sedne na jeho místo. Poté v tichosti zamíříme zpátky do domu našeho hostitele a jdeme si dát večeři.

„Ano,“ zasípá Hádždž, když přijdu na způsob, jak se ho zeptat, zda je tím, za kým jsem přijel. „To jsem já.“

Je to předehra ke dvěma dnům rozhovorů, které mi spo­lečně se setkáním s pašerákem v Tripolisu pomohou udělat si představu, jak pašování lidí v Libyi funguje.

Poznámky v textu:

¹ Tato čísla jsou odvozena na základě mých vlastních poznatků.

² „Central Mediterranean Route“, Frontex; http://frontex.europa.euhrends-and-routes/central-mediterranean- -route/ [9. prosince 2015].

³ Tamtéž.

⁴ Simon Mee and Peter Spiegel, „Paris Acted within Schengen over Tunisians“, Financial Times, 25. července 2011; http://www.ft.com/cms/s/0/98cde586-b6d5-11e0-a8b8-00144feabdc0.html#axzz3trAo4mic.

⁵ „Central Mediterranean Route“, Frontex; http://frontex.europa.eu/trends-and-routes/central-mediterranean- -route/ [9. prosince 2015].

⁶ Tamtéž.

⁷ Tamtéž.

⁸ UNHCR Refugees/Migrants Emergency Response — Mediterranean, UNHCR;

http://data.unhcr.org/mediterranean/regional.php [9. prosince 2015].

⁹ „Libya’s Migrant Trade: Europe or Die (Full Length)“, Vice News, 17. září 2015; https://news.vice.com/video/libyas-migrant-trade-europe-or-die-full-length.

Copyright © The Guardian, 2016

Translation © Dominika Křesťanová, 2017

ISBN 978-80-7473-519-6