David Graeber: Utopie pravidel

Není nic nudnějšího než byrokracie. A stejně tak není nic nudnějšího než akademický jazyk. David Graeber se pohybuje v akademickém prostředí a jeho kniha Utopie pravidel je o byrokracii… Jenže! David Graeber toto téma pojednává velmi živě a civilně. Využívá k tomu mnoho příkladů z pop kultury, stejně jako osobně prožitých příběhů. Někdy jsou důsledky byrokracie absurdně zábavné, jindy zbývá jenom smutné mlčení… Například když autor líčí tragikomický příběh o tom, jak se snažil své matce zajistit zdravotní podporu a jak složité, ba nemožné bylo této péče dosáhnout. Vpravdě kafkovský příběh končí lapidárním dovětkem: „Nakonec se celý ten problém přesunul do čistě akademické roviny, protože má matka o několik týdnů později skutečně zemřela.“

Americký autor ve svých esejích velmi čtivým způsobem přibližuje všeobjímající monstrum zvané byrokracie, tedy onen věčně se zvyšující počet státních zaměstnanců a formulářů, které tito úředníci vymýšlejí. Vůbec přitom nepředstírá, že by se nad byrokracií dalo nějak zvítězit. Nicméně je dobré svého celoživotního nepřítele aspoň dobře poznat.  

„Utopie pravidel je kniha nabitá provokativními postřehy levicově smýšlejícího vzdělance. Škála autorových zájmů je široká; sahá od vtipné analýzy komiksů po pronikavé pojednání o technologiích měnících svět, které ale ve skutečnosti neexistují. Tímto způsobem se mu daří demystifikovat některé z dominantních pověr naší doby,“ napsal o knize i u nás známý anglický filozof John Gray..

David Graeber (1961), americký antropolog, politický aktivista a spisovatel, vystudoval Chicagskou univerzitu, kde také získal doktorát. V současnosti je profesorem na Londýnské škole ekonomie a politických věd a dříve působil jako docent antropologie na americké Yaleově univerzitě. Byl zapojený do aktivistických hnutí Global Justice Movement a Occupy Wall Street, které protestují mj. proti korporátní globalizaci. Ve svých dílech se zabývá anarchismem, filozofií peněz či globalizací. Česky vyšly jeho knihy Dluh. Prvních 5000 let (2012), Fragmenty anarchistické antropologie (2013) a Revoluce naopak (2014).

Utopii pravidel v překladu Pavla Pokorného vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

Hranice mezi veřejným a soukromým je ve Spojených státech už dlouho neostrá. Například americká armáda je vyhlášená tím, že vysoce postavení důstojníci ze zásobování pravidelně končí v představenstvech korporací zabývajících se dodávkami pro armádu. Dá se říci, že potřeba z vojenských důvodů chránit a podporovat jisté americké podniky umožnila vládě Spojených států používat plánování téměř v sovětském duchu, aniž by to někdy musela přiznat. Koneckonců, argumentem vojenské připravenosti lze obhajovat v podstatě cokoliv od udržování dostatečného počtu oceláren po výzkum předcházející zavedení internetu. Ale opět se setkáváme s tím, že tyto kroky lidé nevnímají jako něco byrokratického, protože fungují v propojení vojenských byrokratů a firemní byrokracie.

Ovšem se vzestupem finančního sektoru se všechno posunulo na kvalitativně zcela odlišnou úroveň, kdy už je téměř nemožné rozeznat, co je státní a co soukromé. A nejde jen o často popisované přesouvání jednorázových vládních úkolů na soukromé firmy. Hlavní příčinou je způsob, jakým začaly fungovat samotné soukromé korporace. Osvětlím to na příkladu. Před několika týdny jsem absolvoval několikahodinový telefonát s bankou, když jsem se snažil zjistit, jak se mám dostat ke svému účtu, když nejsem v USA. Probral jsem to se čtyřmi úředníky, dvakrát mě odkázali na neexistující telefonní číslo, třikrát mi složitě vysvětlovali nějaká komplikovaná a očividně nesmyslná pravidla a dvakrát jsem se marně pokusil protlačit, aby si ve svých počítačových systémech změnili mou starou adresu a telefonní číslo. To je přece typický střet s byrokracií. (A když jsem to všechno absolvoval, ke svému účtu jsem se stejně neprobojoval.)

Nemám sebemenší pochyby o tom, že kdybych se dostal až k řediteli banky a chtěl od něj slyšet, jak se něco takového může stát, okamžitě bych se od něj (nebo od ní) dozvěděl, že za to rozhodně nemůže banka, ale je to důsledek komplikované změti vládních předpisů. A stejně tak jsem si jistý, že kdyby bylo možné zjistit, odkud se všechny ty předpisy vzaly, vyšlo by najevo, že je společnými silami dali dohromady legislativci z nějakého bankovního výboru a lobbisté a právníci placení samotnými bankami. A aby ten proces běžel pěkně hladce, jistě ho podporovaly velkorysé příspěvky na volební kampaně pro znovuzvolení těch legislativců. A tak je to se vším. Papírování se netýká jen hodnocení úvěruschopnosti, pojistných prémií či žádostí o hypotéky, ale i kupování letenek, vyřizování potápěčské licence nebo obstarávání ergonomické židle do kanceláře na údajně soukromé univerzitě. Naprostá většina papírování, které musíme vyřizovat, existuje právě v tom území nikoho, které se tváří jako soukromá sféra, ale ve skutečnosti je zcela formované vládou. Ta mu dává právní rámec, její komplikovaný donucovací mechanismus soudní mašinerie ty předpisy prosazuje, ale vláda především úzce spolupracuje se soukromými firmami, což zajišťuje, že výsledkem bude zaručeně nějaký soukromý zisk.

Pojmy, které jsme zvyklí používat a které se odvíjejí z pozice pravicové kritiky, jsou v takovýchto situacích zcela nevhodné. Nedá se jimi postihnout to, co se ve skutečnosti děje.

Podívejme se třeba na slovo „deregulace“. Podobně jako „reforma“ je dnes v politických diskusích používáno téměř výhradně v pozitivním smyslu. Deregulace přece znamená méně byrokratického vměšování, méně pravidel a směrnic brzdících inovaci a obchod. Příslušníky levé části politického spektra to staví do nepříjemné pozice. Kdyby se člověk pokoušel stavět proti deregulaci, nebo dokonce poukazovat na to, že učiněné orgie „deregulací“ stály u zrodu bankovní krize roku 2008, vypadalo by to, že chce více pravidel, více regulací, a tedy více mužů v šedivých oblecích, kteří stojí v cestě svobodě a inovacím a chtějí nařizovat lidem, co mají dělat.

To je ale založeno na falešném předpokladu. Vraťme se zpátky k bankám – žádná „neregulovaná“ banka neexistuje a existovat ani nemůže. Banky jsou instituce, kterým vláda svěřila moc vytvářet peníze, nebo, řečeno trochu odborněji, právo vytvářet dluhy, které vláda uzná jako právně závazné, a tedy akceptuje při placení daní a urovnávání jiných dluhů v rámci svého státního teritoria. Žádná vláda samozřejmě nedá jen tak někomu moc vytvářet libovolné množství peněz, jak se mu zamane, tím spíš ne soukromé firmě usilující o zisk. To by bylo šílenství. Moc vytvářet peníze mohou vlády někomu svěřit pouze za pečlivě formulovaných (tedy regulovaných) podmínek. A tak tomu také vždycky je. Vláda předepisuje bankám vše od povinných rezerv po otevírací dobu. Určuje, jaké mohou brát úroky, poplatky a penále, jaká bezpečnostní opatření mohou či musí zavádět, jak mají vést záznamy a podávat hlášení, kdy musí klienty poučit o právech a odpovědnostech: předepisuje jim vlastně všechno.

Takže o čem lidé vlastně mluví, když řeknou „deregulace“? V běžné řeči toto slovo zřejmě znamená „změnu regulační struktury způsobem, který se mi líbí“, což může znamenat v podstatě cokoliv. Pro letecké a telekomunikační společnosti v sedmdesátých a osmdesátých letech to znamenalo změnit systém regulací tak, aby místo podporování malého počtu velkých firem dbal o pečlivě kontrolovanou konkurenci středně velkých firem. V případě bankovní sféry představovala většinou „deregulace“ zcela opačnou věc – přechod od stavu řízené konkurence středně velkých firem k situaci, která umožňuje hrstce finančních konglomerátů zcela ovládnout trh. A proto je pojem „deregulace“ tak praktický. Stačí označit nové regulační opatření jako „deregulaci“ a můžete ho veřejnosti představit jako prostředek omezující byrokracii a osvobozující individuální iniciativu, a to i v případě, že bude mít za následek pětinásobné množství formulářů, které je třeba vyplnit, hlášení, která je třeba poslat, zákonů a pravidel, které je třeba právnicky vyložit, i snaživců v kancelářích, kteří vypadají, že veškerá jejich pracovní náplň spočívá v tom, aby lidem objasňovali, proč se to a to nesmí.

Copyright © David Graeber, 2015

Czech edition © PROSTOR, 2017

Translation © Pavel Pokorný, 2017

ISBN 978-80-7260-352-7