Pavel Bareš: Projekt Kronos

Být hrdinou není ve skutečnosti ani zdaleka takové, jak se o tom píše v komiksech… Píše se rok 2052 a to málo, co po válce ze světa zbylo, halí šero nukleární zimy. Attiona City, jednu z posledních výsep lidské civilizace, zevnitř požírá záhadná epidemie a společenské rozkoly. Zatímco prominentní občané v horní části města se vzpamatovávají z válečných hrůz, méně šťastní obyvatelé spodního Downtownu je stále prožívají. Drogový byznys jen kvete, ulicím vládnou konkurenční gangy a zoufalí Downtowneři se ocitají v čím dál větší izolaci. To vše jsou ale jen první výstřely do tmy předznamenávající občanskou válku.

Mladý Downtowner Jason Blake vždycky toužil být hrdinou. A teď se mu — k jeho smůle — tohle přání beze zbytku vyplní. Naproti tomu Luco Scarpa nikdy nechtěl nic jiného než prožít svůj život v klidu a míru. Přesto má pod taktovkou nejmocnější organizace světa lovit právě takové lidi, jako je Jason. A ačkoli o tom ani jeden z nich nemá nejmenší tušení, brzy se z nich mají stát pouhé figurky šachové partie, ve které se hraje o osud celého města.

Pavel Bareš (nar. 1994) žije dostatečně blízko Praze, aby se mohl považovat za Pražáka, ale zároveň dostatečně daleko, aby po něm v příměstských autobusech chtěli kupon na první pásmo. Ve dne je studentem FSV UK, v noci frontmanem rockové kapely J!Scream, zapáleným hráčem videoher a čtenářem komiksu, cestovatelem, jachtařem, oddaným hnědokabátníkem a zlomyslným Pánem jeskyní. Zpívá, protože některých slov je škoda bez melodie, a píše, protože i kdyby snad někdy chtěl přestat, stejně by nemohl. Projekt Kronos je jeho literárním debutem.

Román vydává nakladatelství Host. Ředitel nakladatelství Tomáš Reichel o knize soudí: „Dystopicko-superhrdinská akce Projekt Kronos Pavla Bareše má vše: charismatické hrdiny, do detailu promyšlený svět, překvapivé dějové zvraty i dynamický spád, a je napsaná s bravurou ostříleného bestselleristy, přestože se jedná o prvotinu plachého mladíka. Bezpochyby aspirant na událost sezóny.“

Pavel Bareš bude hostem veletrhu Svět knihy. V pátek 12. května od 17 hodin vystoupí v pořadu Pevnost pomáhá fantastice růst v sálu Fantasy & sci-fi (v pravém křídle Průmyslového paláce na pražském Výstavišti).

Ukázka z knihy:

V místnosti bylo pět mrtvých a Gasz.

On seděl v tureckém sedu na kulečníkovém stole a sledoval je. Oni seděli na židlích rozestavěných v půlkruhu a sledovali jeho.

Gasz přemýšlel, jestli jim to ticho připadá stejně trapné jako jemu.

Po obličeji mu sem a tam přebíhaly stíny — to kvůli kymá­cející se žárovce nad stolem — a s každou vteřinou měnily jeho tvář i duši. Proměňoval se rychlostí blesku: v jednu chvíli byl dravcem, který loví myši, v druhé myší, která loví dravce. V jednu chvíli architektem, v druhé rozbuškou. Nejprve knězem, potom stereotypem sexuálně zneužívaného chlapce.

Vybíral si.

Dítě, nebo strašák? Panna, nebo vrah?

Smát se, nebo trpět? Obojí zní zábavně…

Gasz byl opravdu zábavný člověk.

Věnoval každému ze svých pěti posluchačů zevrubný pohled.

První z nich měl střelnou ránu na hlavě. V hlavě. Skrz oko, koncový mozek a týlní část lebky. Druhý muž byl bez nejmen­ších pochyb panic, břicho měl nadmuté jako vázu a plíce plné mastné vody ze dřezu.

Třetí byla žena. Šátek na krku měla utažený tak, aby zakrýval temně fialový pruh kolem jejího hrdla.

Čtvrtý Gaszovi nevěnoval nejmenší pozornost. Hlavu měl zvrácenou dozadu v úhlu alespoň šedesát stupňů k páteři a civěl na zeď za sebou. Za tuhle nepozornost mu Gasz už teď připsal první minusové body.

Poslední byla asi desetiletá holčička. Měla podříznutá zápěstí a zakrvácené pyžamko.

Byla nádherná.

Co do charakteru, pochopitelně.

Mrkl na hodinky. Byla přesně celá. Nadechl se, okamžik bojo­val s trémou — vždycky měl problém mluvit před davy — a pak rukou zachytil lampu nad stolem. Stíny mu ztuhly na tváři, vpily se do pórů jeho kůže a staly se jeho neoddělitelnou součástí — alespoň pro tuto chvíli — a Gasz by byl přísahal, že se všech pět pozorovatelů zachvělo.

Tedy až na toho, co se zlomeným vazem dál tvrdohlavě zíral do zdi za sebou.

Usmál se tak mrazivě, jak to podle něj uměl jen on sám. A poté přesně tak, jak si to pamatoval z iniciačního proslovu toho kníra­tého generála v podzemní aule, řekl:

„Pánové…“

Dámo…

„…vítejte v projektu Kronos,“ řekl kníratý generál Connelly a dů­ležitě se rozhlédl po svém obecenstvu usazeném v podzemní aule.

Bill Matthews ho ze sedmé řady sledoval s nepřekonatelným skepticismem.

„Vážně na sobě potřebuje mít uniformu, aby tady mohl před­nášet?“ zamrmlal.

„Je to voják, samozřejmě že nosí uniformu,“ poznamenal LJ, který seděl vedle něj. „Neměli bychom spíš hloubat nad tím, proč ty máš na sobě šusťákovku a džíny?“

„Protože tohle není Afrika, ti lidi kolem nejsou povstalci, válka skončila před deseti lety a kvádro mám pořád ještě v čistírně.“

LJ se pohodlně zanořil hlouběji do svého křesla. „Chápu, že je to v souladu s tvým vrozeným negativismem, ale není nic špat­ného na tom, dávat najevo, kdo jsi…“

Generál zbrunátněl, jak nasál do plic další úctyhodnou dávku vzduchu, a jeho mocný baryton opět rozezvučel celou aulu: „Ač­koli je každý z vás z jiné části světa a jiného oborou, jedno máte všichni společné: jste ti nejlepší z nejlepších…“

Bill natočil hlavu a kradmo se porozhlédl po zbytku obecen­stva: téměř stovce těch nejlepších z nejlepších.

Měl dobrou představu o tom, co jsou asi zač. Vojáci. Matema­tici. Úředníci. Logistici, vědci, programátoři, tajní agenti… „CIA, FBI, kontrarozvědka, námořní pěchota…“ vypočítával LJovi na prstech. „No jasně, a pak taky NASA…“ zdůraznil úmyslně. „Nic z toho už dneska neexistuje. Jen relikvie národa mrtvýho dost dlouho na to, aby mu na hrobě rostly kytky. A vsaď se, že polovi­na z nich ještě pořád nosí po kapsách odznaky a plastový legitky.“ Zamračeně sledoval medaile na generálově hrudi, jak hází prasát­ka do publika. „Nedávají najevo, co jsou. Jen to, co byli. Protože dneska už nejsou nic.“

LJ si otráveně sáhl do vnitřní kapsy saka, vytáhl z ní deset let neplatnou permanentku a odhodil ji na vedlejší prázdné sedadlo.

„Měl jsem odletět kolonizovat Mars, dokud jsem měl šanci,“ zamumlal.

Byla to skoro až komická dvojice, Bill a LJ. Možná proto, jak diametrálně byli odlišní — a jak blízko k sobě přesto měli. Bill byl muž se širokými rameny, vypracovaným tělem a tváří ošlehanou těžkými časy od masivní brady až po holou hlavu. Pravda, přes pa­desát let ne zrovna přívětivého života se na něm s každým rokem podepisovalo víc a víc. Udržoval se nicméně v kondici tak, jak mu to jen bolavé klouby dovolovaly, a jeho tělo stále nenechávalo niko­ho na pochybách, že kdyby opravdu chtěl, mohl by holýma ruka­ma uškrtit grizzlyho. Pro něj samého bylo pětapadesát jenom číslo.

Co se vrátil z války, už si vždycky připadal na dvě stě plus.

LJ byl mladší než on — táhlo mu sotva na čtyřicet — a byl to ztělesněný kontrast. Na tuhle událost si sice oblékl sako, ale díky černé kůži, dredům a veselým očím se člověk nemohl zba­vit dojmu, že by mu mnohem lépe sedl pletený svetr v duhových barvách a hraní na bonga na stanici D‑dráhy. „Lee Loyd James. Pracoval jsem na programech družic, které sondují vzdálené planety sluneční soustavy“, by bylo nejspíš to poslední, co byste čekali, že vám řekne při zdvořilostním potřásání rukou na dobročinném večírku nějaké zdravotnické nadace.

Ale to přesně tehdy Billovi řekl.

„Vy jste voják, co?“ zeptal se ho ještě předtím, než se Bill stihl představit sám.

„To je to tak vidět?“

„Srážíte nohy k sobě, když s někým mluvíte. Jako v pozoru. A když odcházíte, vždycky se otáčíte doprava…“

„Bille, dávej pozor, myslím, že tohle bude důležité.“

Kníratý generál se zrovna mohutně nadechl, aby mohl pokra­čovat ve svém proslovu.

„Projekt Kronos není v souladu se zákonem. Možná shledáte, že některé části vašeho programu se nacházejí v šedé zóně morálky. Možná budou v přímém rozporu se vším, co jste kdy považovali za správné a čestné.“ Dramaticky se odmlčel a naklonil se nad řečnic­kým stolkem blíže k publiku. „K tomu mohu říci jediné: překousně­te to, nebo jděte.“ Nechal tu větu okamžik viset ve vzduchu a potom pokračoval: „Rozlučte se s medailemi a čestnými vyznamenáními, s fotkami v novinách a články na e‑síti. Historie nebude vědět, že jste existovali. Veřejnost nesmí vědět, že existujete. Radnice má plné právo vás odsoudit jako teroristy a zločince a věřte, že pokud jí k tomu dáte důvod, nebude váhat tak učinit.“ Další dramatická pauza. „Vaší jedinou odměnou bude vědomí, že činíte svět lepším místem. Attiona City počínaje.“

„Nenapadlo tě někdy, kdo to všechno vůbec financuje?“ sykl LJ. „Když to není Radnice, který soukromník si může dovolit takovouhle parádu…“

„Každej z prvních deseti světovejch leaderů ve zbraňovym průmyslu má ročně větší obrat než mělo usa v posledních dvou dekádách svý existence,“ pokrčil Bill rameny.

„A kolik z nich má zájem na budování společnosti potírající údajnou paranormální aktivitu?“

„Trápí tě to hodně?“

„Trápí mě, že nevím, pro koho dělám.“

„Pro Institut.“

„A Institut je jako co? Je to jenom blbá nálepka. Zkoušels je najít na e‑síti?“

„Co by to bylo za tajnou organizaci, kdyby se dala vyjet na e‑síti?“

„Blaf, to by to bylo. Co když je Institut ve skutečnosti něco jako… Svobodní zednáři? Nebo nějaká nová scientologická sekta nebo…“

„A říkáš, že to by mě mělo trápit?“

„Říkám, že ti to nežeru. Nemáme tušení, pro koho a proč pracu­jeme. Nemáme tušení, kam až tohle sahá. Rozhodně mi nenakecáš, že to v tobě nehlodá.“

„Musím nějak splácet hypotéku.“

LJ se uchechtl. Bill chvíli mlčel. Generál za řečnickým pultem zatím pravidelně střídal další úderné fráze a dramatické odmlky.

„Jsem starej, LJi,“ přiznal nakonec. „Dvacet let jsem zabíjel ve jménu vlády na druhý straně světa a teď jsem tady a…“ a nepo­znávám dnešní svět… „a… už skoro deset let se tady plácám jako ryba na suchu.“

„Mluvíš jako nějakej maniak z 3Souls¹,“ poznamenal LJ.

„A přesně tak nechci skončit.“ Bill vydechl. „Jsem vychovanej válkou, LJi. V ničem jiným už fungovat neumím. A oni mi ji dají.“ Potřebuju si zapálit. „Proto jsem tady.“

„Řekl muž v šusťákovce,“ rýpnul si LJ.

„Ale zmlkni…“

„Pořád to děláš, víš to? Dáváš nohy do pozoru, když…“

Bill vydal sotva slyšitelné zavrčení, ale LJ dobře vědel, kdy přišel čas přestat chytračit.

„Já vím,“ řekl raději. „A já do toho jdu s tebou.“

„Moc dobře víš, že jestli chceš, tak…“

„Prosím tě, sklapni,“ zasmál se LJ.

Bill se usmál rovněž. A dál sledoval generálův proslov.

„…přistoupíme ke jmenování vedoucích jednotlivých oddě­lení,“ říkal zrovna knírač. „Ředitel Paranormální divize Operač­ního oddělení…“

„Dvacet babek, že to bude pan C,“ zavrčel Bill.

„To je můžu rovnou spláchnout do záchoda.“

Generál se nadechl. „Caliban Murphy.“

„No jasně.“

Bill se neubránil nutkání otočit hlavu, aby měl dobrý výhled na podsaditou postavičku muže, kterému už dnes v těchto kru­zích nikdo neřekl jinak než pan C. Hlodavčí obličej s tvářička­mi, které připomínaly křeččí torby, částečně skrytý za drobnými holo-brýličkami, mu zdobil vítězoslavný úšklebek. Buclaté prsty obou rukou splétal ve spokojeném gestu.

Bill toho parchanta nesnášel.

„Ředitel Paranormální divize Výzkumného oddělení,“ pokra­čoval generál, „Vance Murphy.“

A pan V těsně v závěsu, pomyslel si Bill. Oba bratři seděli v po­sluchárně vedle sebe. Byli identickými dvojčaty, která si kdysi bý­vala podobná jako vejce vejci. Dnes už to ale máloco znamenalo. Zatímco pan C si od války už kolikrát musel povolovat opasek o další dírku, pan V se stával čím dál tím vychrtlejší karikaturou lidské anatomie. To ovšem bylo na jeho vzhledu sotva to nej­děsivější. Nejhrůzněji působila jeho tvář. Cokoli kdy totiž bylo lidského v jejích rysech, to už dávno zmizelo pod nánosem kry­cích látek a množstvím chirurgických operací, které měly zakrýt následky mučicích technik afrických povstalců. Dařilo se jim to jenom zpola. Stejně jako se panu V jen zpola dařilo budit dojem lidské bytosti.

„Vedoucí Výcvikového programu speciálních jednotek,“ získal si po chvíli generálův hlas zpět Billovu pozornost, „Bill Matthews.“

A je to, pomyslel si, zatímco generál vyjmenovával další a další jména. Už brzo budeš mít svou válku zpátky…

„…v pozlacené obálce na desce svého stolu naleznete všechny potřebné informace spolu s oddělením, pro které jste byli vybrá­ni,“ dokončil generál o několik minut později.

„Jak se na mě těšíš jako na svého asistenta?“ zamával LJ přelo­ženým kusem papíru.

„Operační oddělení u Céčka by byla lukrativnější pozice, ne­myslíš?“ zeptal se Bill.

„Mají tam hezčí výhled,“ uznal LJ. „To by se mi líbilo, pro případ, že bych se už první týden rozhodl vyskočit z okna…“

„A nyní,“ odkašlal si generál, „promluví pan Green, ředitel Institutu, o tom, co vás čeká v nadcházejících dnech během za­hájení projektu Kronos.“

Válka, Bille…

Už brzo.

¹ „(…) Pro většinu vojáků navrátivších se v roce 2042 z války bylo obtížné se po všech těch válečných hrůzách, které prožili, zařadit zpátky do běžného živo­ta. Mnoho z nich časem našlo místo v syndikátu 3Souls, který jim dal možnost se s tím vyrovnat: vrátit se do ulic velkých měst a chovat se, jako by válka nikdy neskončila. Oběti válečných zločinů jsme už sice spočítali, ale každým dnem k nim přibývají oběti těch, které jsme před deseti lety učili střílet a teď jim vzali všechny terče. Znovu se tak opakuje historie ztracené generace, jen tentokrát se místo básní píší nekrology.“ (J. Garnett pro AC Times, 2043)

© Pavel Bareš, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-055-4