pátek 7. dubna 2017

Jane Harperová: Sucho

Australské městečko Kiewarra sužuje dlouhodobé sucho, které si vybírá daň nejen na přírodě a dobytku, ale i na psychice místních obyvatel. Na jedné z farem najdou mrtvou ženu a jejího syna. O kus dál stojí auto otce rodiny Luka Hadlera, ten pravděpodobně manželku i dítě zastřelil a pak spáchal sebevraždu.
Na pohřeb přijíždí Lukův dávný kamarád, federální policista Aaron Falk, který v městečku prožil dětství. Vrací se nerad, počítá hodiny, kdy bude moct zase odjet. Od začátku je zřejmé, že tady není vítán. Na naléhání Hadlerových Falk spolu s místním policistou Racem znovu neformálně otevřou vyšetřování zdánlivě jasného případu. Postupně vycházejí najevo různé maličkosti, které nahlodávají zprvu nezpochybnitelnou verzi o dvojnásobné vraždě a následné sebevraždě. Jak Falk proniká do okolností úmrtí, otevírají se staré rány a vznikají nové. Aaron a Luke totiž měli tajemství. Tajemství, o němž si Falk myslel, že je dávno pohřbené, ale po Lukově smrti opět vyplouvá na povrch…
Jane Harperová pochází z Velké Británie, od roku 2008 žije v Austrálii, v Melbourne. Pracuje jako novinářka, v současnosti píše pro Herald Sun. Román Sucho je její prvotina. Ještě před jeho vydáním za něj Harperová v roce 2015 získala v kategorii nevydaných rukopisů ocenění Victorian Premier’s Literary Awards, které dotuje vláda nejmenšího spolkového státu Austrálie. Ve svém hodnocení porota konstatovala: „Sucho je znepokojivý krimi román o sounáležitosti, věrnosti a schopnosti odpouštět, odehrává se na pozadí toho nejlepšího a nejhoršího z australského venkova. Postavy jsou komplexní a cit pro prostředí vynikající. Čtenáři jsou udržováni v napětí až do poslední strany. Skvělá detektivka, která poutá široké publikum.“ Ihned po vydání se román zařadil mezi bestsel­lery The New York Times a Amazonem byl zvolen za nejlepší knihu ledna 2017. 
V českém překladu vydává román nakladatelství Host.


Ukázka z knihy:

„Aarone Falku, kam si, sakra, myslíš, že jdeš?“
Falk stál u svého auta a přemáhal v sobě pokušení nastoupit a ujet pryč. Většina pozůstalých se odebírala v pomalém průvodu na smuteční hostinu. Falk se otočil za hlasem a navzdory svému rozpoložení se musel usmát.
„Gretchen,“ oslovil ženu, ta si ho přitáhla do náruče a čelo mu přitiskla na rameno. Položil si bradu na její blond vlasy a zůstali stát v objetí několik minut, kdy se jen pohupovali ze strany na stranu.
„Panebože, jak já jsem ráda, že tě tady vidím.“ Její hlas zanikal v záhybech Falkovy košile.
„Jak se máš?“ zeptal se, když se odtáhla. Gretchen Schonerová pokrčila rameny, sundala si laciné sluneční brýle a odhalila tak zarudlé oči.
„Nic moc. Vlastně strašně. A ty?“
„Stejně.“
„Stejně teda rozhodně vypadáš,“ usmála se nejistě. „Pořád si pěstuješ svůj albínskej vzhled, koukám.“
„Taky ses moc nezměnila.“
Maličko si odfrkla, ale úsměv se jí rozzářil. „Za dvacet let? Neblázni.“
Falk to nemyslel jen jako lichotku. Gretchen vypadala skoro stejně jako na fotce čtyř teenagerů, která se promítala během pohřbu.
Pas, kolem nějž ji na snímku Luke držel, sice trochu zesílil a k dětsky blond vlasům si asi musela trošku pomoct, ale zářivě modré oči a vysoké lícní kosti patřily pořád té stejné Gretchen. Její černé společenské kalhoty a halenka byly o něco přiléhavější, než je u smutečního oděvu zvykem, a trošku se ošívala. Falk přemýšlel, jestli si to oblečení někde půjčila, nebo ho jen nenosila moc často.
Gretchen si ho prohlížela podobně zkoumavě, a když se jejich pohledy setkaly, rozesmála se. Hned vypadala uvolněnější, mladší.
„No tak,“ chytla ho za předloktí a jemně stiskla. Její dlaň ho na rozpálené kůži chladila. „Smuteční hostina je v kulturním centru. Nějak to tam spolu přežijem.“
Když společně vykročili za hloučkem, zavolala na malého chlapce, který šťoural klacíkem do něčeho před sebou. Zvedl oči a neochotně se vydal za nimi. Gretchen k němu natáhla ruku, ale dítě rozhodně zavrtělo hlavou, šlo před nimi a máchalo klacíkem, jako by to byl meč.
„Můj syn Lachie,“ řekla Gretchen a úkosem se podívala na Falka.
„No jo, jasně.“ Falkovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se z Gretchen, kterou znával, stala matka. „Doneslo se ke mně, že máš dítě.“
„Od koho? Od Luka?“
„Nejspíš. Ale už je to dávno. Jak jinak. Kolik mu je?“
„Teprve pět, ale už si umí mezi ostatníma prosadit svou.“
Pozorovali Lachieho, jak se ohání mečem po neviditelných protivnících. Měl oči posazené daleko od sebe, kudrnaté vlasy barvy mokré slámy, ale Falk toho v chlapcových ostrých rysech z Gretchen moc neviděl. Pátral v paměti, jestli se Luke někdy zmínil o tom, že by s někým žila, nebo o chlapcově otci. Nevzpomínal si. Doufal, že kdyby o tom mluvili, zapamatoval by si to. Falk přelétl pohledem po Gretchenině levé ruce. Žádný prstýnek, což ale ještě nemuselo nutně nic znamenat.
„Co ty a rodinný život?“ zeptal se nakonec oklikou.
„Jde to. Lachie mi dává někdy docela zabrat,“ řekla polohlasem, „a navíc jsem na něj sama. Ale je to hodný dítě. A nějak to zvládáme. Aspoň zatím.“
„Vaši mají pořád farmu?“
Zavrtěla hlavou. „Ani náhodou. Asi před osmi lety odešli do důchodu a prodali ji. Přestěhovali se do Sydney a koupili si minibyt tři ulice od ségry s dětma,“ pokrčila rameny. „Prý jsou tam spokojení. Život ve městě. Táta třeba chodí na pilates.“
Falk se při představě zemitého pana Schonera, jak posiluje střed těla a praktikuje dechová cvičení, neubránil úsměvu.
„A tys nechtěla odjet s nima?“
Suše se zasmála a mávla rukou k uschlým stromům, které lemovaly cestu. „A tohle všechno tu nechat? Ne. Jsem tu už moc dlouho, mám to tady v krvi. Však to tady znáš.“ Zarazila se a ucukla pohledem. „Teda spíš asi ne. Promiň.“
Falk odbyl její poznámku mávnutím ruky. „Co teď vlastně děláš?“
„Farmařím, co jinýho. Nebo se o to aspoň snažím. Před pár lety jsem koupila farmu od Kellermanových. Ovce.“
„Vážně?“ To na něj udělalo dojem. Šlo o jedny z nejžádanějších pozemků. Tedy alespoň v době jeho dětství.
„A ty? Slyšela jsem, že ses dal k policii?“
„Jo. K federálům. A jsem tam pořád.“ Dál pokračovali mlčky. Ze stromů se ozýval ohlušující zpěv ptáků, přesně jak si pamatoval. V dálce před nimi na prašné cestě se jako černé skvrny rýsovaly hloučky pozůstalých.
„Jak se tady lidem vede?“ zeptal se.
„Hrozně.“ Tečka. Gretchen si poklepávala na rty konečky prstů s nervozitou odnaučené kuřačky. „Bůh ví, že to tady nestálo za moc ani předtím. Všechny děsí peníze a sucho. Pak přišlo tohle s Lukem a jeho rodinou, je to strašný. Prostě strašný. Visí to ve vzduchu. Všichni se tu ploužíme sem a tam jako zombie. Nikdo neví, co má dělat, co říct. Pozorujeme jeden druhýho. Představujeme si, kdo zmáčkne spoušť jako další.“
„Proboha.“
„Právě. Těžko se to popisuje.“
„Byli jste si s Lukem pořád blízcí?“ zeptal se zvědavě Falk.
Gretchen zaváhala. Rty stáhla do nečitelné linky. „Ne. Už roky ne. Dávno to nebylo takový, jako když jsme měli naši čtyřku.“
Falk přemýšlel nad jejich společnou fotkou. Luke. Gretchen. On. A Ellie Deaconová s dlouhými černými vlasy. Byli nerozluční. Nerozluční puberťáci, co věří, že jejich přátelství a spojenectví bude trvat navěky.
Luke lhal. Tys lhal.
„Vy jste se ale vídali?“ zeptala se Gretchen.
„Tu a tam.“ Alespoň tohle byla pravda. „Jednou za čas jsme zašli na pivo, když byl v Melbourne, nic moc víc jsme nepodnikali.“ Falk se odmlčel. „Několik let jsme se ale neviděli. Nebyl čas. On měl rodinu, já hodně pracoval.“
„To je dobrý, nemusíš se omlouvat. Všichni se cítíme provinile.“
V kulturním centru to hučelo jako v úle. Falk se na schodech před vstupními dveřmi zarazil, ale Gretchen ho vzala za paži.
„No tak, to bude dobrý. Většina lidí si tě nebude vůbec pamatovat.“
„Hodně si jich ale vzpomene. Po té fotce na pohřbu určitě.“ 
Gretchen se na něj zašklebila. „Jasně, taky mě zaskočila. Dneska ale mají úplně jiný starosti než tebe. Skloň hlavu. Projdeme zadníma dveřma na terasu.“
Ani nepočkala na odpověď a popadla Falka jednou rukou za rukáv, druhou sevřela ruku svého syna a vtáhla je oba dovnitř, kde si klestila cestu davem. Vzduch byl nedýchatelný. Klimatizace dělala, co mohla, ale proti takovému množství pozůstalých, kteří se uvnitř snažili zchladit, nezmohla skoro nic. Nenápadně se vmísili mezi ostatní a v rukou se snažili udržet plastové kelímky s pitím a tácky s čokoládovým mramorovaným dortem.
Gretchen se podařilo prorazit až k francouzskému oknu, kterým před kolektivní klaustrofobií uniklo několik dalších hostů na zanedbané hřiště. Našli si místo ve stínu u plotu a Lachie odběhl zdolávat rozpálenou plechovou skluzavku.
„Nemusíš tu se mnou stát, jestli by ti to mělo nějak poškodit pověst,“ řekl Falk a klobouk si sklopil trošku víc do obličeje.
„Nech si ty řeči. Navíc tohle zvládám dost dobře i bez tebe.“
Falk se rozhlížel po hřišti a všiml si postaršího páru, který se kdysi mohl přátelit s jeho otcem. Povídali si s mladým policistou, ten se v odpoledním slunci pekl v uniformě a těžkých černých botách. Čelo se mu při zdvořilém přikyvování lesklo potem.
„Tamhleten,“ řekl Gretchen, „to je náhrada za Barberise?“
Gretchen následovala očima jeho pohled. „Jo. Takže jsi o Barberisovi slyšel?“
„Jasně. Je ho škoda. Pamatuješ, jak nás všechny děsil k smrti hororovýma historkama o dětech, co blbly s nářadím?“
„To víš, že jo. Ten infarkt se o něj pokoušel posledních dvacet let.“
„Ale stejně je ho škoda,“ řekl Falk a myslel to vážně. „Jak si vede ten novej?“
„Seržant Raco. Spadl do toho přímo po hlavě.“
„Není dobrej? Vypadá to, že dav zvládá celkem v klidu.“
„Vlastně ani nevím. Neměl čas se vůbec rozkoukat, než se to stalo.“
Gretchen chtěla ještě něco dodat, ale u francouzského okna to zašumělo náhlým pohybem. Dav se s úctou rozestoupil před Barbarou a Gerrym Hadlerovými, kteří vycházeli zevnitř a mžourali do slunce. Pevně se drželi za ruce a obcházeli hloučky smutečních hostů. Pár slov, objetí, statečné pokývnutí, další.
„Kdy jsi s nima mluvil naposledy?“ zašeptala Gretchen.
„Před dvaceti rokama, do minulýho týdne.“ Falk se odmlčel. Gerry stál na druhé straně hřiště, když si jich všiml. Odtáhl se od obtloustlé ženy, kterou se právě chystal obejmout, a ta ze setrvačnosti sevřela náruč na prázdno.
Buď na pohřbu.
A tak tam Falk byl, přesně podle pokynů. Pohledem sledoval Lukova otce, jak se k němu blíží.


První mu přišla do cesty Gretchen, objali se. Jeho oči s rozšířenými a zářícími panenkami se přes její rameno setkaly s Falkovýma. Falka napadlo, že si zřejmě Gerry vzal něco na uklidněnou, aby dnešní den přežil. Když se vymanil z Gretchenina objetí, napřáhl ruku k Falkovi a sevřel jeho dlaň v horkém a pevném stisku.
„Takžes přijel,“ prohodil neutrálně, Gretchen postávala vedle nich.
„Přijel,“ přitakal Falk. „Dostal jsem tvůj dopis.“
Gerry se na něj zadíval.
„Fajn. Říkal jsem si, že je to důležitý, že bys tu měl být. Už kvůli Lukovi. Ale nebyl jsem si jistej, jestli to zvládneš, chlapče.“ Poslední věta zůstala nepříjemně viset ve vzduchu.
„Jak říkáš, Gerry,“ přikývl Falk. „Je to důležitý.“
Gerryho pochybnosti nebyly neopodstatněné. Ještě před týdnem seděl Falk v kanceláři za svým stolem a tupě zíral na Lukovu fotku v novinách, když zazvonil telefon. Rozechvělým hlasem, který Falk neslyšel dvacet let, mu Gerry oznámil, kdy a kde je pohřeb. „Uvidíme se tam,“ dodal nakonec, bez otazníku. Falk se očima vyhnul Lukovu rozpixelovanému pohledu a zamumlal cosi o práci. Ve skutečnosti se mu tam nechtělo. Dva dny nato přišel dopis. Gerry ho musel odeslat v okamžiku, kdy zavěsil sluchátko.
Tys lhal. Buď na pohřbu.
Tu noc se Falk moc nevyspal.
Teď se oba nervózně dívali na Gretchen. Ta se mračila někam doprostřed hřiště, kde její syn zdolával prolézačky.
„Dnes v noci zůstáváš ve městě,“ řekl Gerry. Ani za touto větou nebyl otazník. Falk přikývl.
„Nad hospodou.“
Z hřiště se ozval jekot a Gretchen si vyčerpaně povzdechla.
„Sakra. Jako bych to tušila. Omluvte mě.“ Odběhla pryč. Gerry sevřel Falkův loket a odvedl ho z doslechu ostatních hostů. Ruka se mu třásla.
„Musíme si promluvit. Než se vrátí.“
Falk jemně vykroutil ruku z jeho sevření, uvědomoval si, že je obklopuje dav lidí. Netušil, kdo všechno je právě teď pozoruje.
„Proboha, Gerry, co po mně chceš?“ Přinutil se zaujmout postoj, který podle něj vypadal uvolněně. „Jestli má tohle být začátek pokusu o vydírání, tak ti na rovinu říkám, že to nikam nepovede.“
„Cože? Zatraceně, Aarone, neblázni. Nic takovýho.“ Gerry vypadal upřímně v šoku. „Kdybych chtěl dělat potíže, udělal bych to už dávno, nemyslíš? Byl jsem rád, že všechno utichlo. A nejradši bych se k tomu vůbec nevracel. Ale teď? Po tom, co se stalo? Karen a Billy mrtví, vždyť mu ještě nebylo ani sedm.“ Gerrymu se zlomil hlas. „Omlouvám se za ten dopis, ale potřeboval jsem tě sem dostat. Musím to vědět.“
„Vědět co?“
Gerryho oči měly v zářivém slunečním světle téměř černou barvu.
„Jestli Luke už někdy někoho zabil.“

Falk mlčel. Neptal se, co tím Gerry myslí.
„Víš —“ Gerry zbytek věty spolkl, protože k němu důležitě doklopýtala nějaká žena, aby mu oznámila, že si s ním přeje mluvit kaplan, a to pokud možno okamžitě.
„Je to jeden velkej chaos,“ vyštěkl Gerry, žena si odkašlala a nasadila výraz ublížené trpělivosti. Otočil se zpět k Falkovi. „Musím jít. Ještě se ozvu.“ Potřásl Falkovi rukou, přičemž ji držel o něco déle, než bylo nutné.
Falk přikývl. Pochopil to. Gerry následoval obřadně vyhlížející ženu, působil shrbeně a drobně. Gretchen mezitím uklidnila svého syna a vrátila se k Falkovi. Stáli vedle sebe, dotýkali se rameny a pohledem vyprovázeli Gerryho.
„Vypadá příšerně,“ pronesla tiše. „Slyšela jsem, že včera křičel v obchodě na Craiga Hornbyho, že si prý z toho, co se stalo, utahoval, nebo co. To se mi moc nezdá, s Craigem jsou kamarádi přes padesát let.“
Falk si nedovedl představit, že by si někdo, a už vůbec ne stoický Craig Hornby, z těch tří hrozivých rakví utahoval.
„Vážně na Lukovi nebylo poznat, že se k něčemu schyluje?“ Nemohl se nezeptat.
„Jako jak?“ Na Gretchenině rtu přistála moucha, netrpělivě ji odehnala. „Myslíš, že se procházel po ulici, máchal brokovnicí a vykřikoval, že je všechny oddělá?“
„Hele, Gretchen, jen se ptám. Myslel jsem, jestli třeba neměl depresi nebo tak.“
„Promiň. To je tím horkem. Všechno ještě zhoršuje.“ Odmlčela se. „Upřímně — v Kiewaře jsou na pokraji zhroucení všichni. Ale nevypadalo to, že by na tom Luke byl hůř než ostatní. Přinejmenším to na něm nebylo poznat.“
Gretchen smutně hleděla do dálky.
„Nikdy nevíš,“ řekla po chvíli. „Všichni jsou vzteky bez sebe. Ale nejsou jen naštvaní na Luka. Ti, co ho znali nejvíc, nevypadají, že by ho za to, co udělal, nenáviděli. Je to divný. Skoro jako kdyby mu záviděli.“
„A co?“
„Že udělal to, k čemu oni nedokážou sebrat odvahu. Protože teď už je z toho venku, chápeš? My ostatní tu budeme trčet, dokud se neupečeme zaživa, on už se ale nemusí o nic starat. O úrodu, o splátky, o to, kdy zase konečně zaprší.“
„Dost zoufalý řešení,“ odpověděl Falk. „Vzít s sebou celou rodinu. Jak jsou na tom Karenini rodiče?“
„Žádnou rodinu neměla, teda alespoň pokud vím. Nikdy jste se neviděli?“
Falk zavrtěl hlavou.
„Jedináček,“ pokračovala Gretchen. „Rodiče jí zemřeli, když byla na střední. Přestěhovala se sem s tetou, ta umřela před pár lety. Myslím, že Karen byla skrz naskrz Hadlerová.“
„Přátelily jste se?“
„Ani ne. Já —“
Přerušilo ji zacinkání vidličky, které se ozvalo z francouzského okna. Dav se pomalu utišil a tváře přítomných se otočily ke Gerrymu a Barbaře Hadlerovým, kteří tam stáli a drželi se za ruce. Obklopeni všemi těmi lidmi působili velmi osaměle.
Zůstali jen sami dva, uvědomil si Falk. Kromě Luka měli ještě dceru, tedy skoro. Narodila se mrtvá, když byly Lukovi asi tři roky. Jestli se někdy pak pokoušeli o další dítě, tak neúspěšně. Veškerou pozornost a energii věnovali svému jedinému synovi.
Barbara si odkašlala, očima těkala po přítomných.
„Rádi bychom vám všem poděkovali, že jste přišli. Luke byl dobrý člověk.“
Slova z ní vylétla moc rychle a moc nahlas, stiskla rty, jako by chtěla ta následující zadržet. Z pauzy se stávalo trapné ticho, které se nikdo neodvážil přerušit. Gerry mlčky zíral na kus země před sebou. Barbara povolila sevřené rty a zhluboka se nadechla.
„A Karen s Billym byli skvělí. To, co se stalo,“ polkla, „je strašné. Ale doufám, že si budete Luka pamatovat takového, jaký skutečně byl. Předtím. S mnohými z vás se přátelil. Byl to dobrý soused i farmář. A miloval svou rodinu.“
„Jasně, dokud ji celou nezmasakroval.“
Slova, která se k Falkovi donesla odněkud zezadu z hloučku, pronesl dotyčný polohlasem, přesto nebyl Falk jediný, kdo otočil hlavu. Zlostné pohledy se potkávaly u statného muže ve středních letech, který stárl rychleji, než by musel. Oplácané bicepsy tvořené spíš tukem než svaly se napínaly pod tričkem, ruce měl založené do kříže. V obličeji byl brunátný, měl neupravené vousy a vyzývavý pohled surovce. Díval se postupně na všechny, co se po něm otočili, dokud jeden po druhém neuhnuli pohledem. Barbara a Gerry zřejmě nic neslyšeli. Je třeba být vděčný za maličkosti, pomyslel si Falk.
„Co je to za pitomce?“ zašeptal a Gretchen se na něj překvapeně podívala.
„Tys ho nepoznal? To je Grant Dow.“
„To není možný!“ Falk cítil, jak se mu naježily chlupy na krku, a odvrátil od něj tvář. Pamatoval si ho jako pětadvacetiletého šlachovitého svalovce. Dvakrát deset let navíc se na něm pořádně podepsalo. „Vypadá úplně jinak.“
„Ale je to pořád stejnej hajzl. Neboj, nevšimnul si tě. To by vypadalo jinak.“
Falk přikývl, ale už se jeho směrem nepodíval. Barbara propukla v pláč, což si přítomní hosté vyložili jako konec proslovu, někteří vykročili instinktivně k ní, někteří se naopak otočili jinam, jak to komu připadalo vhodnější. Falk a Gretchen zůstali stát. Přiběhl k nim její syn a zabořil hlavu do matčiných kalhot. S menšími obtížemi ho zvedla do náruče, posadila si ho na bok a on si se zívnutím položil hlavu na její rameno.
„Nejvyšší čas odvézt tenhle poklad domů,“ řekla. „Kdy se vracíš do Melbourne?“
Falk se podíval na hodinky. Patnáct hodin.
„Zítra,“ řekl nahlas.
Gretchen přikývla a podívala se mu do očí. Pak se k němu naklonila, volnou paži mu ovinula okolo pasu a přitáhla si ho k sobě. Falk cítil na zádech žár odpoledního slunce a na hrudníku teplo jejího těla.
„Moc ráda tě zase vidím, Aarone.“ Modré oči klouzaly po jeho tváři, jako by se snažily co nejlépe si ji zapamatovat. Smutně se na něj usmála. „Třeba se uvidíme za dalších dvacet let.“
Sledoval ji, jak odchází, dokud se mu neztratila z dohledu. 


The Dry
Copyright © Jane Harper, 2016
Translation © Barbora Doležalová, 2017
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-002-8 

Žádné komentáře:

Okomentovat