Jednoho chladného, deštivého květnového dne zmizí z tenisové
haly v centru Stockholmu osmiletá holčička Lycke. Pro zpravodajskou redakci TV4
je případ událostí číslo jedna a jeho sledováním je pověřena zkušená reportérka
Ellen Tammová.
Pátrání po Lycke je s postupujícím časem stále beznadějnější
a pro Ellen se případ stává posedlostí. Je snad jediná, komu na nalezení Lycke
skutečně záleží? Musí se potýkat s neschopností zkorumpované policie, podivným
chováním dívčiných rozvedených rodičů i lhostejností svých kolegů. Ellen se
snaží jednat profesionálně a neztratit hlavu, jenže tento případ jí bolestně
připomíná podobnou tragédii z minulosti, která se jí osobně dotýká. A šance na
nalezení holčičky se každou hodinou tenčí...
Detektivní prvotinu švédské autorky v českém překladu
vydává nakladatelství Motto.
Ukázka z knihy:
Ellen 23.00
Ellen bezcílně bloudila autem po městě a snažila se přijít
na jiné myšlenky. Několikrát se chystala zavolat matce, ale nakonec to
neudělala. Neměla jí co říct. Raději zesílila hudbu.
Déšť bičoval přední sklo auta.
Soustředěně poslouchala hudbu. Hlasitost zvýšila na
maximum, tak to měla nejraději.
Místo toho, aby zamířila domů, rozhodla se jet zpátky do
práce, přestože to asi nebyl nejlepší nápad.
Projela čtvrtí Gärdet a zabočila na ulici Tegeluddsvägen.
I když stěrače zběsile mávaly sem a tam, neviděla skoro nic
a po stopadesáté si připomněla, že musí koupit nové lišty.
Viditelnost ještě zhoršovala tma. Světla aut se odrážela v
kalužích.
Když se blížila k budově TV4, z náhlého popudu nezahnula na
parkoviště, ale projela kolem a pokračovala dál na ulici Lidingövägen, která
spojovala ostrov Lidingö se čtvrtí Östermalm. Touto cestou teď jezdili všichni
její přátelé. Jakmile si pořídili děti, odstěhovali se do vil na Lidingö.
Na semaforu na křižovatce byla červená.
Ellen prsty poklepávala na volant. Co to vyvádí?
Opravdu se chystá jet ke Královské tenisové hale?
Na semaforu naskočila oranžová.
Zvládne to?
Zelená.
Plácla do volantu, aby zahnala pocity, které v ní klíčily.
Zase červená.
Zhluboka dýchala.
„Smrt, smrt, smrt!“ vykřikla.
V tu chvíli zahlédla, jak hlavním vjezdem ke Královské tenisové
hale projelo policejní auto. Obvykle nechávali tento vjezd zavřený.
Zpřístupnili ho patrně jen vzhledem k výjimečným okolnostem.
Okolnostem.
Když se zelená objevila podruhé, rychle se rozhodla, přejela
přes Lidingövägen a vjela za policejním vozem dovnitř dřevěnými vraty.
Zastavila kousek od třech policejních aut, která už před tenisovou halou stála.
Nemá tu co dělat.
Někdo jí zaťukal na okýnko a ona leknutím nadskočila.
Uviděla známý obličej a tiše si povzdechla, ale okýnko
stáhla.
„Co tady taková krasavice pohledává uprostřed noci?“
Skláněl se k ní Seladon. „Umýváš si v dešti auto, nebo ses tu jen stavila,
protože jsi věděla, že mě tu najdeš?“ Mrknul na ni jedním okem a přitom mlaskl.
„No, ale žerty stranou, žádné novináře tu nechceme.“
To je ale překvapení, pomyslela si Ellen.
Déšť se brzy vloudil i do auta a vlasy jí rozcuchal vítr.
„Jak vám to jde?“
„Zatím nic nového, ale před chvilkou dorazila hlídka se
psy, která prohledá okolí. Než se vyspíš, patrně ji najdeme.“
Byl vysoký a mohutný. Poprvé se s ním setkala před mnoha
lety, když pracoval jako vyhazovač v klubu Köket,
který byl populární za jejích gymnaziálních let. Byla tehdy příliš mladá, aby
ji tam pustili. Ale Seladon Ellen i její kamarády vždycky nechal jít dovnitř.
Pamatovala si, jak se tehdy chlubil, že si musí nechávat šít oblečení na míru,
protože je tak mohutný a svalnatý. To nyní patrně platilo i o jeho policejní
uniformě. Dnes pracoval u městské policie a Ellen ho často potkávala. Říkali mu
Seladon. Podle toho, co slyšela, nebyl příliš protřelý a na ulici se moc dobře
neorientoval. Když vyjížděli do terénu, evidentně raději držel jazyk za zuby,
aby se neztrapnil. Na krku měl vytetované heslo If you can’t do the time, don’t do the crime.
„Auto bys ostatně měla mít bez poskvrnky, vzhledem k tomu,
kolik toho za poslední týden napršelo…“
O krok poodstoupil a prohlédl si její vůz, pak se k ní
zase naklonil. „Ale s růžovými auty se to má možná jinak?“ Hlasitě se zasmál.
„Patrně?“ zeptala se.
„Co?“
„Říkal jsi, že ji patrně najdete.
Snad budete hledat tak dlouho, dokud ji
nenajdete, ne?“
„No jo, jasně, ale už je pozdě…“ Letmo se podíval na
hodinky.
„Kolik vás na to pátrání je?“ Netrpělivě se rozhlédla.
„Hledají ji asi čtyři auta. Jestli ji neobjevíme dnes večer,
tak zítra určitě,“ ujistil Ellen a zase na ni jedním okem mrkl.
Někdo by mu měl prozradit, že to nemá kýžený efekt.
„Zítra? Nemůžu vám s něčím pomoct? Dnes!“
Opřel se prsty o stažené okýnko. Byly cítit tabákem.
„No ne, to se nestává každý den, abyste nám vy novináři chtěli
pomáhat. Copak se stalo? Něco mi uniklo, anebo jen toužíš po mé přítomnosti?
Buď tak laskavá a jeď domů. Projev té rodině trochu úcty. Doufám, že ráno
budeme mít lepší zprávy. Jasný?“
Měl pravdu, neměla tu co pohledávat.
„Jestli se někdy budeš chtít projet v mém autě, stačí říct.“
Vytáhla okýnko a nastartovala.
Ale právě když se chystala zařadit zpátečku, utkvěla
pohledem na tmavovlasé ženě v sukni a saku,
která se choulila u vchodu do haly. Patrně dívčina matka.
Ellen vypnula motor a vystoupila.
„Slečinko, žádal jsem tě, aby ses do toho nemíchala.“
Seladon zvedl ruku. „Přece jsem ti říkal, že tady o
novináře nestojíme.“
„Ale no tak. Zkus mě brát jako běžného spoluobčana,který
chce pomoct s hledáním.“ Ellen se vydala ke vchodu, ale matku už neviděla.
Místo toho se zaměřila na velitelské auto, jemuž všechny
vozy v terénu podávaly hlášení. Postávala u něj malá skupinka policistů, kteří
zůstali na místě.
Vítr se jí opřel do holých nohou. Přitáhla si koženou bundu
co nejvíc ke krku.
Seladon jí byl v patách.
„To se ti povedlo,“ řekla světlovlasá žena středního věku
sedící na sedadle řidiče. Okýnko měla stažené.
Na hrudi se blýskal velitelský odznak.
„Snažil jsem se, ale…“ Seladon už tak suverénně nepůsobil.
„Ale nezvládl jsi ani ten jediný úkol, který jsem ti uložila,
totiž nepouštět sem novináře.“
Probodla Seladona i Ellen naštvaným pohledem a vrátila se k
mapě, kterou měla rozloženou na přístrojové desce.
Vedle nich stáli dva policejní nováčci. Ellen doufala, že
jsou navzdory svému mládí schopní. Ale měla
takový pocit, že tomu spíš tak není. Připomínali dva promočené
psíky, kteří by nejraději odjeli domů a zahřáli se šálkem kakaa.
Ellen popošla k velitelce a odkašlala si.
„Nevím, o co vám jde, ale snažíme se tu najít ztracenou dívku,
a jestli dovolíte, na slídění novinářů nemáme čas. Rozumíme si?“
„Ale…“
„Škrtněte ká pětku. Oblast Ropsten–Kungliga,“ řekl
policista na sedadle spolujezdce.
Velitelka křížem přeškrtla kousek mapy. Ellen se naklonila
blíž k okýnku a uviděla, že celá mapa je rozdělená na čtvercová pole. Skoro
všechna už byla přeškrtnutá.
Ellen tázavě ukázala na mapu.
„Však my ji vypátráme,“ řekla velitelka, které bylo jasné,
na co se Ellen chce zeptat. „Ale počasí nám zrovna nehraje do karet. Můžete
jít, prosím, trochu dál?“
Ellen ji uposlechla, ale postavila se co nejblíž k
otevřeným dveřím auta, aby slyšela rádio a hlášení
vozů z terénu.
Jedna hlídka oznámila, že mluvila s pejskařem v
Severním Djurgardsstadenu, ale že jim neřekl nic
důležitého.
V rádiu zase zapraskalo.
„Škrtněte ká osmičku. Od östermalmského stadionu k ulici
Valhallavägen nikde nic.“
„Zjišťovali jste, jestli jsou v okolí bezpečnostní kamery?“
Ellen se obrátila na dvojici policistů, kteří se vedle ní
klepali zimou.
„Jsou, ale není na nich nic vidět.“
„Všechny kamery jsou zakryté plachtami,“ vysvětlil policista
a ukázal na lešení pokrývající fasádu. Z dálky se ozýval hukot. Jeden z mála
zvuků, kterému se podařilo přehlušit vítr, pleskání plachet a lan
na třech vlajkových stožárech před tenisovou halou.
„Blíží se helikoptéra,“ poznamenal policista, který vystoupil
z jiného auta.
„Jak to, že jste tu doteď neměli helikoptéru? Ta holčička už
se přece pohřešuje skoro osm hodin!“ Ellen se opět obrátila na velitelku.
„Ve středním Švédsku máme k dispozici jen dvě helikoptéry, jedna
byla, když jsme o ni žádali, na Gotlandu a druhá na zásahu ve Strängnäsu.
Ustupte,“ přikázala a otočila se ke kolegovi. Vyměnili si pár slov, ale Ellen
je nezachytila.
Z rádia se neustále ozývala další hlášení. Nic nového. Další
křížky na mapě.
Nad nimi kroužila helikoptéra. Ellen vzhlédla k nebi a
obličej jí smáčel déšť. Reflektory helikoptéry se zaměřily k zemi a krouživým
pohybem prohledávaly okolí. Ellen se chtěla zeptat, kam se poděla dívčina matka,
ale to by si o ní hned pomysleli, že chce parazitovat na rodině. Matka patrně
seděla spolu s otcem v druhém policejním autě. Mělo tónovaná skla, a tak dovnitř
nebylo vidět.
Ellen zabolelo v zádech, protáhla se a rozhlédla se kolem.
Pohledem se zastavila na venkovních kurtech, které připomínaly
spíš bazény.
Panebože! Bazén!
Ellen rychle vyrazila po mokré dlažbě a naklonila se přes
studenou zídku oddělující bazén od ostatních
sportovišť. Prohlédnout bazén jí zabralo jen chviličku a
jediné, co v něm stálo za povšimnutí, bylo pár prázdných plechovek od limonády
pohupujících se na hladině. I když byl osvětlený a ona zřetelně viděla, že ve vodě
nikdo neplave, stejně zídku přelezla a vydala se dolů k okraji bazénu.
„Našlas něco?“
Dostihl ji Seladon.
Ellen obešla bazén, aby se ujistila, že se dívka neschovává
někde kolem něj. „Lycke!“ zavolala a odsunula lehátka rozestavěná podél bazénu.
Obešla ho ještě jednou, nemohla se zbavit dojmu, že jí voda chce něco sdělit.
„Bazén jsme kontrolovali a nikdo tady není. Prohledali jsme
celé okolí.“
„Víš jistě, že se tu někde neschovává?“ zeptala se.
Seladon přikývl.
„Umí plavat?“ Srdce, které jí bušilo skoro až v krku, se
začalo pomalu uklidňovat.
„Tak to nevím,“ odpověděl. „Umí osmileté děti plavat? Dostávají
přece takové ty plavecké diplomy a odznaky a tak. Aspoň tak to bylo za mých
časů. Kolik mi asi mohlo být? Sakra, teď nevím…“
Ellen přesně věděla, kolik plaveckých diplomů osmileté děti
mívají, ale mlčela.
„Kde jsi?“ zašeptala a mnula si zmrzlé prsty. „Vidíš nás?
Schováváš se tady někde?“
Rozhlédla se. Otočila se kolem dokola. Měla pocit, že
koutkem oka něco zachytila. Pohyblivé tmavé stíny v křovinách. „Lycke, vylez!“
„Haló, je ti dobře?“ Seladon k ní přistoupil.
„Viděls to?“
„A co?“
„Támhle se něco pohnulo.“ Ukázala na křoví poblíž östermalmského
stadionu. „Ne, támhle!“ Teď něco zahlédla za tenisovými kurty. „Viděls to?“
„Vidím jenom déšť,“ odpověděl Seladon.
„Někde tu je.“ Ellen zase začala obcházet kolem, aby jí nic
neuniklo.
„Asi se ti jen něco zdálo.“
Slabá vůně střemchy jí zablokovala dýchací cesty.
Ellen zakašlala. Čím usilovněji dýchala, tím méně vzduchu
do sebe vpravila.
„Nepojedeš už radši domů? Tahle zima ti nedělá dobře.“
Ellen měla celé tělo ztuhlé chladem. Promrzla na kost a
vlasy mohla ždímat, jako by právě vylezla ze
sprchy. Pomalu se po boku Seladona vydala zpátky k autu.
„Proč po ní pátrá jen policie? Neměli bychom do toho
zapojit i orientační běžce? Svolat víc lidí? Domobranu?“
„Orientační běžce?“ Seladon se zachechtal. „To ještě v
dnešní době existuje?“
„Co já vím,“ řekla. „A co organizace Missing People? Já se
v tom nevyznám. Co děláváte, když se někdo pohřešuje? V dnešní době.“
„Organizovat pomoc spousty dobrovolníků nám zabere víc
času, než když to uděláme sami. Nemáme na to dost lidí,“ odpověděl a položil
Ellen ruku na rameno, jako by chtěl naznačit, že rozhovor je u konce.
„A nemůžu tedy pomoct s organizací já?“
Seladon jen zavrtěl hlavou. Došli k autům, velitelka opět
probodla Ellen nevraživým pohledem a dál
mluvila s kolegou v autě.
Hukot helikoptéry se vzdaloval.
„To už jsou hotoví? Vždyť sotva přiletěli! To po ní ta
helikoptéra nebude pátrat?“
„Už po ní pátrala, ale najít něco v lese je téměř nemožné a
prohledat otevřená prostranství jim příliš
času nezabralo. Nic neviděli.“
„Končíme,“ řekla velitelka a mávla rukou, jako by žádala o
oddechový čas.
„Končíte? Cože? Jste normální? Přece po ní teď nemůžete přestat
pátrat!“
„Pro dnešek je to všechno. Prohledali jsme, co se dalo.“
„Ale tady se přece jedná o dítě! Co armáda? Jezdectvo?
Třeba by vám pomohli hledat. Hradní stráž. Zavolejte
do stájí! Mají přece stáje tady na Lidingövägen.“
Ellen tím směrem ukázala, aby svůj požadavek zdůraznila.
„Musíte zavolat posily!“
„Jestli nás nenecháte na pokoji, budeme muset sáhnout k
opatřením, která nebudou pro nikoho příjemná…“
Ellen její varování ignorovala. „Pokud to teď vzdáte,
objeví se to v zítřejších zprávách. Řeknu, že jste neudělali všechno, co se
udělat dalo. Zítra už možná bude pozdě. Slyšíte, co vám říkám? Zavolejte
posily! Přece si nemůžete jít jen tak domů lehnout!“
„Vždycky se dá udělat víc, ale musíme se chovat
realisticky,“ řekla velitelka a vytáhla okýnko. Ostatní policisté nasedali do
aut a vyjeli na Lidingövägen.
„Realisticky?“ zaječela za nimi Ellen.
Copyright ©
Mikaela Bley, 2015
Translation ©
Vendula Nováková, 2017
ISBN
978-80-267-0860-5
Žádné komentáře:
Okomentovat