V posledních letech se dá hovořit o jakési módě, neboť mnozí
pátrají po historii svých rodin. Můžeme
v tomto kroku vidět jak snahu najít to, co nám předkové neřekli (a na co jsme
se jich zapomněli zeptat), tak snahu najít silné příběhy, neboť lidské osudy
byly pohnutou historií 20. století ohýbány neustále. Především díky zachovanému
deníku svého dědečka se nyní ohlíží do minulosti rovněž novinářka a publicistka
Libuše Koubská.
Pro předka Libuše Koubské Josefa Bačovského byla klíčovým
zážitkem čtyřletá anabáze 1. světové války: „Ráno ustoupili do Haliče, a další
den šup zase zpátky přes Vislu do Ruska. Tam už na ně ruské vojsko čekalo s
otevřenou náručí. Padl velitel druhé setniny poručík Schwan, velitel třetí
setniny Bartošek a množství ubohých řadových domobranců. Ti šťastnější, kteří
nepadli, se dostali do zajetí. Josef byl mezi nimi. Jeho prvorozený syn právě
slavil své první narozeniny, když si Josef ozdobně a jakoby s určitou pýchou do
notýsku francouzsky napsal, že od 24. listopadu 1914 je le prisonnier de guerre. Pod to si do závorky přeložil – válečný
zajatec. Zřetelně se mu ulevilo, alespoň přestal být trvalým terčem strojních
pušek, děl a šrapnelů. Spolu s ostatními zajatci je Rusové hnali jedenáct dní
opět přes Vislu nazpátek do Haliče. Poznamenal si, že šli přes městečka Čučín,
Boleslav, Milice, Debice a Řešov do Jaroslavi.“
Libuše Koubská však nezůstává jen u válečného deníku svého
dědečka. Pokračuje v popisování osudů dalších generací své rodiny a také
dravého dějinného proudu 20. století. A tak přichází na řadu hospodářská krize,
česko-německé šarvátky v předvečer druhé světové války, šest let Hitlerova
válečného běsnění, následně odsun „německé“ části rodiny a nástup komunismu. A
jelikož autorčina rodina žila v Moravské Chrastové u Brněnce, v kapitole o její
matce nechybí ani tento pozoruhodný detail: „Při jedné ze svých dalších řídkých
návštěv doma spatří Gita z okna rohového pokoje, které vede na západ a z nějž
lze dohlédnout za trať do Brněnce k řece Svitavě, strážní věže a nízké dřevěné
baráky obehnané ostnatými dráty. Josef a Maria jí řeknou, že tu jakýsi
fabrikant Oskar Schindler, původem ze Svitav, zřídil v části fabriky
koncentrační tábor, kam přesunul židovské vězně, snad někde od Krakova. Tam měl
údajně ten Schindler továrnu na smaltované nádobí. ,Man redet über das zuviel,
besser ist diese Geschichten nicht zuhören,‘ míní Tante Rosa. Maria dokládá, že
Schindler snad zachází se svými Židy slušněji, vždyť si od ní a od Josefa
pronajal velký kus pole, aby na něm mohl pro své vězně pěstovat a skladovat
brambory a zeleninu. Josef se mračí a mlčí.“
Vydalo nakladatelství Vyšehrad.
Ukázka z knihy:
Je to malý sešitek v potrhané plátěné vazbě barvy khaki s
vynalézavým, skoro futuristickým černým dekorem. Formát 9 x 14, útlý, akorát
tak do náprsní kapsy pánského saka. Nebo kabátu vojenského uniformy. Nebo kajdy
zajateckého mundúru. Pokud tedy taková kajda nějakou náprsní kapsu měla. Ale
někde ten komplikovaně linkovaný notýsek, doplněný ještě o provázkem všitý vsadek
listů zvíci cigaretového papíru, Josef nosit musel. Tak, aby ho uchránil během
svého válečného pekelcování od 1. srpna 1914 do 23. září 1918.
Hned onoho prvního srpnového dne si do něj začal zapisovat.
Úhledným rukopisem, vycvičeným ze školy, jak už bylo řečeno, v umném stínování
písmen. Zprvu perem, později inkoustovou, nebo obyčejnou tužkou. Lakonické
poznámky a pozorování rakouského domobrance zaznamenávají boje na Visle a
následující ruské zajetí, během nějž poznal Ukrajinu, Sibiř, Petrohrad, Murmansk,
Bílé moře, Charkov, Rostov na Donu, Groznyj, Kaspické moře, Baku, Tbilisi,
Zugdidi, Sevastopol, Oděsu. Když se podíváte na mapu, vyrazí vám ty desítky
tisíc kilometrů dech. A představíte-li si k tomu ještě hlad, špínu, zimu,
vedro, úmornou dřinu, absolutní nedostatek soukromí a informací, dlouhodobé
odtržení od nejbližších, bezmoc, krajně nejistý osud…
Josefa podle jeho deníku tohle všechno ponechává víceméně
chladným. Mnohem víc ho vzrušuje, jak vypadá krajina, města, vesnice, jak tam
lidi hospodaří, kolik vydělávají, co pěstují, jak světí svátky. Učí se azbuku,
brzy zvládá ruštinu, velkou péči věnuje mírám – verstám, sáženům, aršinům,
pudům. Pro továrního tkalce z Českomoravské vysočiny je to mimo jiné extrémně
zajímavý čtyřletý trip.
Žádné komentáře:
Okomentovat