Jiří Jilík, Bořek Žižlavský: Muž, který viděl démona

Kniha Muž, který viděl démona vypráví příběhy lidí, kteří se setkali s tajemnými, často obtížně vysvětlitelnými jevy.

Zavítáme s nimi na místa, kde působí temné síly, zjevují se přízraky, lidově řečeno straší. Navštívíme zámek v Březolupech, majestátní hrad Buchlov nebo sousední pohřební kapli Barborka na vrchu Modla.

Přiblížíme si také osudy jedinců, kteří zasvětili svůj život objasňování dávných historických záhad. Budeme spolu s nimi pátrat po hrobě praotce Čecha, věrozvěsta Metoděje, ale i tajemné minulosti zvonu z Nivnice.

Knihu dvou úspěšných publicistů a spisovatelů vydává nakladatelství Regia.

Křest knihy se koná v neděli 9. dubna o druhé hodině odpoledne v kapli sv. Barbory v sousedství hradu Buchlov.

Úryvek z příběhu Jiřího Jilíka

Putování k hrobu praotce Čecha

V Krabčicích zahnu do aleje, která mne přivede na parkoviště na úpatí hory. Dále už se jde pěšky, strmým stoupáním pod klenbou stromů. Po chvíli zastavuji a utírám pot z čela. Cesta příchozí nešetří, ale Říp není zas tak vysoký, jak se jeví zdálky. Když sem vystoupal náš praotec, dokážu to také. Les vysazený před sto dvaceti lety naštěstí podnes poskytuje stín všem, kteří se rozhodli vyšlápnout až nahoru. A není jich málo, neboť Říp se v posledních letech stal oblíbeným cílem rodinných vycházek.

Mezi stromy přede mnou prosvítá světlo a vzápětí se ozve hudba. Zcela moderní a současná, ale nepříliš hlasitá, neagresivní. Ozývá se z reproduktoru, aby přilákala poutníka do zahrádky před turistickou chatou anebo dovnitř do hospody, kde sedávali nejvlastenečtější z vlastenců českých po roce 1910. V roce 1907 stál u zrodu této oázy řípských poutníků hejtman litoměřického kraje a předseda roudnického Klubu českých turistů Václav Bouma. Od jeho časů dřevěná česká chalupa naštěstí neprošla přílišnou modernizací. A tak to zvenku i uvnitř dýchne časy našich pradědů, kteří se vydávali na Říp pěstovat své vlastenecké pocity v duchu nápisu na vnějším průčelí: "Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp!"

Nahlížím do "Boumovy jizby". Tak pojmenovali k poctě osnovatele hospodskou místnost naši předkové, a ona je to skutečně více jizba než restaurace.

Hle, jak se opět potvrzují slova o světské slávě. Okresní hejtman Bouma patřil ke společenské elitě a učinil řadu důležitých rozhodnutí, a přece zapamatovatelné dědictví po sobě zanechal tím, že postavil na Řípu hospodu. Interiér je dobově zařízen a připomíná dobu prvních desetiletí minulého století. Zarámované diplomy Ústřední matice školské z 20. let udělené "p.t. návštěvníkům chaty" jsou zaručeně původní. Z jejich textů nevyplývá, zda jsou určeny jen „plným titulem“ jen návštěvníkům onoho roku, ve kterém byly uděleny, anebo všem, kteří kdy chatu navštívili. Pokud ten, kdo diplomy vydával, měl na mysli i všechny, kteří sem jednou přijdou v budoucnu, pak se vztahují i na mne. Možná, že sedím na tomtéž místě, kde před stoletím seděl můj pradědeček, roudnický kovář František Werner, když se vydal s rodinkou na výlet. Pil pivo a myslel na to, jak přesvědčit jednu ze svých čtyř dcer, aby se provdala za mládence Jaroslava, mého pozdějšího dědečka. Toho sice čekala živnostnická kariéra, ale byl o deset let starší, což se dvacetileté Emilce, mojí pozdější babičce, vůbec nezamlouvalo. Pradědeček se však přesvědčováním dcery trápit nemusel, neboť tehdejší děti bývaly poslušny svých rodičů. Všechno tehdy mělo svůj jasný řád a František Werner, který kul koně lobkovického panstva, tak věděl najisto - možná na to i v tu chvíli vzpomněl -, že pokud rod v následujícím století zásahem vyšší moci nevymře, usedne u toho stolu jednou jeho pravnuk. Kdo ví, jak si mne představoval. Třeba také jako kováře nebo obchodníka anebo faráře, což by bylo z jeho pohledu, a zejména z pohledu prababičky, terno úplně největší.

Moje setkání s pradědečkem přerušil vrchní, když přede mne položil objednané jídlo. Uzená kotleta, špenát a osm bramborových knedlíků, porce jak pro kováře. Praotec Čech zde objevil zemi medem a mlékem oplývající. Tahle hora má nabídku dobré krmě v dědičných genech.

Po jídle listuji kronikou Řípu.

Četné novodobé zápisy dokládají, že vlastenectví ani dnes není přežilým pojmem. Pouze se nestaví na odiv tak veřejně jako kdysi: "Cca 80 generací po praotci Čechovi: Na této hroudě jsme pochopili, že dění "tam dole" pro nás v jistých podmínkách není tak důležité a že si nenecháme znekrášlit české tradice krátkodobými a malichernými činy představitelů současné moci," říká jeden ze zápisů.

Napadlo mne, že pocit účastníka táboru konaného u paty posvátného Řípu 10. května 1868, jímž obyvatelstvo roudnického, velvarského, mělnického, lounského, libochovického a litoměřického okresu, „jakož i každého, komu prospěch národa českého a zdar naší vlasti na srdci leží“, protestovalo proti některým zákonům rakouské vlády, nebyl výrazně odlišný od pocitu mnohých dnešních návštěvníků památné hory. Zvláště, vezmeme-li v potaz, že i tehdy byla hlavním tématem daň z majetku, prodej korunních statků a vzdělání lidu. Inu historie se opakuje. A pokud si z ní nedokážeme vzít poučení, je nám dopřáváno prožívat ji znovu.

Kvůli Boumovi, kronice, pradědečkovi a špenátu s uzeným jsem prošvihl návštěvu rotundy a musím hodinu počkat na další. Mám aspoň dostatek času obejít vyhlídky a sestoupit k místu, odkud byl odpoledne po zmíněné manifestaci slavnostně vyzvednut kámen pro základy Národního divadla.

Příští prohlídku už si ujít nenechám.

Oči si chvíli zvykají na přítmí panující v rotundě. První čeho si všimnu je tympanon s reliéfem, zobrazujícím mého patrona, svatého Jiří, jak si ho představoval sochař Bernard Otto Seeling. Svatý Jiří je v klasické póze - mocným pohybem vráží kopí do dračího chřtánu.

Ticho naruší hlas mladé průvodkyně. Dívka připomíná rotundu tělesnými tvary: baculka. Ale pěkná. Slovanský typ. Takový, co se líbí mužům od dob praotce Čecha.

Podívala se na mne káravě, jako by uměla číst myšlenky a přišla na to, že myslím na ni, místo na to, co povídá.

Už poslouchám.